Celý život jsem rád pozoroval lidské divadlo. Sedl jsem si trochu bokem třeba na pěší zóně, ale taky v hospodě a díval jsem se na komunikaci lidí mezi sebou, jejich mimiku, pohyb a výraz. Důchodci a děti jsou z tohoto pohledu nejzajímavější. Sám jsem již tři roky v důchodu, ale chodím na poloviční úvazek do práce. Ne, že bych doma neměl co dělat, ale chyběl by mi kontakt s lidmi ve fabrice a tak jsem v jednom kole. Mám možnost i pozorovat, jak se mění důchodci i po několika letech v důchodu. Měl jsem možnost taky několikrát pozorovat, jak se důchodci postrkují vozíky před otevírací dobou v Kauflandu, napadají se slovně a div se nepoperou a to jsem stál hodně opodál a tak trochu jsem se i za ně styděl. Nedávno, když se tak tlačili u vchodu, tak jsem si říkal, že jsem zvědavý, jak se budou tlačit u desinfekce. K mému překvapení to vzali všichni útokem a na desinfekci zapomněli – nejohroženější skupina. Jeden můj starší kamarád, ten měl dokonce takovou taktiku, že večer před akcí se chodil vyptávat personálu, kde co z letáku bude a na ráno měl plán. Zatím co ostatní hledali, on měl jasno a šel najisto. Kde se to v nich vzalo ta řevnivost, ani trocha úcty a studu strkat se o levnější květák a zapomenout na základní slušné způsoby chování. Rozhodně to nebyl hlad a nebo snaha výrazně ušetřit. Číst dál
Kultura - 2. page
Ohlédnutí za Andre Vltchekem
Někdy v první polovině tohoto desetiletí jsem na webu kanadského magazínu Counterpunch (www.counterpunch.org) poprvé narazil na dost česky znějící jméno Andre Vltchek. Jeho pozoruhodné články byly čtivé a dobře se překládaly. Vycházely z přímých osobních zkušeností z první linie bitevních polí nebo z míst, kde lidstvo trpělo a bojovalo. Znal slumy i paláce a vesnice, jež byly do základů vybombardované. Byl opravdovým revolucionářským bojovníkem za nejnižší společenskou třídu, celoživotním komunistou a zastáncem čínského globalismu, jenž popisoval coby prospěšný druhdy kolonizovaným zemím světa. Byl to filozof, romanopisec, filmový tvůrce, vyjímečný pátrající (nebo, jak je módou říkat v dnešní, češtině celkem nepřející době – investigativní) novinář. Číst dál
Jedno z mnoha zklamání po listopadu 1989
Knihy jsou moje celoživotní vášeň. Mé vědomí bylo formováno ve škole, v rodině a ve společnosti, ale s rozvíjejícími se vědomostmi a chápáním souvislosti žití pak především knihami. Od dětských – úžasný slabikář, Ferda Mravenec, Honzíkova cesta, o Neználkovi a dalších přes Malého Bobše a všechny „indiány“, ke knihám s válečnou tématikou (tatínek byl voják z povolání a většinu mládí jsem prožil ve vojenském prostoru mezi vojáky) a především pak knihy ruských klasiků – Stěpan Razin, vše o Suvorovovi, Tichý Don atd. V dospělosti, když jsem byl myslivcem, byla pro mne stěžejní literatura o myslivost a lesnictví a přes ostatní spoustu knih jsem zužoval výběr přes Dänikenovy knihy, sociální a filosofickou literaturu k literatuře faktu. Číst dál
Nejen o cyklostezkách – o Prostějovu polemicky
Přečetl jsem pozorně až municiózní rozbor dění v mém rodném městě, Prostějově, abych se s rozpaky dozvěděl, že to má být stále asi to místo, kde jsem se před 35 lety narodil v porodnici prozaicky umístěné v pozdějším úřadu práce. Ačkoli každý z nás chce slyšet o svém oblíbeném místě jen to nejlepší, někdy rozpor vizuálního obrazu s realitou vyvolává rozpaky.
Pišme tedy upřímně: Prostějov již dávno není průmyslovým centrem a k centru kulturnímu má rovněž – i přes kvantitativní výčet všemožných aktivit – daleko. V městě básníka Wolkera a akademika Wichterleho gurmán nepochodí, vyšší kulturu prodeje drží nad vodou přátelští prodejci z vietnamské menšiny. Vítr se prohání po liduprázdných kavárnách, tak, jako kdekoli jinde v republice. Město se odlišuje vynikající rezervací moderní architektury, vzpomínkou na maturitní oblek od OP a polohou u dálnice mezi Olomoucí a Brnem. Číst dál
Co formuje naše myšlení?
Čas od času si některý z exponentů současného režimu povzdechne nad tím, jak minulý systém negativně poznamenal dnešní myšlení, chování a jednání lidí. Všimněme si, že se tyto odkazy objevují od samotného počátku 90. let 20. století a s přibývajícím časovým odstupem se pouze prodlužuje období, po které bude dle autorů těchto výroků třeba žít v „demokracii“, aby se i lidé stali „demokracie“ hodni. Častokrát slýcháme také odvolávky na Masarykův výrok z Čapkových Hovorů s TGM, kterak „potřebujeme 50 let nerušeného vývoje (myšleno demokratického – pozn. autora) a budeme tam, kde bychom chtěli být už dnes.“
Jestliže představitelé současné moci hovořili před 30 lety o potřebě alespoň deseti let „demokratického, nerušeného“ vývoje, postupně se z deseti let stalo dvacet let, „dlouhá doba“, až jsme se nakonec v posledních letech začali dovídat, že bude třeba mnohem delšího času, než se původně očekávalo, načež následoval Masarykův citát. Zajímavé bude sledovat, jakou výmluvu si budoucí autoři najdou za 18, 20 let, kdy vstoupí v platnost Masarykův idealistický (myšleno filozoficky) předpoklad. Tedy pokud do té doby nedožene kapitalismus svět na další velká válečná jatka, což žel není nereálné. Číst dál
Čau uprchlíci – dojem z knihy
Přiznám se, že pokud nevěnuji alespoň drobnou část volného času čtení, mám neutuchající pocit, že jsem ztratil čas. Chvíli jsem nad touto skutečností přemýšlel. Uvědomil jsem si, že se mi příliš nechce zabředávat do ničeho příliš složitého. Dostal jsem se ale do situace, kdy jsem dostal opravdu velkou chuť na nějaký lehčí žánr. Je také pravdou, že jsem velice dlouho nečetl žádného aktuálního autora, který by byl k dostání v běžných českých knihkupectvích. To jsem se rozhodl změnit. Rozhodnutí bylo jasné – je třeba chvíli konzumovat „mainstreamovou“ knižní kulturu. Na chvíli jsem hodil za hlavu knihovnu plnou marxistické literatury, jejíž valná část teprve čeká na přečtení, a začal jsem brouzdat po internetových knihkupectvích. Narazil jsem na celkem zajímavé kousky. Naklikal jsem si do košíku několik svazků knih. Ale když jsem provedl kontrolu, tak jsem zjistil, že se jedná o knihy o historii, případně odbornou literaturu, která by snad mohla obsahovat informace, které by sloužily ke zvyšování mé profesní kvalifikace. Ne, musím ještě více snížit laťku, chce to opravdu něco, nad čím nebudu příliš namáhat hlavu a přečtu na jeden zátah. Číst dál
K filmu Cesta hlubokým lesem
Tento text je jen taková poznámka k filmu Štěpána Skalského a Jaroslava Dietla Cesta hlubokým lesem z roku 1963. Snímek se pomocí příběhu dvou komunistů zabývá složitými a mnohdy bolestivými přeměnami porevoluční vesnice, cestou ke kolektivizaci, bojem s reakcí, ale i vztahy mezi komunisty a bezpartijními. Smyslem tohoto textu není hodnotit film jako umělecké dílo, ani jeho ideologické pozice, ale odpovědět na poznámku nejmenovaného kritika. Vzhledem k tomu, že téma změn na venkově v poúnorových letech je téma jednoho z nejpřevratnějších období v dějinách naší země, považuji za nutné reagovat na lacině skeptické jízlivosti typu, že jsou to naprosto zbytečné a mylné oběti nějaké abstraktní revoluce. Naopak. Tato revoluce byla zcela konkrétní, revoluce lidí – a to proti konkrétnímu, i proti konkrétním nepřátelům. Byla to revoluce proti návratům zpět a byla to revoluce, která na rozdíl od mnoha dnešních hnutí věděla, že se v první řadě musí ubránit a že nemůže slibovat, ale musí jednat. Číst dál
Výročí – Pablo Picasso
Je 7. dubna 2020, 8 hodin ráno, karanténa. Píšu a piju cappuccino, otec sedí v křesle, pije čaj a sleduje zahraniční televizi ze satelitu. Je to BBC, která v jednom spotu ukazuje, co se v dnešní datum stalo. Pohřeb Martina Luthera Kinga, letecké neštěstí v Heathrow, svržení sochy Saddáma Husajna…. a den, kdy zemřel jeden z největších matadorů moderního umění Pablo Picasso. Číst dál
Některé hlasy nemůžeš umlčet
Dne 3. dubna zemřela známá talentovaná turecká zpěvačka Helin Bölek ze skupiny GRUP YURUM. Helin zemřela 288. den protestní hladovky.
Společně s dalším členem skupiny İbrahimem Gökçekem zahájili hladovku na protest proti perzekucím Erdoganovy vlády, proti zatýkání a věznění členů skupiny Grup Yurum.
Minulý měsíc vtrhly policejní síly do bytu Gökçeka a Bolekové v Istanbulu a zatkli je s cílem umístit je v nemocnici, kde by se museli podrobit násilné aplikaci výživy. K tomu došlo a byli krmeni proti své vůli formou, kterou nelze popsat jinak než mučení. Helin opět odmítla spolupracovat a 11. března se vrátila domů, kde také 3. dubna zemřela. Číst dál
Ublížený socialistický countryman
Ve věku nedožitých 78 let zemřel 1. března 2020 hudebník, zpěvák, textař, humorista a výtvarník Jan Vyčítal, v časech ČSSR loajální „socialistický countryman“, kterého po více než dvě desetiletí živila v socialistickém zřízení především country hudba původem z USA a na ni navazující domácí tvorba. Po roce 1989 militantní antikomunista, permanentně hlásající, jak „za komunistů trpěl“. To byl ostatně osud téměř všech umělců v ČSSR, kteří se dožili kontrarevoluce.
Absolvent střední výtvarné školy v oboru propagační grafiky patřil v roce 1965 k zakladatelům countryové skupiny „Greenhorns“. Po celé období až do pádu ČSSR byl profesionálním umělcem na plný úvazek a proti socialistickému zřízení ani necekl. Vynahradil si to však po jeho pádu, kdy se zařadil do zástupu kopajícího do mrtvol.
Někdo to rád horké, Some like it hot
Velmi se omlouvám, že tento příspěvek je osobnější. Nemám to ve zvyku, ale nakonec každý z nás je osobně zapojen do dění a osobnost má svoji roli v objektivním, zákonitém procesu. V předloženém textu jistě najdete řadu názorů a postřehů, se kterými nebudete souhlasit, nebo vám přijdou „podivné“, ale věřte, že jsem k čtenářům Dialogu maximálně upřímná. K tomu se snažím vše filtrovat svou omezenou znalostí dialektického materialismu, třídním pohledem, obecně marxismu. Zároveň cítím povinnost vysvětlit čtenářům delší odmlku na stránkách listu.
Mám ráda svoji profesi archeologa i učitele. Jsem přesvědčená o její strategické důležitosti (viz článek „Archeologií k lepším zítřkům?!“) a vždy usiluji o to, abych byla co nejvíce prospěšná v procesu poznávání a poznání. Tak jsem se rozhodla využít možnosti pracovního pobytu na jedné z nejprestižnějších institucí v mém oboru[1]. Nachází se v USA. I to byla výzva. V Americe jsem do té doby nikdy nebyla, tak jsem byla zvědavá, jak vypadá život za velkou louží. Tato země je 150 let jedním z hlavních hráčů na šachovnici světové politiky, donedávna to byla země s nejsilnější ekonomikou na světě, dosud je tam generován nejvyšší HDP na hlavu… Číst dál
Kniha „Miloš Jakeš – příběh komunisty“
Kniha „Miloš Jakeš – příběh komunisty“ (generální tajemník Komunistické strany Československa letech 1987-1989) vznikla na základě několika desítek hodin rozhovorů, v nichž se Miloš Jakeš volnou formou vyjadřuje k jednotlivým etapám a událostem stoleté historie Československa a novodobé České republiky.
Uvádí, co se za čtyřicet let budování socialistické společnosti dokázalo a výsledky srovnává s hospodařením po roce 1989. Na základě faktů, považuje období let 1970 až 1989 za nejúspěšnější léta v historii samostatného Československa. Číst dál
Fraška o smrtihlavovi se železným srdcem
25. ledna vysílala Česká televize dvouhodinový francouzsko-britsko-belgicko-americký film z roku 2017 s českým názvem „Smrtihlav“, v originále „The Man with the Iron Heart“, „Muž se železným srdcem“, mající pojednávat o nacistickém válečném zločinci Reinhardu Heydrichovi (1904-1942). Příběh, který film líčí, má se skutečným příběhem nacistického kata toho jména málo společného.
Období od 90. let se v domácím i zahraničním televizním vysílání (přinejmenším v zemích na západ od nás, odkud především se přebírá program k nám) vyznačuje zvláštní posedlostí po dokumentárních i hraných filmech o období hitlerovského nacismu a zvláště o jeho jednotlivých vedoucích představitelích. Ačkoli žádné z těchto děl přímo nacistické masové vrahy neobhajuje a jejich činy neomlouvá, připadá mi, že svou bulvární posedlostí po líčení jejich osobních a intimních životů a přebíráním dobových propagandistických záběrů jim vtiskuje jakousi „lidskou tvář“, zvláště před mladší generací. Číst dál
Muzeum romské kultury a socialismus
Muzeum romské kultury bylo založeno v roce 1991, sídlí v Bratislavské ulici v Brně a spravuje také památníky na místě bývalých fašistických pracovních táborů v Kunštátu u Hodonína a Letech u Písku. Nedávno jsem navštívil jeho brněnskou expozici a dovolím si uvést několik poznatků ve vztahu expozice k období socialismu.
Předesílám, že nesouhlasím s byrokraty, kteří nám jednou zakazují používat slovo „cikáni“, podruhé „rum“ a potřetí „pomazánkové máslo“, a píši-li o cikánech, nemyslím tím nic hanlivého, tím spíše ne, že se tak běžně sami označují. Číst dál
Milan Matouš: Tři čtvrtě století komunistou
Prof. PhDr. Milan Matouš, DrSc. (narozen 1928) sepsal v červenci letošního roku své vzpomínky pod názvem „Tři čtvrtě století komunistou“. Název odkazuje na skutečnost, že autor je členem KSČ, posléze KSČM, od prosince 1945. Časopis „Dialog“ již zveřejnil jeho vzpomínky na poválečné období a Vítězný únor 1948 a na kontrarevoluční léta 1989-1990. V současnosti se hledají možnosti vydání celé knihy vzpomínek (235 stran).
Epigram aktuální i po 170 letech
Nechoď, Vašku, s pány na led;
mnohý příklad známe,
že pán sklouzne a sedlák si
za něj nohu zláme.
Škoda, že radu skvělého básníka, žurnalisty a národního buditele Karla Havlíčka Borovského (1821-1856) neměli na paměti ti účastníci demonstrací v listopadu 1989, kteří nestáli o demontáž socialismu a postupné nastolení dravého kapitalismu (i takoví v těch davech tehdy byli). Nemuseli přijít o sociální jistoty nesrovnatelné s nynějším marasmem. Číst dál
- « Předchozí
- 1
- 2