Velmi se omlouvám, že tento příspěvek je osobnější. Nemám to ve zvyku, ale nakonec každý z nás je osobně zapojen do dění a osobnost má svoji roli v objektivním, zákonitém procesu. V předloženém textu jistě najdete řadu názorů a postřehů, se kterými nebudete souhlasit, nebo vám přijdou „podivné“, ale věřte, že jsem k čtenářům Dialogu maximálně upřímná. K tomu se snažím vše filtrovat svou omezenou znalostí dialektického materialismu, třídním pohledem, obecně marxismu. Zároveň cítím povinnost vysvětlit čtenářům delší odmlku na stránkách listu.
Mám ráda svoji profesi archeologa i učitele. Jsem přesvědčená o její strategické důležitosti (viz článek „Archeologií k lepším zítřkům?!“) a vždy usiluji o to, abych byla co nejvíce prospěšná v procesu poznávání a poznání. Tak jsem se rozhodla využít možnosti pracovního pobytu na jedné z nejprestižnějších institucí v mém oboru[1]. Nachází se v USA. I to byla výzva. V Americe jsem do té doby nikdy nebyla, tak jsem byla zvědavá, jak vypadá život za velkou louží. Tato země je 150 let jedním z hlavních hráčů na šachovnici světové politiky, donedávna to byla země s nejsilnější ekonomikou na světě, dosud je tam generován nejvyšší HDP na hlavu… Číst dál
