V nedávné minulosti probíhaly v levicovém, ale i revolučním hnutí ČR diskuze o tom, zda může mít strana s názvem „komunistická“ volební charakter, jestli může být volební stranou. Tyto otázky se přirozeně diskutovaly v „oázách povolené kritiky“ – rozhodující představitelé zejména KSČM a podobných uskupení měli jasno a opakovaně deklarovali, že strana musí být volební. Odpovědné orgány však nikdy nerozhodly, jak by měla strana v buržoazních volbách postupovat a jak by měla působit mezi veřejností, ale rozhodující byla praxe.
V současnosti již nikdo tuto otázku nepokládá a zbytky KSČM, jejiích spojenců a podobných struktur (oportunistické levice a levice všech odstínů) na veřejnost působí především prostřednictvím marketingových triků, agentur a jimi najatých zaměstnanců a brigádníků. Staly se volebními stranami.
Své názory tedy komunikují prostřednictvím soukromokapitalistických firem a námezdního vztahu. Zajišťovat zisk těchto agentur, jejichž nástrojem je zbídačování zaměstnanců a brigádníků, a ještě se u toho tvářit, že tito lidé mají mít stejný zájem na propagaci “antikapitalistických” subjektů jako jejich členové a sympatizanti, je samo o sobě krajně bizarní. Skutečným zájmem zaměstnanců a brigádníků je, aby byly naplňovány jejich potřeby bez existence námezdních vztahů. K tomu potřebují stranu a síly, jež jim napomohou tyto vztahy překonat, nikoliv je opentlit třešněmi, rudou barvou či srpy a kladivy – pokud takovou stranou pohrdají, souhlasíme s nimi!
Strany rezignovaly na dlouhodobé, kontinuální, kolektivní a vědecké budování strategického programu. Naopak jednotlivé, z kontextu vytržené názory upravovaly podle přání “volebního trhu”, marketingových expertů a víry, že působivá reklama přivede voliče. Jedná se o projev volebních stran, jež mají jednoznačné třídně-prokapitalistické kořeny. A právě reálně existující volební typ strany pomohl urychlit úpadek KSČM, aniž by byl jeho jedinou příčinou.
Zamysleme se nad touto otázkou. Volební strany jsou všude kolem nás, včetně levice, k níž by se dělnické a lidové hnutí nemělo počítat (protože levice je integrální součástí buržoazního spektra stran, přičemž touto problematikou jsme se zabývali ve více textech.).
Pokud by základní dokumenty takových stran, stanovy, program, ekonomický, politický a teoretický pilíř, ale především jejich třídní základ a politika měly skutečně dělnicko-lidových charakter, bylo by dle našeho soudu naprosto nemyslitelné debatovat o tom, zda se vydávat cestou volební strany manažerského typu, nebo cestou strany masové. Často jsme slýchali i takové názory, že volební charakter může mít také strana revoluční. Níže vysvětlíme, z jakých důvodů s tímto názorem nesouhlasíme.
Volební typ strany v buržoazní demokracii je vlastně jakýmsi siamským dvojčetem buržoazní strany, vzájemně jsou propojeny, podobají se, podmiňují a podporují. Levicové buržoazní strany pouze prodávají svoji (prosystémovou) politiku prostřednictvím hesel a reklam, na které slyší dělnická třída, další zaměstnanci, lidové vrstvy. Pohybují se v začarovaném bludném, ale pro zájmy kapitálu dobře fungujícím kruhu, z něhož jedinou formou úniku je jeho rozbití
Strana, která chce mít v buržoazní demokracii pouze volební charakter, má touto formou diktatury buržoazie jasně dané mantinely a politické možnosti, které nejdou ani v jednotlivostech na hranice, či dokonce za hranice kapitalismu. Sama se utápí v iluzi, tuto iluzi podporuje, prosazuje a spoluvytváří, že pouze volbami je možné učinit zásadní, systémovou změnu. Tím negativně ovlivňuje a deaktivuje své členy, sympatizanty a příznivce. V současnosti lze mezi podporovatele těchto iluzí počítat také představitele, kteří přeceňují vliv voleb a volebních kampaní v neprospěch jiných aktivit.
Klasikové marxismu-leninismu, z nichž by měla skutečná, charakterem dělnická a lidová strana vycházet, však podobnou utopii vědecky vyvrátili. Nevycucali si své poznání z prstu, ale čerpali z vědeckého zkoumání historie kapitalistické společensko-ekonomické formace. Je třeba říci, že následný vývoj jejich slova do puntíku potvrdil a stále potvrzuje.
Volební strana tak soustředí veškeré své síly, finance a potenciál pouze na volby. Jakoukoliv mimoparlamentní činnost – pokud by ji nepomohla v některých z voleb – považuje za naprosto zbytečnou nebo druhotnou a doplňkovou, případně dokonce za znevýhodňující ve volebním procesu. Rozhodující je bezbřehý pragmatismus – studium a snaha o poznání skutečnosti jsou zbytečné; lidové hnutí, odbory, masová strana jsou brzdou pro marketéry. Dnes sice existují i politické síly, jež deklarují zájem o mimoparlamentní formy působení, ale konají zcela jinak. Tento marketingový volební boj podporuje kapitalistický systém a pohlcuje poslední zbytky lidovosti a revolučnosti stran hlásících se k socialismu, antikapitalismu i levici.
Volební strana je s kapitalistickým systémem srostlá i ekonomicky. Považuje za hlavní zdroj svých příjmů státní příspěvky za odevzdané hlasy a mandáty, což se na druhé straně odráží v neustálém narůstání nákladů na vlastní volební kampaň. Ta je vedena stále více čistě manažersky, profesionálními agenturami, prostě praktikami klasických buržoazních stran. Není třeba dodávat, že se tím volební strana podílí na vykořisťování proletariátu, neboť najímá prostřednictvím agentur brigádníky a pracující na tuto kampaň. Jelikož strana nemůže pokrýt veškeré náklady na volební kampaň, agentury a profesionální manažery, snaží se nalézt další zdroje. S členskými příspěvky, s výdělečnou činností formou výroby revolučních vzdělávacích, propagačních a agitačních materiálů a dalších užitných hodnot (např. prostřednictvím svých družstev) počítat nemůže. Tyto možnosti se pohybují za hranicí bludného kruhu, proto volební strana hledá sponzory. A čím větší a početnější jsou sponzoři z řad buržoazie a jí sloužících tříd a vrstev, tím více se přizpůsobuje jejich lobbistickým zájmům a srůstá s nimi. Taková strana má pocit, že jí neustále chybí peníze a pachtí se za nimi všemi možnými prostředky, třeba bankovními půjčkami nebo také velmi často i v buržoazní demokracii nekalými prostředky. Tento vztah také staví profesionální najaté marketéry nad kolektivní rozhodnutí strany.
Volební strana srůstá s buržoazním státem i organizačně. Považuje za nezbytné, aby její struktura striktně odpovídala správnímu členění buržoazního státu, přirozeně hlavně proto, aby se její uspořádání krylo s volebními oblastmi (např. kraji). Krajské orgány plus několik méně významných okresních a místních organizací jí v podstatě postačují – styk s lidmi provádí prostřednictvím námezdních pracovníků, sdělovacích prostředků a sociálních sítí, členstvo potřebuje jen k organizaci kampaně, pro obsazení čelních míst kandidátek a občasnou výpomoc. I v orgánech strany zaujímají významné posty automaticky zastupitelé či poslanci buržoazních zastupitelských sborů, o demokratickém centralismu zde nemůže být ani řeči, hovoří se většinou o zastupitelském principu a samosprávě. Principem této „samosprávy“ je však reálně vlastnictví strany poslaneckým klubem a jeho špičkami, v nižší organizačních patrech zastupiteli.
Volební strana vším, co bylo uvedeno, srůstá s buržoazním řádem i teoreticky. Zde se dostáváme k názoru, s nímž jsme na začátku projevili nesouhlas, totiž že volební charakter může být i revoluční strana. Za prvé jsme přesvědčeni, že revoluční, lidová strana nemůže podléhat iluzi o úloze voleb v buržoazní demokracii, za druhé, i kdyby jim z různých důvodů podléhala, ale měla jinak revolučně komunistický program a základní dokumenty (což je protimluv), výše zmíněné objektivní okolnosti ji dříve nebo později stáhnou na buržoazní, volební kolej. Sociální a ekonomická realita volební strany se logicky promítá i do programové a teoretické nadstavby strany – z revizionistické se mění v reformistickou, z reformistické v otevřeně sociálně demokratickou, ze sociálně demokratické v sociálně (neo)liberální podobnou britským Labouristům či německé SPD.
Víra ve volební cestu strany ignoruje samotnou roli lidového hnutí. Ve světě, kde rozhodují prodejci hesel-zboží a jejich pomocníci (agentury, firmy), kde na trhu soupeří s jinými prodejci o voliče, je nepotřebné. Jenže tento svět je kapitalistický. Tzn., že volební strana nutně zůstává stranou systémovou, i když její hesla mohou znít jakkoliv.
Strana se nestává lidovou, dělnickou, bojující za vědecký socialismus tím, že si dá do štítu jakýkoliv hrdý název nebo výmluvný symbol! Stává se jí svou praktickou a teoretickou činností. Jedním z axiomů organizační výstavby takové strany je demokratický centralismus, ne abstraktní samospráva, rovněž dbání na dialektický vztah mezi kvalitou a kvantitou, ne měřítko počtu členů pro obsazování míst ve stranické struktuře. S tím souvisí vnitrostranické vzdělávání a výchova kvalitních, myšlence marxismu-leninismu oddaných kádrů se solidárním morálním rozměrem.
Nezbytné je budování třídně-proletářských odborů a působení na pracovištích, nebo v jejich blízkosti (tam, kde to podmínky znemožňují), ale také například na venkově, mezi učni a studenty, mezi nezaměstnanými. Dále široké volnočasové aktivity ve vlastních i stávajících institucích, svépomocná činnost, solidarita.
Z řečeného plyne, že v dnešních podmínkách musí být základy dělnické a lidové síly postaveny na široké mimoparlamentní bázi. Nejen kvůli pomoci lidu a životu s ním ve vlastní kultuře, což částečně chrání před dekadencí úpadkového kapitalismu. Ale zejména proto, že jedině tak (a možnosti jsou v této oblasti jak široké, tak mohou být různé) je možné nashromáždit dostatek sil pro překonání kapitalismu. A také z toho důvodu, že poznání vývoje posledních desítek let v podobných podmínkách, jaké panují u nás, jasně ukazuje, že prostřednictvím parlamentu a zastupitelských sborů dnešního systému nelze ani dílčím způsobem změnit téměř nic.
Lidové a dělnické hnutí, jeho praxe musí být dialekticky spjata se základními dokumenty a programem hnutí či strany. Tím vznikne jednotně působící, kompaktní celek, zakořeněný v lidových masách. Odpověď na otázku, jaká je alternativa vůči volební straně, zní: masová strana, masové hnutí – zakořeněné v dělnicko-lidových třídách, v nich vyrostlé a žijící. Takové hnutí nemusí představovat většinu lidí na daném území, ale má osvojeny schopnosti oslovovat další vykořisťované, zbídačované a deptané z jejich třídně-sociálního pozice, jejich jazykem, bez postranních zištných zájmů, dovede agitovat i propagovat, umí organizovat, ale také být solidární, chránit a bránit. Na základě poznání a pochopení dané situaci lidové a dělnické hnutí vyhodnotí, zda je připravené a má smysl kandidovat ve volbách, jestli stále otevřenější buržoazní diktatura nedosáhla stupně vývoje, kdy kandidovat například do parlamentu není možné, nebo se jedná přímo o otevřenou hrozbu. Nemůže se z účasti ve volbách zrodit – taková snaha bude představovat jeho kolébku, i hrob.
Pro takto budovanou a fungující stranu je smysluplné, aby usilovala o místa v parlamentu nebo jiných zastupitelských orgánech. Je to jedna z forem boje, jeden z mnoha způsobů tlaku na buržoazii, ale také možnost být více slyšet a vidět, demonstrovat svoji organizovanost a sílu (např. KKE).
Ptáte-li se, z čeho naše přesvědčení plyne, zda nejde o pouhé utopické snílkovství, vězte, že na takových základech bylo postaveno dělnické a lidové hnutí ve všech zemích, kde dokázalo prolomit okovy kapitalismu, případně se výrazně podílet na osvobození země od fašismu – země budoucího SSSR, Čína, meziválečné Československo, Itálie, Francie, Řecko, Jugoslávie, Albánie, Korea, Vietnam…V současných podmínkách odkazujeme zejména na velmi pozitivní příklady Řecka, ale také Turecka, některých částí Itálie, s určitými omezeními i Belgie. Zásadnější posuny pozorujeme rovněž mimo Evropu.
Do současného období vývoje vstupujeme otevřeni diskuzi a spolupráci, ale na základě výše vysvětlených principů. I o nich jsme ochotni diskutovat, ale jakákoliv diskuze a spolupráce musí směřovat k obnovení dělnického a lidového hnutí v prostoru, ve kterém žijeme, a v němž je možné navazovat na dřívější úspěchy – v českých zemích a na Slovensku. To je postoj, ze kterého neuhneme.
Kolektiv pro práci, kulturu a vědu