Při příležitosti nedávného výročí masakru ve Srebrenici zveřejňujeme překlad rok starého, velmi kvalitního článku, jež zveřejnila Red. Media. V minulém roce jsme ho nestihli upravit a zveřejnit, proto ho nabízíme našim čtenářům letos. Přináší v českých zemích a na Slovensku většinou zcela neznámá fakta, souvislosti, závěry a postoje – nejen o zločinu z r. 1995, ale také o jeho širším historickém kontextu včetně věcné kritiky jugoslávského „socialismu“.
Litujeme toho, že již Red.Media nové články, informace a videa nezveřejňují. Pod politickým a represivním tlakem různých států EU, zejména Německa, byla nucena ukončit svou činnost – tím zanikl jejich telegramový kanál a přestal být aktualizován web. Ten zůstává funkční, proto na něj odkazujeme.
Redakce
Autor: Ana Miloslavljevic, producentka v Red.Media specializující se na oblast Balkánu, se zaměřením na ekonomické a historické aspekty rozpadu Jugoslávie.
Každý rok 11. července se západní velvyslanci a hodnostáři hrnou do pamětního centra Potočari ve východní Bosně, aby si připomněli genocidu ve Srebrenici v roce 1995. Před 29 lety bosenskosrbské polovojenské jednotky hromadně zavraždily během osmi až deseti dnů více než 8 000 bosenských mužů a chlapců. V květnu 2024 vyhlásila Organizace spojených národů tento den za památku obětí genocidy ve Srebrenici. Ale letos se více než kdy jindy naplno projevila prázdnota „odsouzení“ bosenské genocidy Západem, vzhledem k jeho současné podpoře izraelské genocidy Palestinců v Gaze. Pokrytectví Západu ohledně genocidy ve Srebrenici je však mnohem hlubší, než by se mohlo zdát. Ve skutečnosti to byly USA, Británie a Francie, které předaly srebrenický „bezpečný prostor“ svým bosenskosrbským řezníkům, aby ospravedlnily další intervenci v balkánském regionu.
V roce 2005 americký diplomat Richard Holbrooke, který zprostředkoval Daytonské dohody o oficiálním ukončení války, řekl bosenské Hayat TV: „Dostal jsem počáteční instrukce obětovat Srebrenicu, Goražde a Žepu.“ A to je přesně to, co udělal. V průběhu tříleté války byli Bosňáci etnicky vyčištěni ze svých vesnic převážně srbskými polovojenskými jednotkami, ale v menší míře také chorvatskými. Srbský prezident Milošević a chorvatský prezident Tudjman se setkali před válkou, aby vymysleli plán na rozdělení země pro sebe. Bosenští uprchlíci byli nasměrováni do takzvaných „bezpečných zón“ ve Srebrenici, Goražde a Žepě. Jakmile dorazili, byli úplně odzbrojeni a odešli se skrovnými nizozemskými mírovými silami, které byly nedávno shledány vinnými z toho, že ochotně vydaly mnoho Bosňáků na smrt. Samotné USA disponovaly zpravodajskými a satelitními snímky, které monitorovaly nejen pohyby srbských jednotek v období před 11. červencem, ale po celou dobu trvání samotného masakru. Satelitní snímky ukázaly, jak se těla hromadí na vražedných polích, ale nikdo nic neudělal.
Ale letos se více než kdy jindy naplno projevila prázdnota „odsouzení“ bosenské genocidy Západem, vzhledem k jeho současné podpoře izraelské genocidy Palestinců v Gaze.
Po masakru získaly USA mezinárodní podporu pro svou kampaň za bombardování srbských pozic v Bosně a vedení poválečného procesu. Bylo to poprvé, kdy takzvaná „obranná“ Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) zahájila agresivní vojenskou kampaň. V rámci takzvaného mírového procesu si Daytonské dohody rozdělily zemi podle etnického původu: srbskou autonomní Republiku srbskou a většinově bosensko-chorvatskou Federaci Bosny a Hercegoviny. V rámci této dohody měly být jednotky NATO rozmístěny v Bosně, což bylo vůbec první rozmístění jednotek mimo členské státy NATO. To, co bylo dříve nominálně socialistickou, multietnickou zemí, se od té doby proměnilo v žumpu neoliberalismu, včetně úsporných škrtů, privatizace státního majetku, zhoršování životního prostředí a bídy pro masy lidí. Nyní jsou Bosna a všechny balkánské země obklíčeny supy světa, včetně USA, Číny a Ruska, kteří rádi profitují z krveprolití.
To neznamená, že bosenská válka byla pouze výtvorem Západu, ani zdaleka ne. Vnitřní rozdělení Jugoslávie a nerovnost mezi národy položily základy pro ozbrojený konflikt, který podporovala a vedla vládnoucí elita z nejbohatších republik.
Jugoslávské dějiny jednoty a rozdělení
Během desetiletí, která uplynula od válek souvisejících s rozpadem Jugoslávie, se mnozí zmateně ptali: jak mohla země, kde různé národy žily v relativním míru, skončit takovým krveprolitím – země, která vznikla v důsledku a díky mnohonárodnostnímu odporu proti nacistické okupaci za druhé světové války? Odpověď leží na křižovatce ekonomiky a historie.
Když srbské síly dobyly Srebrenicu, válečný zločinec Ratko Mladić do kamer řekl, že „nadešel čas pomstít se Turkům v tomto regionu“. Turci, o kterých měl údajně mluvit, byli Bosňáci, které měl v úmyslu vyhladit z oblasti, aby podpořil srbské územní nároky v Bosně. Během více než 500 let trvající vlády Osmanské říše na Balkáně byla usnadněna dobrovolná i nedobrovolná konverze původního obyvatelstva k islámu, včetně křesťanů, katolíků a bogomilů. Kvůli této historii Srbové i Chorvaté tvrdí, že Bosňáci patří k jejich vlastnímu národu. V této linii uvažování mnozí trvají na tom, že Bosňáci jako samostatný národ prostě neexistují.
Tato logika však ignoruje historický vývoj národů a to, jak se vyvíjely v přechodném období mezi feudalismem a kapitalismem. Je pravda, že za osmanské nadvlády měli muslimové větší privilegia než nemuslimové. Bosenští vlastníci půdy byli nedílnou součástí osmanské drtivé vlády v Bosně, která utlačovala nejen chudé srbské a chorvatské rolníky, ale také Bosňáky. Rolníci všech těchto původů se mnohokrát vzbouřili proti tehdejšímu impériu. Od roku 1831 do roku 1875 zahájili chudí rolníci všech náboženství a původu pět různých ozbrojených povstání proti Osmanské říši. S každým povstáním Bosňáci stále více oddělovali svou národní identitu od vládnoucí turecké elity. V roce 1882 se Srbové a Bosňáci také vzbouřili proti habsburskému vojenskému náborovému zákonu, který by měl odvádět mladé muže. Zatímco bosenští vlastníci půdy byli obecně loajální k Osmanům, rolníci všech vrstev měli mezi sebou více společného než vlastníci půdy.
Během vlády Habsburků v Bosně ztratili bosenští vlastníci půdy politickou a ekonomickou moc, kterou měli během Osmanské říše. Katoličtí a pravoslavní vlastníci půdy byli považováni za spolehlivější opevnění proti Osmanům; tak byla feudální dynamika moci převrácena na hlavu. Rozvoj srbského národa byl živen ruským carem, který používal panslavismus jako kouřovou clonu k rozšíření vlastního vlivu v regionu, zatímco katolická habsburská říše kooptovala chorvatské národní hnutí ve snaze porazit maďarské síly bojující za nezávislost. Tím tyto mocnosti pomohly rozvinout kapitalistické třídy jak srbského, tak chorvatského národa, které se oba snažily konvertovat a nárokovat si Bosňáky za své.
Útlak Bosňáků se za první Jugoslávie v letech 1918 až 1941 dále upevnil. Na počátku jugoslávské monarchie bylo během pouhých dvou let zabito 2000 Bosňáků srbskými a chorvatskými polovojenskými jednotkami. V roce 1919 pozemkové reformy znárodnily osm milionů akrů bosenské půdy, takže 10 % bosenských rolníků zůstalo bez jakýchkoliv výrobních prostředků.
Kapitalistická Jugoslávie se socialistickými ozdobami
Nacistické Německo využilo tohoto rozdělení v roce 1943 a přislíbilo Bosňákům muslimský stát, pokud budou spolupracovat. Jako takový byl vytvořen prapor 21 000 bosenských vojáků k opevnění německé okupace. Praporu velel důstojník SS Himmler. Navzdory německé podpoře byli Bosňáci stále pod útokem ostatních fašistických sil v regionu, včetně srbských četniků a chorvatských ustašovců. To způsobilo, že se mnoho Bosňáků připojilo k mnohonárodnostním partyzánům vedeným Komunistickou stranou Jugoslávie.
Pod heslem „Bratrství a jednota“ vynaložila Jugoslávie určité úsilí na povrchové úrovni k řešení národního útlaku Bosňáků. V roce 1963 Socialistická federativní republika Jugoslávie uznala „muslimský národ“ (s odkazem na Bosňáky) jako konstituční národ. Sekularismus byl široce podporován; neprobíhala však žádná koordinovaná kampaň za rozbití reakčních ideologií, které Bosňáky prohlašovaly za „pouhé“ islamizované Srby nebo Chorvaty. Zejména šovinismus vládl a posiloval ekonomické nerovnosti mezi bohatšími národy (Srby, Chorvaty a Slovinci) ve srovnání s těmi chudšími, včetně muslimských Bosňáků a kosovsko-albánského obyvatelstva.
Během existence Jugoslávie existovala ekonomická nerovnost mezi republikami a národy, která nakonec pomohla přivodit zánik země. Od roku 1953 do roku 1989 se hrubý domácí produkt (HDP) Bosny na hlavu snížil o 20 procent, zatímco HDP buď zůstal stejný, nebo rostl ve třech nejbohatších republikách: Srbsku, Slovinsku a Chorvatsku.
Ožebračování utlačovaných národností, jako byli Bosňáci, bylo dále usnadněno rozdělením výroby. Suroviny byly z velké části těženy z chudších republik a převáženy do bohatších k rafinaci. Zatímco mnozí na levici stále chválí „Titův socialismus“, několik dalších faktů osvětluje skutečnost, že Jugoslávie byla jednoduše státně-kapitalistickou společností s více programy sociálního zabezpečení. Během života Jugoslávie se mzdová nerovnost zvyšovala, místo aby se snižovala; na začátku byly mzdy mezi manažery a dělníky 1:3,5. V roce 1967 byl poměr 1:20. To bylo usnadněno takzvanými radami dělnické samosprávy, které propůjčovaly manažerům, inženýrům a bílým límečkům větší moc než dělníkům vykonávajícím manuální práci. Jugoslávský „socialistický“ systém jako takový ve skutečnosti reprodukoval kapitalistické vztahy.
Mezi lety 1972 a 1982 vzrostl zahraniční dluh Jugoslávie devítinásobně z 2,4 miliardy dolarů na 20,3 miliardy dolarů. V 80. letech 20. století Světová banka a Mezinárodní měnový fond (MMF) použily tento dluh k navržení úvěrů na strukturální přizpůsobení, které mělo zprivatizovat co největší část jugoslávské ekonomiky. Proti úspornému programu zpočátku bojovalo hnutí, jež překročilo etnické hranice, ale nakonec ho využila reakční nacionalistická elita.
Během konce osmdesátých a začátku devadesátých let se půl milionu lidí zúčastnilo dělnických stávek proti zmrazení mezd, propouštění, zvýšení cen potravin a pohonných hmot a dekadenci vládnoucí třídy. Zprávy o stávce ve Slovinsku uvedly, že kromě ekonomických požadavků „dělníci také požadovali, aby vláda snížila počet továrních správců, omezila počet limuzín používaných manažery továren a omezila jejich služební cesty“. V důsledku korupce samosprávných výborů a úpadku komunistické strany byli dělníci z vedení establishmentu rozčarováni. A tak se pro reakční nacionalistické skupiny objevila příležitost poštvat proti sobě různé etnické skupiny namísto obviňování nadnárodní, kapitalistické elity.
Pravicová politická strana Chorvatská demokratická unie například obvinila Srby ze stávek v Chorvatsku. Místní strana o jednom generálním řediteli uvedla, že „on a další Srbové byli vinni za špatný stav, ve kterém se společnost nachází“. Srbská elita tvrdila, že „Srbové chtěli pracovat, zatímco Chorvati ne“. Na zasedání dělnické rady jedna dělnice zlověstně varovala před strategií vládnoucí elity a zeptala se: „Spolkneme návnadu takových triků a zavádějících informací, které používají ti nejlínější z nás k našemu rozdělování, když všichni z nás budou zítra hladoví stejně: Chorvati, Srbové i Muslimové!“
Zahraniční angažovanost v Bosně
Takový byl reakční nacionalismus, který nakonec vedl k tomu, že státem podporované srbské síly drancovaly, rabovaly a vyhlazovaly muslimské vesnice v Bosně. Takový byl reakční nacionalismus, který vedl k tomu, že chorvatská vláda se zbraní v ruce násilně vysídlila své srbské obyvatelstvo, což vedlo k etnickým čistkám 200 000 Srbů z východního Chorvatska. Hlavním důvodem, proč Západ nepodpořil srbské pokusy udržet federaci pohromadě, bylo vyhnat z regionu ruský vliv. Pro USA by bylo snazší čelit ruskému vlivu, kdyby byl izolován v Srbsku, místo aby se rozšířil do šesti republik.
Kromě toho, že srbské a chorvatské vládnoucí třídy prezentovaly příběh o roli Osmanské říše, odůvodňovaly své územní ambice bojem proti „radikálnímu islámu“. Bosňáky charakterizují jako islámské fundamentalisty, kteří se snažili zavést právo šaría a utlačovat nemuslimy v islámském státě. Bosňáci jsou obecně sekulární, ale existovali členové vlastní vládnoucí elity, kteří takovou ideologii prosazovali.
Například Alia Izetbegović, který se stal členem předsednictva Bosny, v 70. letech napsal Islámskou deklaraci s nadějí na budoucnost Bosny jako islámského státu, v níž stálo: „Mezi islámským náboženstvím a neislámskými sociálními a politickými institucemi nemůže existovat mír ani soužití“. Během války v Bosně vyslaly Saúdská Arábie a Írán mudžahedíny, aby bojovali za Bosňáky. Zatímco polovojenské jednotky vedené Srby a Chorvaty provedly většinu drancování Bosny, uvádí se, že se tito bojovníci a bosenští váleční zločinci podíleli na etnických čistkách Srbů a Chorvatů také ve střední Bosně. Kromě toho wahhábistické skupiny financované Saúdskou Arábií financovaly mešity po celé zemi a rekrutovaly členy chudé dělnické mládeže k prosazování wahhábismu. Stručně řečeno, jak říká list US Army War College: „Bosenští Srbové a Chorvati mohou zveličovat hrozbu islamismu nebo potenciální islámské dominance, ale vedení Bosny jim jistě poskytuje spoustu munice.“
Kromě saúdskoarabských wahhábistických sil využívá Turecko své historické a náboženské vazby s Bosňáky, aby zakrylo své vlastní zájmy v regionu. V 90. letech se Turecko stalo součástí válečné mírové mise OSN. Po skončení války se připojilo k okupaci země NATO a měla druhý největší počet vojáků v Bosně. Ekonomické ambice Turecka v zemi se jasně ukázaly v projevu tureckého politika Davutoğlua v Sarajevu v roce 2009. Na akci nazvané „Osmanské dědictví a muslimské komunity na Balkáně dnes“ prohlásil: „Nyní je čas na znovusjednocení“ prostřednictvím „obnovení vlastnictví v regionu, obnovením multikulturního soužití a vytvořením nové ekonomické zóny“. Od té doby Turecko neustále zvyšuje svůj vliv v Bosně prostřednictvím investic do telekomunikací, energetiky, dopravy, zdravotnictví, cestovního ruchu, stavebnictví a bankovnictví. Dnes Bosňáci vidí Turecko jako svého nejvýznamnějšího a nejspolehlivějšího spojence.
Nejpřekvapivějším hráčem během bosenské války je však Izrael. Během válek v 90. letech Izrael vyvážel srbské armádě zbraně, které byly téměř jistě použity při bosenské genocidě. V roce 2016 izraelský státní zástupce usoudil, že odhalení role Izraele v bosenské genocidě představuje hrozbu pro izraelskou národní bezpečnost a zahraniční vztahy: de facto přiznání viny. Řezník ze Srebrenice a Bosny Ratko Mladić ve svém deníku napsal: „Z Izraele – navrhli společný boj proti islamistickým extremistům. Nabídli výcvik našich mužů v Řecku a bezplatnou dodávku odstřelovacích pušek. Nedávno se Izrael zdržel hlasování Organizace spojených národů, která určila 11. červenec za Mezinárodní den reflexe a připomenutí genocidy ve Srebrenici v roce 1995.
Dopady bosenské války
Když bylo vše řečeno a připraveno, bylo v Bosně zabito více než 200 000 lidí, drtivá většina (160 000) Bosňáků, 30 000 Chorvatů a 25 000 Srbů. 20 000 bosenských žen a dětí bylo znásilněno v koncentračních táborech, zatímco vesnice byly drancovány srbskými a chorvatskými silami. Dva miliony lidí, většinou Bosňáků, byly vyhnány z domovů svých předků a ekonomické náklady války se odhadují na přibližně 80 miliard dolarů. Dnes patří Bosna a Hercegovina (spolu s dalšími balkánskými zeměmi) na nejvyšší příčky z hlediska chudoby a emigrace v Evropě. Zatímco válka skončila, myšlenky a napětí, které ji vyvolaly, žijí dál.
Většina Srbů neuznává systematické zabíjení ve Srebrenici jako genocidu, protože jsou přesvědčeni vlastní vládnoucí elitou, že přiznání tohoto masakru činí ze Srbů „genocidní národ“. Vládnoucí elity balkánských zemí tak pokračují v tradici maskování třídních rozdílů reakčním nacionalistickým zápalem. Dělají to obratně, aby se vyhnuly zkoumání vlastního vykořisťování mas a odvrátily pozornost od své viny na válečných zločinech 90. let. To je případ srbského prezidenta Aleksandara Vučiće, který v 90. letech slavně prohlásil: „Za každého Srba, kterého zabijete, zabijeme 100 muslimů.“
Na Západě je americká intervence v Bosně široce vnímána jako úspěšná „humanitární mise“. Pro ty na levici to lze považovat za účinný způsob, jak srazit neposlušnou zemi na kolena. Jakmile se Sovětský svaz zhroutil, USA využily své pozice nejmocnějšího imperialisty k tomu, aby umožnily a následně kooptovaly masakr Bosňáků pro své vlastní geopolitické zájmy. USA si rády rozdělily region pro sebe. Nelze to však považovat za jediný důvod zániku Jugoslávie. Aby bylo možné rozdělovat a panovat, musí existovat dělení, které lze využít. Dokud se s tím lidé na Balkáně nevyrovnají, USA, Turecko, Rusko a nyní Čína budou i nadále krást bohatství mas všech zemí na Balkáně, aniž by dbaly na jejich náboženství nebo etnickou příslušnost.
Zdroj: redfish.stream
Odkaz: https://thered.stream/srebrenicas-legacy-western-complicity-in-genocide/
Zdroj obrázku: Michael Büker, CC BY-SA 3.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0>, via Wikimedia Commons
Vybrala, přeložila, upravila redakce Kolektivu pro práci, kulturu a vědu