Otázka jednoty Bosny a Hercegoviny byla v devadesátých letech minulého století zásadní otázkou v boji za zachování nebo rozpad Jugoslávie. Na této otázce se rozbily veškeré protiklady v její existenci a fungování, které se ukázaly jako mnohem silnější než potřeba zachováním samotné Jugoslávie. Síly velkosrbského nacionalismu podporovaného velkochorvatskými nacionalisty se pokusily rozbít Bosnu a Hercegovinu a zastavit zbytňování bosňáckého národa v rozvoji jeho národní svébytnosti.
Víme, že tyto síly v tomto pokusu neuspěly. Bosna a Hercegovina zůstala jednotná bez ohledu na samotnou podstatu jejího ekonomického bytí – a jak se rádo zdůrazňuje – bez ohledu na stupeň funkčnosti její státnosti.
Dnes představuje Bosna a Hercegovina stát zamrzlých konfliktů, teritorium rozdělené spíše podle principu feudalizmu než federalizmu, při stálé snaze velkosrbských a velkochorvatských sil uskutečnit svůj vliv tím či oním způsobem v rámci imperialistických vztahů.
Historicky je tato situace způsobena nejenom samotnými cíli Bělehradu a Záhřebu, zprostředkovaně i samotného Sarajeva, ale také tím, že imperialisté nikdy nezlikvidovali politiku, kvůli které se válka odehrála. Místo toho ji pouze pacifikovali a včlenili do rámce své vlastní hierarchie. A přesně takto, pod vojenskou, ekonomickou a politickou okupací dnes kompradorské elity Bosny a Hercegoviny žijí a používají vlastní entity (Bosna a Hercegovina se dělí na dvě entity – Federaci Bosnu a Hercegovinu a Republiku Srbskou) jako prostředky k všeobecné loupeži. Zároveň kanalizují jakoukoliv vzpouru do bažiny nacionalismu a výhrůžek staronovou válkou.
Dnes získává otázka Bosny a Hercegoviny znovu na významu, ale ne jako izolovaná politická otázka, ale jako součást šňůry protikladů, které ovládají Balkán. My už jsme opakovaně zdůrazňovali, že krize v jedné části Balkánu se nutně musí také přelévat do jiných částí, a na tom stále trváme. Formálně jednotná, ve skutečnosti rozdělná Bosna a Hercegovina, vzniklá jako důsledek válek v 90. letech právě dnes slouží jako časovaná politická bomba, ve které už síly nepoměřují pouze srbští, bosňáčtí nebo chorvatští nacionalisté jako samostatní političtí činitelé, nýbrž jako prodloužené ruce ruského nebo západního kapitálu.
Ovšem, aniž bychom vstupovali do domény lokálního politikaření, ve skutečnosti vytvářejí balkánskou politiku imperialistické státy vedené silou multinacionálního kapitálu, což je v této oblasti evidentní. Bez poskytování politické, ekonomické a vojenské pomoci ze strany imperialistických států v podobě USA, Ruska, Německa, Francie, Velké Británie a jiných válka v Bosně a Hercegovině není možná (stejně jako není možná v Srbsku nebo kdekoliv jinde na Balkáně).
Napětí, které vytvářejí lokální kompradoři a poté se „regulují“ silou EUFORu nebo jinou ozbrojenou silu (jako NATO) je jednoduše už předem domluvená fraška. Ano, napětí mezi kompradorskými elitami existuje, tyto elity jsou schopny vrčet jedna na druhou, ale řetěz multinacionálního kapitálu je pevně utažený a stejné ruce drží všechny rozhádané strany. Pouze změnou poměru sil v samotných imperialistických vztazích (jako by byl ústup USA z Balkánu, náhlé zesílení Německa, Francie, nebo nějakého jiného státu) by vytvořilo podmínky pro aktivaci těchto konfliktů.
Podepisování obranných, ve skutečnosti útočných smluv, které nedávno začalo, právě ukazuje, že dříve nebo později přijde na řadu Bosna a Hercegovina. Před našima očima se připravují podmínky pro budoucí balkánské války, ve kterých nebude otázkou existence Bosny a Hercegoviny, Kosova, Černé Hory nebo nějakého jiného státu, nýbrž ke kterému svazku se tyto národy a tyto státy přikloní. Už nyní je zcela jasné, že někteří staří nepřátelé nyní budou spojenci a že někteří staří spojenci budou nepřátelé.
Může se Bosna a Hercegovina dostat z tohoto začarovaného kruhu, nebo jsme znovu na prahu nového konfliktu v zemi? Mohou se masy Bosny a Hercegoviny vyhnout válce?
Ano, mohou. Nejenom pokračováním toho, co započaly roku 2014, nýbrž za užití takové vzpoury jako vzorce toho, co činit a čemu se vyhnout. Vzpoura, jakkoliv všeobecná a hluboká, bez politického subjektu, bez všeobecné organizace bude vždy končit porážkou. Aby takový plamen dál plápolal, je nutné ho organizovat, dát mu politickou formu, lámat vnucené národnostní, lokální a jiné bariéry a budovat jednotu našich národů na bázi už dobře známého společenství, kterého byla Bosna a Hercegovina nejlepším příkladem a kvůli němuž musela ve válce z 90. let zaplatit nejvyšší cenu.
Jaká je role bosenských širokých mas a co dělat?
Každopádně masy musí pokračovat v odporu vůči jednotlivým soudobým feudálům, a tím i zájmům z devadesátých let, směřujících k dělení země. Každé otevírání třídní otázky vede k mobilizaci všech vládnoucích struktur, v Sarajevu, Banja Luce a Mostaru a k vytváření jednotné fronty ve spolupráci s tzv. mezinárodním společenstvím a bezprostřední silou okupantů.
Pohonná hmota, která již existuje v podobě všeobecné chudoby, vykořisťování, bezcílného bloudění po širém světě v cestě „za lepším“, korupce a krádeže, totálního rozprodání zdrojů Bosny a Hercegoviny při omlouvání tohoto pořádku, může a musí být pozvednuto na vyšší stupeň a rozdělení ne podle národů, ale podle tříd.
Vyvolávaní národnostního dělení na Bosňáky, Chorvaty a Srby může být pouze propagandistický a politický instrument lokálních politických struktur a jejich imperialistických chlebodárců a velitelů. V podmínkách blížící se predátorské války masy Bosny a Hercegoviny, stejně jako masa Srbska, Kosova, Albánie, Chorvatska, Černé Hory a Balkánu vůbec mají úkol – buď být masem do mlýnku ve válce, ve níž se nebude patrný žádný konec, nebo nemilosrdně zničit svět kapitalismu a imperialistického otroctví.
Tento úkol, zvláště v Bosně a Hercegovině, mohou vykonat pouze národy Bosny a Hercegoviny společně s dalšími zotročenými národy na Balkáně. Pokud se politický boj nepozdvihne na tento stupeň (a bude muset), zůstanou otázky objektivně sekundárního charakteru (v těchto podmínkách): Ústava, funkčnost Bosny a Hercegoviny, separatismus pouze prostředkem kompradorských elit k odvádění pozornosti a prohlubování okupace.
Právě kvůli těmto okolnostem Strana Práce zdůrazňuje svá hesla, která jsme právě vyslali masám a stáli za nimi v různých obdobích a která odrážejí naší ideovou pozici. Tato hesla jsou – Za prvé, „Bosna se dělit nebude, protože se dělit nemůže“, jak roku 1992 tak i nyní. Za druhé – cesta k vysvobození „Jedině revolucí!“, což jiskra sociální vzpoury ukázala v praxi roku 2014, a za třetí – „Balkánským hnutí odporu!“ – tedy potřeba spojenectví mas Bosny a Hercegoviny s masami Srbska, Kosova, Černé Hory, Chorvatska, Albánie a šíře, bez kterého není možné vést boj proti imperialismu, jehož kompradoři jsou jenom prodlouženou rukou.
Z těchto důvodů naší pozicí zůstává:
Bosna se dělit nebude, protože se dělit nemůže!
Jedině revolucí!
Balkánským hnutím odporu!
Zdroj: https://partijarada.org/stav-partije-rada-u-vezi-stanja-u-bosni-i-hercegovini/