Skip to content

Panorama – 40. týden

63. výročí založení Čínské lidové republiky

Čínská lidová republika pod vedením KS číny byla založena dne 21. září 1949 na zasedání Čínského lidového politického poradního shromáždění 1. funkčního období a následně slavnostně vyhlášena 1. října 1949 Mao Ce-tungem na pekingském Náměstí Brány nebeského klidu slovy „Číňané povstali“. Nová vláda okamžitě uzákonila pozemkovou reformu, znárodnila průmyslovou výrobu a započala s vyhlašováním kampaní (programy gramotnosti, očkování, zvýšení kvality zemědělství atd.). Za další významné kampaně by se daly pokládat Boj proti třem a pěti zlům. Nejprve byla zavedena kampaň proti třem zlům v roce 1951, namířená původně proti statkářům a bohaté buržoazii. Lidová Čína rovněž v říjnu 1950 vyslala do Severní Koreje na 500 000 dobrovolníků Čínské lidové osvobozenecké armády, nazvané Čínskou dobrovolnickou armádou pod vedením Pcheng Te-chuaje. V roce 1956 byla vyhlášena pod heslem „Ať rozkvétá sto květů umění, ať soupeří sto škol učení“ Kampaň Sta květů, v jejímž rámci byli intelektuálové vyzváni, aby dali kritikou podněty pro další zlepšení země i KS Číny. Dále následovala kampaň proti pravičákům (1957). Následoval “Velký skok”, což byla oficiální politika Čínské lidové republiky v letech 1958–1962, která měla skokem nastartovat industrializaci pomocí radikálních ekonomických a politických opatření. Součástí bylo také zavádění tzv. lidových komun, což měly být soběstačné správní jednotky podílející se na ekonomice státu. Další významnou složkou Velkého skoku bylo tavení oceli, kdy si každá komuna budovala vlastní malé vysoké pece, ve kterých se následně tavila ocel. Hlavním úkolem bylo zvýšit produkci oceli. 

 

Maovy reformy zprvu vedly k poměrně rychlé modernizaci Číny, včetně industrializace, masivnímu zvýšení gramotnosti, dostupnosti vzdělání a zdravotní péče pro široké lidové vrstvy. Je třeba ovšem připustit, že některá tato opatření, jakkoli dobře motivovaná, byla často maoisticky chaotická a subjektivistická a vedla rovněž k negativním jevům, jako např. tzv. Velký čínský hladomor v letech 1959-1961.

 

Dále je možné zmínit roztržku se Sovětským svazem po vyostření rozporů po Stalinově smrti a nástupu Chruščovova revizionismu, což Čína nesla nelibě. Jednalo se o druhou vážnou roztržku v socialistickém táboře po roztržce s Jugoslávií. Vztahy mezi SSSR a ČLR se až do rozpadu socialismu nikdy zcela nezhoily, přičemž tato nejednota nepřispěla k upevnění socialismu v obou zemích, a naopak vedla ke sbližování Číny s USA v  70. letech. 

 

Rozpory uvnitř samotné KS Číny následně vyústily v tzv. Velkou proletářskou kulturní revoluci, což byl nejvýraznější projev typicky maoistického chaotického přístupu. Kulturní revoluce byla postavena na myšlence nepřetržité revoluce a masové demokracie, a měla za cíl vymýtit kapitalismus uvnitř strany (aby nakonec vzešel z chaosu následujícího po Maově smrti, dalo by se s trochou nadsázky ironicky říci).

 

Základy současné politiky politiky KS Číny je třeba hledat v reformách Teng Siao-Pchinga, “revizionistického”  funkcionáře KS Číny, který byl postižen a zbaven funkce za kulturní revoluce, aby vyšel vítězně z mocenských bojů po Maově smrti, zejm. s tzv. bandou čtyř a získal vrcholnou funkci ve vedení strany.  

 

Pod vedením Tenga od konce 70. let 20. století probíhaly v Číně mnohé reformy, především v ekonomické oblasti a jejich hlavním cílem bylo nejen přiblížit se Západu, ale i pozvednout úroveň hospodářství na úroveň západních mocností. Jednou z nejvýznamnějších reforem bylo tzv. Otevírání se světu. “Je jedno, jestli je kočka černá nebo bílá, hlavně když chytá myši” je nejznámější Tengův výrok, který shrnuje politiku Otevírání se světu – stát může být stejně tak despotický jako demokratický, nejdůležitější je, že je s ním možné obchodovat. Zřízeny byly například tzv. „Zvláštní ekonomické zóny“, kde bylo umožněno podnikání západním investorům, a tak navýšen i příliv kapitálu. Kromě toho také Čína začala přijímat mnoho expertů ze zahraničí a vzdělávat se v oblasti západních technologií a “know-how”. Tento systém otevírání se světu pod vedením KS Číny se nazývá socialismus s čínskými rysy. Dále probíhaly tzv. Čtyři modernizace, které znamenaly rozvoj v oblastech zemědělství, průmyslu, armády a vědy a techniky. Většina obyvatel Číny žila v té době na venkově a tak nejdůležitější modernizací, byla právě modernizace zemědělství. Když pak proběhla mechanizace zemědělství a zavedlo se užívání hnojiv, bylo možné přebývající pracovní sílu přesunou do průmyslového sektoru. I Čínská lidová osvobozenecká armáda prošla mnohými modernizacemi, tou nejdůležitější z nich bylo založení Ústřední vojenské komise ČLR v roce 1982.

 

V současnosti existuje v Číně specifický hybridní model spočívající v přijetí převládajícího neoliberálního ekonomického modelu navenek (v zahraničním obchodě a ve vztahu k zahraničnímu kapitálu) a smíšeného ekonomického modelu uvnitř s významným podílem veřejného sektoru. Jakkoli má tento model daleko k ideálnímu socialistickému uspořádání, je třeba připustit, že v důsledku umožnil nebývalý ekonomický rozvoj země a přispěl k posílení jejího postavení jako velmoci, která tvoří významnou protiváhu západnímu neoliberálnímu modelu včele s USA.. Umožnil 600 milionům obyvatel obdobný blahobyt jako v EU, přičemž jedním z cílů politiky je zrychlený boj s chudobou stále přetrvávající u velké části populace. Lze se rovněž domnívat, že ekonomické přizpůsobení Číny převládajícímu mezinárodnímu kapitalistickému systému snížilo tlaky mezinárodního kapitálu na politické změny a umožnilo Číně zachovat vedoucí úlohu KS i v kontrarevolučních 90. letech, na rozdíl od zemí tzv. “východního bloku”, kde byl restaurován kapitalismus “v plné síle”, včetně politického systému. Sami Číňané tvrdí, že tento model je dialektický v tom smyslu, že rozvinutí kapitalistických výrobních vztahů, ke kterému v Číně nikdy plně nedošlo, je předpokladem pro to, aby v budoucnu mohlo být dosaženo skutečného socialismu. 

 

Volby v Brazílii – pokračování ekonomického neoliberalismu či cesta k posílení sociálního státu?

 

Prezidentské volby v Brazílii jsou ve znamení výběru mezi současným krajně pravicovým prezidentem Jairem Bolsonarem, příznivcem bývalé vojenské junty zastávajícím neoliberální pozice a zájmy “velkého kapitálu”, včetně privatizace a omezování sociálních práv, a bývalým levicovým prezidentem Luizem Ináciem Lulou prosazujícím zájmy především pracujících a dalších sociálně znevýhodněných skupin. Lula je mj. znám jako zakladatel výrazných sociálních opatření (Bolsa familia, či Můj dům, můj život), které výrazně pozitivně zasáhly do životní úrovně milionů chudých a dalších nižších dříve opomíjených sociálních vrstev společnosti. Lula jakožto kapitálu nepohodlný prezident byl v minulosti odsouzen za údajnou korupci, pročež se nemohl zúčastnit minulých voleb. Vzhledem k tomu, že Lula je dlouhodobě jeden z nejoblíbenějších politiků, spekuluje se, že tato okolnost přispěla ke zvolení Bolsonara prezidentem. Rozsudek byl Nejvyšším soudem zrušen, tedy Lula se může současného volebního klání zúčastnit.

 

V prvním kole získal Lula cca 48% hlasů, zatímco Bolsonaro cca 43%. Rozhodující tedy bude druhé kolo, které se bude konat za čtyři týdny od ukončení prvního kola. Pokud Lula vyhraje, bude Brazílie jakožto nejlidnatější a největší země latinské Ameriky významnou posilou současné tzv. nové levicové vlny (víceméně levicové vlády jsou v současné době např. v Mexiku, Panamě, Argentině, Bolívii, Chile, Peru, Hondurasu, Venezuele či dokonce v dlouhodobě pravicové baště Kolumbii).

 

Pokud jde o komunistické hnutí, lze zmínit, že v Brazílii působí několik komunistických stran. Nejstarší nejen komunistická, ale i vůbec politická brazilská strana, “Partido Comunista Brasileiro”, která vznikla již v roce 1922, postavila dokonce vlastní kandidátku Sofii Mazano, zatímco např. Partido Comunista do Brasil podpořila již v prvním kole Lulu.

 

Ačkoli tyto “levicové” vlády obvykle nepochybně vedou k “odlehčení” situace širokých lidových vrstev, jsou jejich řešení nutně omezena realitou kapitalistických výrobních vztahů. Skutečnou změnu však může v budoucnu přinést pouze systémová, revoluční, nikoli pouze pouhá změna vlády v rámci daného kapitalistického systému.

 

Volby v Itálii – otevřena cesta k neofašismu?

 

Předčasné parlamentní volby v Itálii vyhrál pravicový blok se zhruba 44 procenty hlasů. Ukazují to údaje po sečtení 99 procent okrsků zveřejněné ministerstvem vnitra. Druhý je středolevicový blok kolem Demokratické strany s 26 procenty a třetí Hnutí pěti hvězd, které s 15 procenty zabodovalo hlavně na jihu země. Pravice bude mít zřejmě v parlamentu většinu.

 

Vítězem voleb je strana Bratři Itálie (FdI), která sama obdržela 26 procent hlasů. Její vůdkyně Giorgia Meloniová uvedla, že je připravena vládnout. 

 

Podle americké stanice CNN má Meloniová šanci se stát „nejvíce krajně pravicovou ministerskou předsedkyní od dob (diktátora Benita) Mussoliniho“. Meloniová vede stranu, jež vychází z Italského sociálního hnutí (MSI). V této straně se v poválečné Itálii angažovali lidé, kteří pociťovali nostalgii po fašistickém režimu, a MSI dlouho vedl bývalý vysoký představitel kolaborantské Republiky Saló a šéf režimního antisemitského časopisu La difesa della razza (Na ochranu rasy) Giorgio Almirante. Samotná Meloniová odmítla, že by byla fašistkou, a své uskupení přirovnala k britské Konzervativní straně a republikánům v USA.

 

Pravicový blok je podle politologů výrazně vychýlen doprava. Druhá největší strana Liga má v Evropské unii vztahy s francouzským Národním sdružením Marine Le Penové. Třetí strana Vzhůru Itálie chce podle svých představitelů sehrát v bloku centristickou roli. Poměr sil však podle komentátorů hraje ve prospěch FdI.

 

„S vítězstvím Meloniové se před našimi branami usadil neofašismus“ uvedla francouzská europoslankyně Manon Aubryová ze strany Francie nepodrobená (LFI).

 

„Nacházíme se v momentu nejistoty a v momentech nejistoty vždy posilují populismy. A také vždy končí stejným způsobem – katastrofou,“ řekl k italským volbám španělský ministr zahraničí José Manuel Albarés ze socialistické strany. Španělská ministryně práce z levicového uskupení Unidas Podemos Yolanda Díazová označila výsledky italských voleb za „velmi smutné a znepokojující“.

 

Výsledky voleb jsou odrazem krize současného kapitalismu, kdy část buržoazie může z obav z možných lidových bouří hledat někoho, kdo jejich zájmy lépe “ochrání”. Zčásti však může pramenit i z bezradností lidových vrstev, kteří jsou krizí nejvíce postižení a tak hledají někoho, kdo se jich “zastane”, byť ve skutečnosti  jejich zájmy neprosazuje, resp. chová se “sociálně” jenom zdánlivě. Zde je pak prostor pro komunistické hnutí, které by mělo umět neprivilegované oslovit. Selže-li, zvyšuje tím příležitost pro posílení krajní pravice. To platí i pro další země, kde je v poslední době krajní pravice na vzestupu.

 

Ruská anexe

 

Ruský prezident Vladimir Putin v Kremlu podepsal smlouvy o připojení čtyř ukrajinských regionů k Ruské federaci. Spolu s ním tak při ceremoniálu v Kremlu učinili zástupci těchto oblastí. Jde o mezinárodně neuznávané útvary, takzvanou „Doněckou a Luhanskou lidovou republiku“ (DNR a LNR) na východě Ukrajiny, a také o Chersonskou a Záporožskou oblast na jihu Ukrajiny, které ruské jednotky zčásti obsadily. Rusko v Radě bezpečnosti OSN vetovalo rezoluci odsuzující anexi čtyř ukrajinských oblastí. Čína nebo Indie se hlasování zdržely.

Jde tak o další vývoj v konfliktu, který třeba vnímat optikou narůstajících rozporů mezi dvěma kapitalistickými velmocemi – USA  a Ruskem, který přerostl v zástupnou “proxy” válku. Nemalou měrou nicméně k tomuto konfliktu přispěla dlouhodobá imperialistická politika USA a jeho západních satelitů, kteří po dlouhá desetiletí po rozpadu SSSR jednostranně diktovali uspořádání světa a uvedli touto politikou svět v chaos (vzpomeňme např. bombardování Jugoslávie, 2 války v Iráku, válku v Afghánistánu, podpora “arabského jara”, “barevných revolucí”). Současná situace na Ukrajině je pak přímým důsledkem vměšování do vnitřních záležitostí Ukrajiny organizováním “majdanu” a následků z toho plynoucích. Ruská reakce, jakkoli zavrženíhodná, pak vyplývá z ochrany jeho zájmů ohrožených agresivní politikou NATO. To ovšem neznamená, že by současná válka, započatá Ruskem, byla oprávněná. Ze širšího pohledu je nicméně třeba poznamenat, že prvotní příčinou vůbec je rozpad SSSR a především socialismu, kde Ukrajina byla spolu s Ruskem plnohodnotnou a bratrskou republikou v jeho rámci a závažný konflikt mezi nimi byl v tomto období vyloučen.

 

Zkouška balistických raket KLDR

 

Severní Korea v úterý odpálila další balistickou střelu, uvedly armády Japonska a Jižní Koreje. Podle japonských úřadů raketa přeletěla severní japonský ostrov Hokkaidó, než dopadla do moře. Spojené státy, Japonsko a Jižní Korea slíbily rozhodnou odpověď, informovaly agentury.

 

Obdobné “bombastické” zprávy se v mainstreamových médiích objevují téměř vždy po zkouškách raket ze strany Severní Koreje. Málokdy se však uvádí, že tyto zkoušky jsou obvykle především reakce na provokace ze strany USA a loutkové Jižní Koreje (např. každoroční masivní vojenské manévry u jejích hranic). Totiž jedině masivní podpora armády a zbraňového vývoje, jakkoli zatěžuje její ekonomiku, umožňuje Severní Koreji udržovat vlastní cestu vývoje bez výrazného vměšování imperialistických USA do jejích vnitřních záležitostí.

 

Referendum o homosexuálních sňatcích na Kubě

 

Kuba vyhlásila referendum k novému zákonu o rodině, který obsahuje mj. pasáže o povolení sňatků stejnopohlavních párů a adopce dětí těmito páry. Výsledky ukázaly, že většina Kubánců s tím souhlasí.

 

Referenda se podle vládních zdrojů mělo zúčastnit přes šest milionů Kubánců, tedy asi 74 % oprávněných voličů. Rozhodnout mohli pouze o tom, zda s celým (asi stostránkovým) zákonem souhlasí, nebo nikoli.

 

Výsledek referenda nebyl předem zcela zřejmý. Největší odpor vyjádřili církevní představitelé, kteří mají na oficiálně ateistické Kubě překvapivě silný vliv.

 

Prezident Miguel Díaz-Canel před hlasováním řekl, že Kuba vyrostla v procesu, který vyvolal nový zákon o rodině, a vyjádřil důvěru v jeho schválení v referendu.

 

V prohlášeních pro novináře po uplatnění svého volebního práva prezident poukázal na to, že ačkoli by nemělo dojít k jednomyslnému hlasování, očekává většinovou podporu občanů. Připustil, že část kubánské společnosti stále nerozumí některým prvkům obsaženým v nařízeních, protože i po 62 letech revoluce u některých lidí a rodin přetrvávala patriarchální kritéria.

 

Hlava státu dodala, že proces tvorby Kodexu respektuje právo každého na názor, lituje však, že část občanů z důvodů přesvědčení stále nechápe, že zákon respektuje typ rodiny, kterou hájí a také chrání práva jiných forem lásky.

 

Díaz-Canel poznamenal, že probíhá i strategie démonizace kubánské revoluce, diskreditace, která generuje spoustu nenávisti vůči všemu, co s ní souvisí, hlavně na sociálních sítích.

 

V tomto ohledu dodal, že ti, kdo jsou součástí této platformy, používají velmi agresivní jazyk proti Kodexu, ale nic z toho nemá co do činění s přesvědčením nebo názory, protože i kdyby tvrdil opak, stále by ho kritizovali, neboť jde o právní normu v rámci revolučních změn.

 

Díaz-Canel vyzdvihl výhody právního dokumentu, který dává práva a záruky celé společnosti bez ohledu na typ rodinné organizace.

 

Zdůraznil, že zákon o rodině je nutností, protože národ se stal heterogennějším a z právního hlediska existují dluhy, které jsou patrné z dnešních životních příběhů, zaznamenaných ve výzkumných pracích a v situacích projednávaných u soudu.

 

Nový zákon tyto problémy řeší, řekl prezident, který vyzdvihl účast lidí a odborníků na procesu vytváření zákona a vyzval je, aby si jej přečetli a vykládali srdcem a postavili se na místo druhých, kteří zažili složité situace.

 

Myslím, že Kuba vyrostla, zdůraznil prezident a dodal, že to je to nejdůležitější, růst jako společnost.

 

Připravila redakce KOMINTERNet-Dialogu.

Uzávěrka 6. 10. 2022 ve 20:00.