Red Marriott
25. února 2022 12:54 pro http://libcom.org
Článek vysvětlující pozadí a geo-politické soupeření vedoucí k současnému (únor 2022) vyostření konfliktu na Ukrajině.
Tento text je překladem stati »Si vis pacem para bellum – Wer Frieden will rüste sich zum Krieg (Platon, Cicero, Rusko, Ukrajina, NATO, EU)« Skupinami proti kapitálu a národu (Gruppen Gegen Kapital Und Nation), publikované 21. února, dva dny před zahájením ruského vpádu.
„Když mluvíte, nestřílíte,“ říká německá ministryně zahraničí Annalena Baerbocková. Možná vás to uklidní, protože málokdy se konalo tolik setkání a videokonferencí na nejvyšší úrovni mezi hlavami států z celého světa, jako tomu bylo na jaře 2022. Spojení diplomacie a války je však poněkud odlišné od toho, co tvrdí velící lordi a dámy. Diplomaticky si říkají, co chtějí, a definují „červené čáry“, které jsou v případě překročení ochotni vést válku.
Tento text pojednává o důvodech, proč se Rusko, Ukrajina a země NATO připravují na válku. Za tím účelem nemusíme pátrat po skrytých zájmech, které tajně pracují v zákulisí, ale můžeme se zcela spolehnout na oficiální oznámení. Poskytují nám vše, co potřebujeme, abychom pochopili jejich důvody. Samozřejmě musíme rozlišovat mezi tím, co si hlavy států navzájem sdělují, a tím, co je více určeno jejich vlastním obyvatelům. Tím, co každý slyší ve své domácí propagandě, je, že protistrana lže, podvádí, je jediným agresorem, a tedy jednoduše „zlem“. Přesto nám to neříká nic o válce, kromě toho, že náš vlastní stát je „dobrý“ a nemůže si pomoci a musí „reagovat“ přípravami nebo dokonce válečnými činy, přestože opravdu nechce. Pro mnohé jsou to morální důvody držet palce svému vlastnímu státu, démonizovat druhého, ochotně přijmout přicházející ekonomické těžkosti nebo se nabízet jako kanonenfutter, potrava pro děla.
Tento text se těmito ospravedlněními války zabývá jen okrajově. Zde vás jen žádáme, abyste na pár minut odložili otázku, kdo je dobrý nebo špatný, a jednoduše se zeptali: Co se děje? Poté se můžete vrátit k otázkám, komu chcete fandit – doporučujeme: Nikomu.
Co požaduje Rusko a co požaduje „Západ“?
Protagonisté si navzájem říkají, co od sebe chtějí. Tyto požadavky a odpovědi na ně jsou uvedeny zde na začátku, za prvé proto, aby byl nastíněn rozsah všeho, co hraje roli, a za druhé proto, aby bylo jasné, že žádný z těchto požadavků není nový, jsou známy již dlouhou dobu. To je důležité poznamenat, protože to vysvětluje, že potenciální důvody pro válku leží hlouběji než jakékoli konkrétní události na jaře 2022.
- Rusko požaduje
– Ukončení rozšiřování NATO na východ. Přinejmenším se nesmí stát členem NATO Ukrajina; toto ale také zahrnuje Gruzii, Moldavskou republiku, Švédsko a Finsko.
– Naplnění Minské dohody, tj. především: přímá vyjednávání se separatisty a zajištění statutů autonomií. Západ musí zvýšit tlak na Ukrajinu, aby to prosazovala.
– Přestat vyzbrojovat Ukrajinu západními mocnostmi.
– Přestat vyzbrojovat další východoevropské země NATO a přestat v nich pořádat cvičení NATO.
– Především přestat rozmisťovat určité zbrojní systémy ve východoevropských zemích NATO, provázená obviňováním, že to porušuje některé dřívější smlouvy.
Toto je shrnuto v požadavku na bezpečnostní záruky v Evropě a pro Rusko. Navíc tu jsou požadavky v záležitostech formy:
– Přímá vyjednávání s USA (místo vyjednávání jen s Německem nebo Francií).
– Přímá vyjednávání s NATO místo například v rámci OECD.
- Co požaduje Západ od Ruska nebo jak Západ na tyto požadavky reaguje
– Žádné ukončení „politiky otevřených dveří“: Pokud stát trvá na žádosti nebo žádá o členství v NATO a členové NATO souhlasí, je tu vyhlídka na členství.
– Rusko by mělo uznat právo národů na sebeurčení = stažení ruských jednotek z Krymu, z východní Ukrajina a z Gruzie (z pohledu Ruska: Abcházie a Jižní Osetie) a z Moldávie (z pohledu Ruska: Podněstří).
– Ruská cvičení blízko východoevropských států musí být zastavena.
– Především zastavit rozmisťování určitých zbraňových systémů na hranicích východoevropských států NATO, provázené obviňováním, že to porušuje některé dřívější smlouvy.
Jak už bylo řečeno, žádný z těchto požadavků ze strany Ruska či NATO není nový. Protivníci se jimi navzájem otravují už léta. Jedna věc se však v současnosti mohla změnit: USA, či spíše nový prezident, hovoří s Putinem příměji a více se k této otázce staví – aniž by naznačily kompromis.
Všechny strany tvrdí, že nechtějí válku. Ale hrozby se vyskytují hojně.
Rusko: »Nechceme válku, ani ji nakonec nepotřebujeme«.
Ruského velvyslance při OSN shrnuje německý deník Handelsblatt dne 1. února 2022 následovně:
„Rusko nechce rozpoutat válku na Ukrajině, i když požadavky na bezpečnostní záruky ze strany NATO a USA podle velvyslance při OSN selžou. „To mohu vyloučit,“ řekl podle agentury Interfax v New Yorku ruský zástupce při OSN Vasilij Nebenzua. I když jednání o bezpečnosti v Evropě selžou, k žádnému ruskému vpádu na Ukrajinu nedojde, řekl. Nebenzua na pondělním zasedání OSN obvinil USA, že se snaží vyprovokovat válku v Evropě. Rusko se cítí ohroženo americkými zbraněmi a NATO, a proto požaduje bezpečnostní záruky. Vedení v Moskvě zároveň nevylučuje intervenci do konfliktu o východní Ukrajinu, pokud by se Kyjev pokusil vojenskou operací získat zpět odtržená území v Donbasu. Rusko by tam mohlo vpadnout a dovolávat se své vojenské doktríny na ochranu svých občanů.“
Ruský velvyslanec při OSN prohlašuje, že jeho požadavky vůči NATO nejsou spojeny s hrozbou války, jen na konec vložil ALE. Vojenskou akcí ze strany Kyjeva proti východním provinciím si Rusko jistě dalo dosti pružný důvod pro vstup do války: Je totiž jasné, že vláda v Kyjevě usiluje o dobytí odštěpeneckých republik zpět a za tímto účelem rozmisťuje svou armádu a vyzbrojuje se. Je známou skutečností, že na frontových liniích uvnitř Ukrajiny se neustále vede válka.
Na tomto základě Rusko skutečně vydalo hrozbu války. Rusko se může kdykoli rozhodnout, že Ukrajina touží po dobytí východních provincií vojenskými operacemi: to je otázka, kterou prostě dává do své rozhodovací pravomoci. Rusko to mohlo prokázat jako fakt už před několika lety a může to stejně snadno prokázat dnes jako za čtrnáct dní nebo za rok.
Spojením požadavků vůči NATO s touto příležitostí pro vstup do války, což lze interpretovat široce, dává Rusko Západu jasně najevo: reagujte na naše požadavky, jinak si dovolíme rázně změnit situaci na Ukrajině nejen nepřímo prostřednictvím dodávek zbraní, ale přímo ruskou vojenskou silou.
Pokud má Rusko pocit, že ze strany Kyjeva dochází k příliš velkému vojenskému angažmá na hranicích východních provincií (nebo příliš malému respektu k jeho požadavkům ze strany NATO), pak má Rusko několik možností: zvýšit pomoc ve vyzbrojování východních provincií, vyslat žoldáky nebo dokonce vyslat vlastní vojáky. Pokud by Kyjev na oplátku použil toto jako důvod k intenzivnější vojenské akci, mohlo by Rusko na oplátku vést válku na západní Ukrajině (nebo vojensky zabránit kyjevské vládě v přesunu vojsk), ne anektovat celou Ukrajinu, ale dokončit faktické odtržení východních provincií.
Případně nedělat vůbec nic, ukončit masové manévry kolem Ukrajiny a pak je jednoduše opakovat za tři nebo šest měsíců. Tímto způsobem udržuje Rusko NATO ve střehu, ale může přechodovou fázi kdykoli provést nebo jednoduše spekulovat, že jeho hrozby stupňují rozdíly v zájmech uvnitř NATO – více o tom za chvíli.
NATO: „nevyhledává konfrontaci“
NATO tedy také nechce válku, ale chce hodně „bránit“, a to s jasnou předstihovou dynamikou. Zde se však postoje uvnitř NATO také trochu rozcházejí.
Nikdo teď nechce útočit na Rusko. USA, Polsko a pobaltské státy však tvrdě pracují na přezbrojení východní Evropy, včetně nových států NATO, aby se v určitém okamžiku mohly propracovat z jaderné patové situace s Ruskem a aby válku proti němu reálně vyhrávaly prostřednictvím dokonalejších zbraňových systémů a bez obrovských vedlejších škod. Pracují na tom všechny evropské státy, ale některé mají poněkud zatažené brzdy – více o tom za chvíli.
Ukrajina je ráda, že ji její očekávaní partneři z NATO přezbrojili. USA, Velká Británie a pobaltské státy se jim dychtivě podřizují. Ostatní země jsou opatrnější – opět viz níže.
Stanovisko NATO je však jasné: v případě vojenského zásahu Ruska nebude přímo intervenovat na podporu Ukrajiny. Pokud by se Ukrajina nyní měla stát větším bojištěm, než je, pak je slíbena jen jedna věc: tvrdé ekonomické sankce proti Rusku až po hrozbu hospodářsko-politické „atomové bomby“: vyloučení ze systému SWIFT, tj. vyloučení z mezinárodního platebního systému se sídlem v Bruselu, jehož prostřednictvím jsou prováděny všechny soukromé bankovní převody na celém světě. Okamžitě by bylo Rusko vyloučeno z téměř veškerého mezinárodního obchodu.
Pokud jde o ekonomické sankce, je to především sama Evropa, která je řešena a poté zasažena. V tomto ohledu jsou některé státy poněkud váhavé, zejména Německo se svým projektem Nord Stream 2. Hodně se točí kolem ukáznění těchto partnerů NATO ze strany USA, přičemž jeho evropští menší partneři mu fandí.
NATO reaguje na ruské požadavky „přestat vyzbrojovat východní Evropu“ jednotným a demonstrativním dodatečným rozmístěním vojsk v těchto oblastech. Téměř všechny mocnosti se k tomu zavázaly.
Za jaký druh míru jsou všechny strany připravené vést válku, nebo, momentálně, chytající se nechat Ukrajinu, aby ji vedla?
Jak Rusko, tak NATO se nezabývají ničím menším než mírovým uspořádáním v Evropě. Oba to staví na roveň „bezpečnostní architektuře“. Míru lze dosáhnout pouze tehdy, bude-li vojenská síla mobilizovaná všemi stranami řádně koordinována a správně rozmístěna. Zde je „správná“ otázka rozdílných postojů založených na národních zájmech. Značné rozdíly v zásadě existují mezi Ruskem a NATO, ale i mezi samotnými zeměmi NATO.
Celkem několik nedávných válek bylo Západem legitimizováno lidskými právy, v duchu toho, že někteří lidé musí být podporováni a bráněni proti diktátorovi nebo nespravedlivému režimu. Proti těmto válkám Rusko vždy prosazovalo právo národů na sebeurčení (Jugoslávie, Sýrie). V boji o legitimitu současného mírového řádu v Evropě naopak NATO zdůrazňuje právo národů na sebeurčení, když po Rusku požaduje, aby byla respektována rozhodnutí vlád o vstupu do NATO.
Lidská práva nebo právo národů na sebeurčení nejsou prázdné formulky, jsou to skutečně principy mezinárodního světového řádu. Mezinárodní dohody však státy buď dodržují, nebo ne. Nakonec záleží na ekonomické a vojenské síle zúčastněných států, zda se uplatní ten či onen princip. V každém případě jsou tyto principy vhodné k tomu, aby se válka dala označit za dobrou či špatnou.
Pokud jde o řád v Evropě, Rusko nemusí nutně souhlasit s právem národů na sebeurčení. V místech, kde povstání, jako byl Majdan, sesadilo starou vládu, Rusko neuznává novou. Zadruhé popírá, že by si nějaká vláda mohla v oblasti bezpečnostní politiky dělat, co chce, aniž by brala v potaz bezpečnostní zájmy Ruska. Použila své vojenské prostředky, aby v případě Ukrajiny hodila klacek do díla mírového rozšiřování NATO směrem na východ. V Moldavsku a Gruzii Rusko dlouhodobě podporuje provincie, které se bouří proti západní orientaci.
Aby se situace uvolnila, má smysl začít u EU.
EU a mírumilovné rozšiřování na východ.
Rozpad Sovětského svazu znamenal vznik mnoha nových států a odpoutání starých států východního bloku od starých závazků. Ve výpočtech různých komunistických a dalších nových stran, zejména v Rusku, byla stará mezistátní hospodářská pravidla socialistických zemí (Rada vzájemné hospodářské pomoci – RVHP) považována za mrtvé závaží jejich nových kapitalisticky orientovaných národních programů probuzení. Zároveň se spekulovalo o starých hospodářských vzájemných závislostech způsobem, jaký se od kapitalisticky orientovaných států očekává: jsou materiálem pro získávání výhod pro národní hospodářství, pokud je to třeba, i na úkor jiného národa.
To a přeměna bývalé plánované ekonomiky na ekonomiku kapitalistickou zničily mnoho národních ekonomik. Nově založené nebo osvobozené od starých závazků se tyto státy staly případem pro MMF.
Státy EU zde viděly příležitost. Postupně bylo státům v různých vlnách rozšiřování EU nabídnuto následující: Pracujte na tom, abyste se stali členy EU. K tomu musíte přijmout všechna pravidla EU, která již existují, jako kompletní balíček. To má tu výhodu, že kapitál z EU (pokud bude chtít) přijde k vám. Cena: musíte přijmout standardní pravidla EU pro volný obchod a výrobky, která jsou neslučitelná s vašimi starými ekonomickými vztahy s vašimi sousedy dále východněji. Protože ti, kteří jsou součástí vnitřního trhu EU, si již nesmějí vytvářet vlastní nezávislou celní politiku, ale musí dodržovat cla stanovená EU vůči zemím mimo EU. Kompromisy nepřipadají v úvahu – „právě tak“ funguje EU.
Pokud na to státy přistoupily, pak to zvýšilo tlak na jejich partnery dále na východ. Ti ztratili další část svého národního hospodářství, protože jejich soused vstoupil do EU a předchozí obchodní pravidla byla ukončena. To byl dobrý základ pro nabídku EU těmto sousedům.
Vstup do EU (nebo práce směrem k ní) je v podstatě totéž jako vstup do NATO. To je další „výhoda“, kterou může EU předložit jako nabídku.
Volný pohyb pracovníků, který kyne členstvím v EU, je výhodou pro státy, které spekulují na získání alespoň cizí měny (= světových peněz, jako jsou eura nebo dolary) prostřednictvím převodů do vlasti, které uskutečňují jejich státní příslušníci, kteří se stanou migrujícími pracovníky. Pro mnoho lidí závislých na mzdě se svoboda pohybu jeví jako slibná, protože se stali nezaměstnanými díky přeměně reálně-socialistické plánované ekonomiky na ekonomiku volného trhu.
Přinejmenším mezi částmi obyvatelstva (zejména studenty) se volný pohyb v EU bez víz a prosazování určitých právních norem v oblasti svobody projevu chápe tak, že „Go West“ (jdi na Západ) je věc, o kterou stojí za to usilovat. Je to zmíněno zde, protože to hraje roli v povstáních „Majdanu“.
Dále na východ má EU určité problémy s procesem mírového dobývání východní Evropy. Na Ukrajině, v Bělorusku, Moldavské republice a Gruzii existují pozoruhodné podíly politických elit a také části obyvatelstva, které není snadné přesvědčit, aby jednoduše vstoupily do EU. Na Západě je to vnímáno jako „politika na houpačce“. I když je u moci vláda, která je popisována jako „prozápadní“, nemůže se bez váhání přimět k rozhodnutí o prounijním kurzu, protože to se rovná přerušení hospodářských vztahů s Ruskem (jak bylo uvedeno výše, je to kvůli tomu, že EU trvá na přijetí všech pravidel EU, což vylučuje jakýkoli kompromis). Státy často těží zejména z poměrně levné ropy a plynu z Ruska.
Rusko však těmto státům ani nemá možnost nabídnout cestu ekonomického rozvoje, a tak vlády vždy manévrují mezi Ruskem a EU tam a zpět ve svém národním zájmu.
V této smíšené situaci docházelo k takzvaným „lidovým povstáním“, která Západ uznal za oprávněná, podporovaná infrastrukturou a jakmile byla u moci, penězi a konečně dodávkami zbraní.
Zde Rusko několikrát vojensky zasáhlo. Vojensky podpořilo ty části země, které se postavily více prorusky. V případě Běloruska Rusko podporuje vládu.
Každé rozšíření EU bylo ekonomickým odlivem ruských zájmů. Stále více států bylo odtrženo od svých obvyklých hospodářských a obchodních vztahů. To je dostatečný důvod k tomu, aby Rusko odmítlo rozšíření EU na východ. Ještě silnějším důvodem pro odmítnutí je však propojení EU=NATO.
Poskytnutím vojenské podpory určitým regionům států tak Rusko dalo jasně najevo následující:
„Mírové“ dobytí východní Evropy, které bylo v rozporu se zájmy Ruska, bylo na jedné straně založeno na ekonomické převaze EU a jejích mocných národních ekonomik. Státy EU byly schopny společně učinit ekonomické nabídky a vytvářet těžkosti pro ostatní státy, které státy bývalého východního bloku prostě nemohly odmítnout, zatímco Rusko mohlo těžko nabídnout na oplátku něco jiného než levný plyn a ropu.
Na druhé straně si EU a východní kandidáti EU mohli dovolit být drzí vůči Rusku jen proto a tak dlouho, dokud do hry nepřišla konkurence zbraní. Svazování celých států k EU pomocí ekonomických nabídek a vydírání bylo vždy založeno na tom, že Rusko respektovalo svobodu sousedního státu dělat si, co chce.
To je jeden ze základů míru a bezpečnostní architektury, kterou si v Evropě přeje zejména EU. Jen tak může EU energicky rozvinout svou „měkkou sílu“.
Rusko
S Gruzií, Moldavskem, východní Ukrajinou a nakonec anexí Krymu Rusko ukázalo EU, na čem byla založena jeho cesta dobývání: mírového pokroku lze dosáhnout pouze tehdy, když se protivník smíří s drzostí, protože se zdrží kompenzace své ekonomické méněcennosti vojenskou převahou.
Chvíli Rusko jen plačtivě přihlíželo, ale pak, s Putinem u moci, změnilo strategii. Rusko nemá alternativní koncepci ekonomického bloku, s níž by mohlo východní Evropu opět připoutat k sobě samému. Ale Rusko má díky své sovětské historii1) trumf a odvozuje od něj tvrzení: Země, jako je Ukrajina, nesmí upevňovat svou vlastní bezpečnost na úkor zájmů jiného státu – tj. Ruska.
Tímto principem je ruský mírový řád a bezpečnostní architektura pro Evropu, která je diametrálně odlišná od uspořádání evropského a NATO. Rusko má realistické hodnocení, s kým o tom mluvit: s USA.
USA
Na jedné straně USA uskutečňují podobnou koncepci hospodářské politiky jako EU, pouze v globálním měřítku: na základě své ekonomické potence (zejména jako emitent (vydavatel) světových peněz US Dollar) předkládají nabídky světu států a vmanévrují je do prekérních situací, aby přijaly pravidla volného obchodu (institucionalizovaná ve Světové obchodní organizaci). Volný obchod, tím si byly USA jisty, vytvoří dobré růstové podmínky pro americký kapitál ve světě, a tím vždy vytvoří americkou převahu v globální konkurenci.
Tam, kde se suverénní státy z principiálních důvodů vyhýbaly jakémukoli dialogu o ekonomickém využití svého území (což dělal bývalý východní blok), USA hrozily nebo šly do války, aby si vynutily změnu v rozumu státu. Proto se následující rovnice stala důvodem stavu pro USA: Pro vynucování pravidel ve světě států, které zajišťují nadřazenost kapitálu USA, musíme být zároveň vojensky nadřazenou mocností2).
V tomto ohledu se po zániku bývalého východního bloku objevil zcela jiný pohled na snahy o rozšíření Evropské unie: Jsou dobré, protože pomáhají oslabit hlavní rušivý faktor: vojenskou světovou mocnost Rusko, v současnosti jedinou zemi, která má stále tolik vojenských kapacit, že by válku proti ní nebylo možné vyhrát bez obrovských vedlejších škod.
Poznámka na okraj o různé politice amerických prezidentů
Obama označil Rusko za „oblastní mocnost“. To samozřejmě nebylo pravdivé konstatování, ale vyjadřovalo nárok na to, co by mělo být tím správným statusem pro Rusko; statusem, který by měly přivodit USA.
Trump zastával jiný názor. Pro něj byla EU, a zejména Německo, protivníkem, protože bez potíží nebudou reprodukovat ekonomickou převahu USA, ale budou ji podkopávat. Německo podle něj bezostyšně zneužívá pravidel, která si USA samy stanovily. Ani vojensky by Německo k ničemu nepřispělo. Zaujal tedy následující linii: Ať se Evropa vypořádá s vlastním zabíráním půdy na východě. Už na to nebudeme plýtvat americkými daněmi. Jsou zapotřebí především v boji proti Číně. Tuto linii nyní přejímají američtí republikáni.
Za Trumpovy vlády se samozřejmě výrazně rozvinuly i americké vojenské kapacity, a tak může Biden okamžitě vrátit na pořad dne starou linii o Rusku: „NATO zůstává pevně oddané základním principům a dohodám, na nichž je založena evropská bezpečnost.“3)
USA a EU
EU potřebuje NATO pro svůj dobyvačný program, a to v podstatě znamená, že potřebuje USA. Pro svůj program nesporné vojenské převahy potřebují USA rozšíření EU jako prostředek k oslabení Ruska. Tato identita zájmů vyúsťuje ve společné vystupování a jednání.
V zásadě však byla EU vždy zamýšlena jako prostředek pro členské státy (zejména ústřední mocnosti Německo a Francie), aby se dlouhodobě od USA emancipovaly. V tomto ohledu mají v současnosti Německo a Francie nepříjemnou stránku: jakmile rozšíření EU zahrnuje vojenské otázky proti Rusku, schopnost jednat leží zcela na USA. USA pak udávají tempo – to bylo patrné u Trumpa a nyní je to patrné u Bidena.
Pod společným projektem – žádné kompromisy s Ruskem ohledně rozšíření EU na východ – se skrývá nepříjemnost: kontrola nad eskalací s Ruskem není vůbec v evropských rukou.
Tento rozpor v projektu EU potom dává vyrůst relativním neshodám v alianci NATO:
– Macron říká, že bezpečnostní zájmy Ruska lze také pochopit. Francie je zároveň největším dodavatelem zbraní pro Ukrajinu a nikdy se neunaví zdůrazňováním, že Evropa (pod francouzským vedením) se musí stát vojensky nezávislou na USA. (Vy, kteří pamatujete vývoj v Evropě těsně po II. světové válce, vzpomínáte si ještě, proč muselo velitelství NATO odejít z Paříže do Bruselu? Pozn. překl.)
– Německo nechce dodávat Ukrajině „útočné zbraně“ a dalo by přednost tomu, aby Nord Stream 2 zůstal mimo hrozící ekonomické sankce. EU je pro Německo jako globální ekonomickou mocnost ústřední mocenskou základnou. Německu se však nelíbí, že USA a Francie tlačí na to, aby si EU vojensky zajistily po svém, protože pak by nárok na vedení neležel na Německu.
– USA již loni varovaly před blížící se ruskou invazí při příležitosti ruského cvičení na hranicích Ukrajiny. V současnosti (leden/únor 2022) je zde neustálý příval okamžitých válečných varování. Francouzští a němečtí politici to považují za „přehnané“, ale postupně je tento postoj přijímán.
– Každá geopolitická otázka nadřazenosti a podřízenosti se dále větví. Když se USA více vměšují, Polsko a pobaltské státy vidí příležitost dát Německu a Francii jasně najevo: V rámci EU chcete být vedoucími mocnostmi, ale my to v zásadě neuznáváme.
– Británie má letité vazby s USA, větší než s Německem a Francií. Tento postoj byl vždy pokusem přiklonit otázku hegemonie v Evropě víc ve prospěch Velké Británie. S brexitem se Británie touto otázkou zabývá energičtěji a koná coby podněcovatel proti Rusku.
Co teď?
Rusko, Německo a USA jsou státy, které odvozují svou moc od svých národních ekonomik. Aby je vylepšily a využily k tomuto účelu cizí země, uzavírají mezinárodní smlouvy na úkor zájmů jiných států. Proto musí být tyto smlouvy (a odpovídající spojenectví) zabezpečeny vojensky. Tyto střety zájmů stoupají do úrovně zbrojní soutěže, což zase znamená, že vojenské spojenectví musí být zabezpečeno silou. To je obecný důvod eskalující válečné situace na Ukrajině. Je to zástupné divadlo práv ve světě, která si státy nárokují pro sebe a chtějí, aby je protivníci uznali. Zde se protivníci od sebe neliší a stranictví je zcela nemístné. Na druhé straně lze říci mnoho proti společnostem, jejichž způsob výroby vyžaduje pokus o podřízenost cizích států.
Německému liberálnímu publiku, které je v současnosti obzvlášť hlasité, pokud jde o agitaci proti Rusku a stranickost vůči německému názoru, bychom chtěli ještě jednou zdůraznit:
Německá vláda (bez ohledu na koalici), která se chlubí tím, že německá ekonomika je opět někde světovým šampiónem nebo se jím má stát, má nebo usiluje o technologické vedení, plánuje s celými světovými oblastmi jako dodavateli surovin pro novou vodíkovou strategii, chce umístit euro jako světové peníze – taková vláda ví, že toho může dosáhnout jen proti Číně a USA s EU. Všeobecně vážená bývalá kancléřka Merkelová prohlásila:
„Selže-li euro, selže i Evropa (…) Říkám, že bychom byli ve střednědobém a dlouhodobém horizontu poškozeni. Byli bychom poškozeni v tom smyslu, že bychom již nebyli relevantním faktorem ve světě (…). Přestože se již nyní stáváme menší a menší částí světa, nebudeme již mít takový význam, abychom se mohli prosazovat tím, co je pro nás důležité. Proto má myšlenka sjednocené Evropy tak velký význam.“ (Projev Merkelové na oslavách k 70. výročí CDU, 29 června 2015)
Merkelová chce, aby Německo zůstalo relevantním faktorem ve světě, tj. světovou velmocí. Podle ní je to možné jen s EU. To je jediný způsob, jak se Německo může prosadit. Přesně tak to vidí i současná vláda. Ví, že Německo může EU dosáhnout jen s NATO. Tento nacionalistický projekt samozřejmě bojuje za „mír a svobodu“, co jiného? Globální mír za svobodu německého státu prosazovat své zájmy, včetně svobody německé ekonomiky učinit ze světa svůj trh. Tento projekt tak či onak zahrnuje válku.
- Je v podstatě rozpor v tom, že ekonomicky slabá země, ve všem, je světovou vojenskou velmocí číslo dvě.
- O volném obchodu coby prostředku ekonomicky nadřazených státtů a o potřebě vojenské ochrany takových pravidel viz »What is Imperialism?« ( What is Imperialism? | Gruppen gegen Kapital und Nation (antinational.org) )
- NATO and US response to Russia; accessed 13. Feb 2022.
https://antinational.org/
Překlad anglické verze článku Vladimír Sedláček