Válka na Ukrajině
Od 24. 2. stále pokračovala agrese současného režimu Ruské federace proti Ukrajině. Charakterizovali jsme tuto válku jako válku imperialistickou, tedy jako produkt rozporů a výraz zájmů mocností v rámci světového imperialistického systému. Ukrajina se stala „užitečným idiotem“ v rámci stupňování rozporů mezi mocenskými bloky USA, EU a jejich militaristickou pěstí NATO na jedné straně a blokem Rusko-Čína na straně druhé. Do útoku Ruska byl celosvětově jednoznačně agresivnější blok NATO. Počínaje 24. 2. poprvé za desítky let stát z jiného bloku než NATO začal uplatňovat své protilidové zájmy silou, tím se minimálně v Evropě stal jednoznačně agresivnějším. V kontextu částečně upřímné, ale stále více pokrytecké, jiné problémy zastírající, pozérské, zištné a nebezpečné kampaně za Ukrajinu, která však má reálně s potřebami ukrajinského lidu a národa málo společného, bychom však neměli zapomínat za probíhající válečné operace členů NATO, jejich spojenců v Sýrii nebo v Jemenu. Jenom v Jemenu zahynuly podle některých odhadů za celý konflikt stovky tisíc lidí. Nezasluhují si snad i tyto oběti naši pozornost? O tomto konfliktu v našem regionu nejenže nikdo nemluví, ale téměř o něm nikdo neví. Pokud o něm režimní sdělovací prostředky hovoří, pak zcela okrajově a ve většině případů zamlčují krvavý podíl vládnoucí garnitury USA.
Průběh konfliktu na Ukrajině je obestřen clonou hybridní a dezinformační války, a to z obou stran. Dozvědět se objektivní informace o tom, co se děje na bojišti, jaké jsou ztráty na civilních obětech, jak se chovají k civilistům nejen ruští vojáci, ale také ukrajinská armáda včetně nacionalistických, fašistických soukromých armád, podléhajících oligarchům, je v komplexu dění nemožné. Velmi obtížně se hodnotí také zprávy o humanitárních koridorech a jejich otevírání, resp. bombardování, o ztrátách obou stran, postupech vojsk, není téměř možné zjistit, jaké jsou záměry imperialistického Ruska, jaké fašizoidního ukrajinského režimu. Na charakter konfliktu to nemá vliv, pro většinu lidí se však jedná o zásadní otázku.
Dezinformační válka je v současné době stále více doplňována represí, výhrůžkami, omezováním přístupu k „alternativním“ a alternativním zdrojům. Mnohem větší otevřená represe (než u nás) je proti různým skutečně i domněle opozičním médiím vedena v Rusku, stejně jako jsou v různých místech této země zatýkány tisíce protiválečných demonstrantů, přijímány zákony umožňující ještě brutálnější represi (zákon, které dávají možnost až na 15 let uvěznit občany, jež proti agresi protestují). To svědčí o hnědnutí ruského režimu, jeho strachu z lidu, tím spíše organizovaného. Takový postup jednoznačně odsuzujeme. Právě nyní by mohly úlohu převzít ruské komunistické, organizované a uvědomělé síly, kdyby v zemi v masové míře působily a nebyly jako Komunistická strana Ruské federace (KPRF) většinově spjaté s fašizujícím ruským režimem. Informace o represích v Rusku jsou věrohodně zdokumentované, a to i z oficiálních ruských zdrojů.
Ukrajinský režim, kterého jsme nazvali „užitečným idiotem“, zdaleka nejednal, a jeví se, že nejedná v rukavičkách. Nešlo o naivního, případně romanticky postupujícího aktéra, který se zcela pasivně stal obětí svého silnějšího souseda. Ukrajina se stala prodlouženou rukou zejména zájmů USA a za nimi klopýtajících států EU, její režim věznil ukrajinské opoziční síly (nikoliv proruské), zakazoval kritičtější média, minimálně toleroval fyzické a jiné útoky na protinacionalistické aktivisty, veterány Velké vlastenecké války, Rusy, komunisty, odboráře, bombardoval osm let východní republiky, tedy nešlo až o reakci na současný útok. Ve výčtu represálií by bylo možné pokračovat. Tím vůbec neospravedlňujeme ruský útok, protože danou situaci nemohl vzhledem k imperialistickému charakteru Ruska a s ohledem na zájmy proletariátu Ukrajiny řešit, naopak ji eskaluje za cenu tisíců nevinných i civilních obětí. O současném „vnitřním“ dění na Ukrajině, o tamějších represích nevíme vyjma vyhlášení stanného práva, zastřelení jednoho z vyjednavačů s Ruskem, obvinění několika starostů z kolaborace s Ruskem, zatčení dvou komsomolských aktivistů kvůli domnělé velezradě (přitom v minulosti ostře vystupovali jak proti domácí, tak i ruské oligarchii) z domácích zdrojů téměř nic. Informační blokáda však v posledních týdnech i v tomto případě povolila. Zřejmě se zalekla svých vlastních důsledků a začala uvádět i ruské a běloruské informace, byť pravidelně se sarkastickým a ironickým komentářem. Proč se tak rozhodla postupovat? Byly některé informace natolik evidentní, že je nemohla zatajovat? Bála se získávání informací občany ze zahraničních buržoazních zdrojů? Uvědomila si alespoň částečně poměrně kritické naladění veřejnosti v ČR proti médiím hlavního proudu? Zřejmě šlo o kombinaci více faktorů.
Teprve budoucnost ukáže, do jaké míry jsou pravdivé informace, se kterými přicházejí některá buržoazní média hlavního proudu v zahraničí, ČR, ale také ruská či syrská státní média. Stále častěji se hovoří o umístění biolaboratoří USA na území Ukrajiny (včetně amerických politiků! – u nás se tato zpráva vydává za ruskou propagandu), o ukrytí ukrajinských ozbrojených sil do měst, což má jistě taktickou výhodu, ale může to znamenat vystavování civilistů velkému nebezpečí, o rasismu vůči uprchlíkům neukrajinského etnika (svědectví řadových indických studentů), strachu obyvatel obležených měst z ukrajinských nacionalistů, kteří jim znemožňují útěk atd. Pravdivé jsou šovinistické výzvy ukrajinských představitelů a obřích firem (Facebook, Instagram) ze západního mocenského bloku, k zabíjení Rusů včetně ruských dětí (ne vojáků!), výzvy v oficiálních médiích k vyhlazení celého ruského národa s odkazy na politiku nacisty Eichmanna. Mimochodem za možnost umístit na některých sociálních sítích výzvu k zabíjení Rusů poděkoval vedení firem sám ukrajinský prezident…
Oficiálními přestaviteli českého protilidového státu, jako i západních imperialistických protektorů, je válka líčena jako dílo šílenství Putina, několika ruských figurek, v horším případě jako důsledek vrozeného imperialismu Rusů. Záměrně se pohybují v rovině morálky, boje dobra se zlem, řečí o evropských hodnotách, spravedlivé válce apod. Do stejných představ pak vtahují velkou část lidí.
Považujeme tyto představy za velmi nebezpečné. Vedou k závěrům, že je možné vyměnit pár figurek a svět bude bezpečnější. Případně že je možné různými cestami porazit či uzbrojit zlo a mír bude na světě. O zbrojení hovořil v posledním týdnu např. prezident Zeman, ale v nedávné minulosti o něm mluvili snad všichni představitelé buržoazních stran v ČR včetně premiéra Fialy a bývalého premiéra Babiše. Prof. Oskar Krejčí si v tomto týdnu položil otázku, zda jde v nynějším konfliktu o poslední válku v důsledku rozpadu SSSR nebo o první válku o nové přerozdělení mocenských sfér současného světa. Dle našeho názoru jde o obojí. Svět imperialismu byl touto válkou těhotný léta. Stále patrnější je tichá čínská podpora svému ruskému spojenci (v rámci systému a čínských zájmů v něm zákonitá). Žádná výměna politiků, vítězství „dobra“ nemůže světový imperialismus překonat, může přinést jen imperialistický mír, tedy čekání na další válku. Řešením je jen a pouze překonání, porážka imperialismu v jedné nebo několika zemích, postupně pak v dalších. Svět se do doby o deset-dvacet let dříve již nevrátí. Pokud organizované většinové sociální třídy a lidové vrstvy nevystoupí aktivně v boji za svá práva, čeká je bezpečnostně, ale i sociálně jen výrazně horší život.
V posledních dnech jsme zaznamenali také slova o tom, že války zde byly vždy, že jsme měli štěstí, neboť jsme několik generací žili v míru, ale že je válka normální a měli bychom se na ni připravit. Také tyto postoje jsou velmi nebezpečné. Považují válku za jakousi přírodní danost, vnitřně vlastní člověku, kterou nelze změnit. Zbrojařské koncerny by si lepší propagaci přát nemohly. Válka je však normální pro kapitalismus a imperialismus. Ten ji přináší, jak říkal Jean Jaures, jako mrak bouři. A právě proto, že byl kapitalismus po r. 1945 ve velké části Evropy výrazně oslaben a poražen, mohlo několik generací žít bezprecedentně dlouho v míru.
Je pochopitelné, že se většině obyvatel zdá logické, je-li přepadena menší země větší, považovat její válku za spravedlivou. Tím spíše, opakuje-li to propaganda a různé oficiální instituce stále dokola. Marxisté by se měli však takovému zjednodušenému, povrchnímu a moralistnímu hodnocení vyhnout. Každý konflikt by měli analyzovat, hodnotit na základě různých ukazatelů. Poté by měli se svými výsledky vystoupit a představit je veřejnosti. Otázku rozhodně nelze zjednodušovat tak, že je-li jedna země imperialistická, druhá nikoliv, je válka neimperialistické země obranná. Šlo by o schematické, primitivní vidění, které ignoruje ekonomickou provázanost současného světa, jeho mocenských zájmů, vývojový stupeň i vnitřní charakter států. Byla snad válka Srbska napadeného na počátku 1. sv. války Rakousko-Uherskem obranná, spravedlivá? Dle podrobné analýzy V. I. Lenina nikoliv.
Současné světové komunistické a dělnické hnutí je v tristní situaci, byť ne všude. Proto také nemáme dostatek informací ze zúčastněných zemí, proto jsou naše možnosti analýzy velmi omezené a z toho důvodu nechceme činit předčasné závěry o situaci zejména na Ukrajině. Považujeme v současné situaci za ohromnou chybu komunistů, pokud se pouštějí bez bezpečně ověřených informací z proletářských zdrojů do polemiky o detailech konfliktu. Stav současného hnutí nás také nutí postupovat jinak než v době např. 1. sv. války a období před ní, čemuž je současné situace (nikoliv období před 2. sv. válkou, jak u nás často a účelově buržoazní propaganda uvádí) nejvíce podobá. Pokud by v Rusku a na Ukrajině existovalo silné a organizované dělnické hnutí, zněla by naše výzva pravděpodobně takto: vystupte společně s proletariátem a lidovými vrstvami proti vládnoucí moci obou zemí, spojte se a svrhněte je. Vojáky se snažte získat na svou stranu. Žel charakter situace je jiný. Nepopíráme, že v imperialismu, v čase slabosti pokrokového hnutí může existovat válka, která je spravedlivá, obranná, pokroková. Dle naší dílčí, nehotové analýzy však nejde o tento případ, a to ani z jedné strany.
K současné dezinformační válce
Za hlavní úkol v rámci informování a činnosti marxistů-leninovců v českých zemích a na Slovensku však považujeme boj proti imperialismu, jehož jsme součástí. V současnosti k němu nedílně patří volání po větším zbrojení (výše než 2% HDP). Všimněme si přitom, že se vůbec nezpochybňuje, že by se zbrojení mělo týkat profesionální armády – tedy expedičního sboru západního imperialismu. Nejsme uzavřeni do ideologických schémat a považujeme bezpečnostní otázku současnosti za důležitou. Chceme také do budoucnosti i tuto otázku prodiskutovat a nabídnout vlastní stanovisko, řešení. Bezpečnost našich zemí však bude vždy výrazně ohrožena, budou-li součástí jakéhokoliv imperialistického bloku (NATO, EU), který, ač se to může zdát paradoxní, obyvatele více ohrožuje, než chrání, a v rámci stupňování rozporů současného světa bude ještě hůře. Zároveň hovořit o bezpečnosti a nemít na mysli její demokratizaci, např. formou výcviku a ozbrojení širokých mas lidu, považujeme za výsměch. Zbrojení pro účely profesionální armády či podpory jakékoliv strany imperialistického konfliktu považujeme nejen za ohrožující pro naše národy, ale také za utrácení financí ve prospěch zbrojařského a s ním spřízněného kapitálu – na úkor většiny lidí.
Současný režim sice hovoří o hybridní a dezinformační válce, avšak s dovětkem, že ji vede Rusko proti „západním demokraciím“. Současné kampaně jsou však oboustranné, přičemž za slabší konec zejména z kapacitních a ekonomických důvodů tahá Rusko. Tím ho nehájíme, ale jedná se o fakt. Netvrdíme, a je chybou se domnívat, že veškeré informace v rámci těchto kampaní jsou falešné. Je však nezbytné informace zasazovat do kontextu, porovnávat je, vyhodnocovat na základě objektivních faktů, vybírat z nich i na základě rozporů a nechtěných úniků z obou táborů fakta nezpochybnitelná, případně pravděpodobná. Apriori odmítat jakékoliv informace z těchto zdrojů považujeme za chybné.
Současná válka na Ukrajině je prvním příkladem konfliktu, který probíhá ve zpravodajství online. Pro řadové konzumenty zpráv to může znít opět paradoxně, ale množství informací ve skutečnosti informovanost lidí znehodnocuje, dostává desítky let neinformované, dezorganizované a utlačované lidi do vleku propagandy. Nicméně velká část lidí ČR získala živelně v poslední desítce na základě svých životních zkušeností ve vztahu k informování médií hlavního proudu poznatky, které vedou často ke kritičtějšímu myšlení, čtení mezi řádky, částečnému dospívání k pravdě. Protože však většinou nejde o uvědomělý, organizačně a vědecky ukotvený pohled, může sklouzávat k nesprávným závěrům – obracení zpráv hlavního proudu naruby, úplné důvěře v putinovskou propagandu. Před tímto přístupem rovněž varujeme.
Přístup oficiálních orgánů českého buržoazního státu a s ním spjatého kapitálu tento postoj jen posílil. Nejprve poskytly souhlas se shozením několika desítek webů. Mnohé z nich podléhaly putinovské propagandě, některé však nikoliv. Procedura, která byla použita, jako by šalamounsky stát vyvinila: Soukromokapitalistická firma, která domény vlastní, se vlády zeptala, zda může weby shodit. Ta souhlasila. Tento postup u mnohých zástupců buržoazně demokratických skupin, mezi něž patří např. i web Alarm, vyvolal pocit, že na takový krok má soukromý majitel právo. Je spíše pravidlem, že v kapitalismu řada formálně existujících práv reálně vůbec neplatí, ve firmách vládne často otevřená diktatura proti dělníkům, spotřebitel je v podřízené a slabší pozici než kapitalista také na trhu spotřebních předmětů. Když však represivní aktivity proniknou také do sféry sdělování názorů, ve které kapitál většinou udržuje zdání svobody, měla by však demokratům blikat kontrolka, že je buržoazní demokracie na cestě k otevřené diktatuře. Oceňujeme proto čestné stanovisko autora časopisu Argument A. Votruby, který se jako demokrat zachoval. Záleží především na lidu nejen naší země, jak bude tento úpadek dlouhý. Alarmující je, že se toto hnědnutí probíhá v situaci, kdy současný systém není ohrožen zevnitř ani zvenčí. Není to ani poprvé, ani naposledy v dějinách. Jde o nebezpečný precedent. Uvidíme, jak mocně ho bude vládnoucí třída zneužívat. V našich zemích na rozdíl od Ruska sílí především represe latentní, stále více však přibývají také „červánky“ otevřené represe.
Stejně tak uvidíme, jak se bude vyvíjet protiruská, často šovinistická hysterie nejen v ČR. Každý šovinismus je velmi nebezpečný, a to nejen pro napadaný národ, etnikum, ale také pro ostatní národ včetně dominujícího. Svědčí o jeho politické a morální degeneraci. Jsme svědky ničení pomníků osvobození, přejmenovávání ulic, napadání Rusů, jejich vyhazování z práce, odmítání lékařského vyšetření, obsloužení, ubytování. Nejen od ukrajinského velvyslance slyšíme útoky na všechny ruské umělce, pokusy o blokádu ruských filmů (všech!), výrobků, přejmenovávání výrobků, rušení vědecké spolupráce mezi ruskými a českými školami a dalšími institucemi. Velmi nás potěšila iniciativa italských odborářů, které se proti tomuto postupu postavili. Stejně tak se italské třídní odbory USB postavily proti navážení italských letadel „humanitární“ (oficiálně) pomocí na Ukrajinu, jakmile zjistili, že obsahují zbraně. Vláda sice v tomto ohledu na jednu stranu tvrdí, že Rusko není Putin, na druhou stranu řadou kroků naplňuje snahy těchto letitých protiruských šovinistů, hokynářů a oligarchů, kteří se těší na konkurenční výhody, uvolněné trhy, expanzi.
Z našich zkušeností je patrné, že většina českého obyvatelstva tomuto štvaní zatím nepodlehla. To je velmi pozitivní informace. Zvláště nyní, kdy k nám doléhají zprávy o bratření, vřelém vztahu pracujících Ukrajinců a Rusů zejména v zahraničí, na dovolených, v Rusku i na Ukrajině, mimo válečná bojiště. Věříme, že se tyto postoje časem mohou utužit a vyhranit proti viníkům vraždění, zabíjení civilistů ze všech stran.
Uprchlíci a ekonomická situace
V souvislosti s uprchlickou krizí Ukrajinců prostoupila Českou republiku vlna solidarity, píší oficiální média. Je to však plná pravda? Je, částečně je i není. V prvé řadě si musíme objasnit, co je solidarita. Je jí takový vztah k druhému, potřebnému, který představuje reálné činy v jeho prospěch (aktivitu, finance, služby, zastání, boj za jeho práva, společný boj) bez jakékoliv možnosti materiální, propagandistické či morální protislužby. V našich zemích za desítky let lidé povětšinou zapomněli, co solidaritou je. V tomto případě se však nemalá část lidí opravdu nezištně začala o ukrajinské uprchlíky zajímat, aktivně jim nabízet bez možnosti protislužby pomoc, posílat jim oblečení, ošacení, potraviny a finance. Za solidaritu však není možné považovat kampaně kapitalistů, kteří si pomocí svých kroků dělají PR, baží po příspěvcích od státu a těší se na levnou pracovní sílu. Odporné je doslova pokrytectví vládnoucí špičky kapitálu a jeho sluhů, kteří krvavý teror USA a NATO aktivně obhajovali a dnes roní krokodýlí slzy (Česká televize, Český rozhlas). Někteří lidé dále nechápou rozdíl mezi solidaritou a pózou, tyto pojmy a postoje zaměňují. Fangličkářství, profily na sociálních sítích, veřejná shromáždění, šovinistické řeči a výzvy ke zbrojení, to vše pokud není spojeno s reálnou podporou, přesně zapadá do společnosti spektáklu (Guy Debord).
Jak se k uprchlictví postavila česká buržoazní vláda? Tak, jak se dalo očekávat. Planým moralizováním, sliby, řečněním. Původně tvrdila, že je připravena až na 500 tisíc uprchlíků (sic!). Postupně odhady navyšovala. Nyní se dostala na číslo 270 tisíc lidí, které bez jakéhokoliv plánu, registrace a kapacit do země pomáhá přivážet. Je naprosto v pořádku pomáhat válečným uprchlíkům, podpořit je. Činit tak živelně, bez ohledu na možné důsledky, je nejen naivní, ale také nebezpečné. Proč? Všimněme si. Vláda přijímá uprchlíky ze země, do které dodává neustále zbraně. Tím pomáhá konflikt prodlužovat, tedy i navyšovat počet uprchlíků. Krátkodobě to může sloužit zájmům buržoazie, kterou zastupuje – zejména kvůli přílivu levné, vystrašené a do značné míry bezbranné pracovní síly. Někteří představitelé institucí současného režimu hovoří až o milionu uprchlíků. Nacházíme se před možností zásadní změny národnostní a sociální struktury společnosti nejen ČR. Tato polokolonie, v níž jsou většině lidí postupně ubírána základní práva, klesá jí reálná životní úroveň, současná inflace, drastický nárůst cen energií, pohonných hmot a bydlení uvrhá stále více lidí do chudoby (oficiálně 1/10 obyvatel, reálně až 1/3, v době covidu prudce narostl už tak vysoký počet exekucí, který dosahuje téměř milionu!), bude takovou změnou silně zranitelná. Pravděpodobně způsobí postupné národnostní spory a vření, prudší a rychlejší pád práv a životní úrovně většiny lidí. Někteří neokonzervativní komentátoři hovoří o budoucí ukrajinizaci Evropy. Tím mají na mysli podobný model, jaký panuje na Ukrajině – naprostý ústup práv a životní úrovně lidí, jejich kontrola a represe, obří korupce a zbrojení, cenzura a boj oligarchických klanů, fašizace a byrokratizace s rozkladným působením buržoazního státu a jeho schopnosti udržet sociální smír. Bez šance na systémovou změnu, dodáváme my. Je tento scénář nereálný? Neodvažujeme si tvrdit. Působit budou také takové projekty, jako je Nový zelený úděl či Velký reset. Nejsme na prahu ještě většího rozkladu tzv. národních států v Evropě, ovšem bez pokrokového východiska?
Vláda se mezitím kromě deklarací zmohla na směšné změny. Za vývojem klopýtá, na ujíždějící vlak už ani nevidí. Uprchlíkům přiznala 5000 Kč, což nekritizujeme, tito lidé podporu dostat musí. Otázkou je, co si za takové peníze koupí. Mají možnost od konce minulého týdne pracovat bez pracovního povolení, nechat se zdarma ošetřit, jezdit hromadnou dopravou, registrovat se na Úřadu práce. Děje se však živelně, bez jakékoliv změny, posílení, koncepční práce ve zdravotnictví, na úřadech, školství a jinde. Strukturální problémy se tak opět hrnou na bedra zaměstnanců s poukazem, že člověk zvládne všechno… Zároveň přes všechny deklarace ministra Jurečky nebyly vytvořeny instrumenty, které by zabránily zneužívání levné pracovní síly, kupčení s dokumenty, lidmi, zbraněmi… Buržoazie dostává téměř zadarmo obří dar.
Média mezitím chrlí propagandu, kterak sankce zasáhnou Rusko. Ano, jistě, zasáhnou, mlčet však o tom, že tvrdě zasáhnou také obyvatele Evropy, je propagandou mlčením. A v takové situaci vždy nejvíce vydělává šmelinářský kapitál. Vedle kapitalistické krize s důsledky covidu, sankcí, s tím spojené inflace připočtěme záměr zbrojit. Co tedy čeká řadové proletáře a lidové vrstvy? Prudký úpadek životní úrovně – a to včetně uprchlíků. Takový vývoj může pravděpodobně vyvolat další uprchlický pohyb po Evropě. Dnešní sebevědomí vládnoucí třídy a solidarita médií mohou být ty tam.
Na svých jednáních vláda ČR vnitřní sociální problémy téměř nepřipouští. Kromě toho, že hovoří o tom, že jí jde o všechny obyvatele. Ani před válkou neučinili jediný reálný krok proti inflaci, tím méně proti rostoucím cenám nájmů (příspěvek na bydlení považujme za špatný vtip). Výzvy vlády z tohoto týdne, aby obyvatelé méně jezdili, protože tím podporují Putina, patří do říše tragikomedií. V rámci „boje“ proti rostoucí ceně paliv krátkodobě zrušila část silniční daně a povinné přimíchávání bionafty do pohonných hmot. K tomu snad není ani co dodat.
Tento týden si premiér však užil kus své slávy ve společnosti spektáklu. Máme na mysli cestu na Ukrajinu. Režimní média včetně různých „humanistů“ i některých poctivých buržoazních demokratů chrochtala blahem. V této společnosti již desítky let v převažujících oficiálních médiích převažuje představa, že „správný představitel“ je hlasatel „humanitních“ frází, který třeba i přiznává některé reálné problémy, pozér, jenž svůj život vyplňuje lacinými gesty, aniž by se cokoliv nejen zásadního, ale i dílčího měnilo. Současný premiér si z toho, jak vidno, vzal ponaučení a zařadil se do této skupiny lidí. Proto je uctíván médii, univerzitami a dalšími institucemi. Můžeme hovořit ne o kapitalismu s lidskou tváří, protože tu v ČR (na rozdíl od sociálních států Evropy do konce 80. let) nikdy neměl, ale o kapitalismu zakrytém nasládlými frázemi. Čím více úpadku – tím více těchto frází. Taková přímá úměra zde platí. A všichni se uskrovněme – máme z čeho. Že se především musí uskrovňovat zbídačovaná většina lidí, to nikdo neříká.
Nechceme jen lacině kritizovat. Časem přineseme i soubor našich návrhů současného marasmu. Musí být komplexní, zásadní a jít na hranici, někde i za hranici kapitalismu. Jinak jsou v současných poměrech nerealizovatelné a budou nefunkční.
Covid
V případě přístupu ke Covidu 19 je „krásně“ vidět, jak vládnoucí třída, její sdělovací prostředky a stát přistupují k hlavním tématům dneška. Zveřejňují to, co se dobře prodává. V současné době je to válka, takže se píše zejména o ní, a Covid 19 jako by nebyl ani problémem. Tato kampaňovitost výrazně přispěla – vedla amatérského a zištného přístupu minulé vlády i tehdejší opozice (současné vlády) a jimi reprezentované oligarchie – k nedůvěře většiny obyvatelstva v oficiální informace, k podléháním různým nebezpečným fantasmagoriím, k vyvracení vládních a jiných dezinformací, ale také k nedodržování bezpečnostních opatření. Covid 19 však nadále je nejen v ČR problémem. Hovořit o tom, že jsme ho „tak nějak zvládli“, je fikcí na hrobech desítek tisíc obětí.
Celkový počet mrtvých činí hrozivých 39 248 (k 17. 3.), včera zemřelo 32 lidí, za období 3. 3. – 16. 3. 507, přičemž se nakazilo 108 054 lidí! Jen 16. 3. bylo zaznamenáno stále šokujících 10 751 nakažených. Víme, že současné mutace covidu většinou nezpůsobují tak vážný průběh onemocnění, ale v tak velké mase nakažených nutně musí vést k stále poměrně vysokému počtu zemřelých. Děje se tak za minimálních bezpečnostních opatření. Ve společnosti, ve které vládne zisk a nikoliv potřeby lidí, jsou důsledky fatální, byť s různými rozdíly mezi zeměmi. Z klasických kapitalistických zemí, které se nemohly opřít o přírodní a specifické podmínky (jako jižní Korea), neuspěla v boji s covidem žádná. Naopak největších úspěchů dosáhly země hlásící se k socialismu (KLDR, Kuba) či s určitými socialistickými (zbytkovými) prvky v řízení společnosti, zdravotnictví, ochraně obyvatel (Čína, Vietnam). Mějme na paměti, že se jedná většinou o státy, které jsou výrazně méně rozvinuté než většina kapitalistických zemí. Z toho je patrné, čemu především věnují jedny i druhé pozornost.
V uplynulém týdnu se z ničeho nic ministr zdravotnictví Válek vyjádřil v tom smyslu, že můžeme na podzim čekat další masivní vlnu covidu, že je třeba znovu očkovat, jinak hrozí velké množství obětí. Jeho informace zazněla v časech válečného štvaní vlády a bohorovného klidu, resp. hry na konec pandemie, vtělené do rušení bezpečnostních opatření. Bude si opět vláda a představitelé její třídy stěžovat, až jí lidé na podzim či jindy nebudou věřit a nebudou chtít dodržovat nutná pravidla?
Nedivme se, lidé stále více vidí, jak jsou oficiální propagandou manipulováni, ohlupováni, že důležitá témata určují nikoliv oni, ale buržoazie (byť ji tak nenazývají). Z toho plynou jejich mnohdy chybné postoje, že ve své nevíře zajdou tak daleko, až nevěří ani těm zprávám, kterou jsou pravdivé. Vinen je systém, lidé jsou jeho součástí a z určité části (záleží na okolnostech, ty jsou nyní u nás mimořádně nepříznivé pro svobodný a pokrokový rozvoj lidových sil) také produktem.
Nový jihokorejský prezident hrozí posílením protilidové politiky
V již 20. volbách prezidenta jižní Koreje (Korejské republiky) byl 9. března těsným rozdílem zvolen kandidát konzervativní opoziční strany „Moc lidu“ (se 110 poslanci ze 300) Jun Sok Jol (jihokorejskou verzí anglické transkripce Yoon Suk Yeol).
Strana „Moc lidu“ se otevřeně hlásí k antikomunismu. 61letý bývalý generální prokurátor se v září 2021 vyslovil pro možnost návratu jaderných zbraní USA do jižní Koreje „proti hrozbám ze severní Koreje“ (jihokorejské a americké zdroje tvrdí, že byly jaderné zbraně USA z jižní Koreje odvezeny na začátku 90. let, KLDR o tom však oprávněně pochybuje). V listopadu 2021 se vyjádřil, že udělí milost bývalému prezidentu I Mjong Bakovi a bývalé prezidentce Pak Kun Hje, vězněným za korupci. Oba věznění politici byli vyhlášeni svou protilidovou politikou. Kromě toho se vyslovuje pro zrušení 52hodinového (!) pracovního týdne a minimální mzdy a brojí proti právům žen. V červenci 2021 se nechal slyšet, že by měl být umožněn až 120hodinový pracovní týden, což by odpovídalo 17 hodinám denně 7 dní v týdnu. Odpůrci argumentovali, že tolik hodin týdně nepracovali ani vězni v Osvětimi. Kromě toho například odmítl standardy kvality potravin, aby bylo umožněno chudým lidem jíst nekvalitní, ale levné potraviny. (Jaký lidumil!) To vše naznačuje, že nový prezident prohloubí asociální povahu jihokorejského systému a jeho jednostrannou orientaci na vazalství USA.
Kritické mediální ohlasy z jižní Koreje uvádějí, že prezidentská kampaň byla nenávistná, prohloubila rozdělení společnosti a vedla k ještě většímu znechucení mas z politického dění. Tyto kritické hlasy citovala i média KLDR, která jinak zvolení nového jihokorejského „prezidenta“ (KLDR uvádí tuto funkci v uvozovkách, protože ji nepovažuje za legitimní) jen konstatovala, ale nehodnotila.
Mezi kandidáty na prezidenta zřejmě nebyly velké politické rozdíly. Komunistické a pokrokové hnutí je v jižní Koreji už od obsazení vojsky USA v roce 1945 systematicky potlačováno a likvidováno (čímž američtí okupanti navázali na předchozí praxi okupantů japonských), není umožněna existence komunistické strany. Mezi parlamentními stranami jižní Koreje není žádná pokroková. Dokonce i „středolevá“, k sociální demokracii se hlásící „Strana spravedlnosti“ má jen 6 křesel z 300. Zřejmě nejpokrokovější legální stranou je mimoparlamentní Lidově demokratická strana Koreje. Antiimperialistická národní demokratická fronta Koreje, otevřeně podporující KLDR, je ilegální a o její síle a aktivitách nejsou dostupné informace. Sdělovací prostředky KLDR informují o aktivitách její pchjongjangské organizace, tvořené politickými uprchlíky z jihu.
Žádná politická reprezentace jižní Koreje neprovádí samostatnou politiku, ale pouze se řídí pokyny svých pánů z USA. Jižní Korea je obsazena 28,5 tisíci vojáky USA (oficiální údaj). Proto také selhala všechna mezikorejská jednání.
Připravila redakce Kominternet-Dialogu.
Uzávěrka 17. 3. 2022 ve 20:00.
