V osmém kalendářním týdnu t.r. některý náš tisk a zejména televize ČT velkoryse rozvinuly cestu prezidenta Havla do Spojených států USA, uskutečněnou před 30 lety na pozvání prezidenta Bushe. V rámci této cesty se uskutečnilo setkání s bývalými Čechoslováky, jako např. Škvoreckým, Jasným, Matuškou a jinými. Uskutečnilo se také setkání v Bílém domě. Pan prezident Havel vystoupil i v Senátu. Tolik slávy neunesl a ve své slabé chvilce, při položení hlavy na rameno Bushe slíbil „nejmocnějšímu muži světa“ pod rouškou utajení provést demokratizaci Kuby.
Okamžitě po návratu domů začal prezident Havel uskutečňovat rozpracovaný záměr přeměny Kuby v buržoazní republiku. Ustavil výbor pro demokratizaci Kuby, v jehož čele stanul osobně. Ve funkci ho podporoval španělský předseda vlády Aznar, Albrightová, zkrachovalí prezidenti latinsko-amerických zemí a naši významní disidenti. Výbor zasedal jedenkrát ročně a rozvíjel záměry osvobozeneckého boje. Frontovou armádu tvořilo ministerstvo zahraničí, nově ustavená organizace Člověk v tísni, která si při zrodu vzala za úkol osvobodit Kubu, Severní Koreu a Bělorusko. Pozdějším předsedou Člověka v tísni se stal pan Pánek. Záměru likvidace Kuby měli napomoci členové Poslanecké sněmovny, senátoři, tisk, vybraní čeští turisté a 73 disidentů Kuby. Boj tedy začal. Dopadlo to ovšem všechno fiaskem a stálo to miliony dotované ministerstvem zahraničí ČR, Českou televizí a organizací Freedom House z USA, financované parlamentem Spojených států. Na scénu nastoupili:
Schwarzenberg, obdržel zpátečku z Kuby a musel se vrátit jako nepovedený švýcarský turista. Na ministerstvu zahraničí musel ministr Svoboda vyslechnout od chargé ďaffaires Kuby Aymee Quesada nepříjemné sdělení: „Jestliže je pro české ministerstvo zahraničí a pro pana Svobodu neakceptovatelné vyhoštění pana Karla Schwarzenberga, pro nás je nepřijatelné, aby švýcarský turista zakoupil v Nizozemsku k cestě na Kubu určité vízum, pak porušil svůj migrační status, vyvíjel neslučitelnou činnost, a nakonec se dovolával toho, že je českým senátorem.“
Vězením skončila turistická cesta na Kubu i Ivana Pilipa a Jana Bubeníka. Při letu tam si odskočili ještě za svými chlebodárci Freedom House do USA, kde převzali peníze, přenosný počítač se zakódovanými úkoly, speciální tužky a léky. Na Kubě je odhalili členové CDR – Výbor na obranu revoluce a skončili v havanské věznici. Z věznice jim pomohl se dostat Petr Pithart a jejich přiznání se ke svým činům, včetně zveřejnění omluvy kubánskému lidu. Zevrubné informace z nepovedené cesty lze mezi řádky vyčíst, z následně vydané knihy Pavlem Matochem, uvedené pod názvem Castrovi vězni. Osobně jsem na knihu reagoval článkem v Haló novinách:Kubu znám jinak.
Do boje se zapojil i pan biskup Malý, který po návratu z Kuby zveřejnil krátký článek v časopise Koktejl o hrozném stavu kubánského vězeňství. Věznici však pan biskup neviděl a článeček neoplývá ani přesvědčivými informacemi. Tak jak článek vznikl, tak i v tichosti zanikl.
O přerod Kuby se staralo i naše velvyslanectví na Kubě. Diplomat Kazecký, podle kubánských úřadů, prováděl na ostrově svobody špionáž pro USA a byl proto vyhoštěn. / Plnil pokyny zvláštních služeb USA, věnoval se rozdělování peněz a tisku, snažil se zásobovat žoldácké skupiny exilové mafie. / V jiném gardu působili na Kubě pracovníci českého velvyslanectví manželé Pechovi. Pohybovali se na trzích v Havaně a oslovovali česky mluvící lidi. Zvali je na mojito, pomlouvali Kubu a zřejmě i verbovali lidi pro možnou spolupráci. Té cti se mně, ani mým turistům nedostalo, protože jsme v diskusi byli na kubánské straně.
Vězení na Kubě okusila po dobu 11 hodin i naše miss ČR z roku 1999 paní Houdová a psycholožka paní Kraftová. Poté co fotografovaly negativní jevy v havanské čtvrti Arroyo Naranjo. Fotografie měly být na výstavách v USA, ČR a dalších státech. Cílem bylo podpořit „manželky v bílém“ odsouzených disidentů.
Z českých novinářů se nejvíce do boje zapojil pan Fleisler a pan Glos, kteří na dvoustránkové příloze Mladé fronty Dnes poplivali Kubu pod názvem: Kde se tiše reptá. V článcích se to hemžilo jenom kriminálem, udavačstvím, diktátorem Castrem a prostitucí. Moje odpověď byla částečně zveřejněna v článku: Země, kde se tančí, a nejen tiše reptá.
Člověk v tísni rozprostřel svoji bojovou činnost v Praze a na Kubě. V Praze kromě jiného na Václavském náměstí stavěl vězeňské klece, kde jako muklové svou hodinku v pruhovaných oděvech odseděli kromě jiných Ruml, Topolánek, Svoboda a další. Klec měli ověšenou protikubánskými snímky, včetně Che Guevary s rozbitým krvácejícím nosem. Moc pochopení u lidí nenašli.
Člověk v tísni se také zapojil do vysílání v ČR. V paměti mně zůstalo negativní vyprávění o Kubě Pavly Holzové v Radiožurnálu z 1.8.2010. Dle vypravěčky neproběhla na Kubě alfabetizace, na Kubě je nedostatek lékařů a Člověk v tísni nevyvíjí žádnou politickou činnost. To jsou zvrácenosti, a proto se jim nedostalo žádného ohlasu.
Negativně dopadla i beseda v pražském kině Perštýn na téma porušování lidských práv. Aktéry Svoboda, Zaorálek, Zahradil, Hybášková, Štětina a Hubáček slovně uráželi Čínu, Rusko, Bělorusko, Severní Koreu a hlavně Kubu. V konkrétní diskusi neobstáli. Jak by mohli, když na Kubě nikdy nebyli a nic podstatného nenastudovali.
Člověk v tísni jen v roce 2003 vyslal na Kubu 10 skupin našich kurýrů, kteří dovezli peníze, přístroje, diktafony, tiskopisy, rozhlasové přijímače a navštívili na Kubě 50 lidí z řad kubánských disidentů. Dovezené věci sloužili disidentům při organizování protivládních aktivit.
Vše bylo marné. Kuba jako pevná hráz ubránila vymoženosti socialismu. Prezident Obama nakonec zahájil proces oteplování vzájemných vztahů s Kubou. Vyjmul Kubu z osy zla, do kterých je USA zařadily, zmírnil blokádu Kuby, provedl výměnu pěti kubánských hrdinů za amerického vězně Grose, odsouzeného na 15 let za špionáž. Evropská unie po vzoru svého bratra uzavřela s Kubou dohodu o spolupráci. 73 disidentů a jejich rodinných příslušníků odjelo do jimi vybraných států. A nastal klid. Opuštění Kuby navrhoval disidentům Fidel Castro 10 let. Mezi tím zemřel Václav Havel a rozpadl se Výbor pro demokratizaci Kuby. Organizace Člověk v tísni přesměrovala svoji činnost a Kuba se rázem z nepřátelského vztahu proměnila ve vztah přijatelný. Zvítězil zdravý rozum. K plnému obnovení přátelství ještě chybí zrušení blokády Kuby USA, vracení ukradeného území Guatánama a uhrazení škod způsobených blokádou. Taktéž musí skončit nepřátelská propaganda šířená rozhlasem a televizí José Martí z USA.
Ing. Jozef Štofan, Brno