Kdyby se lidé jako Joe Biden a Marco Rubio aktuálně starali o život Kubánců, odstranili by ochromující blokádu a ukončili 62 let starou válku proti Kubě.
V době, kdy jsou ulice Kuby plné jedněch z největších protivládních protestů v dějinách země, jsme svědky předvídatelné, bezohledné reakce amerických politiků. To by bylo přesně to samé, co vidíme pokaždé, když jeden z mnoha oficiálních nepřátel instituce washingtonské zahraniční politiky (označované jako „Blob“, skvrna nebo kaňka) čelí nepokojům: výzvy k intervenci americké vlády a s nadějí, že zásah pomůže svrhnout tamní vládu u moci.
„Bílý dům musí jednat rychle,“ zněl požadavek demokratické zástupkyně Val Demingsové, která se v současnosti snaží upytlačit křeslo Marca Rubia v Senátu, a později trvala na tom, že „politika USA musí podporovat protestující, jejich bezpečnost a jejich právo na sebeurčení“. Pravicoví floridští představitelé jako starosta Miami Francis Suarez a poslanec Carlos Gimenez vyzvali „mezinárodní společenství v čele se Spojenými státy, aby zasáhlo“ a „vedlo k prosazování svobodné a demokratické #Kuby“. Čtyři další floridští starostové napsali prezidentu Joeovi Bidenovi a žádali, aby americká vláda „zasáhla a pomohla kubánskému lidu přetrhnout řetězy, které je tolik let drží v okovech“.
Většina těchto výzev je nutně nejasná. Koneckonců, ať už mají Kubánci jakékoli legitimní rozepře se svou vládou, pravděpodobně je zastíní zpráva o operaci ke změně režimu vedené Washingtonem, která se blíží k jejich břehům. Ale nenechte se mýlit: tohle všechno je typický washingtonský žargon „náznaků“ a „mrkání“ změny režimu.
Ponechme stranou skutečnost, že přinejmenším všechny dosavadní zprávy ukazují, že protesty jsou v drtivé většině motivovány právě těmi tématy – nedostatkem potravin a léků, vysokými cenami a dalšími ekonomickými tlaky – která byla prohloubeny celá desetiletí trvající blokádou USA proti Kubě, a dalším utažením šroubů Donalda Trumpa nad jeho funkčním obdobím, které Joe Biden zachoval. Ve skutečnosti Washington již zasahuje a zasahuje po desetiletí. Kdyby americkým představitelům skutečně záleželo na kubánských životech, zrušili by ochromující blokádu, která byla výslovně navržena tak, aby vyvolala takový neklid, jaký vidíme teď.
Všimněme si také ironie amerických představitelů, zejména pravicových, kteří podporují změnu režimu v zemi, protože zažívá masové protesty, z nichž část je vyvolána nespokojeností s reakcí tamní vlády na pandemii. Pokud by šlo o důsledně uplatňovanou normu, pak EU a Kanada měly napadnout Spojené státy, aby Trumpa odstranily během loňských mohutných protestů George Floyda, které byly motivovány jak rozsáhlým potlačováním obyčejných Američanů policejními složkami, tak přítomností vůdce všeobecně označovaného za autoritáře. Je to přitom právě americká pravice, která si může připsat největší zásluhy za nejhorší počet úmrtí v souvislosti s pandemií na světě a která dál šíří lži o viru a vakcíně.
Bohužel i přes to všechno je pro dobře smýšlející lidi stále snadné nechat se svést humanitárními výzvami k podpoře operací na změnu režimu, které se chystají ve Washingtonu. Pro ty je na místě jednoduchá lekce dějepisu.
Operativním příkladem je jako vždy Irák. Poté, co země slíbila rychlé vítězství proti své diktatuře, přátelské přivítání vděčným obyvatelstvem a bezproblémový přechod k demokracii, byla místo toho uvržena do občanské války, američtí vojáci sloužili léta jako terče útoků a jejich křehká mladá demokracie byla podkopána ve prospěch začínajícího autoritáře právě tím samým Joem Bidenem, který teď nabádá kubánský lid k „výzvám ke svobodě“.
I strategie na svržení kubánské vlády by pravděpodobně skončila katastrofou. Stačí se podívat na Libyi, kde Obamova vláda zasáhla jako součást sil NATO, aby navenek ochránila libyjské demonstranty před krveprolitím. Spojené státy se stále více zapojovaly, až nakonec pomohly zabít Muammara Kaddáfího, což vyvolalo další občanskou válku, uprchlickou krizi, vznik trhů s otroky pod širým nebem v zemi a masový pohyb zbraní po severní Africe a na Blízkém východě.
Jak nás měly Irák a Libye poučit, svržení vlády nebo autokrata má tendenci zanechat mocenské vakuum, které se snaží zaplnit celá řada protichůdných zájmů, skupin a jednotlivců – a v následném chaosu nejsou jejich neshody vždy vyřešeny mírovou cestou. Pak máte fakt, že jen proto, že Kubánci mohou být nespokojení se svou vládou, neznamená to, že chtějí kapitalistické žravé šílenství, které nevyhnutelně následuje, natož aby v jejich zemi dřepěla cizí vojska a řídila jejich životy. Americká blokáda neznamená, že Kubánci nevědí, co znamenala americká intervence pro tyto další země – jeden z přínosů téměř stoprocentní gramotnosti.
Stojí také za připomenutí, že nikomu z nás, kdo pokládá základy amerického angažmá na Kubě, ve skutečnosti nezáleží na lidech samotných. Doličným předmětem A je děsivá blokáda, kterou každá z těchto postav, včetně Bidena, podporuje a která desítky let brzdila kubánský rozvoj dlouho před covidem.
Pokud jde o doličný předmět B, ohlédněte se o několik let zpět na reakci USA na jinou zemi, v níž vládla autoritářská vláda, která viděla, jak náhle propukly masové protesty: Egypt. Když arabským jarem inspirované protesty uvrhly vládu diktátora Husního Mubaraka v roce 2011 do krize, nenašli Bidena nikde poblíž „lidu“, místo toho trval na tom, aby Mubarak neustoupil – přestože jeho policie vraždila stovky jeho vlastních lidí – a absurdně popíral, že je diktátor.
Egypt se nakonec pod vedením Abdal Fattáha Sísího proměnil v možná ještě brutálnější diktaturu, aniž by na tom ve Washingtonu příliš záleželo. Za uvěznění, mučení a zmizení stovek prodemokratických demonstrantů byl Sísí odměněn obnovenou vojenskou pomocí v hodnotě miliard dolarů od Baracka Obamy a Trumpa, který si teď při pohledu na hladové kubánské nepokoje mne ruce. Když to čtete, Biden se snaží poslat Sísímu další zbraně za miliardu dolarů, navzdory pokračujícímu útlaku Egypťanů a navzdory tomu, že už věznil, děsivě mučil a dokonce zabíjel občany USA. Zrovna nedávno se do případu vložila Bidenova vláda, aby zbavila egyptského úředníka obvinění ze zneužívání, které bylo provedeno proti dalšímu občanovi USA.
Pokud jde o Kubu, nejjistější sázka na pokrok nepřijde prostřednictvím změny režimu pod vedením USA, ale prostřednictvím zrušení americké blokády, normalizace vztahů a konce dvaašedesát let trvající války proti této zemi v širším měřítku.
To by znamenalo významný pokrok pro 11 milionů lidí na Kubě. Ale byla by to katastrofa pro svět Marca Rubia a jeho snů o násilné změně režimu.
https://jacobinmag.com/2021/07/cuba-regime-change-marco-rubio-biden-blockade
Autor je kmenovým členem redakce. Zveřejněno 13. 7. 2021 (překlad Vladimír Sedláček)