Zcela bez povšimnutí sdělovacích prostředků, 11. a 12. května uplynulo desetileté výročí založení Doněcké a Luhanské lidové republiky.
Výchozím bodem založení lidových republik je fakt, že Donbas spolu s Krymem je velmi silně ovlivněn ruskou kulturou. Ve velkých městech byl podíl obyvatel, pro které je ruština jejich rodným jazykem, více než 80% a v některých dokonce více než 90%. Obyvatelstvo Donbasu bylo také tradičně silně ekonomicky orientováno na Rusko a jasná většina preferovala vstup do Euroasijské celní unie. Silné spojení s Ruskem je také u většiny obyvatel průmyslových měst Charkov, Dněpropetrovsk a Záporoží a také na jihu Ukrajiny v okolí Oděsy. Během Euromajdanu zůstávalo zmíněné proruské obyvatelstvo převážně pasivní. Na Krymu však již v prosinci 2013 vznikly sebeobranné síly, což vysvětluje dobře organizovaný odpor po převratu.
Anti-Majdan bylo hlavně spontánním hnutím proti událostem v Kyjevě. Hlavními iniciátory ve výše zmíněných městech byly různé skupiny, místní jednotlivci a organizace. Nutno zde podotknout, že přímá účast Ruska v této fázi nebyla nikdy prokázána. Nepokoje na Majdanu a vzestup nacionalistických tendencí způsobené zákonem č.2212-VI z roku 2010 “O uznání Stepana Bandery” vedly k závěru, že nadcházející politické události povedou k násilí a diskriminaci. Kyjevský puč v únoru 2014 aktivoval protiruskou politiku zrušením Kivaluv-Kolesničenkuv zákon z roku 2012, který stanovil ruský a ukrajinský jazyk jako rovnocenný úřední. Hnutí proti Majdanu získalo masový vliv i díky podpoře levicových, odborových a komunistických sil a bylo reakci na rychle postupující rusofobní ideologii nové vlády v Kyjevě. Po protestech na různých místech východní a jihovýchodní Ukrajiny, 11. března 2014 vyhlásily přední instituce na Krymu nezávislost na Ukrajině a usilovaly o připojení k Ruské Federaci formou referenda, které dosáhlo 83% účast a 97% občanů hlasovalo pro začlenění do RF. Ruská vláda během několika dni ratifikovala rozhodnutí obyvatel Krymu čímž oficiálně deklarovala přijetí Krymu do RF. V té době bylo na poloostrově podle smlouvy mezi Ruském a Ukrajinou platné do roku 2042 rozmístěno max. 25 tisíc ruských vojáků. To umožnilo zabránit masakrům místního obyvatelstva a agresi nové kyjevské vlády. Proto také v roce 2014 ani nemohlo dojit k žádné ruské invazi na Krym.
Ve snaze omezit pouliční nepokoje v Doněcké, Luhanské a Charkovské oblasti úřadující ukrajinský prezident Alexander Turčynov reagoval na protesty a odtržení Krymu oznámením, že Ukrajina zahajuje tzv. “protiteroristickou operaci”. Ze separatistů se stali teroristé a tím začala praktický regulérní válka. Etničtí Rusové, komunisté a menšiny byly pronásledovány, pomníky ze sovětské éry byly ničeny a novináři unášeni nebo zabíjeni. Důsledky ničení na východní Ukrajině v prvních měsících války ilustruje ruská studie “Hlavní trendy a rysy socioekonomické situace na Donbasu”, jejíž výňatky zveřejnil časopis Spiegel. Průmyslová výroba klesla v Doněcku o 59% a v Luhansku o 85%. Byly uzavřeny všechny chemické závody a sedm oceláren, 69 z 93 uhelných dolů a 40 tisíc malých podniků vyhlásilo bankrot. Škody na infrastruktuře čítali 30 zničených mostů, 4585 zničených domů, 58 tepelných elektráren mimo provoz včetně 1000 km zničených silnic. Nově vybudované letiště v Doněcku se proměnilo v ruiny a více než polovina práceschopného obyvatelstva přišla o práci a příjmy.
Navzdory výše popsanému ničení nebyl Kyjev schopný dosáhnout svých vojenských cílů. Proto měl odpor obyvatelstva a založení lidových republik pro protiimperialistické síly velký význam. Dva hlavní důvody, které donutily lidi vyjít do ulic, byla touha po úzké spolupráci s Ruskem a antioligarchické a antikapitalistické nálady. Podpora pro tyto lidové republiky pocházela především ze strany dělnické třídy, drobných podnikatelů, důchodců, bývalých vojáků a nezaměstnaných. K zajištění komplexní demokratické legitimity na Donbasu se 11. května 2014 konala v Doněcké a Luhanské oblasti referenda, ve kterých 89,7% tamního obyvatelstva v Doněcké a 96,2% v Luhanské oblasti podpořilo regionální sebeurčení. Dne 12. května 2014 byla vyhlášena státní suverenita Doněcké (DPR) a Luhanské (LPR) lidové republiky a následně byly přijaty ústavy 14. května v DPR a 18. května LPR. Moskva však respektovala pouze výsledky referend. K uznání lidových republik jako nezávislých států podle mezinárodního práva došlo až v únoru 2022, kdy už nebylo možné provedení Minských dohod, které počítaly pouze s autonomii území lidových republik. Představitelé lidových republik považovali Minské dohody za velmi nevýhodné a uzavřené bez nich mezi Ruskem a Ukrajinou. Že realizace Minských dohod byla politickou chybou, potvrzují i výroky tehdejší německé kancléřky Angely Merkelové týdeníku Die Zeit, kde připustila, že Minská dohoda z roku 2014 byla uzavřena s cílem, dát Ukrajině čas…
Bylo založení lidových republik progresivní projekt?
Referendum, které proběhlo ve dnech 23. – 27. září 2022 v Záporožské, Chersonské, Doněcké a Luhanské oblasti o připojení k Ruské federaci potvrdilo proruské smyšlení většiny obyvatel těchto územních celku. Podle článku č. 5 ruské ústavy, nově vzniklé federální subjekty mají určitou autonomii v různých oblastech státní správy a legislativy. To znamená mít pravomoc vydávat zákony a předpisy upravující jejich místní záležitosti a také právo na zachování a propagaci své kulturní a jazykové identity.
Na pozadí puče v Kyjevě lze události na Donbasu charakterizovat jako antifašistický boj s mnoha rozpory. Hnutí proti Majdanu bylo založené na obecné antifašistické linii ale postrádalo silnou politickou stranu, která by je organizovala. Povstání v lidových republikách a jejich zakládání nebyly socialistickou revoluci. Podle komunistické strany DPR sehrály rozhodující roli maloburžoazní síly, které ve sbližování s EU spatřovaly ohrožení své existence. Strategií KS Doněcka bylo stát se vedoucí politickou silou ve státnosti DPR a LPR a pomohla tak utvářet ideologický profil nových republik. Deklarace nezávislosti a suverenity byly sepsány za komunistické účasti a obsahovaly ustanovení o veřejném vlastnictví půdy a přírodních zdrojů. Cílem KS DPR zpočátku bylo vybudovat republiku se socialistickými prvky. Události na Donbasu jasně ukázaly, že původní plán na vytvoření státu v plné kontinuitě se Sovětským svazem v podstatě selhal. Přestože se velká část populace identifikovala s prvky socialistických myšlenek, vnější ekonomické a politické síly (včetně ruských) aktivně bránily realizaci tohoto projektu.
Uznání lidových republik a jejich připojení k Ruské federaci bylo vůlí tamního lidu. Je však málo pravděpodobné, že by v rámci Ruské federace mohly mít socialistický charakter. Tyto lidové republiky a jejich boj jsou navíc důkazem, že i v Evropě lze vítězně bojovat proti národní a imperialistické moci. Výsledky boje lidových republik a jejich rozpory musíme analyzovat a produktivně využít i v našem boji, za národní a sociální osvobozeni.
“Ti, kdo očekávají “čistou” sociální revoluci, ji nikdy nezažijí. Je revolucionářem pouze slovy, skutečné revoluci nerozumí”
V.I.Lenin
Tomas Candulas (redakční úpravy provedeny se souhlasem autora)