Sázet na celebrity, je možná myšlenka, jak najít cestu, aby se zpropagovala palčivá kauza. Sázet na celebrity (záměrně nepíši výraz „umělce“) je však sázka ošemetná a často se potýká s přirovnáním k sázce na zdechlého koně. Podobně je tomu s pláčem našich herců, hereček a muzikantů u příležitosti sionistického masakru v Gaze. Po roce už ze slz mnoho nezbylo, teď jde o všechno zde, nestaňme se druhým Slovenskem a Maďarskem a svou nynější vládu, která má na svědomí asi nejhlubší sešup životní úrovně lidí a největší zbohatnutí buržoazie, uchovávejme jako korunovační klenoty v katedrále. Herci hrají. Tedy bez urážky, protože herci hrají velké kusy. A v dějinách najdeme řadu příkladů nezměrné osobní odvahy a oběti, jako tomu bylo v případě Anny Letenské. Ale tady se hraje šmíra za poslední drobné.
Opona spadla, dnešní seberealizace se posunula na prkna sociálních sítí, do oblasti reklamy, kde i tragédie či intimní chvíle, mají svůj přesně daný a komercionalizovaný dosah, kde se nic neděje jen tak a zdarma. S výsledkem, že by dnešní dramatické kusy za tento režimní Slavín 21. století odehrálo i prase. To však není zásadním tématem textu, koneckonců pokud se Vám program v televizi nelíbí, můžeme ji vypnout.
Tématem tohoto textu je mylnost sázky na to, že téma zločinů sionismu (a imperialismu obecně) lze podávat selektivně, vypreparovat z něj jedinou sebetragičtější událost a zvýraznit jen tu, protože ostatní nejsou v módě. Tedy, že nad každou lidskou obětí a nad každým nelidským činem se nevyplatí plakat. Dnešním číslem jedna je Gaza. Ke Gaze jsme se vyjádřili, pravidelně se vyjadřujeme, poskytli jsme množství cenných informací – a také známe vlastní nedostatky a limity a to, co by ještě bylo potřeba učinit pro to, aby se tato katastrofa nepřešla mlčením. Není však jen Gaza. Jsou to zločiny sionismu a imperialismu všude kolem. Je to Libanon, je to Sýrie, je to Írán, je to Jemen, Irák, Súdán, nakonec se odehrávají i přehlížené blokády Koreje a Kuby a další.
V tomto výčtu se však skrývá otazník. Kdo z dnešních aktivistů kdy promluvil o Sýrii, o hrůzách v Jemenu, v Súdánu? A kdo o dalších katastrofách, které mají jednoho jmenovatele? Nikomu se nechtělo sníst tu horkou kaši, nikomu se nechtělo problém pojmenovat, najít příčinu, která se samozřejmě skrývá v imperialismu a kapitalismu.
Co vidíme jsou aktivistická gesta, povrchní gesta a pózy vybraných pro vybraný okruh a vybrané místo, pro hlavní město. Je to gesto. Chtělo zajisté odvahu, ale jaký je výsledek? Po roce… nic. Aktivismus se vyžil jako volnočasová aktivita. Vyžít se musel. Chtěl oslovovat intelektuály, diskutovat s nimi o neoddiskutovatelných zločinech, chtěl oslovit celebrity, kterým zbývá cit leda na to, jak se zviditelnit. Jim je jedno, jestli zemře v Palestině 70 000 lidí a další umírají na hladomor, když se zviditelní tam stejně jako při úmrtí mladé herečky. Je to post a ten sklízí lajky a dosah. Směřování této kampaně solidarity je kritizovatelné. Došlo k naprostému odtržení od mas pracujících, od běžných lidí, od regionů – což se vrátilo. Nebyl zájem informovat jiné než pozérské okruhy, vše zůstalo věrno maloměšťáckému smýšlení pražských rodinek, názor pracujícího nikomu nepřipadal důležitý. Nebudu se rozepisovat o tom, že nikdo neosvětlil kontext, že se nikdo ani přivřeným okem nepodíval na třídní podstatu věci a že to skončilo zase u aktivistického představení, póz a praporků.
S vážností, jakou si nynější stav světa zaslouží, se nedá spokojit s tím, co zrovna přišlo do módy, solidarita je nedělitelná. A solidarita musí být akční, třídní. Nikoli jako produkt maloměšťáckého radikalismu, který si jen krátí čas před večeří své maloměšťácké rodinky.
Devalvace hlasu celebrit dala jasně najevo, že stejně jako podvázané akademické prostředí nejde o kruhy, na které má být přesunuto těžiště kampaní proti zločinům imperialismu a kde má probíhat bitva idejí, boj za osvobození myšlení od režimní cenzury a lži. Tím bojištěm jsou pracoviště, produktivní sféra, tím skutečným spojencem není ani tak velkoměstský aktivista jako pracující.
Jsou to nepříjemná slova místo nekonečných díků. Pisatel textu si vzal delší časový odstup, který potvrdil jeho pochybnosti. O nic jsme nepřišli. Petice národy neosvobozují.
(ew)