Bylo to na podzim, kdy jsem se svou snoubenkou navštívil Itálii. Benátky, Řím i Florencii. Museli jsme si díky novým a novým vlnám pandemie na naši vysněnou cestu počkat, na optimismu nepřidaly ani zprávy od příbuzných z Apeninského poloostrova. Vyráželi jsme sem s cílem si odpočinout, poznávat, ale také bez iluzí o situaci na místě.
Země si v předchozích vlnách koronavirové pandemie musela prožít peklo znásobené liberalizací zdravotnictví s prioritou komerčních služeb a úkonů. Plastická chirurgie byla těžko schopná zajistit urgentní péči nebo kyslíkové přístroje. Kladl jsem si otázku, zde nebylo možné katastrofě předejít nebo ji zmírnit. Asi je to ta daň za blahobyt… Interiéry kostelů pak připomínaly ty, které před rokem a půl sloužily jako sklady na rakve se zesnulými. Kyslík byl pouze pro jednoho člena rodiny. Mluvit s touto nedávnou zkušeností o „chřipečce“ je stupidním hyenismem asociála. Itálie si prošla peklem a my jsme do ní přijeli až v relativně stabilní době, která se nyní znovu vrací do časů předchozí krize, která nebyla zmírněna tím, že se o ní přestalo mluvit.
V krátkosti bych na dokreslení situace pro české příchozí dodal, že se po dokladu o očkování či prodělané nemoci snad nikdo neptá, podobně jako po povinné registraci turisty. Štěstí má ten, který nepotřebuje využít místní zdravotnická zařízení, o kterých kolují hororové historky.
Obecně vzato: Formálně povinná hygienická opatření nejsou dodržována, nikdo je nevyžaduje, kontrola je minimální, dezinfekce chybí. Se samotesty je obrovský kšeft, koneckonců dezinfekce je dostatečně předražená na to, aby odradila od přílišných nákupů. Úroveň čistoty na hygienických zařízeních je velmi slabá. Je to výsledek, kam dospěl tzv. sociální stát, výsledek někdejšího historického kompromisu, výsledek údajného rozvoje, které mělo přinést neoliberální dogma coby nezpochybnitelný šťastný konec dějin.
Centrum věčného města polevnilo a mimo turistickou oblast je možné se v restauraci najíst levněji než u nás. A v nádherných restauracích. Víno v obchodech je skvělé a levné, podobně je tomu s oblíbeným sýrem, šunkou, olivovým olejem. Knihy jsou za zhruba stejné ceny jako u nás. Jízdné je podobně drahé jako pražské. Na ceny bytů je lepší se neptat. Jak je z prvního pohledu patrné, obchodu se nedaří, služby založené na turistickém ruchu se postupně hroutí jako domino. V porovnání s Itálií (a nejen s ní) je Česko sociálním a bezpečnostním rájem, ovšem bez přičinění vlád posledních třiceti let. Někdejší jistoty ještě z dob normalizace jsou pro Italy doslova sci-fi, cosi stěží uvěřitelného. Nicméně i nám je šmahem ze salámu ukrajováno, doháníme, co jsme zameškali.
Vyrazil jsem jedno dopoledne špinavým římským metrem na náměstí Republiky s tím, že se projdu k nádraží Termini a prozkoumám stánky místních prodejců starých knih a pak sejdu do strany k prezidentskému paláci a dolů k pomníku Viktora Emanuela a Foru Romanu. Nicméně sotva jsem vystoupal nahoru na náměstí, přivítala mě energická hurba, skandování a projevy z megafonů, hromada lidí, prapory, mezi nimiž jsem rozeznal ten se znakem našich italských přátel.
Byla to demonstrace na podporu zaměstnanců letecké společnosti Alitalia, o které informoval i sekretariát Světové odborové federace a na kterém se podílely i italské odbory USB. Moje kroky vedly k nim, a i když jsem nakonec nikoho ze starých známých z předešlých akcí nepotkal, odboráři mě ihned přijali za svého. Když jste ze stejné třídy, vzdálenost ani hranice nehrají roli.
Co jsem na tom římském náměstí viděl, to jsem v Česku nejméně deset let nezažil. A to byli skuteční pracující demonstrující za svá práva. Většinou odborově organizovaní. Věděli, co chtějí. Ne sliby, ale spravedlnost. Žádné výlevy maloměšťáků, žádný mýtus „střední třídy“ či odtržená dělnická aristokracie, žádné pitomé kulty osobnosti, nostalgická sentimentalita nebo fráze, ale realita. Odvaha porvat se se současností. Jasné požadavky ohledně vlastních sociálních práv, požadavky namířené proti vládě i proti kapitálu, který reálně ovládá jejich osudy jako i osudy desítek milionů Italů.
Viděl jsem pracující i bývalé zaměstnance, muže i ženy všech věkových skupin. Oni byli jádrem celé demonstrace, v jejich rukách byly transparenty s jasnými požadavky, na jejich ramenech prapory se znaky naší bratrské odborové centrály USB jako i odborové organizace letecké společnosti. Nebyl to spolek izolovaných sekt marginálních organizací, nebyla to volnočasová aktivita, abstraktní „antikapitalismus“ nebo nějaká bezpohlavní „levicová platforma“, populisté, zhrzení hokynáři nebo izolovaní intelektuálové ze své věže ze slonoviny. Byli to skuteční lidé. Opakuji to slovo „lidé“ – ne postavy ze článků, ne servilní obdivovatelé místní oligarchie, která je má vyvést z krize… Tu naději viděli jako samozřejmost v jednotě, v orientaci na svou vlastní třídu, která jediná se může spasit.
Byli tam i komunisté. Komunistická strana, která na troskách atomizovaného hnutí znovu vznikla v průmyslovém Turíně a jejímž předsedou je někdejší dělník z FIATu. Strana, která žije životem i mimo volby a je více na ulici a mezi lidmi než v přítmí a tichu sekretariátů. A krok za krokem se umisťuje v obecních zastupitelstvech, v senátu.
Byli tam i mladí komunisté. Ti, kteří vyhráli volby do studentských senátů na univerzitách po celé zemi. A přirozeně činní i v třídně orientovaných odborech. Žádní turisté, kteří mávají praporem na druhém konci světa. Ale tam mezi vlastními lidmi, naprosto bez obav, i když v Itálii je pro mladého člověka hledajícího zaměstnání stigmatem i členství v odborové organizaci. Žádní čeští frázotepci a prospěcháři, žádní rychlokvašení kandidáti, lídři kandidátek, předsedové kontrolních výborů. Ale stoprocentní lidé!
Přiznám se, byla to náhodná, neplánovaná návštěva demonstrace – o to byla větším překvapením, závanem naděje. Boj za svá práva tam byl samozřejmostí. Tito lidé nemlčeli. Co si mysleli, to vyjadřovali. To byla jednota. Žádné čekání na falešné proroky. Ne víra v zázrak, ale účast na něm. Co jsem viděl, mi vlilo krev do žil. Nikoli ambiciózní podprůměrnost a hašteření těch, kteří se díky jakési náhodě dostali na vrchol a pak trpěli závratí. Volební i povolební atmosféra působila proti tomuto vzedmutí tak banálně. Kdyby se mě někdo zeptal, co jsem si tehdy přál, přál bych si ty chvíle na náměstí Republiky zažít tady. Po deseti letech, namísto planých slibů, trapnosti, nudy a zmařených nadějí.
Martin Peč
tajemník Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska (OS ČMS)