Kolektiv pro práci, kulturu a vědu požaduje za nutné vyjádřit se k protivládním demonstracím v Srbsku, protože se podle všeho zatím odlišují od tzv. barevných revolucí a pokusů o ně, v poslední době například v Gruzii. Liší se spontaneitou, masovostí, jejíž součástí je stále širší zapojování lidových a pracujících tříd, převažující nezávislostí na vládnoucí moci i opozici, mocenských konkurentech, jež Srbsko ovládají.
Vyjadřujeme podporu tomuto hnutí a sociálním třídám, které se rozhodly ještě intenzivněji bojovat za svržení vlády autoritářství, „národního“ kapitálu, šovinismu a korupce.
Podporujeme projevy lidového odporu proti vládě „stabilokracie“ Aleksandra Vučiče, která trvá již 11 let a je (podobně jako předchozí vlády v Srbsku i v dalších zemích bývalé Jugoslávie) charakterizována extrémní mírou nepotismu a korupce, zaprodáváním země a národa zahraničním investorům (kauza Beograd na vodi, odprodej státních ropných zásob ruskému vlastníkovi, čínské investice, kauza těžby lithia), politickým oportunismem pod dojmem neutrality a mýtem ublíženosti (koketerie mezi EU, USA a Ruskem a Čínou).
Odhlédneme-li od národovecké rétoriky, je tato vláda charakterizovaná podporou všech forem vykořisťování, mimo které se nedrží v podstatě žádných principů.
Oproti prezentaci zvýšené výstavby v zemi, jejíž obraz je značně zveličen, je pravým zrcadlem režimu masová migrace ze země kvůli mizerným pracovním podmínkám, vysokým cenám a kvůli tomu, že mladá generace v Srbsku ztratila veškerou naději na budoucnost, vlastní kariérní i osobní pokrok a štěstí obecně.
Výjevy nepotismu a využívání politických konexí pro vlastní finanční benefit spolu s volebními machinacemi a zneužívání bezpečnostních složek (násilné provokace policistů v civilu, útoky na demonstranty, aktivisty a novináře apod.) poskytly srbskému národu nelichotivou vizi budoucnosti, hněv byl však dosud spíše tlumený.
První vlna otevřeného hněvu nejen buržoazní politické opozice, ale i širších lidových vrstev začala, když Vučič zaprodal britsko-australskému investorovi zásoby lithia k těžbě, která by rovněž přinesla velké negativní ekologické dopady, další ranou byla střelba na základní škole v Bělehradě.
Posledním úderem, rozbuškou masových protestů, které trvají dodnes, je smrt 15 občanů při pádu betonového přístřešku nad vchodem do budovy novosadského železničního nádraží, jež bylo pod patronací srbského premiéra rekonstruováno čínskou firmou. Výsledkem tohoto nedbalého provedení oprav a zřejmého korupčního pozadí rekonstrukce byla tragédie, v jejímž důsledku došlo k prvním protestům, k rezignaci premiéra, ale také k prvním policejním provokacím proti protestujícím.
Vláda reagovala arogantně a v posledním dějství v průběhu demonstrací v rezignaci projednávala zákon o vysokoškolském studiu i s ostatními přílepky, což vyprovokovalo další zapojení protestujících.
Protesty jsou masové, Bělehrad takové demonstrace nezažil od doby svržení prezidenta Svazové republiky Jugoslávie (SRJ) Miloševiče a od jednostranného uznání Kosova v r. 2008. Přes agresivní rétoriku prezidenta Vučiče začíná být jasné, že moc nebude s to v dlouhodobém horizontu situaci zvládnout. Přes okrajové konspirační teorie je zřejmé, že se nejedná o tzv. barevnou revoluci, protože – mimo jiných skutečností – jsou Vučič a jeho administrativa plně konformní k imperialistickým blokům všech barev.
Ačkoli můžeme hodnotit řadu aktivistů jako maloměšťáckých, ačkoli nám momentálně chybí vyšší intenzita třídního náboje, musíme konstatovat, že se do protestů stále více zapojuje dělnická třída a zemědělci. Souhlasíme s tím, že jsou tyto protesty také školou politické aktivity a že není řešením se od nich izolovat s tím, že řešení bude nalezeno jednáním v kuloárech, zásahem nějaké mocnosti.
Je rovněž jasné, že ani konzervativní strategie reprezentovaná Vučičem a všelijakými četnickými pohrobky, stejně jako strategie a přístup liberálů, že přístup do EU řeší vše, není řešením, nebo že je to pouze „řešení“, jak pod jakoukoli stranickou vlajkou stabilizovat přístup místních kapitalistů k větším či menším benefitům a dovolit ještě intenzivnější vykořisťování srbského lidu.
Právě pochopení nejen touhy po změně, po konečném vymanění se z ideových okovů 90. let 20. století, které Vučič také reprezentuje, touhy po naplnění demokratických práv, možností a životních podmínek lidu, ale především třídní akcent balkanizace regionu vyvolává solidaritu i v dalších bývalých jugoslávských republikách, např. v Chorvatsku.
Současný srbský příklad plně demonstruje, jakou skutečnou „perspektivu“ skýtají režimy založené na „národním“ kapitálu, který je národní jen slovy. Svými činy lokajsky prodává životy a budoucnost vlastních lidí korporacím jednoho či druhého mocenského centra za drobný podíl na zisku a moci pro sebe a své blízké.
Jsme si vědomi toho, že prvním úkolem je vytvořit akceschopnou politickou avantgardu. Jsme si vědomi nutnosti třídního vidění konfliktu. Podporujeme tento první krok srbského lidu s tím, že může zvítězit jen tehdy, pokud pochopí svou vůdčí roli v celém procesu a pokud znovu nepodlehne politickým šarlatánům. To je koneckonců i příklad pro další země, Česko a Slovensko nevyjímaje.
Kolektiv pro práci, kulturu a vědu