Redakce Kominternetu zveřejňuje překlad vynikajícího příspěvku Komunistické strany Řecka (KKE) ze zasedání Evropské komunistické aktivity (ECA) k otázkám minulosti, současnosti a budoucnosti antifašistických front a spojenectví, boje proti fašismu a nacismu. V rámci tohoto tématu rozebírá jak samotnou podstatu a charakteristiky fašismu a nacismu, tak i taktiku a strategii dělnicko-lidového hnutí a komunistických subjektů. Plně se ztotožňujeme se všemi tezemi textu, které se týkají současnosti. Souhlasíme také s velkou většinou názorů, jež se vztahují k minulým zkušenostem. Odlišné názory máme zejména na body č. 6, 8 a 9 – politika Lidové fronty byla ve své době v zásadě správná a rozhodně neměla být netřídním antifašistickým spojenectvím, jak dokazuje mnoho údajů. Avšak velmi problematický byl její výkon zejména v některých vlivných kapitalistických zemích – např. ve Francii či v USA, což mělo nejen zde negativní dopady na politiku komunistických a dělnických stran po osvobození – ve Francii, Itálii, v Řecku. V jiných zemích, kde byla tato politika realizována na třídních základech, např. v Československu, po určitou dobu v Jugoslávii, v Albánii, v Bulharsku, v budoucí NDR naopak vedla k socialistické revoluci.
Příspěvek KKE na zasedání ECA v Madridu 11. května 2024
„Historické závěry z taktiky antifašistických front. Současný boj komunistů proti fašismu“
Vážení soudruzi,
V posledních několika měsících evropská buržoazní média rozvířila debatu a odhadovala, že volební výkon nacionalistických a dokonce fašistických sil v nadcházejících volbách raketově poroste.
Různé buržoazní sociálně demokratické strany v zemích EU, např. v Německu, a dalších zemích tak volají po podpoře „proevropské a progresivní“ politiky v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu, aby zbrzdily vzestup krajní pravice a fašismu!
Jejich pokrytectví je do očí bijící! Díky jejich podpoře byly v posledních letech v několika evropských zemích, jako jsou pobaltské země, Polsko, Maďarsko, Bulharsko a Ukrajina, demolovány antifašistické pomníky a byly postaveny pomníky nacistických Waffen-SS, komunistické strany a symboly byly zakázány, zatímco historie byla přepsána tak, aby vyhovovala kapitalistům, tj. hlavním „sponzorům“ fašismu v historii a ve světě.
Rada Evropy, EU a Evropský parlament navíc už léta chrlí antikomunismus v řadě rezolucí, snažících se postavit rovnítko mezi komunismus a fašismus – něco, co fašismus účinně osvobozuje. EU se dokonce pokusila sémanticky vymazat Den antifašistického vítězství národů, 9. květen, a nazvala jej „Dnem Evropy“.
Kromě toho, zatímco na Ukrajině probíhá imperialistická válka, existují síly, které se dovolávají „antifašistického boje“ a politiky „antifašistických front“ 7. kongresu Kominterny, aby skryly skutečné příčiny války před lidmi. A to se děje v době, kdy za Ukrajinu bojuje neonacistický batallion Azov, který je lídry EU prezentován víceméně jako obránce svobody a demokracie a neonacistické skupiny jako „Rusich“ a „Ruská imperiální legie“ jsou prezentovány jako obránci hodnot „ruského světa“, bojující za Rusko.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému je problém, o kterém dnes diskutujeme, obzvláště aktuální. Dnešní akce Evropské komunistické akce nám poskytuje příležitost podtrhnout některé – podle našeho názoru – užitečné závěry, k nimž KKE studiem historie dospěla, a také představit některé aspekty současné zkušenosti a hodnocení boje proti fašismu:
1. Výročí 9. května, které jsme si nedávno připomněli, 79 let od konce druhé světové války, není „Dnem Evropské unie“, jak se v minulých letech nehistoricky snažili nastolit představitelé reakční EU. Je to Den Velkého antifašistického vítězství národů, velký epos sovětské Rudé armády a lidu, jakož i hnutí odporu Evropy, s předvojem a rozhodující úlohou komunistických stran.
2. Komunisté vzdávají hold všem, kteří bojovali se zbraní v ruce; všem, kteří se obětovali, byli mučeni, uvězněni a vyhoštěni; všem, kteří jakýmkoliv způsobem bojovali proti nacisticko-fašistické imperialistické ose Německo, Itálie, Japonsko a jejich spojencům. KKE je hrdá na to, že byla duší, mízou a vedením hrdinského boje Národní fronty osvobození (EAM), Řecké lidové osvobozenecké armády (ELAS), Spojené panhelenské organizace mládeže (EPON) a dalších organizací odvozených od EAM, jakož i pro tisíce jejích členů, kteří svým hrdinským činem a obětí napsali jedny z nejskvělejších stránek v její historii a přispěli k vítěznému výsledku války.
3. Skutečnost, že Sovětský svaz a partyzánská hnutí bojovali proti fašismu, nemění nic na tom, že druhá světová válka, stejně jako první světová, byla válkou imperialistickou. Byl to vrchol imperialistické soutěže o přerozdělení trhů a sfér vlivu, vyostřené v podmínkách kapitalistické krize. Když rozpory monopolů, které se střetávají o jejich ziskovost, nelze vyřešit křehkými kompromisy v rámci imperialistického „míru“, je třeba je vyřešit válkou.
Lůno, které zrodilo první a druhou světovou válku, války, které probíhaly v desetiletích po skončení druhé světové války až do současnosti na Ukrajině a na Blízkém východě, je vlastně totéž. A tímto lůnem jsou kapitalistické výrobní vztahy, kapitalistický systém ve své imperialistické fázi. V tomto rámci buržoazní třídy využívají ve svých válečných plánech také nacionalistické a dokonce fašistické síly, jak můžeme vidět u nostalgiků po Banderovi a praporech Azov na Ukrajině nebo „Vyšší politické škole“ fašistického filozofa Ivana Iljina, nedávno založené na velké státní univerzitě v ruské metropoli.
4. Druhá světová válka byla jen na straně SSSR, který bojoval za obranu dělnické socialistické moci, a na straně odbojových hnutí bojujících proti fašistické okupaci, za přežití a prosperitu svého lidu.
Válka byla nespravedlivá a imperialistická pro Británii, USA a mocnosti, které mají vlastní odpovědnost za vznik a rozšíření fašismu v Německu, protože jejím cílem bylo udržet a rozšířit roli, kterou si svým vítězstvím zajistili v imperialistickém systému v první světové válce. Na druhé straně byla válka imperialistická a nespravedlivá pro Fašistickou osu, protože jejím cílem bylo převrátit souvztažnost sil, která byla nastolena po první světové válce. Obě soupeřící imperialistické aliance spolu soupeřily o své zisky a geopolitické zájmy. Oba jsou vinni z velkých zločinů proti lidskosti. Jako příklad, fašistická Osa vedla v masových popravách a čistkách, ale USA a Británie také bombardovaly Drážďany, použily jaderné zbraně v Hirošimě a Nagasaki, ne z vojenské nutnosti, ale jako varování SSSR ve snaze zavést své vlastní politické plány na poválečný vývoj.
Závěr, že válka byla nespravedlivá pro všechny buržoazní mocnosti, které se účastnily druhé světové války, musí být plně stráven v řadách mezinárodního komunistického hnutí! To je zvláště důležité dnes, kdy různé buržoazní mocnosti na sebe berou plášť „antifašismu“ a pokoušejí se skrýt své skutečné predátorské cíle v imperialistické válce; v této válce, kde se euroatlantická imperialistická osa (USA, NATO, EU) střetává s euroasijskou imperialistickou osou, která se formuje mezi Čínou, Ruskem a jejich spojenci, využívající ukrajinské buržoazie (která historicky obhajovala ukrajinské kolaboranty s nacisty) jako jeho kopí.
5. Fašismus je jednou z politických forem kapitalistické moci. Po první světové válce a pod vlivem Vítězné říjnové socialistické revoluce byla německá a italská buržoazie konfrontována se sílícím komunistickým a dělnicko-lidovým hnutím, které zpochybnilo jejich moc revolucí v letech 1918–1919 v Německu a masové okupace továren italského severu během Biennio Rosso (Rudé bienále) v letech 1918–1920. Německá buržoazie, která patřila k velkým poraženým předchozí války, a italská buržoazie, která věřila, že ačkoli byla vítězná, byla ukřivděna poválečným sdílením imperialistické kořisti, se snažily dynamicky napadat korelace sil. Za těchto okolností byl fašismus-nacismus zvolen jako nejvhodnější forma jejich politické moci k potlačení třídního nepřítele doma a k vedení války s jinými kapitalistickými státy v zahraničí.
Hlavním odlišujícím prvkem fašistické formy kapitalistické moci je aktivní a masové sjednocení lidových sil za reakční plány kapitalistické moci. To nebylo pro vítěze předchozí války nutné, protože díky imperialistickým superziskům si dokázali zajistit souhlas dělnicko-lidových sil s kapitalistickou mocí navazováním spojenectví se středními vrstvami a skupováním dělnická aristokracie.
Žádná jiná diferenciace neexistuje. Zvláštnosti fašismu a nacismu nelze vysledovat pouze k zastavení parlamentních procedur, což je charakteristika, kterou najdeme ve všech buržoazních diktátorských režimech. Tím spíše, že fašismus i nacismus vznikly prostřednictvím buržoazních parlamentů. Zvláštní podstatu fašismu – nacismu nelze hledat ani v bezprecedentních represích dělnicko-lidových a komunistických hnutí, která je společná nejen buržoazním diktaturám, ale i parlamentním režimům.
Připomeňme, že KKE ve své 105leté historii čelila strašlivé perzekuci ze strany buržoazních režimů, někdy v diktátorské a někdy v podobě parlamentní demokracie. Pro ilustraci, diktátorský Metaxův režim v Řecku v roce 1939 vytvořil tzv. Prozatímní správu KKE složenou z informátorů, usilujících o úder proti KKE, zatímco dnes sociální demokrat Maduro, hovořící ve jménu „Socialismu 21. století“, útočí na Komunistickou stranu Venezuely (PCV) a zkonstruoval falešnou PCV, která je oficiálně uznávána buržoazním státem.
Ani vykořisťování jiných národů nelze označit za zvláštní rys fašismu a nacismu, protože parlamentní tradice Francie a Anglie byla druhou tváří kolonialismu. Dokonce i rasismus, který charakterizuje nacismus, ale nikoli fašismus, nenajdeme pouze ve fašistických a nacistických režimech. Ideologie „civilizace“ nižších ras byla ideologickým pláštěm kolonialismu a i po válce mnoho kapitalistických členských států Evropské unie, zejména Velká Británie, udržovalo úzké vztahy s režimem apartheidu v Jižní Africe.
Společné rysy fašismu s jinými politickými formami ukazují, že antifašistický boj zůstává neúplný, pokud nesměřuje k boji za svržení kapitalistické moci.
6. 7. sjezd KI přijal strategii Antifašistických lidových front, které si před 2. světovou válkou i po ní nárokovaly vládu v rámci kapitalismu, v prvním období jako prostředek obrany proti vzestupu fašismu a ve druhém jako forma přechodu k dělnické moci.
Před válkou usilovaly KS prostřednictvím „Front“ o spolupráci se sociálně-demokratickými politickými silami, dokonce i s buržoazně demokratickými, s cílem izolovat fašistické buržoazní síly a zabránit jejich převaze v každé zemi. Většina KS se přitom v té době zaměřovala na boj výhradně proti fašistickým silám, a tak se nejenže neobrátila proti buržoazním mocnostem a kapitalistickým státům, které se podílely na vykořisťování dělnické třídy a podílely se na ve válce, ale také upevnili v povědomí dělníků a lidu, že jsou antifašisté. Navíc, zatímco válka zuřila, KS usilovaly o poválečnou spolupráci — dokonce i vládní — s těmito silami. KS tak nebyly schopny spojit ozbrojený protifašistický osvobozenecký boj s bojem o dobytí dělnické moci.
Charakteristickým příkladem je naše země, Řecko, které bylo před 80 lety osvobozeno od nacistických vojsk díky velkolepým vítězstvím Rudé armády a také nezastupitelnému přispění ozbrojeného odboje, protifašistického a osvobozeneckého hnutí a jejich organizací, jako je Fronta národního osvobození (EAM), Řecká lidová osvobozenecká armáda (ELAS) a mnoho dalších organizací ozbrojeného odporu, které vznikly z iniciativy KKE. A přece, navzdory tomuto velkolepému masovému a ozbrojenému hnutí odporu a skutečnosti, že v období osvobození, v říjnu 1944, se v Řecku vytvořily podmínky revoluční situace, tedy podmínky, kdy byla otřesena buržoazní moc, s generalizovanou ekonomickou a politickou krizí, se slabým fungováním represivních mechanismů a vládních institucí, které měla buržoazie v Řecku, nemohlo dělnicko-lidové hnutí zvítězit. A to se stalo, protože naše strana nedokázala vědomě a plánovaně rozvinout ozbrojené osvobození a antifašistický boj v socialistickou revoluci; místo toho uvízla na linii národní jednoty a vytvoření vlády antifašistických sil. Dala tak buržoazii (která překonala své staré konflikty mezi probritskými a proněmeckými frakcemi tváří v tvář strachu ze ztráty své moci) a svým angloamerickým spojencům příležitost zahájit totální politicko-vojenskou ofenzívu proti KKE a dělnickému hnutí s cílem upevnit již tak otřesenou buržoazní moc. V rámci tohoto útoku neváhaly tzv. buržoazně demokratické síly využít bývalé nacistické kolaboranty. Hrdinský, tříletý boj Demokratické armády Řecka (DSE) nemohl toto plánování překazit.
Ale i v těch evropských zemích, kde politika protifašistických front vyústila v účast KS v poválečných koaličních vládách, to nejenže nepředstavovalo první krok k přechodu k dělnické moci, ale bylo využilo zajištění konsensu nejpřednějších dělnických – lidových sil, dokud nebude konsolidována kapitalistická moc. Poté byly KS vyloučeny ze všech vlád.
7. Je důležité pochopit, proč se dnes v celé Evropě a v některých případech i mimo ni buržoazní systém uchyluje k takovým nacionalistickým, rasistickým a fašistickým „berličkám“, aby se postavil na nohy. To je nepopiratelné, protože finanční podpora těchto sil částmi hlavního města, silami jeho represivních mechanismů, jako jsou policie a ozbrojené síly, a propagace a prezentace takových sil jako údajně „antisystémových“ ze strany velkých buržoazních médií, se odvíjí před našima očima.
Je zřejmé, že tyto síly využívá každá buržoazie jako stoupence systému i jako oštěp proti dělnicko-lidovému hnutí. Představa, prosazovaná v řadách mezinárodního komunistického hnutí, že fašismus „exportují“ USA, které jsou označovány za fašistickou či profašistickou mocnost, je zcela nepodložená a mylná.
8. I zde bychom měli poznamenat, že KKE při studiu Dějin Kominterny usoudila, že rozdělení států mezinárodního imperialistického systému na „fašistické“/„proválečné“ a „demokratické“/ „pro- mírové“, který panoval v řadách Kominterny před druhou světovou válkou, byl nesprávný a škodlivý. Dnes se určité síly v řadách mezinárodního komunistického hnutí vracejí k tomuto falešnému rozdělení, které zastírá jak třídní povahu buržoazních režimů, tak příčinu vzniku a posilování fašistického proudu, který spočívá v monopolním kapitalismu samotném a v službě kapitalistickým zájmům v každé zemi. KKE se poučila z historie a nesouhlasí s tímto přístupem rozdělování imperialistických sil na „špatné“ („fašistické“, „neofašistické“) a „dobré“, ani samozřejmě s výzvami k vytvoření „antifašistické fronty“ netřídním směrem, tedy aliance bez sociotřídních kritérií, ale se všemi „pokrokovými a čestnými lidmi“, jak nás někteří nazývají. Takové přístupy a výzvy vedou komunistické hnutí a dělnickou třídu k jejich odzbrojení, zřeknutí se svého historického poslání a k formulaci linie domnělé očisty imperialismu „fašistickými silami“. Zároveň nabízí alibi tzv. demokratickým a promírovým buržoazním silám.
9. Pro ospravedlnění výše uvedeného zkresleného přístupu se hojně objevují spekulace nad definicí fašismu, kterou G. Dimitrov uvedl na 7. kongresu Kominterny jako „otevřenou teroristickou diktaturu nejreakčnějších, nejšovinističtějších a nejimperialističtějších prvků finančního kapitálu“. Domníváme se, že 7. kongres načrtl absolutní rozdíl mezi „sílou“ finančního kapitálu a zájmy průmyslového kapitálu. Podobně načrtl absolutní rozdíl mezi fašistickými a demokratickými kapitalistickými státy. V důsledku tohoto rozlišení bylo spojenectví dělnického a komunistického hnutí s částí buržoazních mocností a států povýšeno na ideologii a třídní připravenost proti opoziční třídě byla oslabena, jak jsme viděli dříve.
Dnes někteří, kteří se odvolávají na tuto definici fašismu, selektivně ignorují skutečnost, že Komunistická internacionála před touto definicí fašismu uvedla ve svém Programu (1928) jinou definici, ve které mimo jiné poznamenala, že „Za určitých zvláštních historických podmínek na sebe postup této buržoazní, imperialistické, reakční ofenzivy bere podobu fašismu“, přičemž rysy fašismu byly podrobně představeny v Rezoluci o mezinárodní situaci na 6. sjezdu Komunistické internacionály (1928). Rovněž se ignoruje, že známá Dimitrovova definice z roku 1935 byla vyřčena za jiných historických okolností, kdy imperialistické mocnosti plánovaly rozpuštění jediného socialistického státu na světě, zatímco SSSR se ze své strany snažil způsobit roztržku mezi imperialistickými mocnostmi a využít jejich rozporů. Tato definice je proto používána odděleně od historických podmínek, které jí daly vzniknout, a je mechanicky a nevědecky přenesena do současných podmínek, kdy SSSR neexistuje a situace, která se vyvinula v Číně, není v žádném případě v souladu s principy socialismu. Hovoříme o kapitalistické supervelmoci soutěžící s USA o nadvládu v mezinárodním imperialistickém systému.
10. Cestu pro vznik a rozvoj fašistických forem razí v minulosti i dnes nejen pravicové síly, ale i síly sociální demokracie, které podporují nehistorickou teorii „dvou extrémů“, nepřijatelné ztotožňování komunismu s fašismem. Snaží se tak nejen zprostit kapitalismus viny za zločiny fašismu-nacismu, ale také je připsat komunistickému hnutí, jediné síle, která důsledně bojovala se sebeobětováním.
Navíc deziluze lidových sil s nízkým politickým kritériem od slibů pravicových a sociálně demokratických stran ve vládě, v podmínkách nedostatku silných KS a velkých dělnických bojů, pohání politické zotavení nacionalistických, rasistických a dokonce i fašistických sil. To se projevuje zvláště v podmínkách rozsáhlé destrukce nižší a střední vrstvy ve fázi kapitalistické krize, rostoucí chudoby, nezaměstnanosti a opotřebení buržoazních parlamentních stran. Právě tehdy buržoazie mnohonásobně využívá nacistické strany jako základny sloužící jejím zájmům. Využívá akce nacistů, kteří s extrémním nacionalismem a údajnou „solidaritou“ vrhají svou síť na kooptování lidových sil, nezaměstnaných, zničených maloburžoazních vrstev.
11. Cestu k fašistickým silám a jejich vybílení dnes otevírají i ty oportunistické „komunistické“ síly, které ve jménu „obnovy suverenity země“, kterou ohrožuje EU, jako je tomu v Itálii, nebo „odražení exportovaného fašismu USA“, jako je tomu v Rusku, mluví nebo spolupracují se silami náchylnými k fašismu.
12. V posledních desetiletích KKE čelila a stále čelí různým fašistickým formacím, které zneužívají nacionalistickou, nacionálně-socialistickou zločineckou ideologii ke kamuflování svých vražedných akcí proti imigrantům, odborářům, komunistickým bojovníkům a dalším. Jedním z takových případů byl fašistický „Zlatý úsvit“, který se pokusil znovu zavést taktiku nacistických „útočných oddílů“ a střídat jejich akce s politickým aktivismem. Hovoříme o fašistické skupině, která po pádu vojenské diktatury v 70. letech udržovala kontakty se svými předními členy a dalšími nacionalistickými krajně pravicovými skupinami, pěstujícími vulgární antikomunismus, rasismus a nenávist k dělnickému hnutí. Získali silné vazby v armádě, policii, tajných službách a zapojili se do násilnických útoků, umisťovali výbušná zařízení proti kancelářím KKE, dalším stranám a mládežnickým organizacím, v knihkupectvích a kinech, např. kde se promítaly sovětské a antifašistické filmy. V 80. letech začal Zlatý úsvit fungovat organizovaněji, často prováděl útoky a šikanu, kupř. na imigrantech a studentech. S nástupem hluboké kapitalistické ekonomické krize v letech 2008–2009 se Zlatý úsvit dostává z okrajů do popředí. Postupná protilidová opatření různých vlád způsobila zásadní reformu v buržoazním politickém systému, jak v sociální demokracii, se vzestupem SYRIZA a pádem PASOK, tak v krajní pravici.
Nacistický Zlatý úsvit využil důsledků krize k tomu, aby oslovil střední vrstvy poškozené krizí a také zbídačenou část dělnické třídy, která nenavázala kontakty pěstovaných vztahů s organizovaným, třídně orientovaným dělnictvem a odborového hnutí. Její přechod z okraje do středu politické scény by však nebyl možný bez podpory mocných částí buržoazie a jejího státního aparátu. Zlatý úsvit byl lidem prezentován jako „antisystémová síla“, která bojuje proti „neduhům“ společnosti a chce pro lidi to nejlepší. Na demonstracích „rozhořčených“ se objevila reakční hesla, která byla silně propagována buržoazními médii, jako „pryč se stranami“ nebo „pryč s odbory“, poskytující politické krytí Zlatému úsvitu. Buržoazní systém tak využil Zlatý úsvit, aby odrazil síly od organizovaného třídního boje a agresivně podporoval cíle buržoazie na úkor dělníků, např. s pozicemi proti stávkám, pro další snižování mezd, zrušení smluv, aby se například rejdaři „mohli rozhodnout postavit své lodě v Řecku“. Zástupci Zlatého úsvitu si snadno našli místo v panelech buržoazních médií a vytvořili poslanecký klub. S násilnickými útoky proti odborářům a kádrům KKE a vraždami imigrantů se snažili etablovat jako železná pěst buržoazního systému. V té době udržoval Zlatý úsvit komunikační kanály s ostatními buržoazními stranami a místními aktéry.
KKE odhalila jeho roli a izolovala ji spolu s dalšími fašistickými formacemi od odborového hnutí a politických aktivit, zatímco ostatní buržoazní strany vůči nim udržovaly postoj buržoazní comme il faut, „parlamentních kritérií“. Je příznačné, že komunistický starosta Patrasu odmítl poskytnout prostory pro předvolební propagaci pozic nacistického Zlatého úsvitu. Byl stíhán, ale za solidarity lidí byl komunistický starosta u soudu zproštěn viny. Na mnoha veřejných akcích komunisté zabránili přítomnosti představitelů Zlatého úsvitu.
Vražda antifašistického hudebníka Pavlose Fyssase, vražedné útoky proti imigrantům a komunistickým odborářům vzbudily velkou lidovou vlnu odporu, která tuto fašistickou bandu prozatím udusila a vedla k uvěznění jejího vedení. Je výmluvné, že pod odpovědností všech buržoazních vlád, včetně té „levicové“ SYRIZy, uplynulo 7 let mezi zatčením vrahů Zlatého úsvitu a jejich soudem a odsouzením. Rozhodující lidový boj s komunisty v čele přispěl k odsouzení nacistických zločinců. KKE a právníci komunistických odborářů v procesu se Zlatým úsvitem vyzdvihli nacistickou a prosystémovou roli Zlatého úsvitu i to, že trestná činnost této organizace vyplývala právě z její zločinné nacistické ideologie. Dobře si však uvědomujeme, že dokud bude existovat kapitalistický systém, který je lůnem takových forem, nekončíme s fašismem. Jak poznamenal D. Koutsoumbas, generální tajemník ÚV KKE, „Hlavní věcí je, aby lidé zničili zlo v jeho kořenech tím, že svrhnou systém, který líhne hadí vejce, tj. nacismus, fašismus“.
Vážení soudruzi,
KKE dospěla k závěru, že boj proti fašismu, za obranu práv pracujících a úspěchů lidí, je neoddělitelný od boje proti monopolům, proti kapitalistickému vykořisťování a jejich moci. KS nesmí za žádných okolností sklouznout do spojenectví s buržoazními a oportunistickými silami ve jménu mělkého a nepodstatného „antifašismu“. Slovy Brechta: „Ti, kteří jsou proti fašismu, aniž by byli proti kapitalismu, kteří naříkají nad barbarstvím, které z barbarství vychází, jsou jako lidé, kteří chtějí jíst své telecí maso, aniž by zabili tele. Jsou ochotni sníst tele, ale nesnášejí pohled na krev. Snadno je uspokojí, když si řezník před vážením masa umyje ruce. Nejsou proti majetkovým poměrům, které plodí barbarství; jsou pouze proti barbarství samotnému. Zvyšují hlas proti barbarství a činí tak v zemích, kde panují přesně stejné majetkové poměry, ale kde si řezníci před vážením masa myjí ruce.“
Proto se komunistická strana zavázala k cíli dělnické moci, k boji za shromáždění sil sociální aliance dělnické třídy a ostatních městských a venkovských lidových vrstev v antimonopolním a antikapitalistickém směru. boj musí být neochvějný. Jen tak se posílí dělnicko-lidový odpor vůči buržoazní moci a podpoří se perspektiva lidového boje za svržení kapitalistického barbarství a vybudování nové socialisticko-komunistické společnosti.
Zejména dnes, kdy jsou národy konfrontovány se zostřující se meziimperialistickou konkurencí a různé části světa planou nad tím, jak budou imperialisté rozdělovat přírodní bohatství, pracovní sílu, dopravní cesty pro komodity, podíly na trhu a geopolitické opěrné body, musíme mít jasnou frontu jak proti falešnému „antifašismu“, tak proti kapitalistickému systému, který dává vzniknout fašismu a válce.
Národy musí povstat!
Musí vyrazit bojovat do ulic, s komunisty v čele!
Vyslat protiválečné a antiimperialistické poselství v evropských volbách, proti válečné EU, s podporou KS.
Překlad redakce Kominternetu