Výsledky srpnových (17.8.2025) voleb v Bolívii byly zničující pro levicové „Hnutí socialismu“ (Movimiento al Socialismo), známé pod zkratkou MAS. Eduardo del Castillo, kandidát MAS, získal pouze přibližně 3 procenta hlasů. Je to historický kolaps strany, která vládla Bolívii téměř dvě desetiletí.
V tomto výsledku se projevila hluboce zakořeněná hospodářská krize – 20–25% inflace, nedostatek pohonných hmot a dolarů, frustrace veřejnosti a vnitřní rozpory uvnitř MAS (zejména mezi frakcemi „Evista“ spojenými s Moralesem a „Arcista“ spojenými s Arcem).
Volební pád MAS však znamená něco mnohem hlubšího: Je to úmrtní list tzv. „Socialismu 21. století“, oportunistické teorie, která se objevila v Latinské Americe na přelomu století a byla prezentována jako alternativa k neoliberalismu. Od Cháveze ve Venezuele po Moralese v Bolívii, Correu v Ekvádoru a Ortegu v Nikaragui slibovala spojení volebních vítězství, sociálních reforem a přerozdělení zdrojů pod levicově nacionalistickým praporem, ale s nedotčenými základy kapitalistického systému, tedy soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Hluboká krize tohoto modelu dnes odhaluje z marxisticko-leninského hlediska jeho zásadní slepé uličky a omezení.
Před téměř 10 lety jsme při psaní o teorii „Socialismu 21. století“ poukazovali na následující: „Teorie Socialismu 21. století, založená na idealistickém, antimarxistickém vnímání dějin, popírá historickou roli dělnické třídy jako revolučního subjektu a odmítá diktaturu proletariátu. Podle teorie „Socialismu 21. století“ není třeba kapitalismus svrhnout, a proto je řešením smíšená ekonomika, kde je povoleno soukromé vlastnictví výrobních prostředků.“
Zdůraznili jsme, že tento teoretický model je směsicí starých a nových antimarxistických ideologií, a s ohledem na zkušenosti „Bolívarovské revoluce“ ve Venezuele jsme zdůrazňovali: „Takzvaný „Socialismus 21. století“ je pouze latinskoamerickou verzí eurokomunismu; teorií, která propaguje iluzi, že kapitalistický systém lze „humanizovat“ a řídit ve prospěch zájmů lidu. Experimenty levicových, progresivních a sociálnědemokratických vlád v Latinské Americe dokazují to, co nás historie již naučila: že k socialismu neexistuje demokratická cesta (myšleno cesta prostřednictvím buržoazních voleb –
pozn. red.). Případy Guatemaly Jacoba Arbenze v roce 1954 a Chile Salvadora Allendeho v roce 1973 jsou varovnými historickými příklady.“
Bohužel drsná realita třídního boje potvrdila naše předpovědi a obavy. „Socialismus 21. století“ se ukázal jako neúspěšný recept na sociálnědemokratické řízení kapitalistického systému, který sice zpočátku vyvolával nadšení mezi lidovými masami, ale nakonec vedl k hlubokému zklamání. Mít dobré úmysly vůbec nestačí – musíte se osvobodit od katastrofální iluze, že existuje kapitalismus s „lidskou tváří“.
Hnutí, jako bylo hnutí Evo Moralese v Bolívii, se spoléhala především na parlamentní cesty k moci cestou voleb. Místo rozbití buržoazního státu a budování moci pracujících se snažila spravovat stávající kapitalistický stát. Tato orientace podřídila dělnickou třídu rámci buržoazní legality a ponechala donucovací aparát vládnoucí třídy nedotčený. Jak se dalo očekávat, když se krize prohloubily nebo se pravice přeskupila, tyto vlády se ukázaly jako neschopné obhájit své reformy.
Venezuelská ropa, bolivijský plyn a ekvádorský těžební průmysl financovaly sociální programy, které dočasně snižovaly chudobu. Tento rentiérský model však parazitoval na globálním kapitalismu, místo toho, aby na něm byl nezávislý. Když ceny komodit klesly, sociální základna těchto vlád se zhroutila. Bez vyvlastnění buržoazie a zavedení dělnické kontroly nad výrobou nemohlo dojít k přechodu k socialismu – pouze k přerozdělení kapitalistických rent.
Postavy jako Chávez a Morales vybudovaly charismatická, bonapartistická vedení, která nahradila masovou proletářskou iniciativu. Místo posilování třídních organizací a demokratických orgánů moci „Socialismus 21. století“ zplodil byrokracie loajální jednotlivým vůdcům. To dusilo vnitřní demokracii, odcizovalo masy a po oslabení autority vůdce činilo hnutí křehkými.
Ačkoli tyto projekty často využívaly antiimperialistickou rétoriku, nedokázaly propojit národní boje s širší strategií proletářské revoluce v regionu. Důraz na suverenitu a národní rozvoj často podřizoval zájmy pracujících aliancím s částmi „progresivní“ buržoazie, čímž zradil princip třídní nezávislosti. Například ve Venezuele sociálnědemokratická administrativa PSUV sloučila jakýsi socialismus s bolívarovským nacionalismem a prezentovala venezuelský národ jako jednotný blok proti imperialismu. Zatímco antiimperialistická rétorika cílila na USA, interně to znamenalo podřízení zájmů pracujících „národnímu projektu“ sdílenému s „vlasteneckou buržoazií“. Místo organizování pracující třídy jako nezávislé politické síly usilovala PSUV o třídní spolupráci prostřednictvím aliancí s částmi armády, státními byrokraty a obchodními elitami ochotnými fungovat pod vládou chavistů. To nahradilo třídní boj „vlasteneckou jednotou“.
A co je nejdůležitější, stejně jako revizionisté minulosti, i zastánci „Socialismu 21. století“ zvolili dvoufázovou cestu: nejprve „andský kapitalismus“ nebo „bolívarovská demokracie“, později socialismus. V praxi se první fáze stala trvalou a druhá nikdy nenastala. Výsledkem nebyl přechod k socialismu, ale levicová správa kapitalismu.
S tím, jak se rozpory vyostřovaly – hospodářská krize, korupce, ztráta renty ze zdrojů – tato hnutí rychle ztrácela své masové základny. V Bolívii klesl MAS v nedávných volbách na 3 %; ve Venezuele vládne kapitalistické bídě státní aparát PSUV; v Ekvádoru a Nikaragui se autoritářští vůdci drží moci potlačováním disentu. „Socialismus 21. století“ zdaleka nezavedl socialismus, ale otevřel cestu pravicové restauraci.
„Pro nás neexistuje žádná platná definice socialismu kromě zrušení vykořisťování člověka člověkem,“ říkával Ernesto Che Guevara. Vskutku, všichni ti, kdo zneužívají slovo „socialismus“ k podpoře reformních projektů – jako je „Socialismus 21. století“ nebo „demokratický socialismus“ atd. – se ve skutečnosti snaží prosazovat sociálně demokratické řízení kapitalistického barbarství, čímž svádějí lidové masy na nebezpečné cesty. Případ Latinské Ameriky a Bolívie nám poskytuje cenné ponaučení; ale jsme ochotni se učit?
Autor: Nikos Mottas je šéfredaktorem časopisu In Defense of Communism.
Zdroj: https://www.idcommunism.com/2025/08/the-funeral-of-so-called-21st-century-socialism-in-bolivia.html
Vybrala, přeložila, upravila a poznámkou opatřila redakce KPKV