Netradičně se vracíme k události, která má kořeny na konci srpna. Konkrétně 30. 8., kdy zemřel poslední generální tajemník KSSS a jediný prezident SSSR M. S. Gorbačov. Jeho smrt samozřejmě nepatří k zásadním událostem krizí a válkami zmítaného imperialistického světa, reakce na působení této osobnosti však obráží krizi lidového, dělnického i komunistického hnutí, jakož i rozklad všech buržoazních teorií, názorů, škol. Ty zaznívaly především od smrti M. S. Gorbačova do jeho pohřbu 3. 9. 2022.
Ani výše zmíněná krize by zřejmě nebyla dostatečným důvodem pro naše vyjádření. Vyjadřujeme se proto, že jsme k tomuto tématu veřejně stanovisko nikdy nevydali a naopak síly, jež se hlásí k marxismu-leninismu, ho v českých zemích propírají velmi často. Proto máme za užitečné zmínit náš postoj.
V souvislosti s úmrtím bývalého sovětského politika představila své postoje řada současných i bývalých buržoazních politiků, ale také představitelů toho, co si říká levice (a co my jako v současnosti naprosto nepřesný a falešný termín, jenž většinou skrývá prosystémové, tedy prokapitalistické síly, odmítáme). Protisystémové, zásadové komunistické strany se k této události vyjadřovaly zřídkakdy. Pokud ano, pak velmi stručně. Marxisticko-leninské síly v českých zemích, ale také na Slovensku, a v zemích, ve kterých je komunistické a dělnické hnutí v krizi, se naopak rolí Gorbačova zabývají poslední tři desetiletí. Na toto téma vznikly desítky článků, stanoviska, celé knihy či části brožur. I to je jeden z důvodů, proč jsme se k tématu dlouhodobě nevyjadřovali. Nyní již mlčet nemůžeme.
Nejhlasitěji zaznívalo v posledních týdnech hodnocení úlohy M. S. Gorbačova ze strany přestavitelů současných imperialistických mocností. V podstatě všichni se o jeho vlivu vyjadřovali vysoce pozitivně (Biden, Macron, Scholz), oceňovali zejména to, že se jeho zásluhou rozpadl SSSR, padl „komunismus“ a skončila studená válka. Někteří dodali, že vítězstvím Západu a že vznikl skutečně bezpečnější svět. Zřejmě zaspali někde na počátku 90. let 20. století, ale nepředbíhejme. Zmíněné postoje jsou každopádně příznačné.
Vedle tohoto „imperialistického“ stanoviska se v posledních desetiletích zformovaly tři základní postoje, které interpretujeme s jistou abstrakcí, za což omlouváme. Všechny se hlásí k „levici“. Samozřejmě by bylo možné uvést mnohem více jejich různých variant, ale pro naše účely není nutné problematiku komplikovat. Jaké pozice k otázce úlohy posledního generálního tajemníka KSSS zmíněné „levicové“ síly zastávají? 1) Gorbačov byl věrný svému systému a státu, chtěl ho reformovat, ale ten byl nereformovatelný (postoj bližší imperialistům – takový zastávají různí současní otevření sociální demokraté), nebo bylo na reformy pozdě (postoj blízký např. různým reformistům, těm, kteří si říkají radikální levice, vyjádřil ho např. Stanislav Holubec na Alarmu 2); 2) Sovětský systém bylo třeba reformovat, nutné byly reformy čínského střihu, ale Gorbačov je dělal špatně, jejich provedení bylo naprosto amatérské a autoritářské (názor různých protržních „komunistů“ a socialistů, i když se tak často netváří – např. L. Štrougala, O. Krejčího) 3) Gorbačov byl subjektivní nebo objektivní zrádce (případně obojí), který společně se skupinou svých spojenců může za pád SSSR a zemí reálného socialismu; kdyby nenastoupil k moci, mohl systém, byť třeba negativně poznamenaný revizionismem, fungovat další desítky let (J. Skála, tzv. levice v KSČM – MLOK).
Okomentujme dvě citace z rozličných zdrojů. Začněme článkem čelné představitelky Časopisu Argument Veroniky Sušové-Salminen, jež v článku Humanista Michail Gorbačov v závěrečném shrnutí napsala: „Přes všechny chyby a omyly Michailu Gorbačovovi nikdo nemůže upřít, že se do konce života zasazoval o mír, za jaderné odzbrojení a za humanismus. Jak napsal současný ruský komentátor Konstantin Remčukov, Gorbačov si ve volbě mezi ideologií, státem a člověkem zvolil nekompromisně člověka. Čest jeho památce.“ Jak je asi patrné, jedná se o představitelku první z „levicových“ názorových skupin, jak jsme je vymezili. První souvětí z citace je klasickou abstraktní, metafyzicky pojatou frází.
Přemýšlející člověk by se měl ptát, čím konkrétně se zasazoval o mír, pro koho ten mír měl být určen, kdo ho měl garantovat (buržoazní stát, imperialistické mocnosti nebo proletářský stát, proletariát a lidové masy) a jaký byl výsledek tohoto snažení? Úmysly, hezká slova jsou sice pěkné, ale rozhodující je konání, praxe a výsledek. V tomto případě můžeme souhlasit se Stanislavem Holubcem v tom, že Gorbačovovi šlo o přeměnu SSSR ve stát sociálně demokratického typu po vzoru západních států, že si jen nevšiml, jak v 80. letech 20. století neoliberalismus tento sociální stát válcuje. Z našeho pohledu je třeba zdůraznit, že i nejsociálnější a nejdemokratičtější sociální stát byl kapitalismem s cukrlátkem větších drobků ze stolu, buržoazní diktaturou překrytou barevnějším hávem formálních demokratických institucí, militarismem, který bombardoval a vykořisťoval „demokraticky“. Nic víc. Připomeňme, že většina sociálních států byla členy NATO a od 70. let rozjížděla nekoloniální tažení v bývalých koloniích. I kdyby si tedy Gorbačov změny všiml, na charakteru jeho kroků by to nic nezměnilo. Sociální stát totiž, a o tom Holubec nepíše, začal ustupovat neoliberalismu mimo jiné právě proto, že dělnické, lidové a komunistické hnutí, jakož i socialistický tábor po desítkách let degenerace postupně ke konci 70. let začaly přecházet v jinou kvalitu úpadku – v otevřenou kontrarevoluci. Za dané situace sociální stát zákonitě padnout musel, což nemyslíme fatalisticky, ale konec konců, byl to proces v určité době zvratný, ale s postupem vývoje stále s menší pravděpodobnosti.
Vraťme se k citovaným slovům V. Sušové-Salminen. Praxe od poloviny 50. let 20. století jednoznačně potvrdila, že teorie mírového soužití různých společenských soustav, hlásaná vedením SSSR v čele s N. S. Chruščovem, nevedla k bezpečnějšímu, méně konfliktnímu soužití, ale k pravému opaku. M. S. Gorbačov tyto představy umocnil – vzpomeňme na sny o společném evropském domě, hlavní roli OSN a OBSE ve světě, ve skutečnosti však chtěl jít cestou hegemonistického dualismu USA – SSSR. Je nadutým západním povýšenectvím, v případě českých pisálků subjektivisticky západním, protože s ním mají objektivně málo společného, pokud píší o bezpečnějším světě coby výsledku působení M. S. Gorbačova. Občanské války v SSSR (Arménie – Ázerbájdžán, Gruzie – Osetie), občanská válka v Jugoslávii, válka v Perském zálivu, Somálsku, bombardování Jugoslávie, to jsou jen příklady „bezpečnosti“ 90. let. S dalšími lety se množí. Vůbec netvrdíme, že za ně může Gorbačov, jen to, že svět po rozpadu SSSR rozhodně bezpečnější nebyl.
Představa, že uspořádání 90. let bylo jakýmsi koncem dějin, který se ale následně vymkl svému vývoji, je naprosto nepravdivá, v některých případech i lživá. Tak jako je současná inflace, cenzura, chudnutí a represe stále většího počtu obyvatel nejen ČR a Slovenska přímým důsledkem vývoje po r. 1989, stejně tak je současná hrozba jaderné války, dle mnohých odborníků největší od r. 1945, přímým důsledkem vývoje po rozpadu SSSR a socialistického tábora. A to jsou výsledky (mimo řady jiných) vlády M. S. Gorbačova, které s jeho pěknými, abstraktními, metafyzicko-humanistickými frázemi opravdu souvisely, jenže jinak. Humanismus je totiž směr v prvé řadě buržoazní, jenž z mnoha důvodů slovům i činům M. S. Gorbačova přináleží. Není však nejvyšším principem obhajoby práv a zájmů člověka (v současných podmínkách v prvé řadě proletariátu a lidových vrstev, konec konců však všech lidí) a přírody, tím je marxismus-leninismus aplikovaný na současné podmínky.
Jaderné odzbrojování sice bylo chvályhodným gestem, na druhou stranu se však jednalo o určitou komedii, taktický tanec, který především garantoval světovou dominanci obou supervelmocí, přičemž jedna z nich (USA) se těšila z toho, kterak druhá (SSSR) velmoc sedá jejím receptům na lep. Fakticky svět tímto odzbrojováním bezpečnější nebyl, protože byl jaderný arsenál obou států natolik rozšířený, že by i po snížení kapacity „atomovek“ uměl zničit život na Zemi mnohokrát.
Větou o Gorbačovovi, který si ve volbě mezi státem, ideologií a člověkem vybral nekompromisně člověka, hlasitě duní zvon nepochopení toho, co je ideologie, co stát, jakou roli hraje člověk. Vane z ní duch schematismu a metafyziky. Žádná politika není bez ideologie, nezáleží na tom, jak se tváří, ale jaká fakticky je. Gorbačov si vybral jak ideologii, stát a svým způsobem i člověka. Ideologii ostře pravicového revizionismu, přecházejícího v sociáldemokratismus, tedy ideologii veskrze buržoazní. Opíral se o moc stále více od mas odtržené sovětské věrchušky, sociální vrstvy, která byla sociálním subjektem kontrarevoluce, ale také porcování SSSR na jednotlivé státy – menší, ale jistější kořisti. V tomto smyslu si vybral taky stát, protože stát je v prvé řadě institucionalizací vlády jedné třídy (nebo tříd) proti jiné. Vybral si stát, který stále méně připomínal diktaturu většiny lidí, byl reprezentací oné věrchušky, která své panování dovedla částečně záměrně, částečně z neschopnosti k rozpadu vlastní země. V buržoazním, humanistickém pojetí, tak jak to mnohokrát dějiny prokázaly, hájil i abstraktního člověka. Jádrem tohoto abstraktního člověka, jeho práv a zájmů jsou totiž práva vlastnická a obchodní, jak už víme od J. Locka, byť má humanismus hlubší kořeny, Locke pouze zformuloval jeho zásady na základě materiálního i nadstavbového vývoje. Je zákonité, čí zájmy v takové společnosti vládnou. Těm ovládaným se formálně přiznají práva náboženská, svoboda projevu, případně spolčovací – ale jen tehdy, pokud se to vládnoucí třídě hodí, pokud toto břímě unese. A tak si M. S. Gorbačov jakožto symbol skutečně vybral člověka – v prvé řadě vysokého představitele vládnoucí vrstvy SSSR, často budoucího oligarchu, pro nějž se katastrofa lidu a národů rozpadajícího se SSSR stala rejdištěm, loveckým revírem, hampejzem a tanečním parketem zároveň. Tato sociální, ekonomická, morální i demografická katastrofa byla popsána mnohokrát a pokračuje dosud – viz vývoj na Ukrajině, v Rusku, Pobaltí, na Kavkaze.
Stručně přejděme k druhé názorové skupině, která hlásá, že bylo v SSSR reforem třeba, konkrétně reforem na způsob čínského tržního socialismu, ale že jich M. S. Gorbačov nebyl schopen. Takové názory šíří např. Oskar Krejčí, nalezneme je však také v článku S. Holubce – ten je však poměrně racionálně kritizuje, když píše: „Čína především nebyla mnohonárodnostní federací ohrožovanou etnickými konflikty. I když Čína také není etnicky homogenní, otázka Tibetu či Ujgurů přesto není něčím, co by mohlo vést k jejímu rozpadu. Za druhé byla především agrární zemí, kde převedení zemědělců od nucených dávek na princip svobodného prodeje produktů přineslo růst ekonomiky velice snadno, a těch pár továren na jednoduché výrobky šlo modernizovat pod dohledem státu ve zvláštních ekonomických zónách. Naopak Sovětský svaz byl průmyslovou zemí vyrábějící veškeré produkty, kde reforma zastaralého zařízení představovala daleko tvrdší oříšek. Sovětský svaz byl ale také mořen výdaji na armádu a udržováním vnějšího impéria. Je otázka, zda by pomalá přestavba jeho ekonomiky, vyznačující se například řízeným pronikáním cizího kapitálu při velmi opatrné demokratizaci, byla vůbec možná a zda by ji nepřeválcovala narůstající ekonomická a politická krize.“ Mnohé by bylo na těchto větách S. Holubce, historika léta spojeného s tzv. reformním socialismem, v praxi tradičního sociálního demokrata, kritizovatelné, to však není předmětem tohoto příspěvku. Z našeho pohledu je třeba zdůraznit, že čínská cesta mohla být po voluntaristických experimentech maoistického vedení pochopitelná, byť ne jediná a správná. Přerostla však ve vznik hlavního zájemce o roli imperialistického hegemona ve světě – ČLR, který má s mocí většiny, proletářskými zájmy, vládou a kontrolou většiny obyvatel pramálo společného – krom červeného nátěru. Pojímat však čínskou cestu, podobně jako NEP za něco univerzálně platného a přenositelného, implicitně tedy automaticky fungujícího ve zcela jiných podmínkách, je naprostou chybou a nevědeckým diletantismem. Je zajímavé, že se dnes v ČR otevřeně k takovému řešení hlásí ostří kritici M. S. Gorbačova, např. J. Skála.
V podmínkách nejen ČSSR byla čínská cesta jednak nerealizovatelná, jednak by vedla rovněž k otevřenému návratu kapitalismu, dost možná ještě v nebezpečnější podobě, než kterou prožíváme
Zbývá nám třetí názorové uskupení, které dokazuje, jak byl socialistický tábor v 80. letech stále makroekonomicky úspěšný (což je nepochybně pravda), a kdyby nebylo nástupu M. S. Gorbačova, mohl systém existovat klidně dál – byť ve stádiu revizionistické degenerace. Část těchto kritiků by jako lék na problémy navrhovala čínskou cestu, druhá část ji považuje za menší zlo, ale nevolala po ní. Svůj recept řešení krizových jevů nepředstavuje. Velká část zastánců těchto názorů označuje M. S. Gorbačova za zrádce, někdy objektivního i subjektivního agenta, případně „jen“ agenta objektivního. Často rozebírá a popisuje jeho osobnost, rodinu, okolí, výroky zejména po r. 1991, ceny a sponzorské dary, které obdržel od západního imperialismu. Někdy od této skupina zaznívají jména funkcionářů, kteří kdyby se do čela KSSS dostali, vývoj by šel jinými cestami, v prvé řadě J. K. Ligačova. Jako by náhodou této a jiným postavám vždy zkřížil cestu někdo z Gorbačovových spojenců.
Ačkoliv uznáváme úlohu osobnosti v dějinách, mnohem větší roli osobnosti a politického subjektu v zemích budujících socialismus než v kapitalismu, považujeme posledně zmíněný názor za pohodlný, plytký a subjektivistický. Pohodlný proto, že rezignuje na hledání hlubších, vývojových, především sociálně-ekonomických příčin porážky socialismu a rozpadu SSSR. Tím se objektivně vzdaluje marxismu. Subjektivistický proto, že roli osobnosti a jeho spojenců značně přeceňuje. Popisuje životy a kariéry několika jednotlivců z okolí Gorbačova, uvádí jejich výroky, hříchy, přijímání na západě, případně roli západních tajných služeb v jejich verbování. Na rozdíl od různých reformistů, trockistů a anarchistů nepopíráme roli západních tajných služeb, vlivových skupin a celkově západního působení na vývoj v SSSR, nepovažujeme je však za hlavní příčinu pádu socialismu.
Představili jsem tři základní názory „levicového“ spektra. Jaké postoje zastáváme my? Nesouhlasíme ani s jednou skupinou.
SSSR a posléze socialistický tábor se od svého vzniku nacházel ve velmi složitých objektivních a subjektivních podmínkách. Mezi objektivní podmínky, které poznamenávaly také subjekt, patřila skutečnost, že šlo o první pokus o vybudování socialismu v dějinách lidstva. Z těchto podmínek pramenily chyby, někdy i velké a rozsáhlé, celkově však ve vývoji zhruba do konce 50. let převažovaly společenské tendence, které hledaly a nacházely recepty k překonání problémů, případně by je pravděpodobně našly. Socialistická cesta se zkrátka postupně vyvíjela a prohlubovala, byť ne mechanicky, bezrozporně a bez různých zákrut. Od poloviny 50. let se vývoj postupně obrací, v celém táboře konec konců (tedy opět s různými výkyvy – u nás např. po r. 1969 krátkodobě přibylo socialistických prvků) sílí původní, tj. kapitalistické prvky. V prvé řadě v materiální základně (včetně vztahu k přírodnímu prostředí), ale rovněž v nadstavbě začíná nastupovat plíživá kontrarevoluce. Celkově nešlo o jednorázový zvrat, otevřenou a rychlou kontrarevoluci, ale o obrácení vývoje v systému, jehož mateřská znaménka stále v mnoha ohledech byla původní, tj. kapitalistická. Takový vývoj vedl kromě kapitalizace hospodářství, jeho nedostatečné inovace také k stále většímu odcizení od většiny mas, a to v různých sférách. Vládnoucí stát a jeho aparát postupně přebírali lidé, kteří s dělníky nebo zaměstnanci neměli nic společného, nebo se od nich odcizili. Vedení reálně socialistických zemí, složené často z příslušníků budovatelských generací, o tomto stavu v nižších složkách státu vědělo, také proto se často bálo pustit „ke kormidlu“ mladší; právě to vedlo k vládě kremelských starců, ke gerontokracii. Tento jev však byl rovněž dědictvím této vlády.
M. S. Gorbačov se nezjevil shůry, nežil a nevyvíjel se jako funkcionář v jiném časoprostoru. Byl právě oním představitelem nastupující generace, která se dostala ke kormidlu. Skutečnost, že dokázal odstavit své konkurenty, svědčí o tom, že byl kandidátem a reprezentantem širší společenské vrstvy. Ta však v žádném případě nebyla tak úzká, jak si ve svém hodnocení představuje např. J. Skála. Sahala mnohem níž, do hospodářského, republikového a regionálního aparátu. Zde měla své zázemí, nahoru přerůstala, nikoliv naopak, jak se domnívají různí anarchisté a někteří trockisté.
Jak je možné, že se žádná mocnější síla z aparátu objektivně zrádné politice M. S. Gorbačova nepostavila? Jak je možné, že tak neučinil nikdo zdola? Nabízí se paralela s nástupem N. S. Chruščova po r. 1953, resp. 1956, kdy se v regionech konaly masové demonstrace na podporu politiky J. V. Stalina, jen se o nich nepíše, kdy se proti novým „pořádkům“ sice pozdě, ale přece postavila skupina Molotova, Kaganoviče, Bulganina, Malenkova a spol. A tak se nejznámějším a nejvýznamnějším kritikem směřování SSSR stala N. Andrejeva článkem z r. 1988, kterou je třeba ctít za její principiálnost, masového vlivu však nedosáhla. Události srpna 1991 za pokus o principiální obrat nepovažujeme.
O čem řešené svědčí?
- Vývoj v SSSR zákonitě od 50. let spěl k otevřené kontrarevoluci, součástí tohoto vývoje byla osobnost M. S. Gorbačova, reprezentanta stále mocnější sociální vrstvy SSSR.
- Vdalších socialistických zemích byl vývoj podobný, nikoliv však stejný. Mezinárodně však byl do značné míry závislý na SSSR.
- Narůstající kvantitativní prvky plíživé kontrarevoluce začaly od poloviny 80. let přerůstat v otevřenou kontrarevoluci.
- Proti ní se v SSSR nezvedl ani náznak odporu ani zdola, ani shora. V případě, že by se jednalo pouze o zradu vedoucího představitele a skupiny jeho podporovatelů, že by se tedy od r. 1945 SSSR vyvíjel na principálních základech, budoval a prohluboval by socialismus, tedy rozvíjel by revoluci, pravděpodobně by se taková postava do vedení strany nedostala, a pokud by se tak stalo, byla by taková osobnost i se svými spojenci minimálně konfrontována s odporem v lidových masách i společenských organizacích. Nic podobného se nestalo.
- Vývoj nebyl fatalistický, mechanicky materialistický, nebylo zcela jisté, že se do vedení dostane člověk podobný M. S. Gorbačovovi, bylo to však vysoce pravděpodobné, s postupujícím vývoje stále více pravděpodobnější
- Revizionismem zkarikovaný reálný socialismus téměř jistě nemohl vládnout desítky let, ale vývojově spěl ke kontrarevoluci, která byla otázkou času, kvalita sociálního i politického subjektu za desítky let natolik poklesla, že nebylo v masách ani ve společenských organizacích (či státu) síly, která by tomuto vývoji zabránila.
- Důkazem budiž nejen neexistence alternativních aktivit proti vývoji, ale také osobností a alternativního programu obnovy socialismu, ne tržních reforem.
- Je příznačné, že nikdo z „levicových“ kritiků se nezabývá úlohou lidových mas v SSSR po r. 1985.
Připravila redakce KOMINTERNet-Dialogu.
Uzávěrka 11. 9. 2022 ve 20:00.