Hospodářská pomoc Ukrajině? Pomoc komu?
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen se přihlásila k plánu poskytnout ukrajinskému státu hromadnou hospodářskou pomoc. Tento „ambiciózní balíček zotavení“, jak mu předsedkyně komise říká, má obnovit poničené ukrajinské hospodářství, přebudovat strukturu ukrajinské ekonomiky a přiblížit zemi ke vstupu do EU. Podobnou představu dlouhodobé pomoci ukrajinské ekonomice podporují i někteří další politici z EU. Polský předsedá vlády Mateusz Morawiecki prohlásil, že jednotlivé státy EU se dohromady již zavázaly poskytnout pomoc ve výši 6,5 miliard dolarů. Pomoc Ukrajině nabízí i americký prezident Joe Biden. Ten již požádal kongres o to schválit poskytnutí jednorázově 8,5 milionů dolarů v rámci zamýšlené dlouhodobé pomoci ve výši 33 milionů dolarů.
Zdá se, že všichni ti, kdo takovou pomoc slibují, mají jasnou představu o tom, jak válka na Ukrajině skončí a jaké bude další směřování země. Vzhledem k plamenným projevům politiků z EU a výše uvedeným konkrétním slibům se lze domnívat, že budou politická vedení EU a USA čím dál tím více vnímat konflikt na Ukrajině jako bezprostředně vlastní zájem. Ale všichni proletáři, kteří pod politickým vedením EU a USA roky žili, musí vědět, že tak nečiní z dobroty svého srdce nebo upřímné starosti o ukrajinský lid. Zvyšující se zapojování těchto struktur do války na Ukrajině je součástí imperialistického souboje s Ruskem, který jsou tyto struktury odhodlané vést do posledního Ukrajince.
Vměšování EU, USA a NATO do ukrajinského konfliktu je nebezpečím pro všechny. Pro lidstvo je nebezpečné kvůli možnosti vypuknutí třetí světové války. Pro bojující Ukrajince je nebezpečné v tom, že budou nuceni svěřit svůj osud do rukou cynických imperialistických sil, které se v jakoukoliv chvíli mohou s Ruskem dohodnout a Ukrajince obětovat jako pěšáka na šachovnici.
Je třeba myslet i na to, že vnitřní stabilita EU a USA vypadala před ruskou invazí velmi nejasně a obě mocenská centra se mohou kdykoliv dostat do situace, že si nebudou moci dovolit do Ukrajiny příliš investovat. Pokud by chtěla nějaká zahraniční síla Ukrajině pomoci, musela by se jako prostředník zasazovat o spravedlivý mír. Takový mír, který by přinesl štěstí všem národům na Ukrajině. O takový mír ale neusiluje ani samotný ukrajinský režim.
Věnujme se ale i variantě, ve které se ruská armáda plně stáhne a Ukrajina „zvítězí“. Jaká bude skutečně její budoucnost? Slibovaná pomoc bývá režimními médii přirovnávána k Marshallovu plánu. Ale situace v západní Evropě po druhé světové válce a nyní na Ukrajině je značně odlišná. Negativem Marshallova plánu bylo to, že američtí sponzoři si jeho poskytování podmiňovali politickými požadavky vůči státům, kterým ho poskytovaly. Zároveň dohlíželi na to, jakým způsobem bude tento plán využit. Ale v podmínkách silného dělnického hnutí a všeobecně pokrokového rozpoložení evropského obyvatelstva po porážce fašismu pomohla tato objemná ekonomická injekce k prudkému růstu životní úrovně mas. Ale jaká je situace na Ukrajině? Co se stane, když pomoc přijme a třeba i vstoupí do EU? Zkorumpovaná, zaostalá a poničená Ukrajina se stane politickou loutkou EU a její ekonomika se stane průmyslově-zemědělským přívěškem vyspělejších ekonomik na západě. Přísun peněz sice obnoví nějaký „běžný život“, ten byl ale velmi mizerný i před ruskou invazí.
Průměrného Ukrajince čeká po „vítězné válce“ buď bída a nezaměstnanost, o něco menší bída v mizerné práci nebo imigrace na západ (který ale už tou dobou rozhodně nebude k imigrantům z Ukrajiny tak přátelský). Kdo bude profitovat? Západní firmy a místní oligarchie. Představa Usuly Leyen, že zamýšlená pomoc pomůže v boji proti korupci, je nanejvýš roztomilá. Bude to konečný úpadek státu, který byl v úpadku již od svého vytvoření.
Maďarsko a Slovensko budou nadále odebírat ruský plyn
I přes nátlak předáků EU budou Maďarsko a Slovensko nadále odebírat ruský plyn. Maďarsko již před týdnem potvrdilo, že bude plyn odebírat za respektování podmínek stanovených Ruskem. A to tedy, že za odběry bude platit v rublech.
I přes jednoznačně reakční charakter Orbánova režimu je nutné říci, že požadovat po jakémkoliv státu sabotování vlastní ekonomiky z matných ideologických důvodů je absurdní. Maďarsko i Slovensko jsou na ruském plynu zcela závislé a náhlé odstřižení bez adekvátní náhrady by bylo sebevraždou.
Je poměrně vypovídající o hierarchii důležitosti v EU, že podobný nátlak není vyvíjen na Německo, které je prozatím nadále odhodlané ruský plyn odebírat. Existují však požadavky zakázat celoplošně v EU odběry ruského plynu. Kdyby se takové snahy skutečně prosadily, znamenalo by to bezprecedentní zásah do suverenity členských států a mělo by to tragické důsledky pro životní úroveň obyvatelstva.
Izrael versus Rusko
V posledních několika dnech došlo k slovním výměnám mezi ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem a izraelským ministrem zahraniční Jairem Lapidem. Roztržka začala potom, co Lavrov prohlásil, že ruské snahy denacifikovat Ukrajinu nejsou v rozporu s tím, že je ukrajinský prezident Zelenskyj židovského původu. Lapid pak podrážděně reagoval. Prohlásil, že obviňovat politika židovského původu je antisemitismus.
Izrael se do této chvíle ke konfliktu na Ukrajině stavěl poměrně zdrženlivě. Od počátku sice posílal na Ukrajinu omezenou pomoc, ale veřejně proti Rusku příliš nevyjadřoval. Byla zatím nejspíš i snaha si proti sobě nepoštvat jednoho z garantů stability na Středním východě. Rusko představuje v této oblasti rovnováhu vůči Íránu, Turecku a Saudské Arábii (se všemi těmito státy má Rusko měnící se a komplikované vztahy).
Nyní to ale vypadá, že je připraven se do války více zapojit. Mohou za tím být snahy vyjít vstříc svým tradičním spojencům z USA a EU, nebo vliv části izraelské společnosti s ukrajinskými kořeny.
K celé kauze mezi Lavrovem a Lapidem je asi potřeba dodat, že antisemitismus nemusí nutně být projevem fašismu. Ano, na vrcholu svých sil byl hitlerovský nacismus silně antisemitský. Ale fašistická ideologie jako taková potřebuje pouze určitého nepřítele v podobě příslušníků odlišné rasy nebo národa. Ve 30. a 40. letech tuto roli sehráli v evropském fašismu židé. Dnes ji převážně hrají Arabové a černoši. Na Ukrajině ji mohou hrát Rusové nebo jakákoliv jiná skupina (stačí se podívat na zkušenosti řecké a maďarské komunity v této zemi).
Jinými slovy, Ukrajina by denacifikaci skutečně potřebovala. Bohužel, oligarchické putinovské Rusko není tou silou, která toho byla schopna. I kvůli vlastním fašizoidním tendencím.
Pokračující napětí na Balkáně
Chorvatský prezident Zoran Milanović se nechal 27. dubna slyšet, že se bude zasazovat o blokádu vstupu nových členů do NATO, dokud nebude učiněn nátlak na sousední Bosnu a Hercegovinu, aby změnila svůj volební systém.
Šíření agresivního spolku NATO je samozřejmě proti zájmům širokých mas obyvatelstva napříč světem. Ale tento postoj chorvatského prezidenta je spíše zajímavý, jelikož osvětluje situaci v Bosně a Hercegovině, zemi, která se v nemilosrdném imperialistickém systému může velmi brzo stát (znovu) obětí válečného šílenství. Milanović, bývalý sociální demokrat, se rozhodl, že si získá přízeň chorvatských nacionalistů a bude prosazovat jejich zájmy v Bosně a Hercegovině. Jde o to, že právě chorvatští nacionalisté mají nyní největší prostor se v této zemi agresivně projevovat. Srbští nacionalisté vládnou v části země ustanovené jako Republika srbská. V poslední době sice riskují, kam až mohou ve svých iredentistických provokacích zajít, ale jinak jsou se svou situací celkem spokojeni (nelze vyloučit, že se to změní).
Chorvatští nacionalisté požadují pro sebe také část BiH, kde by vládli pouze oni. Ve válce z 90. let neuspěli ve snaze takové území získat. To bylo mimo jiné dáno tím, že byli „spojenci“ USA, tedy mocnosti, která necítila potřebu jim nijak ustupovat. Tato zkušenost nyní nutí část chorvatské vládnoucí třídy reprezentované Milanovićem k manévrování. To vysvětluje i prezidentovy neobvykle zdrženlivé postoje k Rusku a Ukrajině. Chorvatští nacionalisté doufají, že v případě reorganizace rozložení sil v Evropě budou mít volnou ruku k vybojování toho, co vnímají jako svůj „životní prostor“.
Připravila redakce Kominternet-Dialogu.
Uzávěrka 5. 5. 2022 ve 20:00.
