Kritizovaný tlak na bezpodmínečné otevření škol graduje i jakýmsi happenningem pražských studentů v pyžamech před poslaneckou sněmovnou, spojený s peticí „Nesmíme obětovat děti“. Akce je medializována, proč se jí tedy s povzdechem a povytaženým obořím nevěnovat.
Obsahem demonstrace je v podstatě to, že oproti životnímu nebezpečí rizikům skupinám a seniorům, permanentnímu riziku v zdravotnictví a továrních provozech, středoškolské studenty pobyt doma nudí, je pro ně „dlouhý a nepříjemný“.
Přihlédnout pak musíme ke stanovisku jedné studentky, který si dovolím pro jeho závažnost citovat: „Už je to doma hrozný a už nás to nebaví a myslím si, že to má dost velkej vliv na psychické zdraví, že se nemůžeme vídat s kamarádama a jsme furt zavřený doma. Už se v té karanténě cítím docela špatně, už je to pro mě těžký.“
Média, dozajisté i poslanci budou takovým projevům přikládat jistě nemalou váhu. Koneckonců vždy jde především o to se zalíbit, i student je budoucí hlas, a nejlacinější je, přehodit odpovědnost na druhé a následně kritizovat a politovat. Starosti jiných už nejsou tolik exkluzivní, mezigenerační solidarity není třeba, nenosí se.
Budu velmi upřímný, koneckonců o hlasy tím nepřijdu, nekandiduji. Jsou to zchoulostivělé děti „Husákových dětí“, rodičů, kteří znají všechna svá práva a neuznávají žádné povinnosti, těch, kteří velebí samostatnost a odpovědnost, práva jednotlivce, atp.- a zároveň těch, kteří vyžrali z reálného socialismu, co jen se dalo. Více netřeba komentovat.
Optejte se pedagogů, jak je jim příjemné, když na ně občas neschopný a líný rodič otvírá nevymáchanou hubu, neznaje základních mezí slušného chování, zeptejte se v pedagogicko-psychologických poradnách, jak si někteří dělají kšeft z potvrzení o poruchách chování a speciálních potřebách apod. Od pedagogů se chce maximální empatie, tolerance, nasazení – přesně to, co schází v rodinách. Tato dvoukolejnost a pokrytectví vede jen k pozdějšímu vykolejení v dospělém životě, kdy je s absolventem zacházeno jako s artiklem, který si trh nežádá.
Za článek někoho od učitelského fochu by pak stálo zamyšlení o nesmyslnosti diskuze o přijímacích zkouškách na střední školy, na které se přece dostane každý, o tom, jak je dnešní střední škola mnohdy na úrovni učňáku a učňák úrovní srovnatelný díky nezvladatelným a nepříliš schopným učňům na zvláštní školu a že škola hrou možná zahání nudu, neposkytne ale ani vědomosti, ani schopnosti. Mluvme o obtížnosti maturitní zkoušky, mluvme o uplatňovaných výjimkách, o tom, kolik dnešních studentů má nějaký „papír“ o svém individuálním specifiku – i o opoře v rodině, dnes společenství individuí, žijících jen vlastními potřebami. A klaďme si otázku, jak kvalifikovaný a schopný pro život vychází jedinec nadopovaný individuálními potřebami a bolístky, nadopovaný opiátem „práva na úspěch“. Ptejme se, nakolik přehršel projektů, grantů, družeb se zahraničím apod. garantuje úroveň vzdělávání, znalostí a budoucí uplatnitelnosti studentů. Řada konkrétních případů vypovídá o negramotnosti za maskou sebevědomí. Jestli si pod pozlátkem jen něco nepředstíráme, na to ať odpoví povolanější.
Tento stupidní happening vyjadřuje nejvíce neschopnost empatie u několika studentů pražské školy, kteří se prostě nudí. Má mě zajímat uspokojení této potřeby zabavit se? Nikoli. Je to ztráta času. Taky mě mrzí, že jsem si dlouho nedal točené pivo, nebyl v kině, v galerii, atd. Těší mě ale, že to přece jen omezilo rizika, která se v současné situaci nacházejí skoro všude. Ustoupil jsem z osobních potřeb, nezabilo mě to. Samozřejmě jsem nebyl jediný.
Od mladé generace se očekává radikalita, kritičnost, svěží a nové myšlení, odmítnutí konformismu a ne opakování egoismu vlastních rodičů. Neberu tyto demonstrace, podobně jako tu za klima (v Prostějově s transparentem „Rozpal mou k…u , ne planetu!“) v den výročí nacistické okupace, za reprezentativní vzorek celé generace. Jen doufám, že v nadějích „nových bojovníků“ nebudeme na dietě.
Martin Peč
Člen Ústředního zastupitelstva Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska (OSČMS)