Koncem června jsem napsal Miku Davisovi, jestli by se mnou nechtěl udělat rozhovor.
Jeho odpověď: „Pokud vám nevadí dlouhá cesta do SD (na jih Dakoty; pozn. překl.), rád si s vámi popovídám. Jsem v nevyléčitelném stádiu metastázové rakoviny jícnu, ale pořád jsem na nohou a kolem domu.“
Davis si nebere servítky. Přesto umí vyprávět některé historky. Třeba tuhle: Narodil se ve Fontaně, vyrostl v El Cajonu, 60. léta strávil v předních liniích radikálních politických hnutí v Los Angeles, kde vstoupil do komunistické strany po boku Angely Davisové. Ze solidarity jí daroval auto – třešničku, Chevrolet z roku 54. O měsíc později se na stranickém mítinku zeptal, jak se jí líbí, jenže se dozvěděl, že údajně vybouchla baterie a „laskavý“ mechanik souhlasil, že jí ji zdarma vezme.
Nebo tohle: V roce 1970 pochodoval na divokých kolečkových hlídkách po boku odborářských bratrů s brokovnicemi s upilovanými hlavněmi pod trenčkoty v letním slunci. Pak tu byla doba, kdy prchal před falangou šerifů, která se snesla na Belvedere Park během Chicano Moratorium (jedno z hnutí proti vietnamské válce, aktivní v r. 1970; pozn. překl.).
Příběh, jenž dostal Davise na kulturní mapu, vyložený v jeho bestselleru z roku 1990 „Město Quartz“, je ale příběhem Los Angeles (dále L.A.; pozn. překl.). Kniha, povinná četba pro každého, kdo chce městu porozumět, podrobně líčila historii L.A. jako zkorumpované mašinérie vybudované k obohacení své elity, zatímco bílý rasistický LAPD (Losangeleský policejní útvar) sloužil jako útoční psi k bití, věznění a zabíjení výtržníků. Varovala také, že na obzoru může být další požár, Watts 2.0. O osmnáct měsíců později, v dubnu 1992, město explodovalo. Davis vypadal jako věštec, i když tvrdil, že doutnající vztek je zřejmý každému, kdo vystoupí z auta. Stal se z něj bezvýznamná celebrita. Začal také pracovat po boku vůdců gangového příměří, aby se zasadil o reinvestice v jižním L.A.
Následovala ohromující série více než tuctu knih, které oscilovaly mezi kritikou a historií amerického západu a rozsáhlými historickými analýzami toho, jak klimatická katastrofa, kapitalismus a kolonialismus uzemnily globální chudé ve svých soukolích a připravily nás na budoucí kalamitu (včetně globálních virových pandemií, předpovězených v roce 2005 v knize „Příšera za našimi dveřmi“). Nedávno se vrátil do L.A. jako námět s knihou „Zapalte noc“ z roku 2020, encyklopedickou historií L.A., v 60. letech vyprávěnou prostřednictvím společenských hnutí.
Osobně je šestasedmdesátiletý Davis velmi vtipný, neochvějně velkorysý a zdá se, že především miluje lidi. Jeho domov je plný knih (čte „500 stran denně“), domácích plazů a sbírky levicového umění a artefaktů, jež sdílí se svou ženou, umělkyní a profesorkou Alessandrou Moctezumovou. Náš rozhovor trval od poledne do západu slunce. Davis mě oblažoval historkami o nedokončených projektech a psancích, které znal, o nebezpečných studentech (žhářích, stalkerech) a ohrožených studentech (fidžijský princ byl pobodán během třídního úkolu, aby se „v noci poflakoval po L.A.“, ale poděkoval mu za to), a o tom, co považuje za své pravé vášně – umírající ekologii Kalifornie a vyvřelé horniny, pro něž procestoval celý svět, aby je posbíral a uložil ve své kanceláři, přestavěné z garáže.
Rozhovor je zkrácený a autorizovaný.
Sam Dean: Rozhodl jste se zastavit chemoterapii rakoviny jícnu. Nad čím přemýšlíte, ze dne na den?
Mike Davis: Za prvé, mám spoustu rozptýlení. Čtu asi 500 stránek denně – vojenská historie, bádání – a po večerech se mazlím s dětmi a díváme se na nějaký kriminální seriál.
Jsem fatalistický Kelt a mám příklad své matky a starší sestry, které zemřely jako ruští vojáci u Stalingradu. Hodlám [svou rodinu] nezklamat, být stejně pevný, jako byli oni. Nejsem v depresi. Hlavní věc, které jsem se při umírání obával – můj otec měl zvlášť mučivou smrt, trauma z ní mě nikdy úplně neopustilo – byla myšlenka, že by to mohlo být pro mé děti tak traumatizující, že si to ze mě pamatují. Ale díky [kalifornskému] zákonu o pomoci při umírání mám kontrolu nad závěrečným aktem.
Ale asi nejvíc přemýšlím o tom, že jsem prostě neobyčejně rozzuřený a rozzlobený. Jestli něčeho lituju, není to umírání v bitvě nebo na barikádě, jak jsem si vždycky romanticky představoval – víte, boj.
SD: Dostal jste nálepku „proroka zkázy“ poté, co v roce 1992 vyšlo „City of Quartz“ (Město z křemene) – ve kterém jste zřejmě předjímal povstání v roce 1992 v reakci na verdikt nad Rodneym Kingem. Sám sebe jste ale označil za „neokatastrofistu“ v užším smyslu víry, že dějiny, od geologických dějin až po lidské politické dějiny, se dějí spíše v prudkých skocích, jako jsou zemětřesení, dopady meteorů a revoluce, než v postupných posunech. Považujete se i dnes za katastrofistu?
MD: Ano. Ale mám na mysli katastrofu ve dvou ohledech. Jedním z nich, v souznění s Walterem Benjaminem, je víra v náhlé zjevení příležitostí ke skokům do téměř utopické budoucnosti. Ale samozřejmě, katastrofická i v tom druhém smyslu, víte, událostí jako jsou morové rány. Teď, v mých skomírajících dnech, tady sedím s úžasem a čtu noviny a lidé říkají, že musíte mít více uhlí, musíte mít více ropy, rok poté, co zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu jasně ukázala, že bez debat vstupujeme alespoň do světa o 3 stupních Celsia. Což je téměř nepředstavitelné. A o čem jsem se snažil psát a přesvědčovat lidi, je, že se jedná o již očekávanou genocidu. Velká menšina, nejchudší lidé na planetě, jsou v jistém smyslu odsouzeni k záhubě.
A co se týče staré věci, no, létající talíře přistanou a lidstvo se připojí ke společné věci – podívejte se na těla hromadící se na hranicích a stavěné zdi. Ekologičtí uprchlíci prostě zemřou.
SD: Vaše nejnovější kniha „Set the Night on Fire“ (Pusťte noc na oheň) pojednávala o dějinách hnutí v L.A. v 60. letech – a o tom, jak losangeleská policie a šerifův úřad spolu s FBI brutálně potlačovaly aktivistické skupiny.
MD: Losangeleská policie je v mé mysli nereformovatelná. Ale šerifův úřad je absolutně děsivý. Do jisté míry vždycky byl: byl jsem v Chicano Moratorium a Belvedere Parku, na všech velkých demonstracích v Eastside v 70. letech, kdy šerifové prostě přišli a stříleli. Ale nikdy nebyli tak divoce a úplně mimo kontrolu, jako jsou teď.
Problémem je kultura a kádry. Starší šerifové, stejně jako mnozí starší (losangeleská policie), jsou prostě nereformovatelní. Skutečným řešením je prostě je hromadně propustit, převzít akademie, rozbít gangy a, což je velmi důležité, vyžadovat, aby lidé žili v oblastech, které hlídají, nebo alespoň v rámci městských hranic. Není možné, abyste měli přijatelnou policii nebo šerifské oddělení ve městě tak plném třídních a ekonomických rozporů, jako je Los Angeles. To není důvod nereformovat se, ale je to důvod být realistický, pokud jde o její hranice.
SD: Strávil jste velkou část svého života v předních liniích bojů za sociální spravedlnost a politické změny, od CORE [Kongresu rasové rovnosti] a SDS [Studenti za demokratickou společnost] na počátku svého života až po dělnický aktivismus a hnutí mezinárodní solidarity v pozdějších letech. Zdá se, že akt organizování spočívá na naději na změnu světa, ale vaše knihy vykreslují ponurý obraz: ekologický kolaps, politická korupce, nadřazenost bílých, pokračující přistěhovalectví globálních chudých. Jak si držíte naději?
MD: Řečeno bez obalu, nemyslím si, že naděje je vědecká kategorie. A nemyslím si, že lidé bojují nebo drží směr kvůli naději, myslím si, že to lidé dělají z lásky a hněvu. Každý chce vždycky vědět: Vy nejste plni naděje? Vy nevěříte v naději? Pro mě to není racionální rozhovor. Snažím se psát tak upřímně a realisticky, jak jen to jde. A víte, vidím špatné věci. Vidím město, které chátrá odspodu nahoru. Vidím krajiny, které jsou pro mě tak důležité jako pro umírajícího Kaliforňana, nenávratně změněné. Vidím fašismus. Píšu, protože doufám, že lidé, kteří to čtou, nepotřebují kousky naděje nebo dobrých konců, ale čtou, aby věděli, proti čemu bojovat, a bojovali, i když se boj zdá beznadějný.
SD: V rozhovorech v roce 2020 jste vyjádřil určitý optimismus ohledně energie, kterou jste viděl v ulicích během protestů Black Lives Matter. Po dvou letech, kam jste viděl, že energie odchází?
MD: Jsem dost starý na to, abych s určitou autoritou řekl, že tato generace je jiná než kterákoli jiná poválečná generace. Kombinace toho, že na jedné straně jsou zbaveni práv a na druhé straně čelí upadajícím ekonomickým schopnostem, je radikalizovala a dala bojům o to, co někteří lidé odsuzují jako politiku identity, značně závažnou sílu.
Děti se dívají na svou budoucnost. Než jsem odešel do důchodu z výuky na [UC; Kalifornské univerzitě] v Riverside, nedokážu vám říct, kolik rozhovorů jsem měl s dětmi, které byly jen v agónii. Jsou první, kdo jde na vysokou školu v jejich rodině, a najednou jejich rodiče přijdou o práci a ony nevědí, kam se obrátit, protože existuje tolik očekávání a tolik obětí, aby se dostaly na univerzitu, že to nějak dopadne do reálné budoucnosti. A to se nedělo.
Ale největší politický problém ve Spojených státech právě teď byla demoralizace desetitisíců, pravděpodobně statisíců mladých aktivistů. Součástí problému je nedostatek organizační struktury, zejména organizací organizátorů. Neexistuje vedení, které by udávalo směr.
Chci říci, že jsem příznivcem Bernieho Sanderse, ale Sandersova kampaň nám vnukla myšlenku, že využíváme hnutí k budování volební politiky a volební politiku k budování hnutí. Když se podíváte na historii lidových hnutí ve vztahu k volební politice, tak to skoro nikdy nebyla pravda. Chci říci, Bernie a AOC a tak dále, jsou na každé demonstraci a jsou vždy pro správnou věc, ale nechali hnutí v ulicích, aby se rozptýlilo, a děti nebo mladí lidé jsou tak demoralizovaní.
SD: Co by se mohlo dít místo toho?
MD: Proč ulice patří právě pravici, krajní pravici, a ne levici? Není to jako v Evropě, kde je ve spoustě zemí mládežnický aktivismus pasivní nebo na ústupu. Jsou tu miliony lidí jako [můj 18letý syn], ale kdo mu říká, kam má jít bojovat nebo co má dělat?
Kdo ho zve na shromáždění? Místo toho dostanou, a co já dostanu každý den, 10 žádostí od demokratů, aby podpořili kandidáty. Já ty kandidáty volím. Myslím, že by měli být podporováni, ale hnutí je důležitější. A zapomněli jsme na používání disciplinované, agresivní, ale nenásilné občanské neposlušnosti. Vezměte si klimatické změny. Měli bychom sedět každý den v týdnu v centrále každé ropné společnosti. Mohl byste snadno dát dohromady celostátní kampaň. Máte tuny lidí, kteří jsou ochotni se nechat zatknout, kteří jsou tak schopní to udělat. To nikdo neorganizuje.
»Největším jednotlivým politickým problémem ve Spojených státech je momentálně demoralizace desetitisíců, pravděpodobně statisíců mladých aktivistů.«
— urbanistický teoretik, učitel, aktivista a historik Mike Davis
SD: Říkáte, že agresivní, nenásilná občanská neposlušnost je nutná. Ale co politické násilí? Napsal jste knihu o historii bomby v autě „Buda’s Wagon“ (Budův vůz; příběh italského anarchisty, který nechal v září 1920 vybuchnout vůz naplněný dynamitem a kousky železa nedaleko newyorské Wall Street, čímž zabil 40 lidí; pozn. překl.). Také jste prožil obě povstání v L.A., byl jste přítelem Panterů, žil jste v Belfastu během Potíží. Překvapilo vás někdy, že se v USA neděje více politického násilí?
MD: Vzpomínám si, že na vrcholu strachu z Černých panterů jsem lidem říkal: Pozoruhodné je, že v amerických dějinách je tak málo násilí mezi černochy a bělochy ve srovnání s neúprosným násilím bělochů proti barevným.
Ale neviděli jsme, jaké násilí přichází zprava, ani jsme neviděli – protože jsme v poslední době nebyli dost nebezpeční – co se stane, až všechny nové represivní pravomoci dohledu, všechny protiteroristické právní předpisy, dopadnou na pokrokové hnutí. Reakcí demokratů na válku proti teroru, na většinu zločinných zákonů, bylo trochu se reformovat na okrajích, ale nikdy se nepokoušet ji rozložit.
SD: Nedávno jste psal o megalomanii, která stála za Putinovou invazí na Ukrajinu, a zakončil jste to slovy: „Nikdy se tolik spojené ekonomické, mediální a vojenské moci nedostalo do tak mála rukou. Mělo by nás to donutit vzdát hold hrobům hrdinů Alexandra Iljiče Uljanova, Alexandra Berkmana a nesrovnatelného Sholema Schwarzbarda.“ Všichni byli atentátníci nebo se pokoušeli o atentát, že?
MD: Vyhledal jste si to poslední příjmení? Zabil [Symona Petliuru], velkého hrdinu ukrajinského hnutí za nezávislost. Zastřelil ho na pařížské ulici a pařížská porota ho shledala nevinným, jakmile slyšela příběh o pogromech a tak dále. Něco jako porota Angely Davisové. Skvělý charakter.
Jedním z hlavních knižních projektů, který jsem nikdy nedokončil, ačkoliv o něm byl rozhovor a byl vydán jako samostatná kniha ve francouzštině, byl projekt nazvaný „Heroes of Hell“ (Hrdinové pekla), který se zabýval násilnou revolucí v 19. a počátkem 20. století. Bolševici byli vždy proti jednotlivým násilným činům, protože Rusko s tím mělo před revolucí tolik zkušeností – leninský argument byl, že nahrazujete hrdinský čin masovou akcí, hrdinného obětního jedince třídou. Dávalo to velký smysl.
Pro mě je politické násilí něco, co je třeba posuzovat mnohem víc racionálně než morálně. A jsou tu příklady: Po Frankově smrti byl zaveden frankistický přechod k zachování režimu. [Luis] Carrero Blanco byl pomazaným Frankovým nástupcem a nějaká skupina vyhodila jeho auto do povětří nad katedrálou. Totálně to narušilo nástupnictví a umožnilo relativní demokratizaci. Negativně víme, že kdyby Fanny Kaplanová nezastřelila Lenina, možná by nedošlo na Stalina. Pro mě je to otevřená otázka v závislosti na kontextu a podmínkách.
Mimochodem, já jsem nikdy nepodporoval Weathermen. Ve skutečnosti Weather People hluboce nenávidím. Ti lidé udělali přesně to, co by udělali policisté, a teď znovu vymysleli historii, aby ze sebe udělali hrdiny. Pro mě jsou to jen bohaté děti, spolu s několika obyčejnými dětmi, které si pro sebe hrají na „Zabriskie Point“ (film italského režiséra Michelangela Antonioniho, který měl premiéru v únoru 1970. Část filmu byla natáčena v místě Zabriskie Point, podle kterého je film pojmenován, v kalifornském Údolí smrti. Jde o příběh mladého revolucionáře, studenta antropologie; pozn. překl.).
SD: Na vysokou školu jste se rozhodl jít až ve svých téměř třiceti letech a vaše první kniha „ Prisoners of the American Dream“ (Vězni amerického snu) vyšla, když vám bylo čtyřicet. Chtěl jste vždycky psát?
MD: Ne, naučit se psát je ta nejtěžší věc, jakou jsem kdy dělal. Někdy to obnášelo celý stoh papíru na elektrickém psacím stroji, jen abyste dostal první větu. Bylo to naprosto brutální.
SD: Tak proč jste to chtěl dělat?
MD: Protože jsem byl takový mizerný ztroskotanec coby organizátor a řečník. První projev, který jsem kdy přednesl, bylo protiválečné shromáždění ve Stanfordu v roce 1965. Pracoval jsem na jednom šíleném projektu SDS v Oaklandu. Podařilo se mi odehnat tři čtvrtiny davu během asi pěti minut. Strávil jsem roky v malých skupinkách, které se snažily přeskupit s ještě menšími skupinami, chodil jsem na každou demonstraci, zkoušel jsem to a ono. A psaní se stalo jedinou dovedností, která byla užitečná pro politickou činnost, pro hnutí.
SD: Kdo nejvíce ovlivnil vaše psaní? Co jste četl, že jste chtěl psát?
MD: Nikdy jsem moc beletrii nečetl, takže beletrie, kterou jsem četl, měla velký vliv, počínaje „Hrozny hněvu“. Druh biblické kadence a Steinbeckův jazyk. Pak New Left Review byl raný vliv na mé psaní, a v některých ohledech špatný.
Jedním z mých nejhlubších literárních a intelektuálních vlivů byl velšský marxista jménem Gwyn Williams. Vyšel ze skupiny komunistických historiků, [byl] první, kdo napsal článek v angličtině o Gramscim, ale především znal velšské dějiny na tolika různých úrovních. Takže do jisté míry jsem chtěl, aby L.A. bylo…
SD: Vaším Walesem?
MD: Jo! A pak, samozřejmě, v přírodní historii měl můj velký vliv můj kamarád Steve Pyne. Je to požární historik, a prostě skvělá všestranná postava. Byl hasič a šel na Stanford na baseballové stipendium. Vzal jsem si jeho knihu, když se mi v Londýně hodně stýskalo a přečetl si jeho společenské dějiny požáru v Americe. A najednou jsem chtěl psát ekologické dějiny L.A. jako politické a společenské.
Ale skutečné jádro mého psaní bylo vyprávění příběhů. Řekl jsem jednomu z mých kolegů v Riverside, že vůbec nejsem spisovatel, ale jsem zatraceně dobrý vypravěč. A pohyboval jsem se kolem těch nejlepších vypravěčů na planetě. Víte, v belfastských hospodách a dřevorubeckých barech v Butte v Montaně jsem slyšel velkolepé příběhy.
SD: Jaké jsou některé z nejpřekvapivějších reakcí, které jste zaznamenal na svou práci?
MD: Poté, co vyšlo „City of Quartz“, jsem se stal blízkým přítelem Kevina Starra. Byli jsme připraveni debatovat. [L.A. Times popsaly Starra a Davise jako „Dueling Prophets of Next L.A.“ v roce 1994; Starr vydal růžovější knihu o historii L.A. ve stejnou dobu jako Davis.] Byl tak okouzlující a milý, že jsem se s ním začal vídat na jídle s jeho ženou, a byl pravidelným účastníkem Bohemian Grove. Tak mě pozval na Bohemian Grove (Bohémský háj, smetánkou navštěvovaný společenský klub, založený v San Francisku v r. 1872, pořádající setkání v přírodě; pozn. překl.).
SD: Opravdu?
MD: Řekl jsem: „Co? Do Bohemian Grove by mě nepustili ani za milion let!“ On na to: „Ale ano, pustí. Jediný problém je, že se o tom nedá točit, nahrávat ani psát.“ A tak jsem řekl: „Škoda.“ Moji přátelé se na mě zlobili. Všichni chtěli, abych do Bohemian Grove jel. Ale v Bohemian Grove se stane jen to, že George Shultz a banda miliardářů běhají kolem a čůrají na sekvoje a chovají se jako sedmiletí.
Odmítl jsem i další pozvánky, což mé přátele opravdu rozčilovalo. Dostal jsem pozvánku do Vatikánu.
SD: Kdo vás do Vatikánu pozval?
MD: Františkova kancelář. Na základě (knihy) „Planet of Slums“. A já se rozhodl tam nejet.
SD: Než to zabalíme, existují nějaká, já nevím, nabádání, výzvy k činům, o které byste se chtěl podělit?
MD: Ehm, ne. Bránil jsem se různým věcem, jednou z nich je spisovatelská myšlenka, že musíte napsat něco hlubokého o svém ukončení. Nemám v úmyslu to udělat, ani žádné nutkání napsat nějakou hranou hrdinskou věc. Když zemřela moje starší sestra, byl jsem si jistý, že zemřu také. I když jsem nevěděl, že to bude na stejnou rakovinu, jakou měla ona. A napsal jsem dvě básně, které docela dobře shrnují můj pohled na život, jen přímočaré básně. Ty po sobě zanechám.
Myslím, že lidé, kteří mé věci čtou, to docela chápou. Jedním z důvodů, proč je pro mě tato „pomoc při umírání“ důležitá, je to, že zároveň zajišťuje, že neztratím smysl pro humor. Ale to, co mě naučila moje starší sestra, když dostala konečný verdikt – a byla stejně přímočará a statečná jako ve všem ostatním ve svém životě – bylo to, že je to příležitost naučit své děti, aby se toho nebály. Být smutný, ale nebát se toho.
Jsem jen obyčejný člověk, který prochází tím, čím nakonec prochází každý obyčejný člověk za okolností, které nejsou vůbec tragické. Možná až na některé členy rodiny.
Ale není třeba dělat, však víte, neohrabané výroky. Byla větší zábava jen sledovat hru Golden State nebo skandinávské detektivky nebo číst knihy, především relaxovat a trávit čas s rodinou. Mám takové štěstí, že jsem zakuklený ve vší té lásce, kterou tu mám.
Sam Dean je zpravodaj z podnikatelského prostředí pro Los Angeles Times, píšící o technickém průmyslu v jižní Kalifornii. Předtím pracoval jako sloupkař pro četné časopisy jako Newsweek, the Verge, 538 a Lucky Peach.
https://portside.org/2022-08-02/mike-davis-death-organizing-politics-climate-change
vyšlo na Portside 2. srpna 2022
Autor: Sam Dean, Los Angeles Times, 25. července 2022
Překlad Vladimír Sedláček