Atentátu na Charlieho Kirka v Utahu se okamžitě zmocnil buržoazní tisk a stát jako národní tragédie, „politického atentátu“, který musí sjednotit společnost proti „radikálně levicovému extremismu“.
Přestože vládnoucí třída zaplavuje éter slavnostním odsouzením násilí, denně pokračuje v rozpoutávání mnohem většího násilí na dělnické třídě a utlačovaných lidech – prostřednictvím války, policejních represí a pomalého násilí vykořisťování.
Marxisté-leninovci musí na tuto událost reagovat jasně. Nesdílíme krokodýlí slzy buržoazie. Ale ani neoslavujeme ani neschvalujeme metodu atentátníka. Naopak: Individuální terorismus a politické atentáty jsou proletářskému boji cizí. Slouží pouze k posílení pozice buržoazního státu a zároveň odvádějí lid od skutečné cesty emancipace.
Kirk nebyl „neutrálním“ politickým komentátorem. Jako zakladatel Turning Point USA si vybudoval kariéru mobilizující mládež za nejreakčnějšími proudy americké politiky: obranou kapitalismu, oslavou amerického imperialismu a kulturní válečnou démonizací dělnických hnutí, migrantů, žen, LGBTQ+ komunit a antirasistických bojů.
Z marxisticko-leninského hlediska byl Kirk maloburžoazním demagogem ve službách finančního kapitálu. Antonio Gramsci popsal takové postavy jako „morbidní symptomy“ krize buržoazní hegemonie, kdy „staré umírá a nové se ještě nemůže zrodit“.¹
Reakce vládnoucí třídy na Kirkovu vraždu odhaluje její hluboké pokrytectví. Jeho smrt je považována za národní pohromu, útok na samotnou demokracii. Přesto každý den pracující lidé hynou v továrnách, na polích a v dolech a jejich úmrtí jsou součástí odpisů jako „nehody“ výroby. Tisíce lidí předčasně umírají kvůli chudobě, nedostatku zdravotní péče a nebezpečným pracovním podmínkám – jde o úmrtí, která nevyvolávají žádný národní smutek.
Ještě groteskněji buržoazie zavírá oči před miliony lidí zabitých v imperialistických válkách. Invaze do Iráku a Afghánistánu, bombardování Libye a Jugoslávie a pokračující podpora zvěrstev izraelské vlády v Gaze si vyžádaly nespočet životů. Tato úmrtí jsou vnímána jako vedlejší škody, neviditelné v buržoazním diskurzu.
Jak napsal Engels: „Moderní zastupitelský stát je nástrojem k vykořisťování námezdní práce kapitálem.“²
Slzy za Kirka tedy nejsou prolévané obecně za „lidský život“, ale za zástupce buržoazní moci. Když umírají vykořisťovaní a utlačovaní, je ticho. Když padne tribun reakce, establishment křičí zármutkem.
Marx a Engels od začátku odmítali konspirační a teroristické metody a trvali na tom, že socialismus nemůže být darován hrdiny, ale pouze vědomou aktivitou dělnické třídy: „Osvobození dělnické třídy musí být dobyto samotnou dělnickou třídou.“³
„Revoluce se nedělají úmyslně a svévolně. Jsou přirozeným důsledkem okolností… rozvoje výrobních sil.“⁴
Atentáty, ať už jsou jakkoli velkolepé, tyto okolnosti nemění. Nahrazují kolektivní moc individuální vůlí.
Lenin, který se v ruském revolučním hnutí přímo postavil terorismu, byl důrazný: „Ani zdaleka nepopíráme význam hrdinských individuálních úderů, ale je naší povinností důrazně varovat před posedlostí terorem… Teror nikdy nemůže být pravidelnou vojenskou operací; v nejlepším případě může sloužit pouze jako jedna z metod používaných při rozhodném útoku.“⁵
„Kongres rozhodně odmítá terorismus, tj. systém individuálních politických atentátů… takové metody odvádějí naše nejlepší síly od agitace a organizace, ničí kontakt s masami a šíří zkreslené představy o úkolech našeho boje.“⁶
Pro Lenina nebyl terorismus jen „neúčinný“. Aktivně hnutí škodil: Vyvolával represe, mátl masy a omlouval pasivitu tím, že naznačoval, že změny lze dosáhnout konspiračními činy.
Ernesto Che Guevara ze své strany také varoval před tímto druhem atentátů: „Terorismus je obecně neúčinný; zabití jednotlivce, který je v rámci represivního aparátu nahraditelný, vede pouze k větší represi a ztrátě cenných životů pro revoluci.“⁷ I v rámci ozbrojeného boje byl terorismus vnímán jako strategicky destruktivní.
Každý atentát na politickou osobnost dává vládnoucí třídě záminku k rozšíření dohledu, militarizaci policie a potlačování disentu. Vytváří dokonalý narativ: Že „extremisté“ ohrožují demokracii, a proto musí stát chránit společnost omezováním svobod. V tomto smyslu individuální teror buržoazii neděsí – slouží jí.
Jak uzavřel Lenin: „Nahrazovat třídní boj mas terorismem znamená hrát do karet reakcionářům.“⁸
Ideologie Charlieho Kirka byla hluboce reakční silou mobilizovanou proti dělnické třídě a utlačovaným. Jeho smrt rukou vraha tento charakter nemění – ani neposouvá věc socialismu. Naopak, posiluje buržoazii, která ji využije k legitimizaci represí a umlčování disentu.
Komunisté odpovídají jak na Kirkovu reakční politiku, tak na jeho atentát stejným principem: Pouze organizovaný a vědomý boj dělnické třídy může zlomit moc kapitálu. Kulka osamělého střelce nenahradí revoluční sílu milionů.
Poznámky:
- Antonio Gramsci, Vězeňské zápisníky, otázka 3.
- Friedrich Engels, Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, MECW sv. 26.
- Karl Marx, Inaugurační projev První internacionály (1864), MECW sv. 20.
- Friedrich Engels, Dopis Bebelovi (1875), MECW sv. 45.
- V.I. Lenin, Kde začít? (1901), LCW sv. 5.
- V.I. Lenin, Rezoluce o terorismu (1903), LCW sv. 6.
- Ernesto Che Guevara, Partyzánská válka (1960).
- V. I. Lenin, Sociální demokracie a terorismus (1902), LCW, sv. 8,
Autor Nikos Mottas je šéfredaktorem časopisu Na obranu komunismu.
Vybrala, přeložila a upravila redakce Kolektivu pro práci, kulturu a vědu