Kauza Národního domu z mého rodného města na stránkách novin mi, omlouvám se za ten termín, připadla jako bouře ve sklenici vody, kde kult osobnosti pana primátora zabral prostor, který jsme si měli vyčlenit kritice reálné sociální situaci v regionech, skutečným problémům u nás i ve světě. Prostoru se nedostává. A krev v žíle zpěněná si žádá reakce. Jsem též rodákem, souhlasit nemohu a uvedu na rovinu, že Prostějov nemá kromě počtu heren a supermarketů i ožralých bezdomovců význam, aby zabíral prostor v tisku v této turbulentní době. Koneckonců nač se bavit o vedení města, které naprosto slabošsky argumentovalo pro nezakázání hazardu, který je pro naši společnost prostě toxický. Co byl převeliký problém pro prostějovské politiky, zřejmě kvůli jejich sponzorům, to nebyla potíž pro blízký Kostelec, kde se už ruleta dotočila.
Kotěrův secesní Národní dům se ani neboří, ani neprodává. Ano, je to perla architektury. Ano, stojí za vidění. A skutečně jsem nadšený i dnes pokaždé, kdy jej z dálky zahlédnu. Avšak to se netýká restaurace spjaté s městem. Nebudu zde řešit ekonomickou efektivitu, kterou mohu pro pozorného čtenáře porovnat k propasti Macocha. Kvality restauračního zařízení Národního domu symbolizovalo desítky minut trvající čekání na obsluhu, absence některých pokrmů napsaných v jídelním lístku, kolísavá kvalita kuchyně, nezájem o hosta – a jako revanš nezájem ze strany hostů.
Bylo to možná dobré pro arogantní burany a kocourkovské naboby, nikoli však pro ty, kteří stále mají chuťové buňky. O tom svědčí vítr prohánějící se kavárnou i restaurací dnes a denně v časech před karanténou. Omlouvám se „patriotům“, že nebudu oslavovat tak skvělé vedení něčeho, kde jsem kdysi čekal 40 minut na vychladlý langoš nebo jedl nedogrilovaný steak. Mizerné služby, mizerná obsluha a mizerná kuchyně návštěvníky zavály do lidových podniků poznávat jaké to je, když to funguje.
Mělo by se psát raději o tom, proč v době, kdy vynikající angličtinou mluví žáci základních škol, kdy několika jazyky vládnou naši středoškoláci i univerzitní studenti, je místo radniční mluvčí za „zásluhy o výstavbu“ zasednuto na věčné časy někým, kdo není tímto umem příliš zatížen. Máme na víc! Avšak bez určitých reziduí stranické minulosti, kterou mám dosud v živé paměti, tedy že kdo nebyl občanským demokratem či tam neměl fotra, byl občanem druhé kategorie. Při tom chvástání a oslavování bychom ani na toto neměli zapomínat. Dresy byly mnohokráte převléknuty, politické talenty i „matadoři“ šli vždy po větru, avšak byl to – použiji slova Miroslava Štěpána – „nový vítr ze starých prdelí“. Sportovcem jsme neurazili, a to že dnešní vlastenečtí fangličkáři, páni továrníci a jejich podržtašková suita mají špínu za nehty, na to raději zapomeňme. O vynikající „levici“ zastoupené slizkým „básníkem“ či prodejcem kopií pornografických videokazet z počátku 90.let raději nemluvě. Jednou se však i tyto postavičky stanou námětem pro dílo ne nepodobné románům Ignáta Hermana. Prostě tak skvělí lidé, že se kvůli nim skáče z okna.
Politické spektrum maloměsta je stěží identifikovatelné, vlastně to ani nemá smysl – místo toho bych doporučil četbu klasiků, kteří se jako vyřazení válejí v bedně místní knihovny. Rodinkaření, poklonkování nulám, upocený kariérismus a nestoudná nekritičnost k sobě samému je spolu s nekompetentností znakem nejen tohoto města, které je za poslední období doslova pokálené „pamětními deskami“, odrážejícími spolu s nešťastnou sedící Wolkerovou figurínou (ne)vkus radních. Existuje mnoho „elitních“ spolků , které jsou běžným občanům spíše k smíchu, o parodii na zednářské spolky nemluvě. Ani účast na bezpočtu „kulturních akcí“ nezacloní pohled na slámu v botách od „elit“ hokynářů, někdejších privatizátorů nebo prostě jen protekčních blbů. Obraz Prostějova nalezneme naprosto věrně popsán v Gogolovu Revizorovi. O tom by měla být žurnalistika. Ne o seschlých vavřínových věncích k občůraným pomníčkům dnešních vyvolených neosobností.
Dost dobře nechápu až nesmyslnou pozornost, která je věnována tomuto Kocourkovu, ze kterého pocházím. A musím zdůraznit, že nerozumím prostoru, který se věnuje sháněním alibi pro vedení jednoho maloměsta tam, kde by mělo jít o témata, která tíží pracující celého státu. Budu mluvit bez vytáček, že servilita k osazenstvu radnice je až nevkusná a pro mě ,jakožto pro občana týž obce, poněkud trapná a zahanbující. Za největší umění proto považuji umění odejít.
Martin Peč
člen ústředního zastupitelstva Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska (OS ČMS)