Iluze, skálopevná iluze stability kapitalismu, budovaná posledních 30 let se, zdá se, se těžko bude potýkat s pandemií. Pandemie odhalila v jiných zemích, a asi i v té naší, křehkost této iluze. Nebezpečnou křehkost. Tržní prvky, trh sám o sobě a zdegenerované vztahy podmíněné právě trhem a kapitalismem jako takovým. Nebezpečné a bolestivé pohrdání lidmi, faktické pohrdání pracujícími, těmi, kteří nejsou privilegováni jako vlastníci výrobních prostředků, by samo o sobě stačilo k mnoha neštěstím, které by nesnímaly televizní kamery a neupozorňovalo by na ně neustálé zpravodajství, jako je tomu u nynější pandemie. Pandémie je však, aspoň v těchto dnech, varováním, tečkou, pohybem prstu do pomyslného domina, možná počátek tragédie, na kterou nejsme připraveni. Nejsme díky upřednostňování tržních vztahů připraveni na nic, co se dá nazvat speciálním, nouzovým.
Koneckonců opojení konjunkturou, volba bezstarostnosti a sázkou, že tato pomyslná stabilita bude trvat věčně, jsme si svou zchoulostivělost a nepřipravenost ještě pojistili. Přijde chvíle, kdy kapacity nebudou stačit, kdy síly zdravotníků a počet lůžek nebude stačit – přece jen si ale přejeme, někdo se i modlí, abychom se nevydali italskou cestou, aby nebezpečí rychleji pominulo. Co je však jisté, to bude propad našich iluzí. O tříprocentní nezaměstnanosti si budeme moci nechat zdát, své nároky na životní styl zanecháme nostalgii na dobu několika let – dobu konjunktury na hliněných nohou, hypotéční blahobyt a samozřejmost fluktuace pracovníků, pro mnohé bezstarostnou.
Doba naivních snů, možná je to jen nepřesná prognóza, je za námi. Probudíme se, a bez ohledu na počty nakažených, uzdravených, bez ohledu na to, že tato pandemie bude za námi, my už budeme v jiné situaci – bez růstu, s propadem ekonomiky, s nezaměstnaností…a s pádem naivní iluze, že kapitalismus stačí trošku regulovat, že stačí krmit drobky od stolu, že stačí být nekonfliktní a že politické vydení vystačí se selským rozumem jako opozice s bezobsažnou hysterií. Ty tam budou liberální koncepce „svobody jednotlivce“, koncepce nezasahování, tentam bude selský rozum „národního státu“, soukromovlastnické „národní ekonomiky“. Jediný všelék bude však naše doplácení firmám, které těžko může stabilizovat zemi po krizové situaci. Jako pokaždé nestabilizuje životní podmínky těch, kteří pracovali, nebo těch, kteří pracují. Pouze dají najíst pijavici, nic víc.
Jako houby po dešti rostu noví mesiášové, někdy více, někdy méně zkušení a prozíraví – vždy ale horší či lepší generálové bez vojska… Pak k čemu je vám generál? Když i ti sebelepší bojovali teoretickými spisky a ve výsledku byl král vždycky nahý. Naivita se neodpouští ani zde, včerejší pohodlnost je prostě špatným svědomím. Budeme teď před propastí stát jako nazí, možná jako nazí v trní, možná sčítat škody, možná hulákat, možná nabízet spásná řešení – ale bez opory. Proč? Protože celé, bez výjimky celé, politické spektrum v podstatě respektovalo nynější stav, verbálně jej část odsuzovala, ale na mobilizační schopnost se dávno rezignovalo. A tak dnes nepomáhají sliby populistů, hysterie šovinistů nebo impotentní pozérství pravicové opozice. Celé toto spektrum patří do odpadkového koše. Nerecyklovat!
Je doba velkohubých keců, neschopnosti pomoci, přicházející nejen od těch vládnoucích, ale i od těch nejradikálnějších. Hokynářský systém se projevil ve své nahotě, právě na něj doplácí mrtví v Itálii, my ty své naštěstí ještě nemáme. Ale také vidíme o to cennější skromné anonymní hrdinství, které si zaslouží ocenění, bez jakékoli ironie. Protože obětavost a nezištnost, to je ten náš drahokam v královské koruně, hvězdička na černém nebi.
Když budeme mluvit o tom, kdo co v posledních týdnech a měsících udělal, kdo jenom mluvil, jenom sliboval, jenom přikládal poleny pod ohníček své předvolební kampaně, budeme už unaveni docházet k otázce, jestli vůbec chceme, aby se dění jako přes kopírák znovu opakovalo. Nejde o virus, jde o podhoubí, na které dopadl, na bezbrannost systému, který priorizoval chtivou minoritu, která nechává své dělníky v provozech bez skutečně účinných ochranných prostředků – jen pro další z mercedesů, z nevkusných vil, pro dividendy. Ta bezohlednost, obžerná bezohlednost, to je vlastnost ne individuální, ale charakteristika systému. Nakonec ještě zhoubnější, než právě došlý a rozmáhající se virus.
M