Podmínkou vzniku a trvání moci ve společnosti je přítomnost skutečné nebo potencionální konfliktnosti mezi dvěma nebo více sociálními skupinami, popřípadě společností a sociálními skupinami. Moc vystupuje jako instrument a prostředek regulace meziskupinových konfliktů. Jejím posláním je uchovat jednotu sociálně a zájmově dezintegrované společnosti. Přítomnost moci svědčí o tom, že ve společnosti „…existují vládnoucí a ovládaní, řídící a řízení“ (Gramsci).
Navenek se moc objektivizuje v mechanismech a institucích vybavených zvláštními prostředky a nástroji vlivu (zpravidla donucení). Jejich působení se podřizuje určitému účelu, v prvé řadě realizací zájmů a potřeb panující sociální skupiny, resp. třídy, nebo společnosti, a zabezpečení těchto zájmů a potřeb před narušením a ohrožením. Moc motivuje a modifikuje chování a činnost sociálních skupin a jednotlivců, podřizuje je jistému společenskému pořádku.
Sociální a politická moc
Sociální moc byla vlastní již beztřídní společnosti. Vystupovala ve dvojí podobě. Jednak jako přímá moc společnosti, která zabezpečovala pravidelné fungování rodu a jeho bezpečnost. Byla institucionalizována v orgánech rodového společenství. Ty ovšem měly pouze „morální moc“. Faktickou silou donucení (násilím) disponoval jen rod jako celek. Veřejná moc se ztotožňovala se společností – nebyla od ní oddělena – a podoba moci souvisela s rozhodujícími společenskými vztahy. Vynutila si ji postupně dělba práce a potřeba organizovat výrobu a práci v rámci hospodářsko-společenské jednotky. Jejím důsledkem bylo rozdělení společnosti na řídící (správce) a řízené (spravované), které původně nemělo sociálně politickou povahu, nevyznačovalo se prvkem politické nadvlády. Důležité je zdůraznit, že řídící se v raných společnostech často střídali. V těchto podobách je moc ve společnosti zřejmě „věčná“, neboť je spjata se samou existenci společnosti a dělbou práce.
Rozpadem společnosti na antagonistické skupiny (třídy) se formuje politická moc. Politickou mocí je odňata původní veřejná moc a přeměňuje se ve zvláštní, od společnosti oddělenou veřejnou donucovací moc. Tuto moc reprezentuje stát. Jejím základním znakem je faktický a potencionální monopol fyzického násilí, používaný v sociálně antagonistických společnostech třídně vymezeně. Zároveň veřejná moc politizuje a ideologizuje ostatní formy sociální moci. Rozděluje společnost na vládnoucí a ovládané a zprostředkovává jejich vzájemné vztahy politickými a ideologickými prostředky a metodami.
Určena sociálně ekonomickým systémem a vzhledem k dalším okolnostem nabývá politická moc různých organizačních a institucionálních forem a používá různé metody a prostředky činnosti, a to od forem a metod otevřeného třídního panství (faktického monopolu fyzického násilí), přes formy a metody nepřímého a potenciálního panství (manipulace) až po formy a metody sociálně skupinové (třídní) hegemonie (politického a duchovně morálního vedení). V konkrétní soustavě politické moci jde zpravidla o sloučení všech uvedených souborů.
V moderní industrializované společnosti představuje sociální moc monopol vlastnictví výrobních prostředků, institucionalizovanou správu a řízení občanské společnosti, duchovně morální vedení a výchovu.
Politickou moc představuje stát, resp. státní mechanismus a ostatní složky tzv. „politické společnosti“, především politické strany. V Marxově době, za kapitalismu volné soutěže, byly od sebe obě mocenské soustavy organizačně relativně odděleny.
Občanská společnost
Politická společnost existovala relativně samostatně vedle občanské společnosti, což mělo mnoho vývojových příčin. Občanská společnost se jevila formálně odlišně ve srovnání s monopolním a státně-monopolním stádiem kapitalismu a také – jak bylo řečeno – struktura jejích vztahů s politickou společností byla odlišná, byla od ní relativně oddělena. Nicméně její základy byly obdobné ve všech stádiích vývoje kapitalismu: soukromé vlastnictví výrobních prostředků, jak správně pochopili klasikové marxismu.
Pro současného čtenáře je nutné tyto základy stručně vysvětlit, protože mohou podléhat dnešnímu oficiálnímu pojetí občanské společnosti, která je popisována jako prostor pro občanskou iniciativu nezávislou na státu a jeho institucích, jako jakousi oblast nezávislé společenské iniciativy mimo politickou moc, jejímiž aktéry jsou různé spolky, organizace, hnutí, ale i odbory. Toto pojetí zmátlo již před desítkami let mnoho poctivých lidí, kteří neprohlédli závoj občanské společnosti a považovali ji za sféru, v jejímž rámci se může lidové a dělnické hnutí realizovat proti politické moci kapitalismu. Dlužno dodat, že toto nevědomé zmatení bylo vědomě a záměrně vyvoláno a podporováno nejen z řad hlavních buržoazních ideologů, jako byla H. Arendtová, ale také z prostředí některých činitelů Frankfurtské školy (J. Habermas), jež je často řazena k alternativě. Tento vliv silně působil také v Československu 60. let 20. století a v praxi měl opačné důsledky, než deklaroval a než se mohlo zdát – růst socialistické společnosti, v rámci níž měla být postupně socializována politická moc, byl zastaven, pod patronátem politické moci se začaly obnovovat nepřekonané struktury občanské společnosti, jež se vzájemně dialekticky ovlivňovaly s politickou mocí, kterou byla občanská společnost doplňována, nahrazována a pohlcována, ale také naopak.
Přitom již klasikové liberalismu jako John Locke či Adam Smith chápali občanskou společnost mnohem více takovou, jaká je, tj. jako společnost, jejímž základem je soukromé vlastnictví (především výrobních prostředků – dodáváme my), „přirozená“ práva člověka – v prvé řadě vlastnická, jeho morální zásady – egoismus, individualismus, prosazování vlastních zájmů, svoboda obchodu atd. Jednalo se tedy o společnost třetího stavu – buržoazie. Je skutečností, že vývoj v západní Evropě zejména od 2. poloviny 19. století přinesl na základě různých příčin (v prvé řadě tlaku organizovaného dělnického hnutí) a okolností a na úkor nesměrného vykořisťování a drancování kolonií jisté zlepšení pracovních a životních podmínek většiny společnosti, tj. proletariátu a lidových vrstev, vznik sociálního zákonodárství, postupné rozšiřování volebního práva, shromažďovacího a spolčovacího práva. Někteří teoretikové podlehli dojmu, že se tím lidové a dělnické hnutí stalo součástí občanské společnosti. To je ale pravda jen de iure, formálně, reálně nikoliv.
Dnes je charakter občanské společnosti patrný i jevově mnohem více – v občanské společnosti se „může kdokoliv veřejně organizovat“ a prosazovat své zájmy, ale tento prostor je vytvořen pro „občansky“ a „nepoliticky“ se organizující korporace do neziskovek a podobných organizací, které prosazují skrytě a relativně volně (ve srovnání s politickými stranami) vlastní zájmy, ačkoliv nejsou ani formálně demokraticky voleny. Tím nejen shora, ale také „zdola“ pohlcuje politická (buržoazní) moc sociální. K tématu pohlcení sociální moci mocí politickou se ještě vrátíme.
Role dělnických a lidových vrstev
Pojednali jsme o tom, kterak v moderní kapitalistické společnosti představuje sociální moc vedle monopolu vlastnictví výrobních prostředků také občanská společnost. Jaká místo však zaujímají proletariát a další lidové vrstvy? Rozporné – vládnoucími třídami, jejich státem a ideologií jsou do občanské společnosti řazeny a formálně do ní patří, nicméně svými objektivními zájmy, postavením v logice vývoje představují skutečně alternativní sociální moc, která má potenciál překonat občanskou společnost, její politickou moc a postupně politickou moc jako takovou. Rozpornost spočívá v subjektivním naplnění zájmů a logiky historické perspektivy – jestliže si pracující třídy a lidové vrstvy jsou alespoň částečně vědomy svých zájmů a své role, jsou třídami pro sebe, představují alternativní sociální moc a pouze v podobě této moci mohou lidé odolávat dekadenci pozdního kapitalismu, vzdorovat kulturní hegemonii vládnoucí občanské společnosti, ale paralelně realizovat svou sociální moc v boji o politickou moc, tedy o své osvobození. Pokud jsou třídou o sobě, nehájí své zájmy, jsou podřízenou, nesvobodnou a závislou složkou občanské společnosti.
Pohlcení sociální moci politickou mocí
V monopolním stádiu kapitalismu se politická moc se sociální mocí zdánlivě prolíná a v mnoha procesech splývá. Stát zestátňuje občanskou společnost a občanská společnost „zespolečenšťuje“ stát. Avšak dominantní roli v rámci tohoto splývání hraje politická moc špiček občanské společnosti. Ve státně-monopolním stádiu kapitalismu již politická moc nejvlivnějších částí občanské společnosti, především monopolů a dalších korporací polyká stát a vytváří z něj fakticky své administrativní oddělení. Nastává období stále otevřenější diktatury, která na sebe bere různé podoby – fašismus, vojenská junta, oligarchická diktatura. Toto dialektické pohlcení sociální moci mocí politickou má několik důsledků – koncentraci a centralizaci veškeré moci a forem násilí v jedněch rukou, širokou dostupnost nástrojů k násilnému (nejen otevřeně) udržení stávajících poměrů, možnost dosahování co nejvyšších zisků a dobývání renty a nové politické moci, které dané podmínky umožňují, a to především militarizací společnosti, zapojením do válek, vyvoláváním válek „v zastoupení“ a ozbrojeného násilí a konečně účastí ve válkách.
Pohlcení sociální moci politickou však také znamená, že je část občanské společnosti rušena dvěma způsoby: Jednak postupně zanikají její politická práva včetně významu a dopadu práv volebních, jednak zanikají její práva sociální – se zánikem sociální moci část občanské společnosti odpadává, proletarizuje se a objektivně se dostává do pozice pracujících tříd a lidových vrstev. Je úkolem lidového hnutí, aby s proletarizovanými vrstvami pracovalo a aby změnu poměrů pochopily.
Specifika vývoje poměru politické a sociální moci v Československu po r. 1945
Je pochopitelné, že panující (hegemonní) sociální skupina soustřeďuje do svých rukou monopol vlastnictví, monopol politického donucení a že si postupně vychovává vlastní typ správců, řídících a intelektuálů (tzv. Gramsciho pojetí) pro správu a řízení občanské společnosti, státu i pro duchovně-morální vedení. Za těmito obecně platnými fakty se však skrývají mnohá úskalí a deformace.
Marx a Engels se například správně domnívali, že po převzetí moci proletariátem bude politická moc procházet procesem „zespolečenštění“ (socializace), to znamená bude vzrůstat vliv a význam institucí, nástrojů a metod sociální moci, zatímco specifické stránky politické moci budou „usínat“. Proto zdůrazňovali, že proletářská moc je mocí přechodnou. Kladli důraz na sociálně ekonomickou stránku osvobození proletariátu (a tím všech utiskovaných vrstev) – na samosprávu výrobců (s cílem svobodné asociace výrobců), která se měla stát základem společenské samosprávy a nového rozvoje a rozšíření demokracie. Samospráva a demokracie byly bází konstrukce nové proletářské společnosti. V nich viděli předpoklad moci proletariátu jako třídy a její transformace ve skutečnou celospolečenskou moc.
Československý vývoj v šedesátých letech se však ubíral odlišnou cestou. Jeho základním východiskem bylo násobení politické moci, přecenění jejího významu a obnovování občanské společnosti. Socializace základních výrobních prostředků, kombinovaná centrálním, direktivním řízením národního hospodářství a společenského rozvoje vůbec soustředila základní páky sociální moci (monopol vlastnictví a správu a řízení společnosti, prostředky a nástroje duchovního vedení) v rukou státního aparátu. Zároveň se však změnil charakter státu a státního aparátu, a to nejen deklaratorně, právně a teoreticky – do státního aparátu, řídících, správních, samosprávných, postupně i vědeckých pozic bylo postupně vyzdviženo 200-250 tisíc zástupců lidových vrstev, do dělnických profesí bylo naopak přeřazeno asi 100 tisíc zástupců předúnorového řízení státu, podniků a institucí. Stát tak změnil svůj třídní charakter – politická moc se částečně socializovala.
Koncentrace politické a sociální moci v rukou státního aparátu byla za zvláštních okolností po převzetí moci proletariátem dočasně nutná. Jakmile však byly splněny úkoly revoluční diktatury a vývoj společnosti přecházel do období budování v stabilizovaných sociálně-politických poměrech, zmíněná koncentrace moci postupně ztrácela své opodstatnění. Další trvání mělo zpravidla deformující vliv a stalo se překážkou progresívnímu ekonomickému a společenskému vývoji. Dočasně nutná částečná socializace politické moci však ve stabilizovaných podmínkách cca od poloviny 50. let, nebyla obnovena a rozvíjena. Od počátku 60. let byl zahájen vývoj opačným směrem.
Za daných podmínek byl státní aparát vybaven nejen monopolem násilí (jako každý státní aparát), nýbrž disponoval vlastní materiální základnou a rozhodujícími institucemi intelektuálně morálního (ideologického) vedení a výchovy. Za takového stavu měla naše společnost, pakliže nebyl včas obnoven rozvoj sociální moci, která by nahrazovala moc politickou, značně omezené možnosti pohybu podle objektivních zákonitostí určujících její vývoj. Byla vystavena subjektivismu prosazujícímu se v nepolitické sféře politicko-mocenskými prostředky a metodami, to je prostředky a metodami pro rodící se socialistickou společnost nepřijatelnými. Konfliktní situace pramenící z tohoto stavu a z rostoucího rozporu mezi progresivitou socialistické společnosti, existujícími subjekty překonávané občanské společnosti a postupně neodpovídající politickou společností pak vedly k oživování subjektů občanské společnosti, oslabování subjektů socialistické společnosti, k dalšímu posilování koncentrace a přibližování politické a sociální moci. To znamenalo postupnou desocializaci státu, tj. politické moci, jeho aktivní roli v obnově občanské společnosti (viz výše) a v rámci nahrazování sociální moci pracujících a lidových tříd a vrstev mocí politickou zároveň deklarace, že zmíněná postátňování znamená vznik socialismu a budování komunismu…
Vztah strany a proletariátu
Neméně závažným rysem tohoto vývoje (do období nástupu tzv. „normalizace“ po roce 1970, ale poté došlo k odstranění jen největších negativ a postupně se na jiném stupni vývoje opakoval proces z období 60. let – pouze přikrytý jinými formami) bylo jednostranné pojetí role a funkce politické strany dělnické třídy a celého proletariátu. „Dělnická třída“ (včetně všech pracovníků moderního hospodářství, kteří vytvářejí hodnotu a jimž je kradena nadhodnota, například technické inteligence, některých vědeckých, IT pracovníků atd.) nemůže naplnit své historické poslání jako třída o sobě. Může tak učinit jen jako třída pro sebe, to znamená, jestliže se zkonstituuje v politickou stranu. Politická strana proletariátu je základním a nezbytným činitelem pro vedení revolučního boje za přeměnu společnosti, za vydobytí demokracie proletariátem a pro proletariát (Marx). V tom spočívá též demokratické určení strany proletariátu, které zdůrazňuje její vztah k třídě a zároveň ji s třídou neztotožňuje. Zde došlo k dalším deformacím. Strana proletariátu nebyla chápána jako rozhodující síla – tvůrce politické kultury, nýbrž jen jako organizace usilující o převzetí moci jménem proletariátu a z tohoto hlediska za proletariát. Důsledkem byla představa, že ovládnutí aparátu politické moci a její prostřednictvím i sociální moci stranou vlastně znamená převzetí moci proletariátem a pro proletariát. Ve skutečnosti tato představa a praxe vyústily v další koncentraci moci a v její postupnou centralizaci ve straně. Strana se stala rozhodujícím a bezprostředním činitelem moci, srůstala s mechanismem politické moci, přebírala na sebe jeho funkce a ve větším či menším měřítku jej nahrazovala. Toto postavení jí umožnilo narušit autonomii ostatních organizací a institucí dělnické třídy, působících ve společnosti (například odborů) a přeměnit je v jednostranné převodové páky. Protože byl zároveň vnitřní život strany spravován podle pravidel, jejichž původ pochází z období, kdy Sociálně-demokratická dělnická strana Ruska nebyla legální a vládnoucí stranou, ale pracovala v hluboké ilegalitě a podobné zkušenosti mělo celé komunistické a dělnické hnutí včetně KSČ, soustředění sociálně politické moci ve straně de facto znamenalo její centralizaci ve vedení strany – v rukou úzké skupiny lidí. Ta rozhodovala o kádrovém obsazení mechanismu správy a řízení výroby, společnosti a státu, o jeho úkolech, akcích přístupech a postojích, metodách činnosti atd., avšak nikoliv strana jako celek, a tedy tím méně jako třída o sobě. Centralizace faktické moci nedovolila rozvinout skutečný třídní demokratismus v jeho komplexnosti, jak ve sféře společenské, tak v oblasti politické. Demokracii formalizovala, popřípadě negovala, zvláště tam, kde se mohla stát zdrojem pro objektivizaci narůstajících a prohlubujících se sociálních rozporů a konfliktních situací. Zavedla skupinově autoritativní režim ozbrojené složky státního aparátu a represívní metody. Tohoto stavu využívaly a zneužívaly pravicově-oportunistické síly, které se do řízení strany a aparátu postupně dostávaly. Krizový stav nemohl za těchto okolností změnit ani tzv. „Akční program“ schválený dubnovým plénem ÚV KSČ 1968, který již odrážel vystupňovanou rozvratnou činnost ve straně. Vývoj v ČSSR tak vyústil v politické události r. 1968, jež byly následkem prohlubující se rozporu mezi vývojem, vědomím a výdobytky socialistických subjektů společnosti, aspiracemi obnovených struktur občanské, tj. buržoazní společnosti a s tím nekorespondujícím systémem politické moci. Ta se tvářila jako zástupce všech složek, přičemž dominantní byly její dialekticky konfliktní vztahy s občanskou společností (v rámci tohoto konfliktu stát získával stále více byrokratický charakter a buržoazní rysy a občanská společnost rostla) a rušení subjektů socialistické společnosti postátněním a podporou růstu občanské společnosti – v prvé řadě v oblasti zbožně-peněžních vztahů, dělby práce atd.
Tento střet nemohl nevyústit v hlubokou sociálně politickou krizi, která mohla vést k dokončení přechodu ke kapitalismu (počátek přechodu zpět je možno datovat cca do počátku 60. let), k válce států Varšavské smlouvy s imperialistickými zeměmi nebo k občanské válce. Nejpravděpodobnější je souběh první a třetí možnosti.
Podrobněji, ale nedostatečně byly tyto problémy popsány v Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, které bylo schváleno Plenárním zasedáním ÚV KSČ 11. prosince 1970.
Zdroje: Materiály XII. XIII. a XIV. sjezdu KSČ, přednášky Prof. JUDr. Ing. Eduarda Kučery, DrSc.
Příspěvek napsal a poslal JUDr. Zdeněk Hájek
Se souhlasem autora přepracoval a doplnil Petr Konrád (Kolektiv pro práci, kulturu a vědu)