6. dubna 2024 proběhlo na Slovensku druhé kolo prezidentských voleb. Zvítězil v nich bývalý premiér Peter Pellegrini. Ten je v současné době vnímaný jako politický spojenec nynějšího předsedy vlády Roberta Fica. Volby měly silný ohlas v České republice. I vzhledem k diplomatickému napětí, které vládne mezi vládami dvou států.
Jaké poučení si je možné vzít z těchto voleb? Předně je třeba říci, že samotný Pellegrini je typický buržoazní politik. Jeho kariéra je plná nejasných postojů, taktických úhybů a „plavání s proudem“. Proto je umělá snaha zařadit ho pevně do nějakého bloku vždy ošemetná. I přesto, že si k premiéru Ficovi znovu našel cestu jako politický spojenec, byly v minulých letech vztahy mezi těmito dvěma politiky chladné. Existuje záměr postavit Pellegriniho do širšího kontextu údajného „ohrožení demokracie“ na Slovensku a nového prezidenta ukázat jako nepřítele „evropských hodnot“. Jedná se však pouze o hysterickou snahu liberálních médií (jak československých, tak evropských) maximálně konkretizovat „nepřítele“, kterého je možné napadnout a ideálně ho připoutat pupeční šňůrou až k Moskvě. Jedná se tedy o snahu přiřknout pevné postoje a cíle lidem, kteří žádné nemají a vždy obhajují pouze to, co jim je zrovna ku prospěchu.
Jak tedy zasadit prezidentské volby do širšího kontextu? Pochopitelně na Slovensku skutečně dochází k poklesu vlivu vládnoucí euro-liberální ideologie. Je to výsledek mnoha faktorů. Na jednu stranu se probouzí národní buržoazie, která v zástupné válce mezi Ruskem (a jeho spojencem Čínou) a Západem spatřuje příležitost pro posílení vlastního postavení. Zároveň jde o výraz nespokojenosti mas, které daly jasně najevo, co si myslí o asociálním a elitářském působení euro-liberálních sil. Dalším faktorem je pak to, že vzhledem ke geografické poloze a kulturní identitě Slovenska se nepodařilo rozpoutat stejně nenávistnou a hysterickou protiruskou kampaň jako v některých jiných zemích. Taktika označit každého, kdo se znelíbí, za ruského agenta (kterou liberálové uplatňují již od amerických voleb 2016) tedy nepadla na úrodnou půdu.
Znamená však tento vývoj, že Slovensko „směřuje na východ“, nebo že Slovensko uniká z pevného sevření EU a NATO? I přes všechny povyky „elit“ z Prahy o nic podobného nejde. Národní buržoazie je příliš zbabělá na to, aby učinila jakékoliv výrazné kroky v tomto ohledu. Ostatně, není to ani v jejím zájmu. Ano, využije rozporů mezi imperialistickými bloky na to, aby si „přihrála polívčičku“. Zároveň ale vyžaduje, aby nějaká vyšší síla posvětila zachování kapitalistického režimu a pokračující vykořisťování mas. A ruský imperialismus se pro tyto cíle zatím nehodí natolik jako ten západní. I proto jsme mohli vidět velmi přátelská vyjádření premiéra Fica na setkání s ukrajinskou vládou, které proběhlo jen několik dní po prezidentských volbách na Slovensku.
Co ale plyne z reakcí na vývoj na Slovensku v ČR? Naprosto odporné a ostudné jsou již dlouhodobě komentáře médií hlavního proudu k politické situaci na Slovensku vůbec. Tyto komentáře pak zákonitě získávají další ohlas a ostřejší podobou mezi cílovým skupinami této propagandy, bohatými a privilegovanými „kosmopolity“ z Prahy a Brna. Propaganda často nabírá podobu šovinistického štvaní proti zaostalým „čobolákům“, mluví se o vítání těch málo „normálních“ Slováků kteří „utíkají“ pryč se sovětského Slovenska. Po fašizoidní kampani proti „mongolským hordám“ z Ruska tak přichází další primitivní kampaň proti Slovákům. Budou se asi někteří liberálové divit, jak se tyto nacionalistické předsudky snadno dají obrátit i proti ukrajinskému lidu. Jenže to už asi bude jedno, protože v takovém případě Ukrajinci nejspíš dohrají svojí roli „potravy pro děla“ na frontě a chodících politických bodů v ČR. Za frenetického potlesku zmíněných liberálů, nutno dodat.
Ještě nebezpečnější jsou však ty reakce, které mluví o „neplatnosti“ voleb. A to proto, že údajně dochází k „psychologické“ a „hybridní“ válce Ruska, které si jen tak dosazuje spojence do čela států v Evropě a dokonce i v USA. Naši „obránci demokracie“ nakonec dospěli tak daleko, že jim nepřímá zahraniční propaganda cizího států připadá jako důvod ke zpochybnění výsledků voleb. Nabízí se otázka: Kdybychom podobná kritéria uplatnili vůči USA, mohli bychom za legitimní považovat vůbec nějaké volby na planetě Zemi po roce 1945? Většinu nejspíš ne. Ještě důležitější je však otázka, kdy poslouží liberálům tato „logika“ jako záminka ke skutečnému a otevřenému neuznání výsledků voleb, dokonce i těch buržoazně demokratických?
Česká liberální vládnoucí skupina naprosto nesmyslně a bezdůvodně zhoršila vztahy se spřáteleným národem jen proto, že vládnoucí skupina na Slovensku odmítla se stejnou servilitou a bezpáteřností realizovat cíle západních imperialistů v Evropě. Jenom náznak suverénní zahraniční politiky Slovenska (která ani nevybočuje z celkového rámce imperialistického světového řádu) byl důvodem k vyhlášení mikro „studené války“ vůči sousednímu státu. Arogance a podlézavá angažovanost české vlády a prezidenta jsou ubohé, ale zároveň můžou snadno vést k tomu, že i zde v ČR ztratí pozice a nezbyde jim než brečet a vypisovat o „dezolátech“, „ruských agentech“ a „páté koloně“. A po všech těchto drzých urážkách proti vlastním spoluobčanům ze svého neúspěchu jistě obviní „hybridní válku proti demokracii…“.
Schválena masivní finanční pomoc prodlouženým rukám amerického imperialismu
Tchaj-wan, Izrael a Ukrajina. Tyto tři státy ještě před pár lety neuměli jejich současní podporovatelé ani najít na mapě. Dneska každý uvědomělý bojovník za světovou nadvládu amerického imperialismu a neoliberalismu ví, že jsou to první linie fronty, kde se bojuje za „svobodu a demokracii“.
Dává tedy smysl, že budou vyčleněny obrovské finanční prostředky k podpoře těchto „spojenců“ ze strany USA. 24. dubna 2024 podepsal prezident Biden zákon, který poskytne Ukrajině 61 miliardu dolarů a dalších 30 miliard půjde Izraeli, Tchaj-wanu a dalším spojencům.
Zákon byl schválen v atmosféře nejistoty. Část Republikánské strany dlouho vyhrožovala, že další pomoc Ukrajině již nepodpoří. Činila tak zejména kvůli názorům vlastních voličů a možnosti „odporovat“ politice nenáviděného rivala v podobě Demokratické strany. Jenže Rusko vojensky postupuje a ukrajinský „zlatý důl“, jedna z příčin imperialistického zápasení, stále nevyschl. Takže na názory voličů se zapomnělo a pomoc zoufalému „spojenci“ byla schválena.
Je nutno říci, že v případě Ukrajiny jde pouze o prodlužování agonie. USA bude zemi poskytovat pouze tolik „pomoci“, aby přežila. A vzhledem k lidskými ztrátám na ukrajinské straně (a nemožnosti je nahradit) je i toto „přežití“ pokaždé o něco blíže smrti. Nepomáhá to, že cíle ukrajinského vedení pro vítězství ve válce jsou naprosto nereálné. Americké vedení tuto skutečnost již samo několikrát opatrně konstatovalo. Jenže válka musí pokračovat. A stejně tak i ruský imperialismus bezcitně vrhá obyčejné Rusy do mlýnku na maso, bombarduje Charkov a to vše v podmínkách dalšího zhoršování sociálních podmínek v samotném Rusku. Stoupenci ukrajinského režimu si odmítají přiznat, že Ukrajina prohrává. Režim si to zcela přiznat nemůže. Vedení USA to chápe, ale omezená proxy válka se mu hodí pro oslabování Ruska a vlastní kšefty. Rusko je pod nadvládou kapitalistů, kteří se z něj pokoušejí vytvořit jednu z hlavních imperialistických mocností světa. Na Ukrajině vyhrávají, ale za jakou cenu?
Jen několika slovy je potřeba zmínit pomoc Izraeli a Tchaj-wanu. Protože neexistují slova, která by mohla plně podchytit nelidskost a zrůdnost pumpování peněz do genocidního režimu v Izraeli.
Tchaj-wan a jeho okolí se stává více horkou půdou. Děje se tak v rámci světové války o udržení imperialistické hegemonie USA (a jeho spojenců a vazalů) proti rostoucí moci ČLR (a jejích spojenců a vazalů). Roztržka probíhá navzdory USA uznávané politice jedné Číny (včetně Tchaj-wanu).
Čínský režim počítá desítky let s tím, že ostrov ekonomicky, sociálně, a nakonec i politicky postupně s ČLR splyne. Tento předpoklad se také naplňoval. V poměrech zostřující se světové imperialistické války se však střetnutí v této oblasti stává stále možnější. Může se stát hlavním ohniskem život ohrožujícího planetárního konfliktu v blízké budoucnosti. V tomto případě jde o specifickou záležitost: Tchaj-wan byl historicky nezpochybnitelnou součástí Číny. Útočištěm Čankajška se stal více méně za strategických důvodů, když před tím krvavě potlačil masové hnutí proti moci budoucího loutkového prezidenta ostrova. Nebýt Korejské války a následné ochrany USA, ČLR by téměř jistě Tchaj-wan dobyla. Ostrov by proto do budoucna zcela jistě měl být součástí ČLR a přítomnost moci USA je jednoznačným zásahem do čínské suverenity. Podstatné však je, že hlavní příčinou současného vyhrocení vztahů je zmíněná světová válka.
Mobilizace na Ukrajině naráží na limity
Již jsme zmiňovali, že se Ukrajina potýká se zoufalým nedostatkem vojáků na frontě. Nová taktika kolabujícího režimu spočívá v „lovu“ Ukrajinců v zahraničí. Ukrajina se rozhodla omezit nebo zcela zrušit služby poskytované svým občanům v zahraničí, kteří jsou shledání jako bojeschopní. Jedná se o služby, jako je například prodlužování platnosti pasu. Snaží se tak oslabit postavení ukrajinských občanů v evropských státech a přimět je vrátit se do vlasti. V posledních dnech se již do tohoto lovu zapojili i litevské a polské úřady. Čekáme na to, kdy se i
eské úřady, před dvěma lety tak pohotově solidární, zapojí do shromažďování a vysílání bojeschopných lidí do boje za „svobodu a demokracii“ na hroutící se frontu.
Masové akce srbských nacionalistů v Bosně a Hercegovině
Připravuje se rezoluce o mezinárodním dni vzpomínání na genocidu v Srebrenici. Tato rezoluce má být projednána Organizací spojených národů v květnu.
Masakr v Srebrenici se odehrál v létě roku 1995 a jednalo se největší individuální masakr obyvatelstva v jugoslávských válkách. Od této doby se Srebrenica stala předmětem propagandy, nacionalistických provokací a vhodnou příležitostí pro získávání politických bodů.
Na rezolucí nezáleží. OSN ani žádná jiná instituce s účastí imperialistů nemá morální autoritu určit, co je genocida, nebo není. Národy Bosny a Hercegoviny si budou navždycky pamatovat, co se tehdy událo a jak strašlivý byl tento čin. Bude to nejhorší z mnoha zločinů, které nacionalistické, antikomunistické a klerikální síly spáchali při rozbíjení Jugoslávie.
Je však smutné, že tyto stejné nacionalistické síly spatřily v chystané rezoluci záminku pro manifestace a veřejné projevy svých obludných názorů. Banja Luka, hlavní město Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině, se stalo místem masových demonstrací srbských nacionalistů z celé BiH. Pod prapory válečných zločinců Ratka Mladice a Radovana Karadžice a s požehnáním pravoslavných popů poslouchaly masy účastníků nářky o tom, jak je chystaná rezoluce „útokem na srbský národ“ a jak se jedná o snahu označit srbský národ za „genocidní“. Stejná ohraná písnička, stejný balkánský festival symbolů a patetických projevů. To vše v režii právě těch, kteří v současné době představují největší nebezpečí pro srbský národ v Bosně. Srbské lumpenburžoazie, která vykořisťováním, zbídačováním a okrádáním způsobila demografickou katastrofu srbského národa v Bosně. Nepřítel stál na podiu. Stejně jako je největší nepřítel bosenského proletáře kapitalista ze Sarajeva, stejně jako je největší nepřítel chorvatského proletáře kapitalista ze západního Mostaru.
Redakce Kominternet Dialogu