Chtěl bych se s vámi podělit o svoji osobní zkušenost, která se týká špatných pracovních podmínek a vykořisťování.
Před několika lety jsem pracoval v továrně, kde jsme měli paní ředitelku, která neuměla jednat s lidmi, neměla cit, byla arogantní a křičela na zaměstnance. Paní ředitelka byla dle svého myšlení a způsobu života maloměšťačka. Nebyla však majitelkou továrny, majitelé továrny byli Němci.
Když tehdy jeden zaměstnanec potřeboval dovolenou kvůli tomu, aby mohl vozit svého nemocného otce k lékaři a vysvětloval to paní ředitelce, paní ředitelka mu na to suverénně řekla, že ji jeho otec nezajímá a také mu řekla, že mu dovolenou nedá. Zajímaly ji jen peníze a výkony.
Další věcí je, že když se v květnu toho roku navyšovaly mzdy, jedné paní z dílny zvedla mzdu jen o 1 %, a to z toho důvodu, že ta dotyčná paní byla příliš dlouho na nemocenské. Tato paní byla na operaci oka a moc nechybělo a přišla o zrak. To samé navýšení o 1 % učinila i u jednoho dělníka, který byl delší dobu na nemocenské kvůli zdravotním problémům se srdcem. Také mu k tomu paní ředitelka řekla, že byl příliš dlouho na nemocenské.
Jednoho dne někam paní ředitelka odjela ze dvora továrny se svým vozem a mezitím vítr zavřel vrata. Když se paní ředitelka vrátila a viděla, že jsou vrata zavřená, seděla ve svém voze a dlouho troubila klaksonem v domnění, že ji přijde nějaký „sluha“ vrata otevřít. Nikdo však nepřišel, a tak si musela vrata otevřít sama.
Na zaměstnance křičela a požadovala větší výkony na dílnách. Kvůli tomu zavedla i sledování toho, kolik který dělník za směnu vyrobil kusů výrobků. Dříve před ní, za starého pana ředitele se počet kusů do výkazu v počítači uvádět nemusel. Tiskla si na list papíru pro zaměstnance grafy s výkonem a nechávala je ležet u strojů. Kolegové, kteří splňovali její normu, byli pochváleni tím, že u vytištěného grafu nacházeli usměvavého smajlíka. Našli se mezi námi kolegové, kteří pouštěli stroje na co nejvyšší výkon, aby splnili její normu a snažili se jí všelijak zavděčit. Nové stroje paní ředitelka nepořídila, i když ty staré stroje byly už ve špatném stavu. Některé stroje se již přehřívaly a někteří kolegové z nich kvůli tomu sundávali kryty, což se vůbec nesmí.
Paní ředitelka šetřila i na náhradních dílech do strojů. Dokonce moc nechtěla volat opraváře, protože pro ni byli moc drazí. Nejraději by byla, kdyby si zaměstnanci opravovali stroje sami. Někteří iniciativní kolegové to tak skutečně dělali. Za to byli od paní ředitelky odměněni vyššími prémiemi a byli u paní ředitelky oblíbeni.
Dříve v této továrně byly odbory, ale poté je zrušili, protože se odborů již nikdo nechtěl ujmout. Náš kolega, který byl hlavním odborářem, podal výpověď.
Někdo si nakonec stěžoval na Státní úřad inspekce práce a přišla k nám do továrny kontrola, která se na jednání paní ředitelky a na bezpečnost práce vyptávala. Poté se krásně u některých kolegů ukázalo, že na chování paní ředitelky jen nadávali, ale když došlo k věci, neřekli ani slovo a utekli se někam schovat.
Někteří moji kolegové po proběhlé kontrole hovořili takto:
Pavel (dělník): „Ke mně se tady nikdo špatně nechová, já jsem tady spokojený. To byla kontrola na udání, to musel udat někdo, kdo je ukřivděný.“ Předtím mi Pavel neustále říkal, že se z paní ředitelky zblázní, že se chová jako nějaká paní k čeledínům a k děvečkám. Jednou na něj také paní ředitelka křičela. Pavlovi bylo 55 let.
Jaký byl nakonec výsledek kontroly Státního úřadu inspekce práce, jsem se již nikdy nedozvěděl. Podal jsem mezitím výpověď a odešel jsem pracovat jinam. Nedělám si však iluze o tom, že výsledek kontroly dopadl dobře pro dělníky v továrně. Státní úřad za kapitalismu je bezzubý. Po nějakém čase jsem zjistil, že paní ředitelka je v této továrně stále na pozici ředitelky. Celou tu dobu jsem byl ovšem ve velkém stresu, protože na mě paní ředitelka také křičela. Pracoval jsem tehdy u stroje, který byl často rozbitý, neustále byl rozladěný a nešel pořádně nastavit. Paní ředitelka jen křičela a někdy i urážela nemístnými poznámkami. Když nakonec po generální opravě stroje (odborným technikem) vyšlo najevo, že byl stroj celý rozladěný, ani neuznala, že to nebyla naše vina. Stroj byl do továrny přivezen už ve špatném stavu z jiné továrny.
To vše mě samozřejmě zdržovalo od práce a nemohl jsem podávat požadované výkony. Každou pracovní směnu jsem se s tímto strojem jen nervoval. Z tohoto zaměstnání jsem si odnesl těžké dýchání, které bylo patrně nervového původu. Také jsem od té doby začal pociťovat točení a třes hlavy. To vše velmi často. V poslední řadě jsem se vůbec nemohl soustředit na psaní textu. Pracovat v takových podmínkách je opravdu hrozné, a ještě to na člověku zanechá své následky, které trvají docela dlouho.
Petr Farář