V našem hlavním městě, konkrétně v jeho naprostém epicentru pod svatováclavským pomníkem, byla v nejtropičtějším dnu v sobotní pravé poledne demonstrace „obrozené levice“, která žádala něco, co při všech kritických slovech zní až nesmyslně plytce a stejně odtrženě od reality, jako pojem „levice“ a její novodobí hodnostáři, kteří pracujícího neviděli ani z rychlíku. Účast zajistili vlastní, splněno. Udemonstrujeme se tedy k smrti, ale „nic na tomto světě se nezmění“, jak by v jiné souvislosti dodal básník.
Provolává se o konci zdražování, o stopce vládě, žádá se pád vlády, který by znamenal příchod vlády nové. Ale to jsou slogany. Jen slogany. A jen fráze. Z tlachání o sociální situaci od lidí, kteří jí nejsou poznamenáni, se nikdo nenají. A nejde jen o to se najíst. Jde o to přežít po všech stranách, ubránit se válce – a také v třídním konfliktu být tou vítěznou stranou. Znamená to žít důstojně, i tak, aby byly vztahy mezi lidmi skutečně humánnější, ne aby byly založené na vzájemném vykořisťování, na zneužívání tísně, na nátlaku. Ale to je za rámec této demonstrace a těchto provolání.
Provolávalo se jistě hodně, provolávalo se „ostošest“. Ale něco chybělo. Ten třídní pohled. Ten poněkud chladnější pohled na to, že prostě od počátku až po dnešek a dozajista i zítra jsou zájmy těch, kteří žijí z druhých a těch, kteří se živí svou pracovní silou prostě NESLUČITELNÉ.
A od tohoto zjištění, které z myslí vymazává řeči o třetí cestě a o humánnějším kapitalismu, o kapitalismu s lidskou tváří a o soužití s ním, se pak dostáváme k dalším zjištěním z toho plynoucím.
Proč by mělo zdražování skončit, když vyhovuje vrstvě spekulantů a třídě kapitalistů, boháčů i zbohatlíků, místnímu i nadnárodnímu kapitálu? Proč? Připravíme tento kapitál o příjem? Proč, když žijeme právě v kapitalismu, v systému, kde je zájem právě této třídy prioritní? A odpovíme si jednoduše – mimo vymezený prostor: Protože je to zájem nás, z jejichž práce kapitál žije. Protože jde o naše životy, o životy pracujících. Ještě jednou: Protože je to náš zájem! A je to spravedlivý zájem. Ale může být tento zájem slučitelný se zájmem oligarchie? Můžeme k ní upínat své naděje? Nebo k celému spektru prokapitalistických stran zprava doleva a naopak? Nemůžeme! Co to je levice? Nevím. Ale co to je pracující třída, třídní zájem, to je už hmatatelné.
Pomůže jen říct, že „nechceme zdražování“? My ho nechceme, my nechceme zdražování, ale ten slogan? Nepomůže. Protože chybí říct, že kromě dražšího benzínu, plynu, elektřiny a chleba nechceme kapitalismus, na který doplácíme ze všeho nejvíce. A co místo něj? Historie nám už odpověděla. Žádný rozbředlý idealismus iniciativ a „levice“, ale skutečnou alternativu, kde je moc té naší třídy prostě hmatatelná, ne jen obsažená v řadě frází, proklamací a hezkých slov. Ale tím jsem se dostal někam jinam, kam se dostane zanedlouho většina z nás, která se dobere toho, že něco není v pořádku, že oligarchie netrpí s námi, že si naopak užívá z nás.
Žádá se stop vládě, konec vlády. Proč? Čím je tato vláda špatná? Ona slouží. Slouží svým dárcům, kapitalistům. A slouží dobře. Ocení ji i nadnárodní struktury, my říkáme, že jsou to imperialistické struktury – a není to slovo zastaralého slovníku, ale prostě definice, platná definice. Tedy kdo má být nespokojen, když jsou spokojení všichni ti, kdo šmelí s pozemky i s byty, s energiemi, se vším, co je potřeba? Kdo, když je spokojena Evropská komise, NATO, Světová banka, Mezinárodní měnový fond? Tak kdo je vlastně nespokojený, když vše tak „skvěle“ funguje? Jsme to my, pracující! Jsou to miliony lidí, kterým byla tato republika ukradena.
Tedy pomůže zastavit aktivity vlády, jak žádala demonstrace? Pomůže ji vyměnit za jinou vládu, za líbivější vládu a stále za kapitalistickou vládu? Ne. Vždyť je to jednoduchá matematika, ke které se složitě dochází. Podívejte se na vlastní stůl, co vám po kapitalismu, po neoliberalismu zbylo. To je odpověď. Neměňte vládu, měňte systém, kde vládnou kapitalisté, kde rozhodují jejich struktury, kde vládne jen a jen jejich zájem. A toto řečeno nebylo. Pak není o čem mluvit. Tento povyk je nevěrohodný.
Byla to více kampaň několika jednotlivců, kteří se ohlíží po výnosném místě a docela sprostě zde byla využita a zneužita účast našich odborářů. Předsedovi odborů bylo slíbeno promluvit, na poslední chvíli mu v tom organizátor, stranický princ, zamezil. Inu odbory zavání reálnými lidmi, to je nevoňavé. Jenže poslední volební výsledek a další prognózy svědčí o tom, že pouze vybraní jednotlivci žijí ve věži ze slonoviny a nedívají se kolem sebe.
Naučilo nás to, že v době tak velkých výzev je formalismus a aktivismus jen ztrátou času i sil. Nejsme zde pro kariéry jiných, jsme zde PRO a S pracujícími. Ti ocení reálnou práci víc než chvilkový blyštivý efekt. Nežijeme na sociálních sítích, ale uprostřed společnosti.
Nemá smysl udílet knížecí rady. Nemá ale smysl chodit s těmi, kteří místo spolupráce nabourávají práci našich třídně orientovaných odborů a kteří jsou jedna ruka s „kočičí prackou“ odborové konfederace.
Můžeme mít desítky stran, stovky iniciativ, aktivisty i krásně psané programy, které se ve své libozvučnosti chtějí zavděčit všem. Je to ale k ničemu. Čím dál více pociťujeme absenci politické avantgardy, vědeckého názoru, třídní orientace a skutečného elánu. Co vidíme, není lokomotiva rychlovlaku, ale vykolejený osobní vlak, jehož vagóny jsou určeny k sešrotování.
Narozdíl od různých odložených potentátů říkám, že třídně orientované odbory mají smysl – a že jejich smysl umocňuje nesmysl podobných akcí, těchto „demonstrací slabosti“ i jejích nevěrohodných mluvčích, které těch skutečných a věrohodných deset milionů lidí prostě nechce.
Martin Peč
výkonný tajemník OS ČMS
