V knize kolektivu autorů “Pedagogika pro učitele (2007)” se psycholog, doc. Jaroslav Koťa rozepsal na téma učitelské povolání jako poslání, resp. profesionalizace povolání a profesionalita. Myslel tím, že v procesu modernizace[1] se podmínkou pro výkon učitelského povolání stává dlouhodobá teoretická a praktická příprava zejména na vysokých školách, silná vnitřní motivace a vědomí poslání, bytostná orientace na služby ve prospěch „klientů“[2] a další podobná hesla. Tento výklad vyšperkoval dalšími moudry, která pro jistotu ocituji: „Přirozenou součástí profesionální autonomie je i obhajoba zájmů příslušníků profese proti zásahům zvnějšku: proti nevhodným požadavkům okolí vzdělávacích institucí, proti mocenským aspiracím politických stran, proti církvím a zájmovým neprofesionálním organizacím, jakož i proti nepřiměřeným a odborně nepodloženým nárokům klientů. Je také evidentní, že je výrazný rozdíl mezi odborovým hnutím, které bývá vyhrazeno pro tzv. zaměstnance, zatímco profesionálové se sdružují v tzv. profesních organizacích.“
Nebudu nyní řešit chimérické představy o profesní autonomii, která se projevuje možná ve vztahu k zájmům většiny lidí, ale jinak je zcela podřízenou složkou kapitálu a jeho státu. Podobné krasořečnění a šermování zejména pojmem „poslání“ se stalo v době současné pandemie evergreenem. Společně s frází o první linii ho opakují každý den snad všechna média, přiživovali se na něm i různí režimní komedianti, kteří si říkají umělci. Nevztahovali je v prvé řadě ke školství – hovořilo se zejména o zdravotnictví a sociálních službách, někdy i o zaměstnancích vnitra a obrany (hasiči, policisté, vojáci). Označení povolání ve zdravotnictví, školství a sociálních službách za poslání však zaznívá dlouhá léta a není náhodné. O to raději jsem, slyším-li z řad známých, kteří jsou zaměstnáni v těchto oborech lidských činností, jak je dokola pronášené řeči o poslání a prvních liniích stále více iritují. Jejich sociální zkušenosti vydaly za stovky přečtených režimních knih, roky strávené na současných univerzitách a obecně za jakákoliv mudrosloví buržoazních krasořečníků z médií. Prostě pochopili. Celá otázka však úzce souvisí s citací doc. Koti. Vraťme se k ní tedy a pokusme se vystopovat, co je na ní s ohledem na téma tohoto článku tak důležité.
Obecně řečeno – volně i přímo citované výroky uměle vytvářejí škatulku profesionálů na základě vágních, idealistických a přesně nestanovených kritérií. Vytvářejí dojem, jako by se dlouhodobá teoretická a praktická příprava nemohla v masovém měřítku týkat jiných organizací než vysokých škol. A to odhlížím od narůstající odtrženosti vysokých škol od moderní, vědecké teorie, ale především praxe, což úzce souvisí se stále zastaralejším současným systémem-kapitalismem. Právě on je jejich tvůrcem, chlebodárcem a policajtem v jedné osobě. Vyhrazovat teoretickou přípravu jenom, nebo téměř jenom vysokým školám může pouze šosácký maloměšťák, desítky let formovaný skleníkem buržoazního akademického prostředí. Jakkoliv netvrdím, že teoretická příprava není na vysokých školách delší a někdy i náročnější, vůbec to neznamená, že neprobíhá na průmyslové škole, zemědělské škole či na učilišti, ale zejména v praxi výroby. Toto tvrzení, jakož i řeči o tzv. zaměstnancích a profesionálech, vzbuzuje dojem, jako by nemohl být profesionálem ten, kdo neabsolvoval onu idealizovanou přípravu na vysoké škole. Takové tvrzení je jednak nesprávné, jednak především nebezpečné.
Proč? Naprosto uměle vráží klíny mezi zaměstnance. Jestli je motivací tohoto postupu vůle vládnoucích tříd, nebo obyčejné elitářství autora, je v této situaci lhostejné. V konečném důsledku vládnoucí třídě slouží, protože oslabuje jednotu zaměstnanců, odvrací jejich pozornost od skutečného jádra problémů a postupuje tak, aby se “lidé prali a páni se smáli”. Podíváme-li se na celé tvrzení z hlediska politické ekonomie, vyvstane tento problém ještě v odhalenější podobě. Zaměstnanec[3] je člověk, který je nucen prodávat svou pracovní sílu,[4] aby přežil. Slovy dnešní legislativy všichni zaměstnanci jsou lidé v závislém postavení, tzn. nevlastní výrobní prostředky a kapitál. To je naprosto základní jednotící linie, která spojuje všechny zaměstnance. Bez ohledu na různé idealistické konstrukce pánů buržoazních akademiků a jejich dělení na zaměstnance a tzv. profesionály. Ano, je pravdou, že mezi zaměstnanci existují rozdíly, např. ty, které plynou z dělby práce, zdroje příjmů, výšky příjmů či vzdělání, nikoliv fantasmagorie typu vztah ke klientům či silná vnitřní motivace.
Panem docentem tolik vyzdvihované profesní organizace pro profesionály na rozdíl od odborů, které mají být určeny pro zaměstnance, jsou opět projevem elitářství, vytvořeného a živého ekonomickými podmínkami obnoveného kapitalismu. Zaměstnanci jsou po r. 1989 rozdělováni a stavěni proti sobě různě. Mezi základní prostředky patří přijetí manažerského systému řízení, kdy je jeden či skupina zaměstnanců nějaké organizace (úřad, ústav, škola, nemocnice, oddělení) platově a pravomocně nesmírně vyzdvižena nad ostatní, řadové zaměstnance, přičemž se toto povýšení podpoří uceleným vysvětlovacím systémem o “ředitelově vysokém vzdělání, zkušenostech a zejména zodpovědnosti”. V běžné praxi je těmto lidem vtloukáno do hlavy, že jsou někým jiným než jejich kolegové-zaměstnanci, je v nich vytvářen pocit výjimečnosti a naprosté svébytnosti, často korunovaný v rámci různých profesních svazů – např. Asociace ředitelů základních škol, Asociace ředitelů středních škol, Asociace poskytovatelů sociálních služeb, ale také např. Herecké asociace, České lékařské komory a mnoho dalších. Tito vedoucí zaměstnanci, patřičně proškoleni v kurzech manažerského řízení, jsou v případě potřeby používáni jako prodloužená ruka kapitálu a jeho státu proti zaměstnancům. A to do chvíle, dokud svým chlebodárcům slouží a vyhovují. V případě, že se např. vymění politická garnitura, nebo dojde k problémům v rámci jejich organizace, je takový “manažer” obětován, případně je na něj hozena veškerá zodpovědnost.
Vytvářením “stavovských organizací, jak se výše jmenované asociace a svazy samy nepřesně a nevědecky nazývají, navázal polistopadový režim na svého předválečného předchůdce. Poučení většiny lidu z vývoje ve 30. letech a následných let okupace, vyhlazování a poroby s sebou neslo i neblahé zkušenosti z rozbíjení jednoty lidí z období první republiky. K němu docházelo mimo jiné prostřednictvím tzv. stavovských stran a organizací, ale také organizací odborů na tzv. profesním základě. Po osvobození se všechny strany Národní fronty shodly na nepřípustnosti pokračování tohoto principu, proto byly např. zakázány strany a organizace, které z něj vycházely – agrární strana, její selská jízda, živnostenská strana apod. Také začalo docházet ke sjednocování odborů. Listopadová a polistopadová reprezentace dobře věděla, jaké překážky má prioritně odklidit z cesty, aby se proti ní při obnově kapitalismu nestavěly. V prvé řadě se jednalo o rozbití jednotných odborů, jejich ovládnutí systémem, rozkradení jejich majetku, decentralizace a téměř úplné převedení na tzv. profesní princip. Tedy návrat zpátky k zásadám, které stály u kolébky největšího ohrožení existence českého, ale i jiných národů nejen na našem území. Důsledků těchto změn po r. 1989 byla celá řada a v některých aspektech si nezadaly ve své vážnosti a tragičnosti s těmi fašistickými a okupačními. Jejich neblahou bilanci budeme moci vystavit teprve tehdy, až zastavíme jejich proud. To se nám zatím nedaří.
Vraťme se k zaměstnání jako poslání. Představitelé různých “stavovských” organizací mnohdy mluví o svém zaměstnání, především však o zaměstnání svých podřízených, jako o poslání. Všimněme si, jak se toto pojetí z velké části kryje s těmi profesemi, jež se označují za (jediné) profesionální. Jaké jsou motivace k tomuto vyčleňování jedné části zaměstnanců? Elitářské? Jistě, ale nejenom. Také kvůli štěpení zaměstnanců? Ano, ale buržoazie a její ideologie s propagandou používá tohoto praporu ještě z jiného důvodu. Když pandemie kvůli naprostému nedostatku ochranných pomůcek decimovala a zabíjela řady zdravotníků či sociálních pracovníků, používal nejeden zaměstnavatel či ředitel proti zaměstnancům, kteří se dovolávali svých práv, argumentu, že nejsou pouhými zaměstnanci. Kvůli jejich “poslání” byli nuceni zůstávat na pracovištích a vystavovat riziku nejen sebe a své blízké, ale především pacienty. Navzdory ustanovení nynějšího zákoníku práce. Pokud z beznaděje a strachu náhodou před nákazou uprchli od svých zaměstnavatelů domů, jak se stalo např. v Polsku, nenalezla vládnoucí třída jiného řešení než represi. Různí maloměšťáčtí moralisté a šosáci moralizovali, kterak když si tito lidé vybrali takové povolání, musí na sebe brát velkou zodpovědnost a obětovat se. Jinak tuto práci prý dělat nemusí – je určitým posláním. Jiní maloměšťáci a komedianti se nezmohli na víc, než na šermování slovy o podpoře a první linii, nahrávání videí, vystupování v médiích apod. Jejich pohnutky byly dvojí: Snažili se tak zviditelnit v době, kdy nemohli hrát a vystupovat; opravdu se domnívali, že jsou jejich vystoupení výrazem solidarity a že pomáhají. Stejně jako buržoazní média viděli v jakémkoliv patetickém a plápolavém gestu solidaritu, aniž by mohli dohlédnout na její skutečnou podobu např. v generální stávce 25. března v Itálii, či ve stanoviscích a činech Světové odborové federace.
Jednou za čas se část pedagogických pracovníků rozhodne, že bude stávkovat či jinak vystupovat proti současnému stavu školství. Ihned se na různých úrovních společnosti začnou rojit výroky o tom, že si pedagogové berou za rukojmí dětí, že jsou povinni je vzdělávat a vychovávat, co si počnou rodiče, když bude jeden den škola stávkovat a bude zavřená, jak zajistit péči o ně atd., apod. Je to přeci posláním učitelů, které si svobodně vybrali. Tento tlak bývá vyvoláván opět z médií, od různých režimních pedagogických a psychologických odborníků, z úst některých ředitelů a představitelů zřizovatelů, ale také od velké většiny buržoazních politiků.
Kromě elitářství je tedy hlavním účelem prohlašování některých zaměstnání za poslání šetření na platech či mzdách zaměstnanců, na jejich ochranných pomůckách, na dodržování jejich základních lidských práv. Donutit zaměstnance, aby se přestali zajímat o svá práva a zájmy, aby přestali bojovat za jejich ochranu či rozšíření. Použít k tomu tlak médií, důmyslnou propagandu, která proti nim staví zdánlivě protikladné zájmy rodičů, pacientů, klientů. Zkrátka opět stavět zaměstnance proti zaměstnancům, lid proti lidu. K tomu všemu slouží provolání některých profesí za poslání.
Zaměstnanci, tedy proletariát a další lidové vrstvy, mohou zastavit své ožebračování, vykořisťování a utlačování, klesající reálné příjmy i práva jedině tak, že obnoví svou jednotu a budou organizováni. Objektivně je spojují základní schodné zájmy, které plynou z jejich materiálního postavení, z jejich místa v historicky určitém systému společenské výroby a směny. Jelikož jsme také zaměstnanci, musí být jedním z našich cílů, aby se zájmy a podmínky, které nás spojují, mnohem více projevily v naší akční a organizační jednotě. Konstrukty o profesionalizaci a poslání, používané v současném režimním významu těchto slov, jsou haraburdím, které bude na této cestě třeba odstranit z cesty. A dát jim zcela nový význam.
Jiří Charvát
[1] Slovy doc. Koti – takto používaný pojem modernizace je nicneříkající, abstraktní, což je typické pro současné společenské „vědy“.
[2] Opět slovy autora, kritika používání a nadužívání tohoto slova by vydala na další článek, stejně jako kritika systému, který je postaven na klientských vztazích.
[3] Mezi zaměstnance v tomto článku řadím také dělníky. Jednak je to dáno zvykem, jednak pro určité zjednodušení. Ve skutečnosti je z marxistického hlediska tato otázka složitější a její řešení komplikovanější.
[4] Podle marxisticko-leninského úzu prodává zaměstnanec skutečně pracovní sílu. V případě rozhodující části (nikoliv kvantitativně, ale kvalitativně) zaměstnanců tomu tak opravdu je. Je otázkou budoucího vývoje terminologie marxistické politické ekonomie, zda zaměstnanci, kteří neprodukují nadhodnotu (tzv. sloužící proletariát), skutečně prodávají pracovní sílu, nebo jiné zboží.
