„Prezidentská kancelář oznámila, že Petr Pavel v neděli přijme zahraniční hlavu státu. Kdo to bude, už ale nezvykle neupřesnila. Spekuluje se o ukrajinském prezidentovi Volodymyru Zelenském. Kvůli významné návštěvě se pro veřejnost uzavře celý Hrad.“ (Idnes.cz)
„Prezident Petr Pavel v neděli odpoledne přijme na Pražském hradě zahraniční hlavu státu. Bude to ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Ten byl v Praze v červenci 2023, návštěva nebyla dopředu avizována. Zelenskyj tehdy mimo jiné po jednání s Pavlem poděkoval za českou pomoc Ukrajině či varoval před následky ruské propagandy. Česká hlava státu tehdy ocenila ukrajinskou protiofenzivu. Zelenskyj se tehdy sešel i s premiérem Petrem Fialou (ODS) a šéfy obou komor Parlamentu.“ (Blesk.cz)
„V neděli budou pro veřejnost po celý den uzavřeny pokladny, informační střediska, zahrady, návštěvnické objekty a výstavy na Pražském hradě. Areál bude nepřístupný od 11. hodiny do 19:00 (původně bylo avizováno do 16:30).“ (Blesk.cz)
Titulky jak světla neonů na Place Pigalle.
Bulvární tisk, který obvykle informuje o nevadnoucí kráse přeoperovaných trosek ze Špindlu či Tenerife, dnes ráno potvrdil zprávu, kterou s flegmaticky nijakou reakcí tušil snad každý. Totiž, že za složitými bezpečnostními operacemi na Pražském hradě, které by se daly připodobnit ke Dni pro šakala, stojí návštěva kyjevského komika a našeho debitora, kterého se (spolu se stovkami tisíc jeho spoluobčanů) nemůže český lid doslova nabažit.
„Serióznější“ média zprávu následně potvrdila – a nic se vlastně nestalo, jen nasraný turista kopl do Matyášovy brány, že mu někdo zkazil cestu z rodných dálav do stověžaté matky měst. V Paříži jsou již na tyto situace zvyklí: U Seiny pod Eiffelovou věží je emailem namalován obrovský nápis „Žádné peníze pro Zelenského!“. Čtyři slova vydají za celý článek, stejně jako SMS zpráva „Schovej hrábě, schovej lopatu, schovej kolečka, schovej i tu prorezlou popelnici. Zelenský přiletěl do Česka!“
Program započal. Přehlídka a moralistní promluvy kleptokracie bez účasti veřejnosti a pak důležitá slova o pomoci, o vzájemné pomoci, velkých možnostech při přestavbě rozbité (i rozkradené) země, která nám kromě odepsaných úvěrů, odbytiště na munici od českých seniorů a propocené jednobarevné mikiny může nabídnout leda tisíce hodin pornografie svých graduovaných hereček.
V únavném koloritu kromě krokodýlích slz nechybí ani ty silácké fráze o „boji za Evropu“, které si pamětníci vybaví z protektorátních kinožurnálů – s týmž následným frontovým úspěchem. Slova a vděk vyjdou levněji než business class neoliberálních plaček. Zájem ukrajinského lidu, toho skutečného, vlastně nikoho ze zúčastněných nezajímá. Obchod, obchod, obchod… a předvolební kampaň, která se ale míjí účinkem.
Majáčky se rozblikaly. Zelenský dorazil. Tak ho tu máme, snad se předsedkyni sněmovny hlava nezatočí, snad z nadšení neomdlí, buďme však ke zdravotním indispozicím shovívaví. Zelenského PR, narcistní sebereklama šmíry (se kterou v přímém přenosu pohořel v hulvátsky přímočarém Bílém domě), nás stála řadu prostředků. Stála nás peníze, stála životní úroveň našich lidí. Stala se argumentem pro zdražování energií i pro další a další zisk řetězců. Těm Zelenský vydělal, ti mu mohou stavět pomník.
Zelenského politika (a není to její vývoj od počátku války) objektivně snížila životní úroveň českých lidí, byla argumentem pro zdražování a i pro sanování toho, co ukrajinská vláda nebyla schopná řešit nejméně tři desítky let: starosti o vlastní občany.
To vše, aniž by se ukrajinskému lidu nějak pomohlo. Protože cílem bylo pomoci ukrajinské buržoazii a těm jejím nejreakčnějším složkám. Lidská práva? Témata represe národnostních menšin, odborářů, zákazů levice a části pravicových stran si prezident v kufříku nedovezl. Ve výsledku jsme v ještě větším deficitu jak finančním, tak morálním (neochvějná podpora kvazibanderovského režimu skoro celým slovy Františka Halase „zkurveným“ politickým spektrem, která nemá snad kromě zfanatizovaného a politicky retardovaného Pobaltí obdobu).
Zbyl nám jen projev hlavy státu napsaný umělou inteligencí a sebevědomý úsměv sociálně imbecilního premiéra, čelícího katastrofickým volebním prognózám rovnajícím se politické smrti. Zkráceně: Kdo se dříve nenajedl, toho mohlo nasytit alespoň to, že včerejší sliby neplatí, že je hlavně nezbytné stát na správné straně. Je to strana nejen Bruselu, ale i Kyjeva. Jenže na čí straně stojí Kyjev, když si jeho ministr zahraničí jako první zahraniční návštěva třese rukou s džihádistou a masovým vrahem Syřanů Šarou? Ne nadarmo je billboard s tímto sloganem umisťován nad kontejnery s komunálním odpadem, coby surrealistický komentář aktuálního směřování naší kotliny.
Varování před migrační krizí z Afriky je otočeno v otevřené dveře pro ty, kteří v Užhorodu čekali na příležitost. Nikoli oběti, ale tolerovaní neplatiči dopravních pokut a budoucí nevěsty a společnice, o zvýšený odběr silikonu a botoxu. Stovky tisíc nově příchozích objevují českou realitu, někdy zvídavě, jindy hladově, sem tam i vcelku arogantně – s generálním pardonem, že se přece jen jedná o budoucí voliče neoliberální mafie a že při všech těch blábolech o antidiskriminaci jsou to migranti (neplést s pojmem uprchlíci) první kategorie s nosem nahoru nad ostatními cizinci. Přichází prý ta inteligence, český trh práce bude obohacen o nové influencerky v tangách, koučky, fitnessinstruktorky či o politické aktivisty, loajální ke kdejakému svinstvu.
Rasismus, sprostota. Sprostota, která slouží vládnoucí šlechtě a… nakonec i hokynářům, kteří pokryjí svůj požadavek v budoucnu jistě legalizovaného švarcsystému. Co se množí jako nevole „prostých lidí“, je počet nakažených HIV, o chlamidiích v kalhotech i v politickém životě nemluvě. Český člověk si „zvykne i na šibenici“. Proto se dají přejít některé výroky paralytiků politické reprezentace i sláva, která statisícům našich občanů připomíná pocity opruzení. A solidarita? Ta je dávkována selektivně: Na jednoho zabitého Ukrajince v médiích deset tisíc Palestinců, Syřanů, Jemenců nebo Libanonců. Slzy maloměšťáků se kryjí s jejich lhostejností. To jsou „evropské hodnoty“ Osvětimi.
Slavme tedy tu správnou stranu a její pozitiva: Zisky zbrojařů, roztažené nohy příchozích zlatokopek, nevkusné rifle jako upomínka na 90. léta 20. století a oči pro pláč pracujících, kteří se zoufalstvím i s rozčarováním celé tunelování i cenzuru pozorují.
Proč se znovu rozepisovat, když se podobné blufy jako zkažené maso na talíři pražské restaurace zanalyzovaly již dříve. Je to několikátá návštěva. Vždy s hrdinskou pózou, vždy ve stejné mikině a vždy s odhodláním natáhnout ruku. Koho tento kašpar zastupuje? Jako v případě našeho lampasáka a dámy s výsluhou „neštěstí nechodí po horách“… A tak ukrajinský host bude hrát roli státníka a jako Brodského kolaborant Zednicek v Ostře sledovaných vlacích bude ukazovat geniální taktiku banderovské armády, která má svým ústupem vlákat carskou armádu do promyšlené pasti. Což může fungovat na ty na hradě, podhradí plní obavy, aby se Kyjev zanedlouho nestal předměstím Pchjongjangu.
Můžeme namítnout, že Zelenský je momentálně nevolený z pochopitelných praktických důvodů, vždyť je válka. A také je polovina Ukrajiny na Václavském náměstí. Realita je taková, že nám musí být především líto těch, kdo zůstal. Ti si lítost zaslouží. Žádní zbohatlíci, žádná veteš, ale lidé. A mezi těmi Zelenský žebříčky popularity zrovna neláme. Nostalgik by mohl ještě dodat, že popularita může odrážet i dřívější realitu výkladní skříně Sovětů, někdy za Šelesta nebo Ščerbinského – a to se bavíme i o časech před válkou a před Krymem. Nicméně nežijeme vzpomínkami.
Přijel apoštol naší vládní garnitury, světec, za něhož orodují především naši zbrojaři, protože na rozdíl od pracujících a od těch, kteří pracovali, či pracovat budou, si opasek stahovat nemusí, nemusí si ani odpírat chléb od úst, naopak si mohou hledat širší kalhoty – protože na ně mají. O zdanění zbrojařského průmyslu nepadla v nynější krizi řeč ani z tzv. alternativní scény. Jakby, když nitky vedoucí od loutek vedou do dlaní oligarchie, které ví, na koho se v časech nouze spolehnout.
Ve zkratce: Pracující třída si musí leccos odpustit, mimo jiné důstojnost, aby se minorita minorit měla nejen dobře, ale přímo luxusně. Zchudl jsi, aby druhý zbohatl. Někdo zchudl, někdo pro toto i zemřel. Svatá trojice politického šmejda, zloděje a kurvy svítí na cestu jako Polárka – ovšem na cestu do propasti. Přijel Zelenský a chleba nezlevnil, zazněla trefná glosa zákazníka v Lidlu.
Hrad je tedy uzavřen. A Češi by měli slavit, stejně jako turisté všech národností a barev, za plotem. Třeba k této památné chvíli zarecituje nějakou angažovanou poezii Jitka Čvančarová či zaglosuje Václav Vydra nejmladší – nikoli však bohužel z politických názorů svého děda, dnes povýtce aktuálních.
Třeba bude lid stejně nadšen, jako královopolští občané s nemožností parkovat v čase maratonu pravoslavných bohoslužeb na poslední Velikonoce. Kdo má z akce radost, to je zmrtvýchvstalý protokolář Forejt, který dění komentuje, místo aby mlčel, jako když byl přistižen s prostituty a nosem plným kokainu. Není nad protokol! Bez toho by se neobešla žádná sláva. Ani ta, kde se líbají Zelenský s Pavlem jako kdysi Brežněv s Honeckerem.
„Tak třikrát Sláva Ukrajině! Sláva!!!“, provolává ožralý řidič Pavlovy ochranky.
Sláva pro veřejnost uzavřená. Co říci na závěr? Sbohem a šáteček paní Pavlové… Lépe, než veršem národního umělce a knížete básníků Nezvala skončit nemůžeme:
Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali
možná že nepřijdem že přijde jiný host
(red)