Prezident ČR Miloš Zeman vystoupil dne 26. 12. 2022 před televizními kamerami, aby přednesl své vánoční poselství. Od začátku výkonu svého mandátu si vybral toto datum, čímž změnil desítky let trvající zvyklost. Předchozí prezidenti, ať již v dobách budování socialismu, nebo po restauraci kapitalismu, hovořili vždy 1. 1. (počínaje Klementem Gottwaldem). Zeman se tím dle svých slov snažil obnovit tradici T. G. Masaryka, který se k občanům ve 30. letech 20. století obracel rovněž v týž den. Na otázku, která se nám vkrádá na mysl, zda je možné obnovovat tradici něčeho, co ani tradici nemělo, odpovězme alespoň tak, že i tato symbolika náleží k bizáru současného systému, politického režimu a jeho představitelů.
Projevu prezidenta republiky se dostává málo pozornosti, ještě menší je jeho vliv, proto jsme se tímto tématem v minulosti nezabývali. Proč tak učiníme nyní? Protože se jednalo o poslední Zemanův projev, který obsahoval poměrně upřímné retrospektivní ohlédnutí za jeho politickou kariérou. Ohlédněme se tedy také ze svého postavení a na základě svých dělnických a zaměstnaneckých zájmů, tolik odlišných od zájmů páně prezidenta a třídy, kterou zastupuje, za léty jeho působení v politice.
Objektivních informací o Zemanově kariéře v době budování socialismu mnoho dostupných není. Sám Miloš Zeman tvrdí, že byl několikrát kvůli svým názorům propuštěn z práce. Nesouhlasíme s perzekucí za názor. Pokud však v rámci své profese postupoval podobně, jak často po r. 1989, hlásal nepravdu či přímo otevřeně lhal, podporoval militarismus, šovinismus či některou z jeho forem, např. sionismus, mohlo se stát, že se tyto postoje staly překážkou jeho profesní, částečně odborné dráhy. Leccos nasvědčuje jeho praxe ze srpna 1989, kdy v Technickém magazínu zveřejnil článek Prognostika a přestavba. Rádoby vědecké údaje, které v textu představil, byly od té doby mnohokrát komplexně vyvráceny, a to i lidmi, kteří se k marxismu či komunismu nehlásí – např. v publikacích ekonoma Františka Nevařila (někdy psal pod pseudonymem František Dvořák) – viz https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=212 ; z marxistické strany se jimi obsáhle zabývá tato studie https://kominternet.cz/wp-content/uploads/2022/11/ruzni_Renesance-socialismu-o%C4%8Dima-jeho-por%C3%A1%C5%BEky.pdf ; nebo kniha Zdeňka Košťála Socialismus a třicet let obnoveného kapitalismu. Za tento článek byl údajně propuštěn ze zaměstnání – z podniku Agrodat. Dle vzpomínek některých pamětníků se však nejednalo o „vyhazov“ za odlišný názor, nýbrž o vyjádření nedůvěry k jeho schopnostem odborné práce, např. s daty, jež byla nedílnou součástí jeho tehdejšího zaměstnání.
Zeman své konstrukce několikrát opakoval v době listopadového převratu, kdy se nejen jimi postavil do přední linie nastupující politické garnitury.
Od počátku 90. let aktivně přispíval k obnově kapitalismu, přičemž pomáhal zatemňovat hloubku tehdejších společenských přeměn řečmi o sociálně-tržním hospodářství, které si vypůjčil z Německa. Již v té době se nechal opakovaně slyšet, že v SRN by volil FDP, tedy liberální stranu, ale jeho pragmatismus a touha po moci ho přivedly do čela ČSSD. Zde nastupuje další část Zemanovy politické kariéry a taktiky – sám sociálním demokratem tehdejšího většinového ražení nebyl a není (i kdyby byl, tato strana by kvalitativně na vývoji nic nezměnila), proto je třeba klást si otázku, čí zájmy hájil? Jednalo se zejména o zájmy té části nově vzniknuvší buržoazie, často z řad bývalé rudé protoburžoazie[1], která se dostala do konkurenčního střetu s dominantní garniturou reprezentovanou ODS. Byla úžeji spjata s trhy ve výchovní Evropě, bývalém SSSR, a při parcelování národního majetku toužila také po svém dílu z obrovského koláče. Z hospodářské a lobbistické oblasti k nim patřili Miroslav Šlouf, Zdeněk Zbytek, Ivo Svoboda, z těchto a podobných politiků přišel z mocenských a jiných zájmových důvodů do ČSSD Jiří Paroubek, Stanislav Křeček (oba ČSS), Michal Kraus, Jaroslav Palas (oba KSČM). Blízko ČSSD a dlouho i Zemanovu vedení (než se dostali do konfliktu) stál také další významný příslušník rudé protoburžoazie – privatizátor a majitel Práva Zdeněk Porybný. Je třeba zdůraznit, že nejedna ze jmenovaných figur čelila v uplynulých třiceti letech žalobám, některé skončily ve vězení, jiné v zapomnění. V dějinách naší země však sehrály vedle Zemana ostře negativní úlohu a ze svých prebend žijí dosud.
Z této tradice „slepování“ ČSSD, demagogie o sociálně-tržním hospodářství, z ostré a tehdy pro mnoho lidí verbálně zajímavé kritiky katastrofy privatizace a restitucí první poloviny 90. let vyrostly volební úspěchy sociální demokracie. Těm v podstatě neměl kdo čelit – desítky let formálně vedená, organizovaná a vzdělávaná většina obyvatelstva nemohla být těmto iluzím imunní, KSČM již v této době hrála v podstatě roli konec konců sociální demokracie s komunistickým názvem. Výsledkem byla paradoxní a špatně přehledná situace, jejíž plody sklízíme dosud: v ČR působila sociálně demokratická strana, jejíž členstvo, a především reprezentace mělo s dělnickým hnutím a jeho zájmy pramálo společného, a to i v západním sociálně demokratickém střihu. Podobnou politiku také prosazovalo. Jednalo se konglomerát buržoazních liberálů, sociálních liberálů, konzervativců, nacionalistů a šovinistů, který jakmile přišel o hlavní smysl svého spojenectví (resp. jakmile se hlavní smysl rozpadl do protichůdných zájmů) – tah za svými zájmy, tedy i mocí, rozpadl se. Dělnickým hnutím nemáme přirozeně na mysli rozbíječe a privatizátory ROH, reprezentanty buržoazie a odborářské aristokracie, která brzy našla své místo ve vysokých patrech sociální demokracie – počínaje Richardem Falbrem a konče Jaroslavem Zavadilem. Ne nadarmo má i současný odborářský šéf, papaláš non plus ultra Josef Středula, se Zemanem dobré vztahy. Hovořit v současné situaci o návratu ke kořenům sociální demokracie, k jejímu masovému vlivu a postavení s odkazem na 90. léta 20. století, znamená nerozumět souběhu třídních, mocenských, politických a mezinárodních okolností, ve kterých tato směs vznikala. O to tragikomičtěji tato slova zní, pokud jsou jejich autory takoví „levičáci“, jako další ze Zemanových lidí F. R. Čech, Vítězslav Jandák či Jaroslav Foldyna…
Tragickou součástí paradoxů polistopadového vývojem je také působení strany s komunistickým názvem, ale s nekomunistickým programem, dokumenty, volebními programy, stanovami, organizačně a praxí, tedy KSČM. Strany, jejíž dělnický a zaměstnanecký charakter postupně slábl ve prospěch různých specifických „aristokratů“ – profesionálních funkcionářů, zastupitelů a poslanců a dalších drobných hokynářů a živnostníčků. Jejich praxe postupně přivedla stranu zákonitě na okraj propasti dějin, ze které není v rámci tohoto subjektu cesty zpět.
Vraťme se ale k Zemanovu vánočnímu projevu. Vyzdvihl v něm tři zásadní reformy, které prosadila jeho vláda. Prvním mělo být vytvoření krajské samosprávy. Z našeho pohledu tento krok jen dokončil likvidaci samosprávy v podobě MNV (ne dokonalé, ale mnohem demokratičtější a méně byrokratické, než je současný stav), povýšení státní správy nad samosprávu, vedl ke vzniku uměle při životě udržovaných malých krajů (Pardubický, Karlovarský), roztrhl regionální vazby (Vysočina, Zlínský kraj x Olomoucký x Jihomoravský x Moravskoslezský) a vytvořil podhoubí pro přebujelou byrokracii na úrovni krajů. Nejen to, znamenal zničení tradičních okresů jako správní jednotky, i formální vzdálení byrokracie od obyvatel, což vedlo postupně k tvorbě obcí s rozšířenou působností, a tím i další byrokracie. Buržoazní stát tak reagoval na situaci, kdy nově vzniklé krajské úřady nebyly schopné řešit narůstající problémy kapitalistické společnosti, udržení sociálního smíru a fungujících vztahů v regionech, což zákonitě vede k dalším úřadům, institucím, byrokratům, financím – v konečném důsledku na úkor a účet lidí.
Dalším „úspěchem“ měla být profesionalizace armády. Bez ohledu na záměry a motivace některých předkladatelů se tímto krokem vzdálily ozbrojené složky lidu, ztratily svůj původně většinově lidový základ. Vládnoucí třída si vytvořila vlastní skupinu ochránců, která má dva hlavní účely, přičemž ten základní (zákonný – byl by v pořadí třetí) není schopná plnit. Prvním účelem je být součástí ozbrojené pěsti západního imperialismu v jeho útočných i „mírových“ akcích. Historie zapojení Armády ČR do těchto misí počínaje Afghánistánem, přes Irák a Mali je dostatečně známa. Druhým účelem je mít připravenou sílu pro případ lidového hnutí, demokratického ohrožení současného systému. Svou hlavní zákonnou povinnost, tedy obranu ČR, samozřejmě armáda takového charakteru a velikosti (27 tisíc vojáků) splnit nedovede.
Třetím úspěchem měla být privatizace bank vládou M. Zemana. Je faktem, že bankovní systém v režimu státního kapitalismu, jenž byl dědictvím vlád V. Klause, byl plný nedobytných úvěrů (až 30%) a mohl směřovat ke katastrofě. Privatizace bank však vedle ohromných ztrát, které zaplatila většinová společnost (300 mld. Kč v tehdejších cenách po odečtení příjmů z privatizace), přímo způsobila totální (cca 95%) ovládnutí bank zahraničním mamutím kapitálem. Zemanova vláda však neprivatizovala zdaleka jen banky, byť o další privatizaci před volbami nehovořila. Zmiňme jen ohromné společnosti, u kterých tato vláda minimálně zahájila privatizaci – Mostecká uhelná, Unipetrol, nebo k nim vytvářela podmínky – Nová huť, OKD, Vítkovice atd. Posledně jmenované privatizace dokončily až další sociálně demokratické vlády.
Zemanova vláda nechvalně proslula také zahájením politiky investičních pobídek západnímu kapitálu. Všemi svými kroky výrazně přispěla k obnovení kapitalismu v postavení, ke kterému ČR směřovala již od dob vlád Klasových (a je iluzí domnívat se, že kterákoliv buržoazní vláda včetně reformistické mohla v daných podmínkách dosáhnout jiných výsledků): k polokoloniální pozici montovny, zásobárny levné pracovní síly, surovin a tranzitního území, závislé země, z níž ročně odplouvají stovky miliard korun, přičemž hmotné, právní i kulturní postavení (včetně vzdělanosti) velké části společnosti postupně upadá. Periferní charakter země byl stvrzen vstupem ČR do NATO v březnu 1999 (bez referenda) a symbolicky zpečetěn imperialistickou agresí NATO proti Jugoslávii přes území ČR za souhlasu Zemanovy vlády. Jakékoliv omluvy život tisícům lidí nevrátí. Dalším hřebíčkem do rakve suverenity ČR byl vstup ČR do EU, na kterém zmíněná garnitura dlouhodobě pracovala.
Když byl M. Zeman r. 2013 zvolen v přímé volbě prezidentem ČR, již tehdy jsme (jako předchůdci Dialogu) vystoupili proti jeho podpoře jako menšího zla. Dle našeho názoru ho nepředstavoval. Vyzývali jsme k bojkotu voleb. Následující vývoj dle našeho názoru správnost stanoviska potvrdil. Zeman reprezentoval kapitál spjatý s Ruskem a Čínou, který však byl částečně propojený také do EU (Německo a Francie). Nestal se a ani se nemohl stát zastáncem práv většiny společnosti. To dokazují jeho opakované výroky např. o možnosti zdanění důchodů, řeči o sociálních otázkách, které však v rámci vlastní pragmatiky, např. spolupráce s A. Babišem, pravidelně odkládal (šlo o kosmetické změny, avšak krátkodobě důležité pro většinu lidí – např. dostatečné zvýšení minimální mzdy, důchodů, zdanění kapitálu, finančních transakcí), resp. soustředil se na drobky z drobků ze stolu. Proti omezování lidských práv (pracovní, odborářská, sociální, zdravotní, svoboda projevu) nehnul ani prstem. Opakovaně se naopak věnoval militaristickému a agresivnímu štvaní proti KLDR, Palestině, uprchlíkům, hrál na šovinistickou strunu výroky o tzv. evropských hodnotách v pojetí vládnoucí třídy USA a EU (v konečném důsledku zemím jako je ČR škodícím – viz analýzu projevu P. Fialy před Evropským parlamentem). Jak ve vánočním projevu s radostí zmínil, proslul servilní podporou rasistického státu Izrael, který za několik desítek let etnického čištění (pomocí různých forem násilí) vyčistil většinu historického palestinského území a ve kterém platí některá pravidla apartheidu. Za to byl náležitě reprezentanty Izraele oceněn. Konečně to byl právě M. Zeman, a především jeho zájmové okolí, které se ztrátou svých zájmů v Rusku vycítilo, že je nutné se opět pootočit více směrem k imperialistickému západnímu bloku, které preferovalo odjakživa. Velkou část posledních zbytků důvěry a důvěryhodnosti pozbyl masivní podporou fašizoidní vlády Ukrajiny, resp. NATO v zástupné válce proti imperialistickému Rusku.
Mnozí „alternativní“ politici a média si kladou otázku, co se s M. Zemanem za poslední cca rok stalo. Vymýšlejí různé záminky, příčiny v tlaku tajných složek a dalších vlivových uskupení současného systému. Různé tlaky mohou vznikat a hrát roli, rozhodující je však skutečnost, že se M. Zeman fakticky nezměnil. Představuje jednoho z hlavních aktérů obnovy kapitalismu u nás, zavlečení země a většiny jejích obyvatel do závislého postavení včetně členství v NATO a EU. Je jedním z architektů podmínek, které v současné a dohledné době hrozí přerůst v sociální, ekonomickou, mravní, demografickou a politickou katastrofu země. Jako prezident neučinil proti tomuto vývoji ani krok, naopak k němu přispěl, a to i šířením nebezpečných a falešných iluzí o údajně nezávislejších zemích typu Orbánova Maďarska či Vučičova Srbska.
Ačkoliv se M. Zeman v 90. letech 20. století verbálně mohl jevit jako určitá osobnost buržoazní politiky, respektovatelný a vzdělaný nepřítel, postupem času bylo stále více patrné, že šlo mnohdy o fráze, selskorozumové žvásty, výmysly a legendy. V posledních letech se vytratily i zbytky osobnosti prezidenta Miloše Zemana a obnaženo zůstalo jen to, co dlouhou dobu zakrýval verbální balast a cetky: úpadkový politik dekadentního, tj. dnešního stádia kapitalismu.
[1] Autorův termín pro sociální subjekt, sociální vrstvu, jakousi předburžoazii, která v dobách úpadku a kapitalizace reálného socialismu získávala stále více moci – financí, kontaktů, vlivu, přičemž v určitém bodě začaly být mantinely a podmínky systému překážkou její zrychlující se expanze, proto začala pracovat na jeho svržení. Stala se hlavním sociálním subjektem listopadových událostí r. 1989 a důležitým faktorem obnovy kapitalismu v Československu. V dobovém žargonu se jí říkalo rudá aristokracie, rudá šlechta či rudá buržoazie. Výraz rudá protoburžoazie je zřejmě nejpřesnější, protože se nejednalo o buržoazii v plném vlastním smyslu slova (jak se často chybně domnívají různí maoisté, trockisté, anarchisté atd.). Původ této vrstvy je často pravděpodobně mylně spojován se státním či stranickým aparátem – omezená fakta a zkušenosti však svědčí spíše o tom, že se rekrutovala z řad pracovníků velkých hospodářských podniků, Státní banky československé, podniků zahraničního obchodu (PZO) s propojením na některé složky StB a stranického aparátu. Podíváme-li se na vývoj po r. 1989 v ČR i SR, nejen v centru, ale také v regionech, uvidíme celé zástupy těchto představitelů. Často jsou označováni za komunisty, což, jak plyne z výše řečeného, je naprostým nesmyslem. Bez tohoto sociálního subjektu by k relativně klidové obnově kapitalismu v Československu dojít nemohlo.
Jiří Charvát