S blížícím se výročím vzniku samostatné ČSR a Říjnové socialistické revoluce v Rusku vyvstávají opět různé otázky týkající se této světodějné historické události a jednoho z mezníků našich novodobých národních dějin, jež jsou ne neprávem mnohdy spojovány, připodobňovány nebo porovnávány se současným děním. Obnovení československé státnosti v r. 1918 souvisí s otázkami formální i skutečné národní a státní suverenity a svébytnosti, které po r. 1989, rozbití společného státu a postupných procesech ztrát suverenity obou nově vytvořených státních útvarů, opět získaly na aktuálnosti. Říjnová revoluce pak představuje příklad skutečné samostatnosti ve vývoji, postupného sociálního osvobozování většiny společnosti a její vládu nad menšinou. Nikoliv tedy naopak, jak lidská historie znala až na pár výjimek do té doby.
Mnohé se napsalo, zejména však vyfabulovalo a nalhalo o vztahu Říjnové revoluce a „našeho“ října. Nikoliv však v dobách předlistopadových, ale za posledních více než 35 let. Tvrdí se i z kateder historie vysokých škol, z řad publicistů i samozvaných znalců historie, tedy od všech hlídacích psů současného systému třídního útlaku většiny lidí, že marxistická historiografie o těchto otázkách lhala. Že mezi únorovou a následně zejména Říjnovou revolucí r. 1917 a vznikem samostatné ČSR neexistovala žádná souvislost. Nechci objevovat objevené, spíše jen střípkem se pokusím připomenout dávno historiografií období reálného socialismu vědecky prokázaná fakta i souvislosti.
Jelikož všechno souvisí se vším, ale základní vliv na tok dějin má podstatné, zákonité, kvantitativně a kvalitativně rozhodující, měla samozřejmě i Říjnová revoluce ohromný, společně s domácím národně-osvobozovacím hnutím a Masarykovou zahraniční akcí rozhodující vliv na vznik ČSR. Přičemž se všechny tyto složky vzájemně ovlivňovaly. Nejsilnější vliv na domácí hnutí i na samotnou Masarykovu zahraniční akci měla nejprve Únorová a pak Říjnová socialistická revoluce. Neměla však vliv pouze na politiku T. G. Masaryka, M. R. Štefánika a E. Beneše, ale zejména na zahraničně-politickou strategii dohodových mocností. Tento článek nemá být odborným historickým pojednáním. Nechci však ani, aby byl pouhým souborem obecných frází, plakátovým výkřikem. Proto uvedu pár faktů, které mé tvrzení potvrzují.
Už buržoazně demokratická revoluce v Rusku z let 1905-1907 měla na české země i celé Rakousko-Uhersko velký vliv. Jmenujme demonstrace, které r. 1905 zachvacovaly různé části českých zemí a Slovenska, ale i rakouských zemí a Uherska, při nichž vládnoucí třída zranila v českých zemích tisíce lidí a zastřelila dělnického učně Jana Hubáče, jmenujme vznik slovenské sociální demokracie v červnu toho roku, generální stávku dne 28. 11. 1905. Tato vystoupení si na vládnoucí moci vynutila vyhlášení všeobecného volebního práva pro muže v Předlitavsku s platností od r. 1907.
Lidové hnutí českých zemí i Slovenska do vypuknutí únorové revoluce v Rusku (1914-1917) fakticky dožívalo, omezené na živelné, zoufalé hladové demonstrace, případně stávky. Bylo protkáno obavami z represí, absolutním akčním rozkladem aktivistické, k rakouskému státu loajální a totálně oportunistické sociální demokracie, o buržoazních stranách nemluvě. Vypuknutí první, ještě buržoazně demokratické revoluce v Rusku mu vlilo čerstvou krev do žil, stejně jako postupně podnítilo v dělnickém hnutí diferenciační proces, na jehož konci vznikla pod silným vlivem sovětského Října a V. I. Lenina KSČ.
Od dubna r. 1917 začaly Rakousko-Uherskem otřásat mohutné demonstrace, hladové pochody a stávky v Praze, Kladně, Ostravě, Mladé Boleslavi, Prostějově, Plzni, Brně a v mnohých dalších městech českých zemí. V Plzni a na Ostravsku bylo vyhlášeno stanné právo, střelba do stávkujících se stala běžnou záležitostí, oběti se počítaly na několik desítek (jen při známé demonstraci prostějovských žen a dětí jich bylo zastřeleno 23). Nepokoje různých podob probíhaly až do září r. 1917, aby poté propukly nanovo, tentokrát už pod vlivem velkého Října. Velmi často vznikaly živelně, oportunistická česká i rakouská sociální demokracie se belhala za vývojem a do čela akcí nastupovali nebo byli dělníky voleni mladí dělničtí důvěrníci, nezatížení haraburdím II. Internacionály. Často byli řadovými členy sociální demokracie a tvořili oporu budoucího vývoje, který směřoval ke vzniku KSČ.
Informace o úspěchu socialistické revoluce v Petrohradě sice přicházely do středu Evropy se zpožděním, neumožňovaly prozatím vytvoření jasného třídního názoru na dějinný význam tohoto zvratu, konkrétní kroky ruských bolševiků a jejich spojenců však dělníkům, dalším složkám proletariátu i ostatním spojeneckým třídám posloužily jako náboj pro nové, rozsáhlejší veřejné aktivity. Hovořím o Dekretu o míru, Dekretu o půdě, vyhlášení požadavku míru bez anexí a kontribucí a práva národů na sebeurčení sovětskou radou lidových komisařů. Tyto vlivy ústily do masových mírových demonstrací v listopadu a prosinci 1917, jež zachvátily desítky měst českých zemí i Slovenska. Říjen revolucionizoval okrádanou většinu společnosti i část politických subjektů antikapitalistického spektra. Vedla od něj cesta přes mohutné lednové demonstrace r. 1918 v celé tehdejší monarchii, až k povstání v Boce Kotorské, Rumburku, Kragujevaci, na dalších jiných místech, včetně mnoha set tisícových vystoupení lidí např. v rámci oslav 1. května 1918. Sociální požadavky včetně těch nejradikálnějších se tehdy pojily s pokrokovými požadavky národními – zejména s touhou po vzniku samostatného československého státu. Tvrdit, že na něj Říjnová revoluce neměla vliv, nebo měla vliv malý, je lehce vyvratitelnou lží. Tento vliv se však neredukoval „jenom“ na jednu složku, projevoval se, jak uvidíme, i v jiných oblastech.
Samotný Masaryk přehodnocoval své původní názory (podporoval do té doby federalizaci Rakousko-Uherska, nikoliv vznik samostatného státu) a začal od října 1914 hlásat nutnost existence „Nezávislých Čech (jeho slovy).“ Mělo však jít o království vedené dánským nebo belgickým panovnickým rodem, které by bylo podle některých jeho úvah spojeno 200 km širokým koridorem se Srbskem. Jeho nezávislost by tedy byla značně omezená. Jelikož byl realistou a byl do velké míry ovlivněn americkým pragmatismem, postupně své názory pod vlivem mezinárodních změn, ale i hnutí v lidových masách, měnil. Až ruská Únorová revoluce však vedla T. G. Masaryka k tomu, že své názory posunul ještě dál a poprvé se otevřeně 1. srpna 1917 v Kyjevě přihlásil ke vzniku republikánského československého státu.
Všimněme si, že Masaryk pobýval v dobách nárůstu revolučního vření právě v carském Rusku. To silně poznamenalo jeho názory na bolševickou politiku i Rusko. Na jednu stranu je příkře odmítal. Jeho obzor maloměšťáckého demokrata (tato Leninova slova použil jeden z prvních marxistických historiků Jan Pachta právě při charakteristice politického profilu T. G. Masaryka) byl povýšen nad proletariátem, často prudkým, tvrdým a hrubým, jak ho Masaryk v Rusku pozoroval. Byly mu cizí revoluční, systémové zásahy do postcarského ruského republikánského režimu, který se do značné míry opíral o tytéž vládnoucí a sloužící třídy jako režim Mikuláše II., byl částečnou kolonií západního kapitálu a pokračoval v imperialistické válce. To Masarykovi vyhovovalo, neboť se domníval, že vystoupení Ruska z války by mohlo ohrozit dohodové vítězství a jeho záměry v prosazení vzniku Československa zásadně diplomatickou cestou (od stolu, nikoliv veřejným vystoupením proletariátu a jeho spojenců).
Jako formální demokrat posléze trpěl a nejednou v meziválečném Československu podporoval cestu otevřeného i latentního teroru, vraždění „po demokraticku.“ Na druhou stranu však Masaryk plodů Října uměl šikovně využít. Zejména vyhlášení práva národů na sebeurčení až do oddělení, nabídky míru bez anexí a kontribucí. Wilsonovská legenda, hlásaná v meziválečném buržoazním Československu a oprášená po r. 1989, sehrála v této otázce ohledně historické pravdy matoucí úlohu, ale mocensky a propagandisticky prospěla vládnoucímu systému. Vytvořila totiž dojem, jako by právo národů na sebeurčení, jmenovité přihlášení se k národním zájmům Čechů, Slováků a dalších národů, bylo čistě dílem prezidenta USA Thomase Woodrow Wilsona (prezidentem 1913-1921) a dohodových mocností, které jednaly pod vlivem Masarykova zahraničního působení. V první řadě je nutné říci, že zejména Velká Británie, ale i další dohodové státy, podporovaly existenci Rakousko-Uherska celá staletí – jakožto vyplnění strategického prostoru mezi Německem a Ruskem. Činily tak na základě svých mocenských kalkulů, kdy používaly podunajskou monarchii jako jazýček na vahách, loutku svých mocenských a později imperialistických zájmů. S její existencí počítaly prakticky až do druhé půle r. 1918. Přestože bylo součástí Wilsonovy nóty o válečných cílech USA z 10. ledna 1917 i „osvobození Čechoslováků z cizí nadvlády,“ neznamenalo to vůbec, že USA toužily po vzniku samostatného Československa, to ostatně prokázal další vývoj. Mám na mysli zejména neochotu dohodových mocností uznat Československou národní radu (ČNR) se sídlem v Paříži za oficiálního reprezentanta českého a slovenského národa. Dohodové mocnosti tehdy počítaly nadále s existencí Rakousko-Uherska, připouštěly pouze jeho vnitřní změny – federalizaci, vytvoření autonomií apod. Šlo jim o to, aby v daném prostoru mohly i nadále expandovat jak kapitálově, tak i mocensko-politicky, aby zde existovala síla, držící na uzdě jim nepřátelské hrozby (zejména dělníky a celkově proletariát), případně konkurenční imperialistické mocnosti. I tolik režimními historiky minulosti (zejména tzv. první republiky) a dneška vychvalovaných 14 bodů prezidenta Wilsona z 8. ledna 1918 obsahovalo v desátém bodě pouze požadavek autonomizace Rakouska-Uherska. Nic víc.
Až ruská Únorová a následně ještě podstatněji Říjnová revoluce svým příkladem pro vykořisťované a utlačované celého světa, vzedmutím lidového hnutí a vystoupením Ruska proti imperialistické válce dostala dohodové mocnosti pod tlak. Vyhlášení hesla o míru bez anexí a kontribucí obsahovala už deklarace petrohradského sovětu z května 1917. Když byla následně vtělena do Dekretu o míru, právo národů na sebeurčení do Deklarace práv národů Ruska (obojí schválil II. všeruský sjezd sovětů ve dnech 7. – 8. listopadu 1917) získalo lidové hnutí hlubší příklad, náboj, rozšířilo se. Když ruská Rada lidových komisařů nabídla dne 27. listopadu 1917 všem válčícím státům uzavření spravedlivého míru včetně národního osvobození utlačovaných národů, když následně umožnila národní sebeurčení Polákům a Finům, byla vládnoucí buržoazie dohodových mocností nucena změnit svou taktiku a strategii. Jejím teoretickým výrazem bylo osm Wilsonových bodů. Pod tlakem sílícího lidového hnutí ve vlastních zemích, jakož i v ovládaných koloniích a velkých mnohonárodních monarchiích, počaly dohodové mocnosti od půle r. 1918 opatrně směřovat k připuštění vzniku samostatných států ve střední Evropě. Jejich motivace byla jasná: udržet v první řadě základ své moci – třídní panství, nedopustit opakování ruské situace v jiných zemích a využít pro odvedení pozornosti od jádra problémů nacionalismus – třeba i cestou budování nástupnických států na troskách Rakouska-Uherska. Proto Francie dne 29. června 1918 uznala ČNR jako reprezentantku „československého národa“ a uznala jeho právo na samostatnost. 9. srpna tak učinila Velká Británie, 3. září USA. České země byly v tu dobu zmítány sociálními boji, stávkami, demonstracemi, národně-osvobozovacími i třídně-osvobozovacími aktivitami.
Kvalita (spíše nekvalita) české sociální demokracie podobně jako v případě většiny těchto stran II. Internacionály umožnila, že se vedení národně-osvobozovacího boje dostalo do rukou buržoazních stran, kterým sociální demokracie pouze sekundovala. Umožnila scénář, jejž si ze všeho nejvíce přály dohodové mocnosti i česká buržoazie – vytvoření samostatného státu pro vlastní zájmy, proti konkurenčním zájmům zejména silného německého kapitálu. A tak se stalo, že nejdemokratičtější návrhy této buržoazně-demokratické revoluce jako např. pozemková reforma, znárodnění klíčových částí hospodářství, sociální reformy, zrušení armády a její nahrazení milicí nebyly splněny buď vůbec, nebo jen částečně a ve zdeformované podobě. Nakonec je musela dotáhnout do konce až národně-demokratická revoluce let 1945-1948 vedená proletariátem v čele s KSČ. I to je dějinná skutečnost, jistá zákonitost, o níž ve vztahu k Rusku psal V. I. Lenin.
Velká část dělníků, zaměstnanců, živnostníků a dalších lidí vystoupila s požadavky na „Socialistický národ“ už 14. 10. 1918. Tehdy došlo na několika místech českých zemí také ke spontánnímu vyhlašování samostatné československé republiky. Tato iniciativa postrašila buržoazní strany, které zájmy většiny společnosti společně s oportunistickým vedením sociální demokracie zahnaly do jednoho, tzv. národního šiku s buržoazií a pozemkovými vlastníky. Začala se však také postupně formovat marxistická levice v sociální demokracii, kterou vedl jeden z iniciátorů radikálnějšího vystoupení proletariátu dne 14. 10. 1918 – Bohumír Šmeral. Levice, opřená o početnou členskou i sympatizantskou základnu v lidových sociálních třídách a vrstvách, začala vést boj o změnu třídně-politického charakteru tehdy kapitalistického Československa. Přestože v tomto boji nemohla pro letité oportunistické a jiné negativní působení sociální demokracie na většinu společnosti, ale i pro svou nízkou kvalitu a nepřipravenost, zvítězit, bylo vystoupení dělníků, zaměstnanců, učňů, studentů i kulturních zaměstnanců v prosinci 1920 příkladem boje, který, pokud by z něj levice vycouvala, přinesl by větší oběti než realizovaná praxe. Ta, která byla klíčovým milníkem na cestě ke vzniku KSČ 14. – 16. května 1921 a jejímu přijetí do III. Internacionály v létě, resp. na podzim téhož roku.
Československo, ač národnostně ve srovnání s habsburským soustátím svobodnější, zbavivší se většiny feudálních přežitků, což považujeme za jednoznačný pokrok, zůstalo státem kapitalistickým. Většina výrobních prostředků patřila národnímu kapitálu, který své pozice různým kroky postupně posiloval. Tento kapitál byl do velké míry spjat s kapitálem dohodových mocností – Francie, Velké Británie a USA. Nemalý podíl na československém hospodářství zůstal v rukou německé buržoazie. Ze zkušeností Masarykovy akce, ideově-kulturního, ale i osobního zakotvení čelních představitelů nového státu (T. G. Masaryk. E. Beneš, M. R. Štefánik) plynula zahraničně-politická orientace zejména nového Československa na Velkou Británii a Francii. Tato pozice malého státu, který vznikl z konkrétní situace na poli třídních sil výhodných pro vládnoucí třídy zmíněných imperialistických zemí, musela být a také byla značně nejistá. Nemohly na tom nic změnit žádné ideové a etické deklarace, ani spojenecké, případně obranné smlouvy. Československo bylo za této situace jako kapitalistický stát vydáno všanc zájmům Velké Británie a Francie.
Bylo více než jisté, že tato podřízenost musí dříve či později narazit na šachovnici imperialistických mocností na „vyšší zájmy,“ případně ohrožení stávajících zájmů konkurentem (nacistické Německo) či přímo nepřítelem (SSSR) obou západních zemí, pročež se musela malá země uprostřed Evropy dostat na žebříčku hodnot tzv. západních demokracií do spodních pater, mimo preferované vyvolené. Obojí znamenalo pro Československo přímé ohrožení jeho existence – SSSR nebyl nepřítelem jeho existence, ale zájmů vládnoucích tříd. Fakt, že vládnoucí moc vnímala SSSR jako nepřítele, ji hnal blíže „menšímu zlu“ z hlediska jejích zájmů – k fašismu a nacismu, čímž postupně obětovala stát, národ i lid. Ukázalo se, že i pro části vládnoucích tříd bylo takové menší zlo jen zdánlivé. Nakonec se zahraničně-politická orientace a sociálně-ekonomicko-politický charakter stal Československu zákonitě r. 1938 osudným. Tanečky Francie okolo spojenecké smlouvy se SSSR byly ohlupovací, taktické, jednalo se o úlitbu pokrokové francouzské veřejnosti, která však nemohla vejít v platnost. Proč? Protože zájmy imperialistického kapitálu Francie a Německa byly bližší než zájem spojovat se s třídním protivníkem (SSSR) na obranu Československa s rizikem, že tím mohou být podlomeny ekonomicko-politické pozice vládnoucích tříd Francie i Velké Británie.
Jedinou jistotou ochrany nejen sociálních zájmů většiny společnosti, ale i zájmů národních mohlo být spojenectví Československa se SSSR od počátků obnovení naší státnosti. To ale znemožňoval sociální charakter vedoucích představitelů politického dění u nás, nepřipravené lidové hnutí, sice akční, ale negativně teoreticky i prakticky formované desítkami let sociálně demokratického revizionismu a oportunismu, a moc národního, dohodového i německého kapitálu. Společně pak určovaly vývoj meziválečného Československa, který skončil naprostým a zákonitým bankrotem ohrožujícím samotnou existenci českého a slovenského (a jiných zde žijících) národa. Není náhodou, že je tato republika vydávána za vzor současnému českému státu. Podobnosti nalézáme četné. K otevřené katastrofě, represi a vraždění zatím nedošlo, na druhou stranu předběhli současní reprezentanti své předmnichovské vzory v tom, že připravili současnou republiku mnoha kroky o suverenitu a svébytnost. Může existovat větší katastrofa? Může, když se takové kroky dějí a většina národa (ta většina, která neměla a nemá na zbavování jeho suverenity zájem) mlčí. Mlčí proto, že zde neexistuje politický síla, subjekt, strana nebo hnutí, který by ji uvědomoval a vedl. Naším hlavním úkolem v současném marasmu musí být zahájení cesty k jeho vybudování.
Petr Konrád