Následuje prohlášení Politického předsednictva KS Komunistické strany Řecka (KKE) k 150. výročí narození V. I. Lenina.
K 150. výročí narození V. I. Lenina
“A při pohledu zpět z budoucnosti v tento den,
první viděná věc bude Leninova postava,
z tisíciletí otroctví hořícího cestou
do věku Komuny díky touze a přísnosti.”
(V. Majakovský, „Vladimír Iljič Lenin“)
V článku zveřejněném 22. dubna 2020 v novinách „Sovetskaja Rossija“ generální tajemník ÚV Komunistické strany Řecka (KKE) Dimitris Koutsoumbas oceňuje osobnost a dědictví Vladimíra Iljiče Lenina při příležitosti 150. výročí narození.
„Dnes, 150 let od narození V. I. Lenina, učení tohoto velkého revolucionáře a teoretika vědeckého komunismu zůstává naživu, relevantní, slouží jako vodítko pro boj mezinárodní dělnické třídy, lidových hnutí, za jejich konečné a neodvolatelné osvobození od vykořisťování, útlaku a nespravedlnosti – které jsou charakteristické pro kapitalistické výrobní vztahy, samotný kapitalistický systém, který je po desetiletí na svém posledním a nejvyšším, nejnebezpečnějším a barbarském stupni, ve fázi imperialismu. “ .
Generální tajemník KKE odkazuje na současnou situaci a píše, že „vývoj, který se odehrává v tomto období, s pandemií koronaviru, stejně jako nová ekonomická recese v globální ekonomice, znovu potvrzuje Leninovu analýzu, že kapitalismus je skutečnou hrozbou pro všechny lidi na světě“. Číst dál
V osmém kalendářním týdnu t.r. některý náš tisk a zejména televize ČT velkoryse rozvinuly cestu prezidenta Havla do Spojených států USA, uskutečněnou před 30 lety na pozvání prezidenta Bushe. V rámci této cesty se uskutečnilo setkání s bývalými Čechoslováky, jako např. Škvoreckým, Jasným, Matuškou a jinými. Uskutečnilo se také setkání v Bílém domě. Pan prezident Havel vystoupil i v Senátu. Tolik slávy neunesl a ve své slabé chvilce, při položení hlavy na rameno Bushe slíbil „nejmocnějšímu muži světa“ pod rouškou utajení provést demokratizaci Kuby. Číst dál
Tento text je jen taková poznámka k filmu Štěpána Skalského a Jaroslava Dietla Cesta hlubokým lesem z roku 1963. Snímek se pomocí příběhu dvou komunistů zabývá složitými a mnohdy bolestivými přeměnami porevoluční vesnice, cestou ke kolektivizaci, bojem s reakcí, ale i vztahy mezi komunisty a bezpartijními. Smyslem tohoto textu není hodnotit film jako umělecké dílo, ani jeho ideologické pozice, ale odpovědět na poznámku nejmenovaného kritika. Vzhledem k tomu, že téma změn na venkově v poúnorových letech je téma jednoho z nejpřevratnějších období v dějinách naší země, považuji za nutné reagovat na lacině skeptické jízlivosti typu, že jsou to naprosto zbytečné a mylné oběti nějaké abstraktní revoluce. Naopak. Tato revoluce byla zcela konkrétní, revoluce lidí – a to proti konkrétnímu, i proti konkrétním nepřátelům. Byla to revoluce proti návratům zpět a byla to revoluce, která na rozdíl od mnoha dnešních hnutí věděla, že se v první řadě musí ubránit a že nemůže slibovat, ale musí jednat. Číst dál
Je 7. dubna 2020, 8 hodin ráno, karanténa. Píšu a piju cappuccino, otec sedí v křesle, pije čaj a sleduje zahraniční televizi ze satelitu. Je to BBC, která v jednom spotu ukazuje, co se v dnešní datum stalo. Pohřeb Martina Luthera Kinga, letecké neštěstí v Heathrow, svržení sochy Saddáma Husajna…. a den, kdy zemřel jeden z největších matadorů moderního umění Pablo Picasso. Číst dál
Možná to v této situaci, pod tíhou okamžiku, může znít někomu zvláštně, možná se nad tím někdo pozastaví a zakroutí hlavou, ale musím prohlásit, že mě osobně odstranění sochy maršála Koněva nijak zvlášť nepobuřuje.
Když jsem si dnes ráno přečetl SMS od soudruha s krátkým a stručným sdělením „sundali Koněva“, vstal jsem z postele zcela klidně. Číst dál
Dnes byl uprostřed nouzového stavu špinavýma rukama pražských radních odstraněn pomník maršála Koněva, vynikajícího bojovníka proti fašismu, osvoboditele Prahy a vyhlazovacího tábora Osvětimi.
Nejen radnice Městské části Praha 6, ale celá reakční politická scéna již třicet let usiluje pomocí ničení pomníků lidových vítězství a připomínek vítězství nad fašismem o rehabilitaci kolaborantské úlohy československé buržoazie, která prodala naši zemi Hitlerovi. Česká reakce spjatá i s antikomunistickými médii už desítky let otravuje veřejný prostor jedem lží o československém odboji, zlehčuje represe proti českému a slovenskému lidu ze strany nacistů a fašistů, zlehčuje utrpení našich občanů za nacistické okupace a snaží se vymazat nebo alespoň vulgárně napadat odboj i pomoc Rudé armády a Sovětského svazu jako takového. Číst dál
Před několika dny dominovala v mezinárodních masmédiích zpráva o propadu cen akcií, což bylo vysvětlováno jako důsledek pádu cen ropy. Ropa – za surova nafta, případně zemní olej, chemicky směs uhlovodíků, převážně alkanů, se nachází téměř všude na Zemi, miliardy lidí žijí nad anebo u ložisek nafty, miliardy lidí na naftu pracují – ztratila během krátkého času cenu a propadla se tak hluboko na burze, že hrozí celosvětový hospodářský krach.
Vnímavý pozorovatel nepřejde bez povšimnutí fakt, že rozhodnutí o pádu ceny ropy bylo učiněno v podstatě jediným člověkem. Byl jím „majitel“ Saudské Arábie. To snad ani není možné! To nedává smysl! A přece, jedná se o úplně normální logickou skutečnost. A to v době umělé inteligence, v době, kdy je možné vědecky doložit, že rozvoj společnosti může pokračovat bez uhlovodíků, jejichž spotřeba a produkce uvrhují do nebezpečí likvidace samotnou lidskou společnost. V době, kdy politici skloňují ve všech pádech slovo demokracie. Číst dál
26. února 2020 zemřela v Tiraně ve věku 99 let Nedžmije Hodžová (albánsky psáno Nexhmije Hoxha), přední činitelka albánského komunistického hnutí, která byla jedním z posledních žijících účastníků protifašistického partyzánského odboje ve 2. světové válce. Narodila se 7. února 1921 v Makedonii, ve městě s makedonským názvem Bitola a albánským názvem Manastiri, jako Nedžmije Džugliniová (Xhuglini). Rodiče pocházeli z makedonského Debaru (albánsky Dibra). Otec byl úředníkem a hluboce věřícím muslimem. V roce 1928 se rodina přestěhovala do Tirany, kde Nedžmije studovala na ženském pedagogickém institutu a od počátku roku 1942 do dubna, před svým odchodem do ilegality, byla zaměstnána v Tiraně jako učitelka. Po osvobození země (po roce 1944) pokračovala dálkově ve studiu na Fakultě historie a filologie, obor jazyků a literatury.
Nynější Dialog*otázky*odpovědi začal vycházet před 30 lety.
Jeho první číslo vyšlo 28. 2. 1990 jako informační bulletin Marxisticko-leninského klubu při OV KSČ v Praze 10 „DIALOG – OTÁZKY – ODPOVĚDI“.
Vzhledem k tomu, že marxisticko-leninské myšlenky nebylo možné od prvopočátku kontrarevolučního převratu v roce 1989 zveřejňovat v hromadných sdělovacích prostředcích, byl tento bulletin rozšiřován prostřednictvím rozmnožovacích blan. Číst dál
Pokračování z 1. části.
Pračka změnila svět víc než internet
Máme většinou sklon považovat za nejrevolučnější nejnovější změny. To je však často v rozporu s fakty. Nedávný pokrok v telekomunikačních technologiích není relativně vzato tak revoluční jako vynález, který se objevil v 19. století – telegrafie. A pokud jde o následné ekonomické a společenské změny, nebyla internetová revoluce (alespoň prozatím) tak důležitá jako například vynález pračky a dalších přístrojů pro domácnost, které nesmírně zmenšily objem práce nutné při vedení domácností, a umožnily ženám vstoupit na pracovní trh a doslova zrušily profese, jako je pomocnice v domácnosti. Číst dál
Žijeme v době, kdy „nový“ kapitalistický režim pro demonstraci své „legitimity“ potřebuje zdeformovaně, falešně interpretovat dějiny, aby ospravedlnil svou, dokonce právní normu o „zločinnosti komunistického režimu“ a v té souvislosti mohl manipulovat s myšlením zejména mladých lidí, kteří by o poválečné minulosti (kromě jejího očerňování a hanobení) neměli mnoho vědět.
Historický exkurs
V únorových dnech (4. – 11. února 1945) v ruském letovisku Jalta na Krymu vyvrcholila „operace Argonauti“ (mořeplavci kteří se plavili na lodi Argó pod vedením Iásona v rozsáhlé báji o Zlatém rounu. Šlo o dlouhou plavbu z Iólku do Kolchidy, během níž čekalo na posádku mnoho nebezpečí a úkladů). Setkání nejvyšších představitelů tří spojeneckých mocností, protifašistické koalice – J. V. Stalin, F. D. Roosevelt a W. Churchill, za účasti ministrů zahraničních věcí, příslušníků vojenských štábů a poradců SSSR, USA a Velké Británie. Hlavním cílem konference bylo řešení válečných a politických problémů, které bylo třeba řešit s blížící se porážkou fašistického Německa, a otázek poválečného uspořádání světa. Světa v míru, bez válek při spolupráci nejen zemí a států oné „velké trojky“. Číst dál
V těchto dnech si připomínáme 30 let od kontrarevoluce v ČSSR. Začnu asi nejobtížnější otázkou: Co považuješ za základní příčinu pádu socialismu?
Socialismus jako myšlenka lepší společnosti nezapadl. Dokonce události roku 1989 si lidé spojovali se „socialismem s lidskou tváří“. Podlehli slovům o demokracii, ale mysleli na spotřební zboží. Ne na kvalitu, ale na lepší obaly, kulturnější prodej apod. To bylo důkazem toho, jaký zmatek v hlavách lidí vládnul. Číst dál
25. ledna vysílala Česká televize dvouhodinový francouzsko-britsko-belgicko-americký film z roku 2017 s českým názvem „Smrtihlav“, v originále „The Man with the Iron Heart“, „Muž se železným srdcem“, mající pojednávat o nacistickém válečném zločinci Reinhardu Heydrichovi (1904-1942). Příběh, který film líčí, má se skutečným příběhem nacistického kata toho jména málo společného.
Období od 90. let se v domácím i zahraničním televizním vysílání (přinejmenším v zemích na západ od nás, odkud především se přebírá program k nám) vyznačuje zvláštní posedlostí po dokumentárních i hraných filmech o období hitlerovského nacismu a zvláště o jeho jednotlivých vedoucích představitelích. Ačkoli žádné z těchto děl přímo nacistické masové vrahy neobhajuje a jejich činy neomlouvá, připadá mi, že svou bulvární posedlostí po líčení jejich osobních a intimních životů a přebíráním dobových propagandistických záběrů jim vtiskuje jakousi „lidskou tvář“, zvláště před mladší generací. Číst dál
Vážení přátelé,
vážené soudružky a soudruzi,
zamýšlím se stále více jakou asi cenu má v dnešní společnosti práce dělníka a jak je v rovině společenské, z pohledu zaměstnavatelů, ale i zaměstnanců toto slovo dnes vnímáno? Jak je vůbec vnímáno i slovo pracující a postavení zaměstnanců odkázaných na prodej své pracovní síly. Kladu tuto otázku zcela záměrně. Hodnoty lidské práce stojí na materiální i duševní činnosti. Práce dělníka však po celé období kapitalismu je předmětem podstaty vykořisťování člověka člověkem, tam kde v kapitalismu nestačí pro soukromý kapitál ekonomické vykořisťování, přichází politický nátlak v různých formách, jež znehodnocuje lidskou důstojnost a velice často vedl v minulosti k různým formám násilí, včetně fašizace společnosti či válek. Jestliže se dnes vytrácí hodnoty buržoazní parlamentní demokracie a roste nátlak útočící na podstatu dnešního systéme, je třeba si uvědomit, že se tak děje nikoliv v zájmu zlepšení postavení pracujících a již vůbec ne třídy dělníků. Číst dál
Po řadu týdnů se na nás valí předimenzovaná propaganda o „sametové revoluci“, v níž prý náš lid, na čele s „revolucionáři“ z disentu, společně zejména se studenty a herci, nakonec i s dělníky ČKD, porazil „komunistickou totalitu“ a dovedl nás do „svobody“ a „demokracie“. Do současného, jedině racionálního a správného společenského systému, kapitalismu, o čemž samozřejmě v oněch „revolučních“ dnech a týdnech pomlčeli. Tak jako o skutečných příčinách a hybných silách celého toho převratu v rámci naší světové socialistické soustavy.
Z počátku a jen ojediněle zaznívaly hlasy (př. P. Pithart), že nešlo o revoluci, ale o předání moci ze strany samozřejmě neschopného, rozkládajícího se „komunistického režimu“. Ve skutečnosti bylo v podstatě vše jinak. Číst dál
O víkendu 16. a 17. listopadu běsnila Praha, a o něco méně všechna krajská a mnohá další města republiky, masovým šílenstvím u příležitosti „30 let svobody“. Zatímco zbohatlíci právem (silnějšího) oslavují svá znovu nabytá nadpráví a neuvědomělé maloměšťáctvo hýká radostí v představách zázračného zbohatnutí a očekávání vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, zatímco mnozí demonstrují snad už jen ze samotného principu, že už 30 let „konečně mohou“, pro pokrokové lidi je 17. listopad dnem dvojnásobné národní tragédie.
Nebudeme měnit svou rétoriku založenou na konkrétní historické zkušenosti a nebudeme klekat k pomníku „obětem masakru na Národní třídě 17. listopadu 1989“, protože stejným podvodem jako byl tento plánovaný převrat, puč složek StB a gorbačovské KGB byli podvodem domnělé oběti, tedy konkrétně „zabitý“ student Šmíd, nikdo jiný než agent-provokatér StB Zifčák.
A stejně jako byla tato „revoluce“ založena na podvodu, byla nechutným podvodem i slova o demokracii, cestě k blahobytu, o konci totality. Naopak byla dopředu plánovaném rozkradení republiky od počátku 90. let nastolena totalita kapitálu, diktát nejvyšší třídy, která kromě ekonomické a industriální destrukce provedla destrukci sociální a morální, dovršenou nejen privatizací, nejen nelegitimními církevními restitucemi, těmito krádežemi tisíciletí, ale i indoktrinací antikomunismem, religiózním tmářstvím a vylhaným výkladem našich dějin vychovávající ke kosmopolitismu a slabošství. Číst dál
Co čeká naši nešťastnou vlast, až všichni pamětníci německé okupace a protektorátní éry umřou? Pohrobci českých kolaborantů spolu se sudetskými Němci určitě důkladně přepracují dějiny. Lze již dnes odhadnout, že se čeští školáci dovědí, jak byli nacisté velkorysí a umožnili českým občanům přežít válku v oáze klidu a míru. Zároveň se poučí, že tuto idylku žel narušovaly neodpovědné živly, které si německé velkomyslnosti nevážily. Proto museli nacisté přistoupit k odvetným opatřením, a tak to holt někdo odskákal. Budou tvrdit, že se české děti díky protektorátnímu školství naučily německý jazyk a v hodinách zeměpisu důkladně poznaly Velkoněmeckou říši. Uměly zazpívat nacistickou hymnu a zvládly zdravit zdviženou pravicí. To všechno by se přece nemohly naučit bez otcovského přihlížení státního ministra K. H. Franka. Od konce světové války jsme už zaznamenali i řadu pokusů o obhajobu zrádců a kolaborantů. Je to neuvěřitelné, ale dokonce už v roce 1946 při procesu s členy tzv. protektorátní vlády se v soudním sále ozývaly výkřiky jejich příznivců. Je třeba připomenout, že zejména po listopadu 1989 se roztrhl pytel s omlouváním kolaborace „státního prezidenta“ Háchy a protektorátních filmových hvězd. Číst dál
