Skip to content

K filmu Cesta hlubokým lesem

Tento text je jen taková poznámka k filmu Štěpána Skalského a Jaroslava Dietla Cesta hlubokým lesem z roku 1963. Snímek se pomocí příběhu dvou komunistů zabývá složitými a mnohdy bolestivými přeměnami porevoluční vesnice, cestou ke kolektivizaci, bojem s reakcí, ale i vztahy mezi komunisty a bezpartijními. Smyslem tohoto textu není hodnotit film jako umělecké dílo, ani jeho ideologické pozice, ale odpovědět na poznámku nejmenovaného kritika. Vzhledem k tomu, že téma změn na venkově v poúnorových letech je téma jednoho z nejpřevratnějších období v dějinách naší země, považuji za nutné reagovat na lacině skeptické jízlivosti typu, že jsou to naprosto zbytečné a mylné oběti nějaké abstraktní revoluce. Naopak. Tato revoluce byla zcela konkrétní, revoluce lidí – a to proti konkrétnímu, i proti konkrétním nepřátelům. Byla to revoluce proti návratům zpět a byla to revoluce, která na rozdíl od mnoha dnešních hnutí věděla, že se v první řadě musí ubránit a že nemůže slibovat, ale musí jednat.

Samozřejmě nemám strach z kritického pohledu, stejně jako tvůrci filmu.  Je to pohled na řadu lidských příběhů, na střet starého s novým, na nepochopení i oběti tohoto nepochopení, někdy i z obou stran. Film slouží jako autorské vyrovnání se s nedávnou minulostí, která nebyla jen růžová a není třeba si ji jako růžovou malovat. A nebyla ani černá, o čemž svědčí vývoj, ze kterého jsme vzešli i my a ze kterého dodnes více méně žijeme.

Budu se však zabývat těmi skeptickými stesky zkratkovitě hodnotícími celou etapu jako marnost a omyl. S touto povrchností nelze souhlasit. Ale je vhodné s ní polemizovat. Při pohledu na leckdy přílišnou tvrdost agitátorů, na vyobrazení necitlivosti a na oběti střetu s reakčním terorem a starými pravidly, padla otázka o nutnosti, o zmaru těchto obětí. Bylo to tedy opravdu nutné? Asi ne v každém detailu. Po bitvě je však každý generál. Obecně ale ano. Samozřejmě, že bylo nutné bránit revoluci, samozřejmě, že bylo nutné uskutečnit její program. A ten program znamenal i ekonomické, hospodářské změny, změny ekonomických vztahů – a hlavně změny života, i života na vesnici.

Jistě, tam, kde byl prostor pro přesvědčování, bylo kolikrát zbytečné jednat horkou hlavou nebo silou. Ale jak jednat tam, kde mělo násilí, třeba i vraždy zvrátit to zásadní, jeden ze zásadních bodů obratu – konec vykořisťování na vesnici? Dali bychom si kolik let navíc? Pět, deset, dvacet, padesát, sto? Než bychom přesvědčili kulaka, statkáře, latifundistu, aby se zapojil, aby nevykořisťoval – což byl právě styl, na který jako na jediný byl zvyklý. Co by pomohlo? Tak nenásilně… Petice, diskuzní čtvrtky, televizní spot, reklama na facebooku, více publicistiky? Pomohlo by to tam, kde byli desetiletí zvyklí jednat s lidmi bičem? Tam, kde se životní úroveň a rozvoj obyvatel brzdil těmito primitivními a nevolnickými poměry? Nebuďme naivní! Nebuďme zchoulostivělí! Samozřejmě to muselo přijít! Kolektivizace, přes všechny problémy svých počátků, zajistila mechanizaci zemědělství, usnadnila práci, ušetřila čas, rostla specializace, řadě lidí dopomohla dále studovat, většině lidí se život modernizoval, ulehčil – a výsledky této práce, i když hlavně v počátcích dost těžké, a ne bez problémů, zajistily vysokou míru soběstačnosti, o které si stát, který prodal pole na markety či na skladiště, může nechat jen zdát. Naopak neplatila by se až příliš velká daň, kdyby se s každým zabedněným kulakem roky diskutovalo, kdyby se mu podlézalo? A kdyby mezitím venkovští lidé žili tak, jak žili před revolucí! K čemu by pak revoluce měla smysl? Že by něco deklarovala? A otázka, jaký tyto změny měly smysl, je jen zchoulostivělým slohovým cvičením lidí, který pro zlomený nehet neotevřou oči. Jaký smysl?

Otevřete oči a podívejte se dnes do obcí na Hané, v Jihomoravském kraji, ve Zlínském kraji. A rovněž srovnejte zaměstnanost a sektory, kde se pracovalo včera a kde dnes. Ne, žádné montovny, žádné lepení sáčků. Tak takový to mělo smysl. Že se lidé emancipovali, že pak viděli bič kulaka jen někde ve filmu. Lze se zamýšlet nad tím nebo oním konkrétním příkladem. Jednat se muselo. Vznikaly i chyby, protože jednali lidé. Ale nejhorší bylo nerozhodovat, nejednat. V době studené války, která byla extrémně horká v Řecku, v Koreji, v Indočíně atd. Pochybovat opravdu nelze. Pochybovat může staromilec, který vidí venkovské i městské lidi jako čísla v cizím rozpočtu, poklonkující a zvykající si na „veselou“ bídu, na dávno zavedené pořádky, na nespravedlivé pořádky.

Zbavili jsme se kapitalismu. Ale ne diskuzemi. Jistě, přesvědčovalo se, byla osvěta, myslím, že takovou školu ideologie a politické filozofie či politické ekonomie naše národy nikdy neměly. Do té doby byly krmeny fangličkařstvím a kultem osobnosti. Ale myslíte, že šlo pomocí nějakého think-thanku nebo Knihovny Václava Havla či Klause diskutovat s vrahy? S těmi, kteří zastřelili učitelku Kvašovou nebo podřezali účetního Rošického! S těmi, kteří stříleli, a mnohdy i úspěšně, po předsedech zemědělských družstvech! Měli jsme říct kulackému teroru, že si může dělat, co se mu zachce, hlavně, abychom se nedostali do řečí??? To by byla nejen nezodpovědnost, ale zločin. Zločin na vlastních lidech.

Únorová revoluce se ubránila. Padla po čtyřiceti letech vlastní zradou. Ale výsledky máme dodnes. Kapitalismus salámovou metodou uřezává z výsledků budování generací. Budování, ne střílení po družstevnících, ne po podřezávání krků nebo střílení učitelek! Průmyslová struktura, ale i veřejné zdravotnictví jsou dědictvím minulosti. Nežijeme s třicetiprocentní nezaměstnaností, ani nám zdravotnictví nekolabuje jako ve „vyspělých zemích“, které se zmohly leda na střílení do horníků a kopání masových hrobů lidí, které nebyla možnost vůbec ošetřovat. Takové „vyspělosti“ jsme měli otevřít dveře?

Ptáte se, jestli cena za kolektivizaci nebyla příliš velká. Odpovídám, že pokud by se tato radikální změna neprovedla, nebo by se provedla polovičatě, byli bychom jako Polsko s bohatými družstevníky a se soukromými rolníky, kteří žijí jako ve středověku. Nebo jako Jugoslávie, kde po radikálním nadšení skoro hned od kolektivizace ustoupili – zůstal soukromý sektor, zůstalo vykořisťování, zůstaly rozdíly mezi lidmi, mezi městem a vesnicí, koneckonců mezi regiony a republikami, končící občanskou válkou. Máme být hrdí, ne se topit v krokodýlích slzách a povykovat!

Můžeme být vděční osudu za to, co jsme prožili a jak jsme žili, že se naše poválečné osudy neubíraly cestou Španělska, Portugalska nebo Řecka, což byla jediná alternativa únorové revoluce. Jediná.

Tragické, zmýlené a neplatné, jak píše kritik, jsou jak dodávám já, nikoli životně nutné společenské změny, ale slabošský návrat ke kapitalismu pro rifle, zmuchlaný pornočasopis a ojeté západní auto. Stejně zmýlené jsou i podobné kritiky, které dokáží poplakat nad jedním kulakem, který životem svých vlastních lidí, a to i rodinných příslušníků, nebyl dojat nikdy.

 

M.