Ještě v dobách, kdy se „alternativa“ (opět v závorkách, protože svým vedením žádnou alternativu nepředstavuje) nenazývala „alternativou“, resp. kdy neexistovala, zaznívala pravidelná volání po vysoké účasti lidí u voleb všech druhů. Od koho? Kupodivu nejčastěji od stran, které se samy nazývaly protisystémové, tedy např. od KSČM. Jak bývalo toto volání odůvodňováno? Účast u voleb je údajně největší občanskou cností, prostřednictvím voleb můžeme provádět změny, a kdo se voleb neúčastní, ať si prý potom nestěžuje na poměry, měl právo je změnit! Pakliže tyto názory hlásala formálně protisystémová, tedy protikapitalistická KSČM, vidíme další důkaz její systémovosti, sepjetí s kapitalistickým systémem. Přes všechen úpadek KSČM hlásá podobné názory dál. Dnes už na to není sama, připojila se k ní téměř celá „alternativa“. Při jaké příležitosti? Při příležitosti poslední komunálních a senátních voleb.
Mezitím i režimní politologové, např. Tomáš Lebeda, dokazují pokračující trend odcizování voličů od politických stran a volebních aktu, trvající minimálně patnáct let. Volební účast je směšně nízká nejen v českých zemích, ale také ve většině států Evropy. Dokáže ji čas od času vybudit marketingově dobře zvládnutý a medializovaný spor uvnitř vládnoucí třídy, v podobě střetu mezi liberály a neokonzervativci, jako např. při posledních volbách v Itálii či před tím ve Francii a Maďarsku. Spor, ve kterém se revolučním hnutím opuštěný lid nechá přesvědčit, že jde také o něj. Po tomto humbuku se nic (v drtivé většině případů ani dílčího) nezmění a karavana jde dál – bez lidu a proti lidu. Rituální, formální, nikoliv obsahovou se stává účast u voleb (ve srovnání před např. 15 lety a více) také dle zkušeností nemalé části lidí. Tím nechci říci, že kdyby se lidé o volební strany a programy více zajímali, došlo by k zásadní změně. Tím chci pouze zdůraznit postupující odcizení také v této oblasti kapitalistické společnosti.
Sledujeme stále se recyklující politické strany v různých podobách a odstínech, které postupně ztrácejí i svou formální různost – to není fenomén jen ČR či SR. Opakovaně a stále dokola se potvrzuje skutečnost, že ať si lidé zvolí kohokoliv, životní podmínky a jejich vývoj budou v podstatě stejně. A reálné, opravdu protisystémové alternativy není. Těmito zkušenostmi dospěla většina lidí nejen v ČR k názoru, že volit v současných volbách není koho, protože ji nikdo nezastupuje. Že volit nemá smysl, protože se v takových podmínkách nic nezmění. A tento postoj zastává dlouhá léta.
Cením si tohoto živelně, zkušeností a pocity získaného postoje. Je hlasem (sice neuvědomělým) platnosti staré pravdy, že proletářův „výběr“ ve většině buržoazních voleb spočívá v tom, že si volí ze zástupců kapitalistů, kteří ho budou po čtyři léta vykořisťovat a ožebračovat. Prostřednictvím voleb v kapitalismu a institucí jeho státu nejenže v současné době (tak jako v minulosti) nelze nic zásadního změnit, ale za stávajících podmínek ČR a SR (nejen) nelze volbami změnit ani nic dílčího, v některých případech ani kosmetického.
Podmínky mohou změnit pouze sjednocení, zorganizovaní, vzdělaní a organizovaní lidé – zaměstnanci, dělníci, nezaměstnaní, důchodci, lidové vrstvy. A jejich subjekty ve volbách nekandidovaly. Taková kandidatura by krom toho byla jen doplňkovou aktivitou k hlavnímu záběru – činnosti mimo systémové a režimní mantinely. Tvrdím, že touto cestou je třeba jít.
Zabývat se výsledky voleb nemá ze shora řečených důvodů smysl. Desítky let trvající cesta od zhoršování k tragédii ve všech základních oblastech života většiny lidí bude pokračovat. Zajímavé údaje však bylo možné i tak získat. Účast ve volbách do obecních zastupitelstev činila 46,07%, ve volbách do Senátu dokonce 19,44%. Už jen skutečnost, že současný režim může považovat za platné volby, kterých se zúčastní každý pátý oprávněný volič, o samotném režimu vypovídá mnohé. Že tyto „zástupce a reprezentanty“ poté bere vážně, je ještě vážnější.
Jak na výsledky reagovala „alternativa“? Po úspěšné demonstraci 3. 9., která je však daleko více zásluhou obyčejných lidí, si zřejmě dělala chutě na křesla v zastupitelstvech, Senátu, na podíl na moci. Reagovala nerudně, možná až podrážděně. Tentokrát už nejen KSČM, ale i Časopis Argument, Alarm, Kudy z krize, Josef Skála a jeho spojenci, mnohé neokonzervativní subjekty unisono lkali nad tím (čest výjimkám, které existují a ozvaly se), že lidé nepřišli k volbám, že nevystavili stopku protilidové a protinárodní (s tímto označením plně souhlasím) vládní koalici. Tito kritici vůbec nepochopili, že většina lidí dospěla k mnohem pevnějšímu a realističtějšímu postoji než oni. A že pokud by s touto většinou, nebo velmi početnou částí lidí chtěli pracovat, měli by z těchto postojů těžit. Ne kvůli marketingu, ale proto, že jsou tyto postoje správné. Ale to už „alternativě“ moc radím a obávám se, že jde o příslovečné házení hrachu na stěnu.
Neznalý člověk si může klást otázku, proč podobné výtky, výzvy k účasti ve volbách hlásá i KSČM, KSČ, různé formálně protikapitalistické struktury. Jak je možné, že nedospěly k takovému poznání jako většina lidí? Příčin je mnoho a na tomto místě není prostor k jejich rozkrývání. Tento postoj obráží rozkladný charakter zmíněných stran. A z něho plynou dvě vysvětlení: potřebují voliče, aby ještě jednou zasedly v příslušných křeslech a své strany pomocí státních peněz resuscitovaly. Proto hlásají názory, které lze v současných podmínkách označit za reformistické – v dnešních podmínkách nelze prostřednictvím voleb změnit nejen zásadní, systémové oblasti života, ale ani většinu menších a dílčích problémů, otázek. Důkazem toho je praxe posledních desetiletí. Kdo tvrdí, že tak za daných podmínek postupovat lze, lapil se do pasti reformismu.
O parlamentním kretenismu hovořili a psali naši předchůdci před mnoha desetiletími. Jsem nucen zdůraznit, že politici či odborníci, kteří po x-té fanaticky a zoufale vyzývají občany k účasti ve volbách, aby jim následně spílali, že si neúčastí vyrazili z rukou možnost poměry změnit, že rezignovali na demokratickou a občanskou povinnost, trpí volebním kretenismem. Nevšimli si, že současná buržoazní demokracie ve své formálně platné demokratičnosti nenabízí taková práva, možnosti a svobody, jako před desítkami let. Zaspali v iluzi sociálního státu, a to ještě ne našeho, protože u nás ho nikdo nikdy netvořil. Zaspali ve vývoji, hluboko v minulosti.
Jiří Charvát