Esther Bejaranové bylo celých 96, přesto její smrt zasáhla těžce, zanechávajíc bolestnou mezeru na německé antifašistické scéně. Do posledních dnů svého života byla bojovnicí, vyslovující, zpívající a šířící dobré slovo všude kolem, zvlášť k mladým lidem.
Její život málem skončil, když byla mladá, devatenáctiletá, děsivě, poté, co byla nacpána do dobytčáku s dalšími židovskými Němci na poslední cestě do Osvětimi. Na rozdíl od většiny své rodiny přežila díky své schopnosti hrát na klavír a potěšit nějakého milovníka kultury mezi zabijáky. „Umíš taky hrát na harmoniku?“ Ano, lhala a sebrala základy dost rychle na to, aby mohla být zařazena do „dívčího orchestru“, který se používá ke zklidnění a oklamání nastupujících vlaků lidských bytostí, čímž se vyhne incidentům cestou do plynových komor. Byla to ošklivá práce, ale umožnila jí přežít, dokud ji po útěku před strážemi na nuceném „pochodu smrti“ na konci války nezachránila Rudá armáda a jednotky americké armády. Číst dál
