Zvlášť patrné je to po zpřísnění opatření od 1. března. Zatímco režimní média trvale tvrdí, že tato jsou vesměs dodržována, jen letmým pohledem na ulice měst a další veřejná prostranství každý vidí, že to platí nanejvýš „tak nějak napůl“, spíše ani to ne.
Dokonce i v některých velkých podnicích se stovkami zaměstnanců nikdo pracovníky ani neinformoval o tom, že by nějaká mimořádná opatření platila, natož aby je vymáhal. V březnu minulého roku se vyvěsily cedule s příkazem nosit roušky, během léta si všichni zvykli, že už to neplatí, a při tom zůstalo. Kdo nesleduje sdělovací prostředky, vlastně ani neví, že by měl nosit na pracovišti respirátor, nebo se to dozví jen neoficiálně z doslechu a nepřikládá tomu význam. Celá řada zaměstnanců včetně vedoucích pracovníků se tváří, že buď o ničem nevědí, nebo tvrdí, že se na ně vztahuje výjimka (a někteří si to možná opravdu myslí – dlouho platila výjimka při dvoumetrovém rozestupu a informace o jejím zrušení se mezi pracující často nedostala jinak než z médií).
