Sedím v pobřežní kavárně letoviska Ierapetra na jižní Krétě. Téměř africké vedro podtrhuje jižní vítr. Studené pití je fajn. Idyla nedělního odpoledne téměř dokonalá a najednou někdo začne křičet: “Už jsou tady, už je přitáhli,” přičemž zavládne všeobecné vzrušení. Vojenská loď právě doplouvá do přístavu a za sebou táhne plesnivou, ztrouchnivělou, prorezlou bárku, na jejíž palubě se tísní stovky vyhublých těl s ustrašenýma očima. Kolem krouží několik člunů pobřežní hlídky. Námořní hlídka odlovila další loď imigrantů z Afriky, s jejichž bezvládným plavidlem si pohrávaly vlny Libyjského moře a osud… Spouští se debata:
- Chudáci, co s nimi bude?
- Měli se tvářit, že je nevidí a nechat je, ať si je loví Turci nebo Italové
- Měli je hned potopit
V jiných zeměpisných šířkách a délkách čtu v novinách, že imigranty rozhodně nechceme. Je to islámské nebezpečí, rozvraceči naší kultury, kriminálníci. Sami máme málo. A za tím si stojíme, vždyť to máme ve volebním programu.
Totéž na druhé straně Atlantiku, kde potomci bílých imigrantů spustili hon na jiné bílé (nebo skoro bílé) imigranty, aby je posílali do koncentračních táborů, odkud je budou přesouvat zpět do jejich zemí.
Jsem archeolog. Bezděky mi přichází na mysl expanze Indoevropanů, doba stěhování národů, příchod Slovanů…
Držím v ruce bleděmodrou knížku se zlatými písmeny: Včelař z Aleppa. Autorkou je britsko-kyperská spisovatelka Christy Lefteri, která se narodila v roce 1980 v Londýně, uprchlíkům z Kypru, jež vyhnal turecký útok na ostrov v roce 1974. Její první román: Meloun, ryba a bible (česky zatím nevyšel) pojednává o osudech její rodiny a turecké invazi na Kypr. Světově úspěšný román Včelař z Aleppa (2021, nakladatelství Zeď) byl inspirován obdobím, kdy pracovala jako dobrovolnice UNICEF v Athénách v uprchlickém táboře. Pro tento román použila příběhy, které jí uprchlíci vyprávěli, i ty, jichž byla sama svědkem.
Na stránkách této knihy se rozvíjí sugestivní příběh o tom, jak se život může obrátit naruby. Lefteri popisuje osudy fiktivního včelaře Nuriho a jeho ženy Afri z Aleppa. Nuri a jeho švagr Mustafa chovají včely na stráních kolem Aleppa, provozují úspěšný obchod s medem a dalšími včelími produkty. Afra je výtvarnice. Obraz pohodové rodiny doplňuje jejich malý synek Sami. Píše se rok 2010 a do Sýrie vstoupí válka. Muslimské bratrstvo likviduje jednoho za druhým, kdo se nepřidá k jeho fanatickým bandám. Ze země odchází Nuriho švagr s rodinou, bomba zabije malého Samiho a Nuri s Afrou prchají na poslední chvíli před islamisty. Jejich rodina, podnikání, dům, vše je v troskách. Prchají do Turecka, kde zažívají první uprchlické útrapy. Afra ztrácí zrak. Veškerá péče je na Nurim. Podaří se jim sehnat překupníka, kterého nekřesťansky přeplatí, aby je nalodil na podivuhodné plavidlo, které by mělo při troše štěstí přistát u řeckých břehů. To se nakonec podaří. V Řecku “vítá” pár šílený uprchlický tábor, nocování pod širým nebem uprostřed athénského pekla. Nurimu se opět podaří dostat se z tábora ven a vydělat peníze na další ilegální přechod hranic, tentokrát do Anglie, kde je již jeho švagr. Opět jsou umístěni do uprchlického centra. Nakonec se ukáže, že Afřina slepota byla reakcí na ztrátu syna a že Nuri měl celou dobu halucinace, protože si myslel, že na cestě našli malého chlapce, který putuje s nimi. Spojí se s příbuznými a kniha končí. Příběh vypráví Nuri a jednotlivé epizody jsou na přeskáčku.
Šílenost současného světa, vhled do života mnoha uprchlíků, jejich pohnutek, reakce na nečekané útrapy jsou pravdivé. Uprchlíci jsou představování jako jednotlivé individuality mající minulost, své strachy a touhy. Mají jména, vypráví své příběhy. Není to anonymní masa. Román rozhodně stojí za přečtení hlavně těmi, kteří mají tendenci klonit se souhlasným názorům na potápění lodí s uprchlíky, na sběrné tábory a deportace.
Román je skvěle napsaný. Má spád, logiku, lidské osudy jsou věrohodné. Lefteri disponuje excelentní znalostí situace, brilantní dovedností psát a rozhodně notnou dávku talentu. Ale román postrádá to, co mnoho současné literatury: kauzální souvislosti. Alespoň naznačení, co situaci vyvolalo a vyvolává. Proč je taková nespravedlnost v současném světě? Jako by se události sešly vyvolané nějakým nadpřirozeným důvodem, téměř z ničeho nic. A také, jaká jsou případná východiska. Musí to tak být pořád? Lefteri (bohužel) připouští, že svět je prostě takový.
Veronika Fabiánová