Skip to content

Svobodu pro Palestinu!

Prohlášení k situaci na Předním východě

 

Celý svět se zatajeným dechem sleduje situaci kolem kousku země jen o něco většího než Brno, který by se vešel více než desetkrát do většiny krajů v ČR a kde se v nelidských podmínkách tísní přes 2 miliony obyvatel (největší koncentrace lidí na světě). Již přes tři týdny odolává Gaza – totálně zdevastovaná, izolovaná, pod absolutním embargem na vodu, potraviny, elektrický proud zběsilému bombardování a vraždění ze strany Izraele pod záminkou útoku palestinských sil pod vedením hnutí Hamás. Palestinci v Gaze prozatím evidovali na 7 tisíc mrtvých, z nichž je více než třetina dětí, zastavení dodávek elektrického proudu a vody, výpadek telekomunikací, nepřetržité bombardování typu „padni komu padni”, útoky na zařízení OSN, Lékařů bez hranic a dalších humanitárních organizací.

Jsme za okamžité zastavení palby z obou stran, jak navrhlo Jordánsko na zasedání OSN 27. 10. 2023, za přijetí takových opatření, která zajistí vytvoření nezávislého palestinského státu, jak byl definován deklarací OSN z roku 1967, okamžité zastavení budování dalších izraelských sídlišť na západním břehu, návrat všech vystěhovalých Palestinců, propuštění všech politických palestinských vězňů z izraelských věznic, bezodkladné zastavení embarga uvaleného na Palestinu ze strany Izraele a přijetí opatření, která povedou k mírovému soužití obou států. Odsuzujeme podporu představitelů ČR sionistické politice současného Izraele!

 

Něco málo z historie

Argumenty typu, že nikdy žádný palestinský stát neexistoval, a tudíž nemá nárok na existenci ani dnes, jsou demagogické, nesmyslné a účelové, nebo v lepším případě hloupé. Přirozeně bychom mohli jít velice hluboko do historie a stále bychom naráželi na zájmy velmocí kontrolovat strategickou oblast Předního východu, její přírodní zdroje, suchozemské i námořní dopravní tepny.

Poměry sil na Předním východě byly tedy velmi komplikované od počátku moderních dějin. Právě kapitalistické koloniální velmoci mají lví podíl na situaci v regionu. Po pádu Osmanské říše byly na území Předního východu vytvořeny britské kolonie, konktrétně Palestina a Zajordánsko. Odpor porobeného obyvatelstva však sílil hlavně po první světové válce, a tak se Británii hodilo řešení vytvořit na arabském území nového nepřítele, který by odpoutal pozornost od koloniální nadvlády, a proto podporovala snahy Sionistické federace vedené Balfourtem v Británii a Rockefelerem v USA. V roce 1926 byla podepsána tzv. Balfourtova deklarace, která umožňovala vytvořit jakési nezávislé enklávy v rámci Impéria právě na Předním východě. Tyto enklávy mohly být arabské nebo židovské. Sionisté to chápali jako zárodek budoucího státu. Dlouhodobými organizátory a podporovateli vytvoření židovského státu byla Britská sionistická federace a bohatí Židé v USA, kteří samozřejmě chtěli mít podíl na ziscích ze zdrojů Předního východu. Tyto byly také ze strany Británie výrazně podporovány. Mnoho z těchto enkláv obyvatelstva, které v oblasti přebývalo od starověku, se také hlásilo ke komunistickému a socialistickému hnutí. Zároveň bojovaly za vznik izraelského státu. Z nich vznikly tzv. kibucy, jakési družstevní pospolitosti. Současně byla podporována migrace Židů z nejrůznějších částí světa. Ve 30. letech pak Británie dala přednost arabským silám, aby rozlomila jejich možné spojenectví s Německem a snahy vytvořit izraelský stát byly odsunuty na vedlejší kolej.

Po druhé světové válce, i pod vlivem zvěrstev páchaných hitlerovci na židovském obyvatelstvu celé Evropy, byly vytvořen židovský stát Izrael (1948), přičemž západní břeh okupovalo Jordánsko a  Egypt pásmo Gazy. Jednalo se o umělé vytvoření státu, rozhodnutím velmocí zvenčí. Tento konstrukt neměl nic společného s lidovým hnutím, osvobozeneckým hnutím ani jiným procesem vyjadřujícím nějakou formou lidovou vůli. Jednalo se o mocenský zásah sledující geopolitické a ekonomické cíle v globálním měřítku.

Nový izraelský stát za podpory hlavně USA se však v oblasti začal chovat expanzivně. Anektoval území, která patřila Egyptu, Libanonu, Sýrii a válečná střetnutí byla velmi frekventovaná.

V roce 1967 po tzv. šestidenní válce došlo k ratifikaci úmluvy OSN, která definovala hranice státu Palestina na západním břehu Jordánu a v pásmě Gazy. Od této doby Izrael neuznal a nedodržel ani jednu deklaraci OSN, kterých bylo několik desítek. Naopak perzekuce Palestinců, kteří jsou vyháněni ze svých domovů pod nejrůznějšími záminkami, jejich držení v uzavřených oblastech, neuznání palestinského státu na jedné straně a nepřiznání občanských práv na straně druhé logicky vedl k vytvoření mnoha organizací cílících na osvobození Palestiny a jejího uznání coby státu. Poznamenejme, že některé státy Palestinu uznávají jako stát, některé ne. Palestina má ambasády v mnoha zemích (např. i u nás), ale tyto úřady nemají prakticky žádné kompetence. Do Palestiny je možné se dostat pouze s izraelským vízem.

Nejznámější z těchto organizací byla OOP (Organizace pro osvobození Palestiny) vedená Jásirem Arafatem. Paralelně existovaly i různé islámské organizace založené na náboženském základu. Arafat se po roce 1989 dostal do bezvýchodné situace a rozhodl se se západními velmocemi jednat. Ale ani tato taktika nepřinesla žádné výsledky zajišťující Palestincům suverénní stát, nebo alespoň nějakou de facto autonomii. Snaha oslabit OOP a její neúspěchy obhájit palestinskou samostatnost, které však byly hlavně důsledkem globálního geopolitického kontextu a poměru sil, vedly k založení organizace Hamás, která reprezentuje palestinskou buržoazii a umírněné islámské kruhy.

Izrael byl posílen a započalo období intenzivního dosídlování Izraele a zakládání tzv. sídlišť s ohromnou podporou USA. Situace byla neúnosná a po tzv. druhé intifádě došlo k dalším dohodám mezi palestinskou stranou a Izraelem: Úmluvy z Osla (1993). V roce 1994 byla pokrytci Švédské akademie udělana Nobelova cena za mír Arafatovi, Rabinovi a Peresovi. Následoval atentát na Jicchaka Rabina, tehdejšího předsedy vlády Izraele a zastánce dohody s Palestinci, a ignorování čerstvě podepsaných dohod ze strany Izraele a nástup sionistických sil. Dohody z Osla byly ohromným ústupkem ze strany Palestiny. Arafat sklidil tvrdou kritiku a reakcí byla podpora Hamásu.  V Oslu se představitelé Izraele a Palestiny – velmi stručně a zjednodušeně řečeno – dohodli, že situace zůstane tak, jak je. Izrael může postavit zeď mezi oběma enklávami a nebude dál rozšiřovat své území. Ale Izrael opakovaně prokázal, že si nepřeje žádnou dohodu, ale likvidaci Palestiny. Stavba zdí kolem dnes již ostrůvků palestinského osídlení by znamenala uznání integrity alespoň nějakého palestinského území. Vysídlování Palestinců (hlavně z východního Jeruzaléma), stavba nových gigantických sídlišť na palestinském území pokračují do dnešních dnů.

Je naivní doufat, že lidé uzavření za zdí, pod totální kontrolou, bez možnosti cestovat, svobodně se pohybovat alespoň po vlastní zemi, zůstanou nečiní a smíření s osudem. Je naivní věřit, že přijmou svůj osud lidí druhé kategorie. Kdo jiný než Židé by si toho měl být vědom! I ve fyzice platí, že tlak vyvolává protitlak, akce reakci a tento třetí Newtonův zákon platí i pro dialektiku historických a společenských procesů.

Přání a touha Palestinců je naprosto legitimní, odůvodněná a logická. Jejich boj proti izraelské okupaci je osvobozeneckým bojem.

Nakonec v samotném Izraeli není situace vůbec jednotná. Stejně jako v Palestině i v jiných zemích jsou lidé různých názorů vytvářející různá politická uskupení, je tomu tak i v této zemi. V současnosti vládne koalice krajně pravicových, fundamentalistických stran vedených Netanjahuem ze strany Likud (Národní liberální hnutí), která ale nemá úplně pevné postavení. V Izraeli působí množství politických stran vyjadřujících sionistické sekulární i náboženské zájmy, ale také klasické liberální strany, arabská nacionalistická uskupení, zastánci dvojstátí, sociální demokracie. V Izraeli je ale také aktivní Komunistická strana Izraele, známá pod hebrejským akronymem MAKI, jenž je v současnosti společně se se stranou arabské obnovy Ta’al částí hnutí Chadaš, které v parlamentu získalo 4 křesla. Přehlíženi nemohou být ani ortodoxní Židé, kteří nesouhlasí s existencí státu Izrael, nesouhlasní s jeho válečným profilem a odmítají současnou politiku.

Útok Hamásu na Izrael nebyl nápad několika fanatických bláznů, ale logické vyústění dlouhotrvajícího a v posledních letech stupňujícího se utiskování Palestiny ze strany Izraele. Informace o jeho brutalitě a násilí směřované na civilní obyvatelstvo se minimálně v některých případech ukázaly jako lživé a systematicky vytvářené kolosy kontrolujícími hromadné sdělovací prostředky a obchod s informacemi (viz https://www.902.gr/eidisi/politiki/345020/ergastiria-propagandas-kai-kataskeyis-eidiseon-stin-proti-grammi-toy-polemoy?fbclid=IwAR1vPI73C4eZuobF5_Rr-1OTtWlBgab5ijf5LsyXMhlW6WGevR3rT-mgngw).

 

 

Aktuální informace

Izrael chystá pozemní útok, drtivý a konečný, píší nejenom česká média v každodenním rytmu. To je ale jenom zbožné přání. Situace kolem Gazy je úplně jiná. Pokusy o pozemní útoky prozatím vždy skončily fiaskem. Izraelská obrněná vozidla jezdí podél hranice, ale nedokáží se dostat do pásma. Několik pokusů skončilo tím, že obrněná vozidla musela zůstat na místě, protože se dostala do obklíčení a nedokázala se včas stáhnout z území Gazy.

Izrael tedy bombarduje pásmo Gazy, a to včetně nemocnic, škol, obytných čtvrtí, a dokonce zařízení mezinárodních humanitárních organizací. Např. Lékaři bez hranic již hlásí mrtvé i ze svých řad.

Palestinské organizace se sjednotily v boji proti izraelskému útoku a odolávají přesile, vybaveni mnohem primitivnějšími zbraněmi. Daří se jim bombardovat některá města v Izraeli. Do vzdušných útoků se zapojil i libanonský Hizballáh. Situace připomíná žonglování s prskavkami na sudu se střelným prachem.

Aktuální situaci na bojištích je možné sledovat na serveru eksegersi.gr (např. https://eksegersi.gr/diethni/oi-sionazistes-egklimaties-polemoy-diaprattoyn-genoktonia-toy-palaistiniakoy-laoy/).

26. října předneslo Jordánsko návrh u OSN, aby došlo k okamžitému zastavení palby. 120 zemí bylo pro, 45 se zdrželo hlasování a 14 podporovatelů sionistického režimu bylo proti. Je třeba uvést, o koho se jednalo: samozřejmě Izrael, Spojené státy, Tongo, Paraguay, Papua-Nová Guinea, Nauru, Mikronésie, Marshallovy ostrovy, Fidži, Guatemala, Rakousko, Chorvatsko, Maďarsko a Česká republika.

Zajímavý je pohled podporovatelů pozemní operace v Gaze v samotném Izraeli, kdy během jednoho týdne poklesl počet přívrženců pozemní operace z 60 na 49 %. 28. října se v Tel Avivu sešla masivní demonstrace odpůrců války, za mír.

Izrael není oběť, jak je prezentováno oficiálními zdroji v České republice. V každém případě i mírumilovní občané Izraele a demokraté také doplácejí na sionistickou, fašistickou a imperialistickou politiku současného Izraele a jeho spojenců.

 

Komentář k situaci v ČR

Česká republika, nebo lépe řečeno její vláda a ostatní oficiální představitelé, podporují sionistickou politiku Izraele. V tomto směru jsou koncipovány veškeré zprávy v masmédiích. Jen výjimečně se ozve pochybný hlas, a to jenom proto, aby bylo okamžitě demonstrováno, jak je chybný.

Zajímavá je však situace veřejného mínění. Veřejnost po první reakci na zprávu o „teroristickém” útoku Hamásu na izraelské civilní cíle sice zareagovala odsouzením útoku, ale dnes je většina lidí velmi zdrženlivých. Vládě obecně nevěří. Praktiky Izraele si nezadají s kroky hitlerovského Německa a těžko se s nimi ztotožnit. Téma Palestiny v debatách absentuje na rozdíl od útoku Ruska na Ukrajinu před rokem a půl. Izraelských vlajek na profilech Facebooku je poskrovnu.

Tato situace v České republice je v Evropě spíše výjimečná a je charakteristická pro země užší střední Evropy. V ostatních zemích: velmi výrazně ve Francii, Dánsku a ostatní Skandinávii, Nizozemí, Itálii, Irsku nebo v Řecku jsou organizovány masové demonstrace na podporu Palestiny. V jiných zemích dochází ke spontánním projevům podpory palestinské svobody v dopravních prostředcích, na fotbalových zápasech, a to i přes oficiální zákazy: např. ve Skotsku, Británii i jinde. Propalestinské demonstrace probíhají také ve Spojených státech i přes zákazy a výhružky americké administrativy.

 

Používané argumenty proti Palestině:

Palestina neexistovala: za Římanů byla na území současného Izraele provincie Judea.

Ano, ale v roce 133 došlo k reorganizaci, v jejímž rámci došlo k rozšíření provincie a přejmenování na Syropalestinu, přičemž argumenty používající vytržené epizody z historie jsou demagogické. Jako bychom říkali, že Česká republika by měla být součástí Německa, protože Germáni byli na našem území dříve než Slované.

 

Palestina byla vždy součástí nějakého jiného státu.

Ano, ale to také není argument. Znamenalo by to, že na stát mají nárok pouze ty národy, které již někdy stát měly a nesl stejné jméno? Tak by přece nemohlo vzniknout ani Československo. Jak bychom se pak pod prizmatem takového argumentu dívali třeba na vznik USA?

 

Arabové anektovali oblast Palestiny v 7. století v rámci džihádu.

Podobné výroky rozhodně nepopisují správně situaci na Předním východě. Arabský muslimský fenomén skutečně expandoval směrem na Přední východ a posouval hranice tehdejší Římské říše (kterou označujeme jako Byzantskou), ale tento postup rozhodně nebyl agresivní. Velmi často místní obyvatelstvo dávalo přednost islámu před tlakem křesťanského státu. Archeologie nezaznamenává žádné destrukce v inkriminovaném regionu. Pokud zpochybníme pohyby Arabů v raném středověku, budeme mít stejný názor na migraci Langobardů, Vizigótů, Slovanů, Maďarů, Vikingů?

Stejně tak aktivní džihád je záležitostí až období 12. století coby reakce na křížové výpravy. V předešlých obdobích nedocházelo k násilné islamizaci na rozdíl od násilné christianizace v mnoha místech Evropy. Pokud kritizujeme džihád a různé větve islámu, pak se musíme stejným způsobem dívat na rozpory ve středověkém křesťanství, na postavení žen ve středověku a na již zmíněné křížové výpravy. A vždy historické události chápat v daném dobovém kontextu.

Raný islám se v mnohém inspiroval v křesťanství; považoval jak křesťanství, tak judaismus za bratrská náboženství pocházející ze stejného základu.

 

Hamás = Tálibán.

Toto postavení na roveň obou organizací zdůvodňuje a ospravedlňuje zásah proti Palestině podle stejného vzorce jako v Afganistánu. Ale existuje mnoho rozdílů. Hamás vznik jako reakce na neúspěchy OPL a jako reakce na situaci vzniklou po pádu socialistického tábora. Hamás reprezentuje hlavně zájmy palestinské buržoazie, která věří, že je třeba vytvořit národní stát se silnou armádou. Hamás byl podporován ze strany Izraele a dalšími mocnostmi právě proti OPL. Ale jeho cílem je osvobození palestinských území. Nemá v programu náboženské čistky. Vznik Tálibánu a také fakt, že USA odešly z Afganistánu a zanechaly prakticky veškerou výzbroj této organizaci, mluví za vše.

 

Jedná o střet civilizací a kultur: na jedné straně stojí křesťansko-židovská demokracie a druhé straně islámské zpátečnictví a barbarismus.

Tento přístup zastírá pravé důvody, kterými jsou třídní a kapitálové rozpory. Je rasistický, když vyjadřuje, že nějaký národ, jazyk, náboženství jsou ze své podstaty lepší a ušlechtilejší než ostatní, nebo nějaký jiný národ.

 

Palestinci používají děti jako štít.

Bohužel Palestinci z Gazy nemají kam odejít. Nemají kam schovat děti, ženy, staré občany. Nezbývá jim, než je nechat v ohrožení.

 

Závěrem

Situace na Předním východě odráží bezvýchodnost krize kapitalismu. Je téměř jisté, že pokud nedojde k okamžitému zastavení běsnění sionistické izraelské armády, konflikt se rozšíří do dalších zemí a další země zasáhnou. Tím eskalují rozpory a válečné střety, kterých je po celé zeměkouli požehnaně. Je logické, že Palestinci budou hledat spojence. Tím dojde k zapojení dalších zemí do konfliktu (Irán, Rusko, Čína). Naší povinností je usilovat, aby se Česká republika neúčastnila dalšího rozdmýchávání konfliktu a vzdala se poskytování jakékoliv vojenské pomoci Izraeli.

Osud nás všech je spojený s mírem nebo válkou na Předním východě.

V palestinském konfliktu se bez příkrasy zrcadlí kapitalismus v plné „kráse”. Proklamace o spolužití, multikulturalismu, globálním míru, demokracii a spravedlnosti slouží k obalamutění maloburžoazních zájmů, jsou v době střetu s odpůrci světového systému nebo s třídními nepřáteli zapomenuty jak stará reklamní hesla a jediným politickým prostředkem se stává tmářství, násilí a válka.

 

Redakce