Akutní potravinová krize zasáhla svět v roce 2008. Je na špičce dlouhotrvající krize zemědělství a potravin, jež zanechala již miliardy lidí hladových a podvyživených. K plnému pochopení strašlivých důsledků toho, co se dnes děje, je nezbytné podívat se na vzájemné působení obou těchto krizí, krátkodobé i dlouhodobé. Prvotně obě krize vzešly z produkce potravin, vlákniny a teď biopaliv pro zisk a z rozporu mezi potravinami a lidmi, jakou toto nevyhnutelně vyvolává.
„Běžný“ hlad před současnou krizí
OSN odhaduje, že z více než šesti miliard lidí, kteří dnes obývají svět, jedna miliarda trpí trvalým hladem. Ale toto číslo, což je pouhý hrubý odhad, opomíjí ty, kteří trpí nedostatkem vitamínů a výživných látek a dalšími formami podvýživy. Celkový počet potravinami nezajištěných lidí, kteří jsou podvyživení nebo postrádají rozhodující živiny, se pravděpodobně blíží třem miliardám – asi tak polovině lidstva. Vážnost této situace je zřejmá z něco přes rok starého (psáno 2008; pozn. překl.) odhadu OSN, že denně umírá průměrně 18 000 dětí přímými či nepřímými následky podvýživy (Associated Press, 18. února 2007).
Nedostatečná produkce je příčinou toho, že lidé hladoví, jen zřídka. To je nejlépe vidět ve Spojených státech, kde navzdory produkci většího množství potravin, než populace potřebuje, hlad zůstává významným problémem. Podle Ministerstva zemědělství USA žilo v roce 2006 přes 35 miliónů lidí v potravinami nezajištěných domácnostech, včetně 13 miliónů dětí. Kvůli nedostatku potravin dospělí ve více než dvanácti miliónech domácností nemohou jíst vyvážené jídlo a ve více než sedmi miliónech rodin měl někdo menší porce nebo jídlo občas vynechával. V téměř pěti miliónech rodin nemají děti během roku v určitou chvíli dostatek jídla.
V chudých zemích také není neobvyklé, že uprostřed obecně rozšířeného neustálého hladu dochází ke špatnému rozdělování nebo promrhání zásob potravin. Článek v New York Times přinesl před několika lety příběh s tímto titulkem: „Chudí v Indii umírají hladem, zatímco přebytky pšenice hnijí“ (2. prosince 2002). Jak v titulku uvedl Wall Street Journal v r. 2004: „Nedostatek uprostřed hojnosti, indický paradox: skvělé žně a rostoucí hlad“ (25. června 2004).
Žádné „právo na jídlo“
Hlad a podvýživa jsou obecně příznaky většího výchozího problému – chudoby v ekonomickém systému, jenž neuznává, jak vyjádřila Rachel Carsonová, jiné božstvo než boha zisku a produkce. Potraviny jsou téměř ve všech zemích světa ohroženy stejně jako ostatní komodity jako oděvy, automobily, tužky, knihy, diamantové šperky a další. Není brán ohled na to, že by lidé mohli mít právo nakoupit jakoukoli konkrétní komoditu, a v tomto ohledu se nečiní žádný rozdíl mezi nezbytnostmi a luxusem. Ti, kdo jsou bohatí, si mohou dovolit nakoupit co chtějí, zatímco chudí často nejsou schopni si obstarat dokonce ani základní potřeby. V kapitalistických vztazích nemají lidé právo na přiměřenou stravu, útočiště ani lékařské ošetření. Tak jako u ostatních komodit, lidé bez toho, co ekonomové nazývají „koupěschopná poptávka“, nemohou nakoupit dostatečně výživnou stravu. Samozřejmě nedostatek „koupěschopné poptávky“ v tomto případě znamená, že chudí nemají dost peněz, aby si koupili jídlo, jaké potřebují.
Lidské bytosti mají „biologickou poptávku“ po jídle – všichni potřebujeme jídlo, stejně jako potřebujeme vodu a vzduch, abychom mohli dál žít. Je systematickým faktem kapitalistické společnosti, že mnozí jsou vyloučeni z plného uspokojení této biologické potřeby. Je pravdou, že některé bohaté země, zejména evropské, pomáhají nasytit chudinu, ale samotný způsob fungování kapitalizmu neodmyslitelně vytváří nižší vrstvy společnosti, jež často postrádají to základní k lidské existenci. Ve Spojených státech existuje mnoho vládních iniciativ – jako poukázky na nákup potravin a programy obědů ve školách – s cílem nasytit chudé. Avšak financování těchto programů zdaleka nesplňuje potřeby chudiny, a různé charity svádějí namáhavou bitvu ve snaze tyto rozdíly vyrovnávat.
V tomto období umírá hladem relativně málo lidí, s výjimkou krutého hladu vyvolaného válkami a rozvraty. Nejspíše získají chronickou podvýživu a potom jsou sužováni různými nemocemi, jaké jim zkracují život nebo je učiní zuboženějšími. Metla podvýživy ohrožuje mentální i fyzický vývoj dětí, a poškodí je tím po celý zbytek života.
Akutní a narůstající krize: Velký hlad roku 2008
V tomto dějinném okamžiku tu jsou, navíc k „běžnému“ hladu, o němž je řeč výše, souběžně dvě na sobě nezávislé potravinové krize. Krutá a pronikavá krize, stará asi dva roky, se den ode dne zhoršuje; o té jsme mluvili nejprve. Krutost současné krize nepřeháním. Rychle zvýšila počet lidí na Zemi, kteří jsou podvyživení. Ačkoli statistiky o nárůstu hladu za poslední rok (2007) ještě nejsou dostupné, je jasné, že mnoho lidí předčasně umírá nebo je jinak postiženo. Jako obvykle jsou Velkým hladem roku 2008 nejhůře zasaženi mladí, staří a churaví. Rychlý a souběžný růst světových cen základních potravinových plodin – obilí (kukuřice), pšenice, sójových bobů, rýže a jedlých olejů – spolu s mnoha dalšími plodinami má ničivý účinek na stále větší část lidstva.
Nárůst cen na světových trzích za posledních několik let není nijak překvapivý. Ceny šedesáti zemědělských komodit, s nimiž se obchoduje na světovém trhu, vzrostly vloni o 37 % a v roce 2006 o 14 % (New York Times, 19. ledna 2008). Ceny kukuřice začaly narůstat na začátku podzimu 2006 a za pár měsíců vylétly o nějakých 70 %. Ceny pšenice a sóji v této době také raketově stoupaly a teď jsou na rekordní úrovni. Ceny jedlých olejů (především ze sóji a olejné palmy) – základní potravinové složky v mnoha chudých zemích – vylétly raketově také. Ceny rýže v minulém roce také stouply, a to víc než o 100 % („High Rice Cost Creating Fears of Asia Unrest“ [Vysoké ceny rýže vyvolávají obavy z nepokojů v Asii], New York Times, 29. března 2008).
Příčiny růstu cen těchto potravin jsou celkem jasné. Za prvé, je tu množství problémů přímo či nepřímo spjatých s růstem cen ropy. Ve Spojených státech, v Evropě i v mnoha dalších zemích tento růst přinesl nový důraz na rostoucí plodiny, jež lze použít na palivo – nazývané biopaliva (nebo agropaliva). Tudíž pěstování plodin k výrobě lihu nebo sójových bobů a palmového oleje k výrobě naftového paliva je v přímé konkurenci s používáním těchto rostlin k potravě. V minulém roce bylo ve Spojených státech použito přes 20 % veškeré úrody zrní použito k produkci lihu – proces, jenž nepřináší o mnoho víc přidané energie, než se spotřebuje na jeho produkci. (Odhaduje se, že během příštího desetiletí bude v USA na produkci lihu obětováno kolem jedné třetiny úrody zrna [Bloomberg, 21. února 2008]). Navíc na ropě a zemním plynu je založeno mnoho vstupů pro široce rozsáhlou komerční zemědělskou produkci – od montování a provozování traktorů a žacích strojů až po produkci umělých hnojiv a pesticidů a sušení zrna k uskladnění. Cena dusíkatých hnojiv, celosvětově z umělých hnojiv používaných nejobvykleji, je s cenami energie svázána přímo právě proto, že se na jejich produkci spotřebuje tolik energie.
Druhou příčinou nárůstu cen zrní a sójových bobů a sójového jedlého oleje je, že roste poptávka po masu mezi střední třídou v Latinské Americe a v Asii, především v Číně. K uspokojení tohoto požadavku ostře narostlo používání kukuřice a sóji ke krmení dobytka, prasat a drůbeže. Celosvětová dodávka masa byla v r. 1961 71 miliónů tun. Za rok 2007 byla odhadnuta na 284 miliónů tun. Spotřeba na osobu se za toto období víc než zdvojnásobila. V rozvojovém světě rostla dvakrát tak rychle, zdvojnásobila se jen za posledních dvacet let. (New York Times, 27. ledna 2008.) Krmení stále více zvířat obilím zvyšuje tlak na obilné rezervy. Krmit obilím k produkci masa je značně neúčinný způsob, jak lidem poskytnout kalorie nebo proteiny. Zvlášť neúsporné to je u zvířat jako jsou krávy – se zažívacím systémem, jenž čerpá energii z buničiny – protože ta mohou získávat veškerou výživu z pastvin a bez zrní porostou dobře, i když pomaleji. Krávy nejsou dokonalými měniči zrní nebo sóji na maso – k získání libry masa požadují osm liber zrní, prasata pět a kuřata tři (Baron’s, 4. března 2008).
Třetí příčinou velkého skoku cen potravin je, že v klíčových zemích, které byly soběstačné – tj. nedovážely potraviny, ačkoli plno lidí trpělo hladem – teď dovážejí potraviny v obrovském množství. Jak říká zemědělský analytik z Dillí: „Když země jako Indie začnou dovážet potraviny, světové ceny strmě vyletí… Kdyby se Indie a Čína staly většími dovozci a přestaly být potravinově soběstačné, jak jsme to nedávno viděli v Indii, světové ceny definitivně stále porostou, což bude znamenat, že éra levnějších potravin už je nenávratně pryč“ (VOA News, 21. ledna 2008). Částečným důvodem tlaku na ceny rýže je ztráta zemědělské půdy kvůli jinému využití, jako na různé rozvojové projekty – nějakých 7 miliónů akrů (něco přes 2,8 mil. ha; pozn. překl.) v Číně a 700 000 akrů ve Vietnamu. Navíc výnosy rýže na akr v dosáhly v Asii stabilní hladiny. Deset let výnosy na akr nevzrostly a v blízké budoucnosti se to ani neočekává (Rice Today, leden-březen 2008).
Některé z příčin nedávného růstu cen pšenice a rýže se vztahují k počasí. Sucho v Austrálii, předním vývozci pšenice, a nízké výnosy u několika dalších vývozců ceny pšenice značně zasáhly. Cyklón v Bangladéši v roce 2007 zničil tamní úrodu rýže přibližně za 600 mil. dolarů, což vedlo k nárůstu ceny rýže přibližně o 70 procent (The Daily Star [Bangladesh], 11. února 2008). Loňské sucho (2007) na severu centrální Číny, spojené s neobvyklým chladem a sněhem během zimy, přiměje pravděpodobně vládu ke většímu nakupování potravin na mezinárodních trzích, což udrží tlak na ceny.
Spekulace na termínovém trhu a křečkování na místní úrovni jistě v této krizové situaci hrají své ve zdražování potravin. Jak se finanční krize v USA v zimě 2008 prohlubovala a rozšiřovala, spekulanti začali vkládat víc peněz do potravin a kovů, aby získali na tom, co je nazýváno „supercyklus komodit“. (Pokles kursu dolaru vůči ostatním měnám povzbuzuje „investování“ do hmotných komodit.) Ačkoli by bylo chybou vidět tyto aspekty, jakkoli opovrženíhodné a nelidské, jako příčinu krize, s určitostí zvýší bídu, když vyzískají na drahých trzích. Jistě je možné, že komoditní bublina praskne, což ceny potravin trochu srazí. Nicméně spekulace a místní hromadění budou zvyšovat tlak na ceny potravin. Nadnárodní společnosti, jež zpracovávají zemědělské produkty, vyrábějí různé potraviny a prodávají je veřejnosti, celkově fungují vyjímečně dobře. Zisky společností v čase nedostatku a růstu cen nabíhají obvykle dobře.
Ačkoli ke zvyšování cen jiných potravin není důvod, vysoké ceny mořských ryb vytvořily břímě navíc pro chudé i méně chudé. Vychytání mnoha mořských druhů tento důležitý zdroj proteinů ze stravy velkého procenta světové populace odstraňuje.
Reakce na krizi přišla ve formě demonstrací a nepokojů i změn v politice vlád. V několika posledních měsících došlo k demonstracím a nepokojům kvůli rostoucím cenám potravin v mnoha zemích, mimo jiné v Pákistánu, Guinei, Mauretánii, Maroku, Mexiku, Senegalu, Uzbekistánu a Jemenu. Čína ustavila cenové kontroly základních potravin a Rusko na šest měsíců zmrazilo ceny mléka, chleba, vajec a jedlého oleje. Egypt, Indie a Vietnam zakázaly vývoz rýže nebo na něj uvalily přísné kontroly, aby jejich vlastní lidé měli dost jídla. V Egyptě, jenž je největším světovým dovozcem pšenice, se počet lidí přicházejících v úvahu, aby dostali potravinovou pomoc, zvedl o víc než 10 miliónů. Mnoho zemí snížilo ochranné tarify ve snaze snížit náraz dramaticky vyšších cen dovážených potravin. Země na dovozu potravin těžce závislé, jako Filipíny, největší světový dovozce rýže, se perou, aby se dohodly na získání potřebného dovozu. Ale tyto různé dočasně pomáhající snahy mají na problém převážně nepatrný účinek. Téměř všichni lidé jsou nuceni k nižší životní úrovni, tak jako střední třída je stále opatrnější při nakupování potravin, ti, kteří jsou blízko chudobě, do ní spadnou, a ti, kteří již byli chudí, se ocitnou v bídě a silně trpí. Následky dopadnou všude na světě na všechny společenské třídy vyjma skutečně bohatých. Jak v únoru řekla Josette Sheeranová, šéfka Světového potravinového programu OSN: „Tohle je nová tvář hladu… V regálech potraviny jsou, ale lidé jsou odstraněni z trhu. V městských oblastech je zranitelnost, jakou jsme nikdy předtím neviděli. Hladové bouře jsou v zemích, kde jsme je nikdy předtím neviděli“ (The Guardian, 26. února 2008).
Ačkoli Haiti byla celá léta velmi chudou zemí – 80 % lidí se snaží vyžít méně než s tím, co by ve Spojených státech nakoupili za dva dolary – současná situace je vnesla do nových hlubin zoufalství. Dva hrníčky rýže, jež před rokem přišly na třicet centů, jsou teď za šedesát. Líčení v článku Associated Press z počátku tohoto roku (29. ledna 2008) je v detailech nejkousavější:
V jednom z nejhorších haitských slumů byl čas oběda, a Charlene Dumasová jedla bahno. S růstem cen potravin si nejchudší Haiťané nemohou dovolit ani misku rýže denně, a někteří podnikají zoufalé věci, aby si naplnili břicho. Charlene, šestnáctiletá s ročním synem, začala být závislá na tradičním haitském prostředku proti bolestem z hladu: sušenkách ze žlutého usušeného bláta z náhorní plošiny.
„Sušenky“ také obsahují trochu rostlinného tuku a soli. Na konci článku je následující:
Čtyřicetiletá Marie Noel prodává sušenky na trhu, aby uživila svých sedm dětí. Její rodina je jí také.
„Doufám, že jednoho dne budu mít dost jídla, abych je mohla přestat jíst“, říká. „Vím, že to pro mě není dobré.“
Mnoho zemí v Africe a v Asii krize krutě zasáhla a značně se v nich šíří hlad – ale více či méně jsou zasaženy všechny národy. Ve Spojených státech – kde za poslední rok vzrostla cena vajec o 38 %, mléka o 30 %, hlávkový salát o 16 % a veškerý pšeničný chléb o 12 % – začíná mnoho lidí kupovat levnější produkty. „Spotřebitele začínají sužovat vyšší ceny potravin“, zněl titulek na první stránce Wall Street Journalu (3. ledna 2008).
Zde by mělo být zaznamenáno, že zatímco ceny pšenice jsou na rekordní úrovni a ceny pšeničných výrobků ve Spojených státech půjdou určitě nahoru, cena pšenice v bochníku chleba je jen zlomkem prodejní ceny. Když se ceny pšenice zdvojnásobí, jak se již stalo, cena bochníku chleba může narůst o 10 %, třeba ze tří dolarů na 3,30. Nicméně dopad zdvojnásobení cen za kukuřici, pšenici, sójové boby a rýži je zničující pro chudé Třetího světa, kteří primárně nakupují nezpracované suroviny.
Se zásobárnami potravin a veřejnými kuchyněmi napjatými k prasknutí zažívá americká chudina stále větší utrpení. Obecně tíhnou chudí v USA k tomu, že nejprve zaplatí účty za nájem, topení, plyn (do auta, aby se tak dostali do práce) a elektřinu. Čímž se potraviny stávají jednou z „přizpůsobitelných“ položek jejich rozpočtu. Ve střední části mého domovského státu, Vermontu, vzrostlo za poslední rok používání potravinových úložišť (tj. pomoci z místních charitativních programů potravinové pomoci, jež dávají potraviny přímo potřebným) u uživatelů celkově o 133 % a u pracujících chudých o 180 %! (Hal Cohen, Central Vermont Community Action Council, osobní komunikace, 20. února 2008.)
Ekonomický pokles začíná dopadat na mnohé části Spojených států, soudě podle růstu žádostí o pomoc z různých vládních programů potravinové pomoci („Jak mizí pracovní místa a rostou ceny, používání poukázek na nákup potravin se blíží k rekordu“; New York Times, 31. března 2008). Ale lidé využívající nedostatečně financované vládní programy dospějí často k tomu, že ke konci měsíce potraviny spotřebují, což v té době vyústí v obrovský nárůst požadavků na potravinové sklady a veřejné kuchyně. A jakmile potřeba potravin vzroste, rozdávání potravin aktuálně poklesne – s rozsáhlým poklesem federálních darů – s vyššími cenami je méně „přidaných“ komodit z farmářských programů, takže v minulém roce byly dány do potravinových skladů potraviny za 58 miliónů $ oproti 242 miliónům $ před pěti léty).
Supermarkety našly způsob, jak získat peníze ze zničených nebo prošlých potravin, jež předtím dávaly charitám. V Connecticutu došlo k přívalu požadavků na potraviny, ale dodávky nestačí. Zásobárna potravin ve Stamfordu dodává potraviny čtyřem stovkám rodin, dvojnásobku než před rokem. Jak řekl ředitel zásobárny, „musel jsem posílat lidi pryč… Byla to doba, kdy chodili domů a bylo jim do pláče“ (New York Times, 23. prosince 2007). Profesor Cornellské univerzity, který studuje programy potravinové pomoci ve Spojených státech, shrnul situaci: „Vytváří se tu zárodek krize… Požadavek na pomoc potravinové banky rapidně narůstá, když dramaticky padají zdroje proto, že dolary až tam nedojdou“ (Wall Street Journal, 20. března 2008).
Dlouhodobá potravinová krize
Stejně kritická jako krátkodobá potravinová krize je – a vyžaduje stejnou okamžitou pozornost světa jako uvnitř každé země – dlouhodobá, strukturální krize; je dokonce podstatnější. Existuje po celá desetiletí, přispívá k akutní potravinové krizi dneška a také ji zesiluje. Je to skutečně tato výchozí strukturální krize zemědělství a potravin ve společenstvích Třetího světa, co představuje skutečnou příčinu toho, že současná potravinová krize je tak krutá a je tak těžké ji překonat v rámci systému.
Ve třetím světě docházelo a dochází k obrovské migraci lidí z venkova do měst. Opouštěli venkov proto, že neměli přístup k půdě. Jejich půda byla často ukradena coby výsledek vpádu zemědělského podnikání, zatímco jsou též vytlačováni z půdy nízkými cenami, jaké historicky dostávají za své produkty, a ohrožováním jejich campesino (vesnických) životů. Stěhují se do měst za lepším životem, ale to, co nalézají, je jen velmi těžká existence – život ve slumech s extrémně vysokou nezaměstnaností a podzaměstnaností. Většina z nich se bude snažit protloukat v „běžné“ ekonomice nakupováním věcí a jejich prodejem v malém množství. Z poloviny lidstva, která žije ve městech (3 mld) asi tak milión či jedna třetina městských obyvatel žije ve slumech. Předseda okrsku v nigerijském Lagosu to popsal následovně: „Máme masivní nárůst obyvatel se stagnující nebo hroutící se ekonomikou. Popišme si toto město za deset, dvacet let. Tohle není městská chudina – to jsou noví městští bídníci.“ Dlouhá stať v New Yorker o Lagosu skončila v tónu neobyčejného pesimismu: „Skutečně znepokojivé kolem lagoských česáčů a prodavačů je, že jejich životy nemají zásadně nic společného s našimi. Zametají existenci za hranice makroekonomiky. Jsou, řečeno krutými termíny globalizace, nadbyteční.“ (13. listopadu 2006).
Jedním z hlavních faktorů, jež ženou tuto masu a pokračující migraci do měst – navíc k tomu, že jsou bez půdy nebo byli nuceni půdu opustit – je nesnáz vést život coby drobný farmář. Zvlášť obtížné to bylo, když zaváděly „neoliberální“ politiku doporučenou nebo nařízenou Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a dokonce některými západními nevládními organizacemi pracujícími v chudých zemích třetího světa. Neoliberální ideologie trvá na tom, že takzvaný volný trh by měl mít možnost fungovat svou vlastní kouzelnou mocí. Lehkými sankcemi „neviditelné ruky“, říká se, bude ekonomika fungovat nejúčinněji a bude vysoce produktivní. Ale aby mohl být trh „volný“, musí vlády přestat zasahovat.
Pokud jde o zemědělství, vlády by měly přestat farmářům dotovat nákupy umělých hnojiv, přestat se zapojovat do skladování a dopravy potravin a nechat farmáře a potraviny bez cizí pomoci. Tento přístup také zastává to, že by vlády měly přestat dotovat potraviny chudým, a potom se nově o vše postará nespoutaný trh. Toto smýšlení bylo evidentní, když se koncem roku 2007 začala rozvíjet haitská potravinová krize. Podle haitského ministra obchodu a průmyslu „Nemůžeme zasáhnout a zafixovat ceny, protože musíme dodržovat pravidla volného trhu“ (Reuters, 9. prosince 2007). Byla to tatáž odpověď, jakou přijala koloniální Británie v reakci na krajní nedostatek brambor v Irsku i na hladomory v Indii koncem 18. století. Ale tento způsob myšlení je teď v určitém rozsahu usazen v myšlení mnoha předáků v „nezávislých“ zemích periférie.
Tato ideologie samozřejmě nemá reálný základ – takzvaný svobodný trh není nakonec nutně účinný. Také je naprosto neschopný konat coby mechanizmus k ukončení chudoby a hladu. Měli bychom také mít na mysli, že jeho ideologie představuje přesný opak toho, co základní kapitalistické země historicky dělaly a co vlastně dělají i dnes. Například národní vláda USA podporovala farmáře mnoha způsoby po víc než století. To se dělo skrze vládní programy pro výzkum a rozšiřování, zabírajíce půdu Indiánům a dávajíce ji farmářům evropského původu, přímým subvencováním farmářů přes různé programy včetně levných půjček a podněcování vývozu plodin. Také stojí za povšimnutí, že Spojené státy, Evropa a Japonsko plně rozvíjely svoji průmyslovou ekonomiku pod protekcionářskou politikou plus různými programy přímé pomoci průmyslu.
Účinky toho, že vlády třetího světa zastavují podporu malým farmářům a spotřebitelům, znamenaly, že se pro chudinu těchto zemí stal život těžším. Jak uvedla nezávislá zpráva objednaná Světovou bankou: „Ve většině reformujících se zemí soukromý sektor nevkročil, aby vyplnil vakuum, když se veřejný sektor stáhl“ (New York Times, 15. října 2007). Například mnoho afrických vlád pod tlakem neoliberální ekonomické politiky prosazované Světovou bankou, MMF a bohatými zeměmi centra systému zastavilo subvence na používání umělých hnojiv na plodiny. Ačkoli je pravda, že dovážená umělá hnojiva jsou velice drahá, africká pole jsou všeobecně málo úrodná a výnosy ze sklizně jsou nízké, když nepoužíváte ani syntetická, ani organická hnojiva. Protože výnosy klesaly poté, co vlády už nákup umělých hnojiv nepodporovaly a pomáhaly jinak, většina zemědělců shledala, že nemohou přežít, a prchli do městských slumů. Jeffrey Sachs – omezeně šokový doktor obnoveného volného trhu – si to tak nějak nechal projít hlavou. Říká: „Celá věc byla založena na myšlence, že pokud odstraníte vládu pro chudé a nejchudší, tyto trhy nějak problémy vyřeší… Ale trhy se nemohou zapojit a nezapojí se, když lidé nemají nic. A když jim seberete pomoc, necháte je zemřít“ (New York Times, 15. října 2007).
V minulém roce se africká země Malawi rozhodla otočit kurs a jít proti všem doporučením, jakých se jí dostalo. (!) Vláda znovu zavedla subvencování umělých hnojiv a osiv. Farmáři použili víc umělých hnojiv, výnosy vzrostly a situace země se značně zlepšila (New York Times, 2. prosince 2007). Byli dokonce schopní vyvážet něco potravin do Zimbabwe – ačkoli někteří v Malawi mají za to, že své vlastní dodávky snížili příliš.
Když na světové trhy vstupují někteří zemědělci v chudých zemích na periférii, objevuje se jiný problém. Zatímco existenční zemědělci (produkující pro vlastní obživu; pozn. překl.) prodají ze své úrody obvykle jen malou část, kapitalističtí zemědělci jsou ti, kteří vrhnou na trh vše nebo značnou část z toho, co vyprodukují. Často rozšiřují produkci a přebírají půdu od drobných zemědělců, ať už s kompenzací či bez ní, a k práci na daném pozemku využívají díky mechanizaci produkce méně lidí než předtím. V Brazílii kontroluje „sójový král“ hodně přes čtvrt miliónu akrů (cca 101 000 hektarů) a k práci na poli používá obrovské traktory a žací stroje. V Číně úplatní vesničtí i městští úředníci často prodají „společnou půdu“ stavitelům bez odpovídající kompenzace zemědělcům – občas nakonec i bez jakékoli kompenzace.
Tudíž kruté podmínky pro zemědělce, zaviněné mnoha faktory, zhoršované zaváděním ideologie volného trhu, vytvářejí neustálý proud lidí opouštějících venkov a jdoucích žít do měst, která pro ně nemají pracovní místa. A oni teď žijí ve slumech, a bez přístupu k půdě, aby si vypěstovali vlastní potraviny, jsou na milost a nemilost světovým cenám potravin.
Jedním z důvodů konsolidace slučování vlastnictví půdy a vytlačování zemědělců ze živobytí je pronikání nadnárodních zemědělských společností do zemí na periférii. Od prodeje osiv, umělých hnojiv a pesticidů ke zpracování surových zemědělských produktů k jejich vývozu nebo prodeji přes nové velké supermarkety mají nadnárodní zemědělští podnikatelé zničující účinek na drobné zemědělce. Se zhroucením přídavných systémů na pomoc zemědělcům, aby ušetřili osivo, a s rozpuštěním vládních osevních společností byla vydlážděna cesta pro významné vpády nadnárodních osevních společností.
Gigantické nadnárodní společnosti jako Cargill a Monsanto teď dosahují do většiny třetího světa – prodávají osiva, umělá hnojiva, pesticidy a krmiva a zároveň nakupují a zpracovávají surové zemědělské produkty. V tomto procesu pomáhají větším farmám, aby byly „produktivnější“ – v osazování větších ploch půdy. Hlavní výhodou geneticky upravených organizmů (GMO) osiv je, že pomáhají zjednodušit proces hospodaření a dovolují, aby se pod správu jediné entity – velkého zemědělce nebo společnosti – dostala větší výměra, což vytlačuje drobné zemědělce.
Negativní účinky pronikání velkých prodejních řetězců jsou pociťovány také. Jak uvedl v r. 2004 titulek v New York Times „Supermarketoví giganti drtí středoamerické zemědělce“ (28. prosince 2004). Velké supermarkety by raději obchodovaly s několika zemědělci pěstujícími na velké výměře než s množstvím drobných zemědělců. A otvírání velkých supermarketů sprovozuje ze světa tradiční trhy, využívané drobnými rolníky.
Vleklá, dlouhotrvající krize sílí
Zdá se logické, že s vyššími cenami potravin by měli být zemědělci bohatší a produkovat víc, aby uspokojili „poptávku“ signalizovanou trhem. Do jisté míry to je pravda – zvlášť pro zemědělce, kteří mohou vyzískat ze všech hmotných i peněžních výhod produkce ve velkém. Přesto vložené náklady na skoro všechno použité v zemědělské produkci vzrostly také, tudíž výdělky zemědělců nejsou tak vysoké, jak by se dalo očekávat. To je zvlášť složitý problém pro zemědělce pěstující zvířata krmená stále dražším obilím.
Navíc není nezbytné, že by se dařilo drobným zemědělcům a těm, kteří nemají jiný zdroj obživy. Mnozí jsou uvázlí v dluzích natolik, že je pro ně těžké se dostat zpátky na své. Odhadem 25 000 indických zemědělců spáchalo v minulém roce (2007) sebevraždu, protože jinou cestu z tohoto dilematu neviděli. (Indická vláda navrhla rozpočet, jenž obsahuje kolísání pro drobné zemědělce, kteří si půjčili u bank. Ale pokud vejde v platnost, milióny těch, kteří si půjčili u místních lichvářů, z toho nic mít nebudou.) Slučované držení půdy a odsunování drobných zemědělců a bezzemků z půdy zesílilo neobyčejným nárůstem cen v posledních několika rocích.
Stoupající ceny plodin způsobují, že vzrůstá cena zemědělské půdy – především velkých polí, jež lze obdělávat rozsáhlým strojovým parkem. Děje se to ve Spojených státech i v určitých zemích na periférii. Například v Texasu sídlící společnost Global Ag Investments vlastní a obdělává 34 000 akrů brazilské zemědělské půdy. Na jedné z jejích farem jediné pole soji zabírá 1 600 akrů – to je dvě a půl čtvereční míle! Novozélandská společnost skoupila asi tak 100 000 akrů v Uruguayi a najala si správce, aby provozovali mléčné farmy, založené na jejich půdě.
Soukromé akciové firmy skupují zemědělskou půdu ve Spojených státech (Associated Press, 7. května 2007) i v cizině. Jedna americká společnost spolupracuje s brazilskými a japonskými partnery na nákupu 385 čtverečních mil v Brazílii, přibližně čtvrt miliónu akrů! Totéž se děje s jihoamerickým kapitálem, jenž udává tón – Brazilský investiční fond, Investimento em Participacoe, kupuje menšinový podíl u argentinského pěstitele sóji, který vlastní téměř 400 000 akrů v Uruguayi a v Argentině.
Rostoucí ceny osiv také vedly k rychlejšímu mýcení deštného pralesa v povodí Amazonky – 1 250 čtverečních mil (asi tak rozloha Rhode Islandu) za posledních pět měsíců roku 2007 – protože kapitalističtí farmáři lační po větším množství půdy (BBC, 24. ledna 2008). Navíc jsou obrovské plochy zemědělské půdy zabírány pro zástavbu – pochybné využití, takové jako budování předměstského (satelitního) bydlení a golfových hřišť pro bohaté.
V Číně byla v létech 2000-2005 průměrná roční ztráta 2,6 miliónu akrů kvůli využití zemědělské půdy pro zástavbu. Země rychle přistupuje k přímému definování minimálního výměru orné půdy, jakou by měla mít – asi tak 290 miliónů akrů (120 miliónů hektarů) – a výměru zemědělské půdy, jež bude s největší pravděpodobností klesat. Jako součást snahy získat přístup k zahraniční zemědělské produkci uzavřela čínská společnost smlouvu, že zapůjčí téměř 2,5 miliónu akrů půdy na Filipínách k pěstování rýže, kukuřice a cukru – což vyvolalo na Filipínách obrovské protesty, které projekt dočasně zastavily (Bloomberg, 21. února 2008). Jak prohlásil jeden zemědělec: „(Filipínská) vláda a čínská vláda to nazývají partnerstvím, ale znamená to jen, že Číňané budou našimi statkáři a my budeme otroky.“
Konec světovému hladu
Ukončení světového hladu je koncepčně zcela jednoduché. Nicméně aktuálně je uvést do praxe má od jednoduchosti daleko. Za prvé přístup ke zdravé a rozmanité stravě musí být uznán za základní lidské právo, jímž zcela jasně je. Vlády se musí zavázat, že ukončí hladovění svého lidu a podniknou účinnou akci, aby tento závazek splnily. V mnoha zemích, dokonce i teď, je dostatek potravin k nasycení celé populace s vysokou výživnou hodnotou. To je samozřejmě nejlépe vidět ve Spojených státech, kde je produkováno tolik potravin. Není to nic menšího než zločin, že tolik chudých ve Spojených státech hladoví, trpí podvýživou nebo neví, odkud dostane příští jídlo (což samo o sobě je je psychologický nástroj), když ve skutečnosti tu je plno jídla.
Z krátkodobého hlediska musí být naléhavý stav stále krutějšího hladu a podvýživy řešen všemi zdroji, jaké má zem k dispozici. Ačkoli masová, velkoobjemová distribuce zrní nebo sušeného mléka může hrát svoji úlohu, země by měly zvážit venezuelskou inovaci zřizování stravovacích domů ve všech chudých čtvrtích. Když lidé věří, že se vláda doopravdy snaží jim pomáhat a je jim umožněno hledat nebo pomoci hledat řešení svých vlastních problémů, výsledkem je výbuch nadšení a dobrovolného zapojení. Například ačkoli ve venezuelském programu výživy dodává potraviny vláda, jídla pro chudé děti, starce a nemohoucí připravují a distribuují lidé doma, s pozoruhodným podílem dobrovolné práce. Navíc Venezuela rozvinula síť obchodů, kde se prodávají základní potraviny s výraznými slevami oproti cenám, jaké si účtují soukromé trhy.
Brazílie zahájila v r. 2003 program zaměřený na zmírnění podmínek těch nejchudších. Asi tak čtvrtina obyvatel Brazílie dostává přímé platby od národní vlády v rámci programu proti chudobě Bolsa Família (Family Fund). V tomto programu rodina s denním příjmem kolem 2 $ na osobu a den dostává dávku do výše 53 $ na osobu měsíčně (The Economist, 7. února 2008). Tento přítok hotovosti závisí na tom, zda děti z rodiny chodí do školy a podílejí se na národním očkovacím programu. Tento program má na život a výživu národa zcela jistě pozitivní dopad. Nicméně to je systém, jaký nemá tentýž dopad jako venezuelské programy, jež mobilizují lid, aby pracovali společně ku prospěchu svému vlastnímu i své komunity. (Nakonec se celý program zhroutil po nástupu prezidenta Bolsonara počátkem roku 2019; pozn. překl.)
Na Kubě jsou úspěšně využívány městské sady i další půdní plochy k zásobování městských obyvatel potravinami i jako zdroje příjmu. To by mělo být důrazně prosazováno – s kreativním využíváním dostupného prostoru v městských zástavbách.
Zemědělství se musí stát jednou z nejvyšších priorit třetího světa. Dokonce i Světová banka už začíná zdůrazňovat význam pomoci vlád zemědělství v jejich zemích. Jak konstatoval generální ředitel Světové banky dr. Ngozi Okonjo-Iweala,
Dnes je pozornost tvůrců světové politiky upřena na vedlejší, podřadné strasti a na finanční krizi. Ale skutečnou krizí je krize hladu a podvýživy…to je skutečný problém, jenž by měl poutat pozornost světa. Víme, že 75 % světové chudiny je z venkova a většina z nich je závislá zemědělství, aby se uživili. Zemědělství je dnes víc než kdy jindy základním nástrojem pro boj s hladem a podvýživou a k podpoře trvalého rozvoje a snižování chudoby. (All-Africa Global Media, 19. února 2008).
Téměř každá země světa má půdní, vodní a klimatické zdroje, aby vypěstovala dost potravy k tomu, aby její lid mohl zdravě jíst. Navíc znalosti a rozmanitost výpěstků již ve většině zemí existují natolik, že dostanou-li rolníci odpovídající pomoc, budou schopni vypěstovat přiměřeně vysokou úrodu.
Ačkoli je nezbytné zvyšovat zemědělskou produkci, v minulosti byl důraz kladený většinou na produkci exportních osiv. Ačkoli to může pomoci vyrovnané platební bilanci země, na export orientované zemědělství nezajistí dostatek potravin pro každého ani nepodpoří zdravé venkovské prostředí. Navíc k základním komoditám jako jsou sójové boby, na export zaměřené zemědělství přirozeně vede také k produkci vysoce hodnocených luxusních plodin požadovaných exportními trhy (přepychových z hlediska základních potravinových potřeb země třetího světa), spíše než k levným výživným plodinám, potřebným k uspokojení potřeb domácí populace. Produkce dostatečného množství správných druhů potravin uvnitř hranic každé země – malými zemědělci pracujícími v družstvech nebo na vlastním a využívajícími udržitelnou techniku – je nejlepším způsobem, jak dosáhnout cíle „potravinové jistoty“. Takto lze obyvatele ochránit, přinejmenším částečně, před kolísáním cen na světových trzích. To samozřejmě také znamená nebrat půdu z produkce potravin k pěstování úrody na trhy s biopalivy.
Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout a zároveň pomoci s problémem tolika lidí hrnoucích se do městských slumů – lidí nejcitlivějších na růst cen potravin – je poskytnout půdu smysluplnými agrárními reformami. Ale půda sama o sobě nestačí. Začínající nebo vracející se zemědělci potřebují technickou i finanční podporu, aby mohli produkovat potraviny. Navíc systémy sociální podpory, jako jsou družstva a obecní rady, potřebují, aby byly rozvíjeny na pomoc podpory kamarádství a ke sjednocení nových společenství, která jsou rozvíjena. Asi každé společenství potřebuje být „naočkováno“ špetkou oddaných aktivistů. Dostupné také musí být bydlení, elektřina, voda a kanalizace, aby pro lidi žijící ve městech bylo přitažlivé stěhovat se na venkov. Jiný způsob, jak podnítit lidi, aby se stěhovali na venkov a stali se zemědělci, je apelovat na jejich vlastenectví a přesvědčit je, že jsou skutečnými průkopníky, ustavujícími nový potravinový systém, jaký pomůže jejich zemím získat potravinovou soběstačnost, tj. nezávislost vůči nadnárodním zemědělsky podnikajícím společnostem a zajištění kvalitních potravin pro všechny příslušníky národa. Tito průkopničtí zemědělci potřebují, aby byli vnímáni sami sebou, zbytkem společnosti i svojí vládou jako rozhodující pro budoucnost svých zemí a pro blaho obyvatelstva. Musí se s nimi zacházet s velkou úctou, již si zaslouží.
Závěrem
Jídlo je lidským právem a vlády mají na zodpovědnosti postarat se, aby se jejich lidé dobře najedli. Navíc cesty k ukončení hladu jsou známy – včetně nouzových opatření k boji proti současné kritické situaci, městských zahradnictví, agrárních reforem, jež obsahují systém plné podpory zemědělcům, a únosných zemědělských metod, jež zlepší životní prostředí. Současná dostupnost potravin pro lidi odráží velmi nerovné ekonomické a politické mocenské vztahy uvnitř zemí i mezi zeměmi navzájem. Udržitelný a jistý potravinový systém vyžaduje mnohem spravedlivější mezilidský vztah. Čím víc chudých i rolníků samotných bude zahrnuto do všech aspektů snahy získat potravinové zabezpečení, a čím víc budou zapojeni do tohoto procesu, tím větší bude šance dosáhnout trvalého potravinového zabezpečení. Jak se vyjádřil prezident Hugo Chávez z Venezuely, země, jež tolik udělala, aby se vypořádala s chudobou a hladem,
„Ano, je důležité skoncovat s chudobou, skoncovat s utrpením, ale nejdůležitější je nabídnout moc chudým, aby mohli za sebe bojovat.“
Autor Fred Magdoff je bývalý profesor rostlinných a půdních věd na Vermontské universitě v Burlingtonu a ředitel nadace Monthly Review Foundation.
Fred Magdoff, Monthly Review, květen 2008 (překlad Vladimír Sedláček 2015)