Cílem dnešní Panoramy je prezentovat co nejkompletnější průřez událostí ve světě a vysvětlit je v kontextu epochy, kterou prožíváme.
Dělnické hnutí:
Stávky a protestní akce sílí po celé Evropě. Lidé reagují na stupňující se protilidový útok monopolů a vlád všech politických odstínů a dávají jasně najevo, že dochází prostor a ochota k dalšímu utahování opasků. Společným jmenovatelem protestních akcí je boj za podstatné zvýšení mezd, proti neúnosnému zdražování a boj za humánní pracovní podmínky, proti elastickým formám práce a neúnosné intenzitě páce. Lidé také vyjadřují strach z nedostatečného teplotního komfortu a dopadů energetické krize v zimních měsících.
Francie: Ve Francii se konala mohutná několikadenní stávka dělníků v rafinériích, kterou charakterizovaly mohutnost, trvání a vlna solidarity, i přes propagandu, očerňování, zastrašování a násilí ze strany vlády a zaměstnavatelů.
V době, kdy monopoly tohoto sektoru „plavou“ v nehorázných ziscích, Macronova vláda vydávala rozkazy k mobilizaci stávkujících a odsuzovala je za „blokování země“ (stávka způsobila nedostatek paliv na trhu). Po bok francouzské vlády a monopolů se postavilo i vedení Konfederace evropských odborových svazů (ETS), které označilo stávku za preventivní a nepotřebnou. Dělníci se však otočili zády k ETS a k falešnému dialogu jejich dobře placené odborářské elity.
V reakci na koordinovaný útok na stávku se zvedla vlna praktické stávkové solidarity z dalších významných energetických pracovišť (stávky probíhaly i v jaderných elektrárnách a zařízeních na zemní plyn) a z mnoha dalších průmyslových odvětví, která vyvrcholila minulé úterý 24hodinovou stávkou pořádanou odbory po celé Francii, s více než 150 setkáními v malých i velkých městech. Po boku stávkujících stála SOF.
Spolu s bojem za reálné zvýšení mezd a obhajobou práva na stávku byla v centru pozornosti i hesla proti novým opatřením v oblasti sociálního a zdravotního pojištění prosazovaným vládou.
Předseda Dělnické centrály v regionu Bouche du Rhone Olivier Maté při úterním stávkovém shromáždění v Marseille, jednom z nejdůležitějších průmyslových přístavů v celém Středomoří, přivítal vícedenní boj v rafinériích, zdůraznil důležitost solidarity a odsoudil roli zkompromitovaných odborových vedení. Podtrhl, že potřebné oběti nejsou oběti kladené na oltář kapitalistického zisku, ale oběti ve prospěch třídně orientovaného boje: „Jde o to, soudruzi: Oběti, ve jménu koho? Máme řadu zkušeností, které zdůrazňují jednu věc: Když dělník není ve své práci, akcionáři, paraziti, zloději, privilegovaní nejsou schopni produkovat nic jiného než hrozby, lži a násilí. Jsou k ničemu!“ A uzavřel: „Neustoupíme. Buďte hrdí na naši třídu! Buďme hrdí na naši organizaci!”
Dělnické manifestace v dalších zemích
Nálady odporu a nesouhlasu sílí i ve zbytku Evropy, a to i přes snahy politických reprezentantů přesvědčit, že se neděje nic, s čím by mohly něco dělat.
Například v Británii svaz pracovníků v železnicích, přístavech a dopravě (RMT) anoncoval již na listopad tři nové 24hodinové celostátní stávky; učitelé se chystají hlasovat o celostátní stávce a to poprvé od roku 2008, podobná hlasování probíhají ve zdravotnictví, již stávkují řidiči velkých logistických společností ad. Ne náhodou jen několik hodin předtím, než premiér ve čtvrtek rezignoval, britská vláda přispěchala s předložením nového protistávkového zákona zajišťujícího „minimální garantované dopravní služby“, přičemž odbory již daly jasně najevo, že proti němu budou bojovat.
V Nizozemsku proběhla třídenní stávka řidičů autobusů v regionální dopravě za lepší kolektivní smlouvu. Stávky v letectví přitom pokračují: V Belgii propukla stávka bezpečnostních pracovníků na druhém největším letišti v zemi (Charleroi), zatímco v Německu pokračují ve stávkách piloti společnosti Eurowings. V Maďarsku se mobilizují učitelé za podpory rodičů a studentů.
Politický vývoj
Itálie: Pověření k sestavení vlády dostala v pátek Giorgia Meloni, vůdkyně nacionalistické strany Bratři Itálie, která přebírá funkci premiéra ve vládním schématu tzv. středopravé aliance, která zahrnuje také Ligu a uskupení Forza Italia. Meloni, jejíž strana v nedávných volbách skončila jako první, obratem doručila prezidentovi republiky Mattarellovi seznam ministrů, přičemž nová vláda složila přísahu v sobotu 22.10. Šéf Ligy Salvini přebírá funkci místopředsedy vlády a ministra infrastruktury, zatímco Tajani (z Forza Italia) je jmenován druhým místopředsedou vlády a přebírá ministerstvo zahraničních věcí. Po schůzce konzervativní aliance s Mattarellou se Meloni zmínila o „potřebě zajistit zemi co nejdříve novou vládu, vzhledem ke krokům, které je třeba učinit na domácí i mezinárodní úrovni“, a dodala, že „celá naše aliance vystupuje jednotně, což není to náhoda.“
Celé předchozí období, samozřejmě jak před volbami, tak i po nich byly spory uvnitř koalice téměř na každodenním pořádku, než byla nakonec vyhlášená vláda. Antagonismy na poli ekonomické, energetické a zahraniční politiky, zaměřené na zlepšení pozice italských monopolů v EU a ve světě, se léta vyostřují a způsobují opakované vládní krize. Je příznačné, že právě v době intenzivní debaty o rozdělení ministerstev, byly vzpomenuty Berlusconiho vztahy s ruským prezidentem a jeho názory na imperialistický konflikt na Ukrajině, vyjadřující obavy z účasti Itálie ve válce. Je třeba také poznamenat, že vůdce Ligy Salvini někdy zpochybňuje účinnost protiruských sankcí EU s tím, že Evropě jen škodí.
Meloni dala jasně najevo, že povede vládu „s jasnou zahraniční politikou, která nebude dezinterpretována: Itálie je plně a se vztyčenou hlavou součástí Severoatlantické aliance a Evropy“ a dpdala, že s „bratry Itálie“ ve vládě země nikdy nebude slabým článkem Západu.
Británie: Po rezignaci Liz Truss minulý čtvrtek je souboj o nástupnictví ve vedení vládnoucí Konzervativní strany a britského premiéra v plném proudu. Tento vývoj je novou epizodou dlouhodobého politického otřesu na ostrovech, který souvisí s vážnými rozpory uvnitř britské buržoazie, jenž odrazil samotný brexit. Do pátečního odpoledne byli třemi nejpravděpodobnějšími kandidáty na vedení konzervativců a vlády bývalý ministr financí Sunak, kterého v posledním kole předchozího vnitrostranického hlasování porazila Truss, poslankyně Maurdot, ale také bývalý premiér B. Johnson, asi tři měsíce poté, co byl sám donucen k rezignaci… Nakonec se novým premiérem stal Rishi Sunak.
Bez ohledu na výsledek sporů uvnitř buržoazní politické scény nemá utrpení britského lidu konce. Drahota nahlodává většinu příjmů, inflace překračuje 10 %, a miliony pracujících nutí chudoba šetřit na jídle nebo se obracet na potravinové banky. Přibližně polovina britských pracujících každodenně zápasí se zaplacením účtů.
Palestina: 20.10. zemřel v nemocnici na Západním břehu šestnáctiletý Palestinec, a to měsíc poté, co byl vážně zraněn během izraelské palby. Tato zpráva vyvolala pobouření mezi Palestinci, kteří okamžitě přistoupili k vyhlášení nové generální stávky na celém Západním břehu na protest proti eskalujícímu násilí a teroru okupačních úřadů.
Írán: Smrt dalšího teenagera, 16leté středoškolačky Asry Panahi, přilila olej do protivládních protestů v Íránu. Dívka zemřela 13. října ve své škole ve městě Ardabil poté, co byla údajně zbita bezpečnostními silami za to, že odmítla zazpívat hymnu ve prospěch šíitského nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího. Kromě Panahi byly bity i další školačky, v důsledku čehož došlo k zatčení některých z nich, zatímco další skončily v nemocnici. Tyto zprávy zavdaly příčinu dalších protivládních protestů, které vzplály na podporu práv žen po smrti 22leté Mahshy Amini 16. září, když byla zadržena takzvanou „mravní policií“ za to, že nenosila správné oblečení (hidžáb). Mezitím Amininy rodiče odmítli oficiální soudní znalecký posudek, podle kterého smrt 22leté ženy nebyla způsobena bitím.
Čad: Chaotická a napjatá situace zavládla v hlavním městě Čadu Djameně poté, co prezident Mahamat Idriss Deby vyhlásil výjimečný stav u příležitosti ničivých záplav, které zasáhly zemi a způsobily více než milion obětí, z nichž většina jsou bezdomovci. V hlavním městě došlo k násilným střetům mezi demonstranty a policií, které si vyžádaly smrt nejméně 60 lidí a více než 100 zraněných. Demonstranti, kteří se shromáždili po výzvě opozice, demonstrují proti novému prodloužení přechodného období vlády prezidenta Mahamata Idrise Debi Itna a požadují volby, které byly odloženy o více než dva roky. K požáru došlo také v sídle strany premiéra Saleha Kebzaba Národní unie pro rozvoj a obnovu, jež byla cílem útoků demonstrantů. Saleh Kebzabo byl historickým rivalem otce současného prezidenta Itnirise Debyho, který vládl 30 let. Kebzabo podepsal smlouvu před 18 měsíci s vládou jmenovanou vojenskou juntou a vedenou synem bývalé hlavy státu. Do čela vlády byl jmenován 12. října.
Nigérie: Mocné policejní síly zaplavily slzným plynem tisíce demonstrantů, kteří protestovali v Lagosu, proti policejnímu násilí.
Chile: Tisíce občanů se 18. října sešlo u příležitosti 3. výročí lidového povstání, které se rozvinulo ve vlnu protestů proti protilidové politice předchozí neoliberální vlády Sebastiana Piñery a trvalo několik měsíců, které vyplňovaly četné demonstrace, shromáždění, stávky a vyžádalo si 30 mrtvých, mnoho zatčených, stovky zraněných a kolem 400 občanů skončilo s trvale postiženým zrakem. Jako by se nic nestalo nová vláda sociální demokracie vyslala proti demonstrujícím 25.000 ozbrojených policistů a pod záminkou zabránění nepokojům a udržování pořádku opět střílela plastickými náboji, používala slzný plyn, chemikálie a vodní děla. V hlavním městě Santiagu bylo zatčeno kolem 50 demonstrantů a existují zprávy, že byli zatčeni i novináři. O den dříve sociálnědemokratický prezident ve svém projevu slíbil reformy a více demokracie a vyzval k sociálnímu konsenzu, odmítl, že by povstání v roce 2019 mělo antikapitalistický charakter a jako příčinu označil „bolest a nemoc“ společnosti.
Je pravdou, že skutečně velké protesty před 3 lety nebyla revoluce, a proto byl lidový hněv zneužit sociálně demokratickými silami. Požadavky lidí a mládeže na důstojný život s právy, bezplatným veřejným zdravím a vzděláním, sociálními dávkami a infrastrukturou však byly spravedlivé a lidové síly si je budou nárokovat i nadále.
Kuba: Zprávu o dopadu barbarské blokády USA proti Kubě diplomatickému sboru a tisku představil ministr zahraničí země Bruno Rodríguez Parilla. Tento dokument každý rok, za 60 let, co síť různých sankcí trvá, zaznamenává škody na kubánské ekonomice. Tato zpráva zaznamenává škody, které Kuba utrpěla v důsledku embarga na poli ekonomiky, ale také ty, které vznikly třetím zemím jako reakce na pomoc Kubě. Parilla uvedl, že během vlády Joea Bidena bylo zachováno všech 240 dodatečných sankcí uvalených v době úřadu Donalda Trumpa, i když slíbil, že je vezme zpět. Jak zdůraznil, jde o největší škodu, 3,8 miliardy dolarů za období 7 měsíců, a nejagresivnější politiku, která kdy byla proti Kubě vedena.
Vyloučení, pokračoval, je „nezpochybnitelná realita a nikdo nemůže vážně tvrdit, že neexistuje nebo, že je to pouhá záminka. Je to hmatatelné, dotýká se a poškozuje každou kubánskou rodinu.“ Poukázal také na to, že tato nucená izolace způsobila mimo jiné porušování smluv, ztrátu vztahů s finančními subjekty, které obvykle spolupracovaly s kubánskými subjekty, dluhy, zpoždění při odesílání a přijímání finančních prostředků a zboží. Proto uzavřel: „vzhledem ke svému stanovenému účelu a politickému, právnímu a administrativnímu rámci, na kterém je založen, jej lze charakterizovat jako akt genocidy podle Úmluvy o prevenci zločinu genocidy z roku 1948“.
Zároveň bylo oznámeno, že USA mají v úmyslu nabídnout Kubě humanitární pomoc ve výši 2 milionů dolarů na obnovu škod způsobených cyklonem “Ian”, ale že tyto prostředky budou poukázány na nevládní organizace. Kuba za nabídnutou pomoc poděkovala s tím, že případná pomoc musí být směřována na Červený kříž.
USA: Pracovní trh v USA přišel s dalšími opatřeními namířenými proti pracujícím. Stále více zaměstnavatelů nutí zaměstnance podepisovat spolu s pracovní smlouvou dodatečné prohlášení, které je zavazuje k zaplacení peněžité náhrady v případě výpovědi ze strany zaměstnance, někdy formulované jako zaplacení školení, které bylo zaměstnanci poskytnuto. Údaje společnsoti Cornell Survey Research Institute ukazují, že již od roku 2020 alespoň 10% dotázaných pracovníků tvrdí, že jsou vázáni takovou dohodou, která je nutí zaplatit společnosti v případě rezignace i tisíce dolarů, s odůvodněním, že se jim dostalo speciálního školení. Mnozí zaměstnanci však uvádějí, že školení bylo formální nebo v něm byly opakovány lapidární informace, které již dávno znali.
Microsoft se chystá propustit 1000 zaměstnanců z různých oddělení v USA. Již několik velkých amerických technologických společností, včetně Meta Platforms (dříve Facebook), Twitter a Snap v posledních měsících propustilo velké množství zaměstnanců a omezilo nábor. Microsoft v červenci oznámil, že byl zrušen „malý“ počet pracovních míst a že postupem času navýší lidské zdroje, zatímco mluvil pouze o úpravách v rozložení pracovního potenciálu.
Policie v Nové Anglii ve státě Massachusetts v pondělí zatkla 20 stávkujících řidičů kamionů Teamster. Řidiči společnosti “Sysco Corporation” vstoupili 1. října do stávky. Požadovali lepší mzdy a další zaměstnanecké benefity. Stávka omezila fungování potravinářských skladů společnosti v Plymptonu (jižně od Bostonu) s jednou třetinou zaměstnanců. Stávka proběhla také v též společnosti v New Yorku, kde se nakonec stávkujícím podařilo dosáhnout zvýšení mezd. Ve stejnou dobu vstoupili do stávky pracující v Pittsburgh Post-Gazette s požadavkem nové kolektivní smlouvy.
Haiti: Hrozí další nasazení mezinárodních ozbrojených sil na území Haiti, které prosazují Spojené Státy. I události na Haiti a spory o nasazení cizích vojenských složek jsou součástí imperialistických antagonismů, které sílí ve všech regionech planety jako součást světové imperialistické války. Oběťmi jsou lidé na celém světě. Situace na Haiti se řeší i na půdě OSN. „Situace je naprosto dramatická. Přístav byl zablokován gangy, které nedovolují přečerpat palivo (…) Bez paliva není voda. Vyskytly se případy cholery,“ popsal situaci generální tajemník OSN Ant. Guterres. Před týdny navrhl jako řešení rozmístění cizích jednotek v zemi, které by eliminovaly blokádu gangů, která drží v šachu ropný terminál Vare.
Proti návrhu generálního tajemníka stojí návrh USA, který předpokládá vyslat mezinárodní ozbrojené jednotky, ne misi OSN. Proti takovému plánu se postavila Čína, která však po určitých dílčích úpravách souhlasila. Kategoricky proti bylo Rusko, které takový zásah považuje za výhodný pro regionální aktéry, kteří Haiti považují za svůj prostor a že přijetí opatření ze strany OSN je velmi uspěchané.
Ovšem mezitím USA a Kanada poslaly haitské policii vybavení, jako jsou obrněná vozidla.
Když zasedala Rada bezpečnosti OSN, tisíce Haiťanů demonstrovaly v Port-au-Prince proti Spojeným státům a proti plánu rozmístit zahraniční jednotky.
Španělsko: Španělský ombudsman A. Gabilondo odsoudil španělskou vládu a konkrétně ministerstvo vnitra za zásah proti uprchlíkům, kteří se 24. června vrhlo přes hraniční plot oddělující Maroko od španělského města Melilla v severní Africe. Z 1700 lidí, bylo 470 deportováno. Španělští pohraničníci je násilně zatlačili zpět branami u hraničního plotu s Marokem, kde skončili v rukou marockého četnictva. Podle oficiálních marockých oznámení zemřelo při tomto incidentu nejméně 23 uprchlíků a migrantů, zatímco organizace pro lidská práva hlásí téměř 40 mrtvých.
Ombudsman připomíná se, že bezprostředně po tomto masakru španělský premiér P. Sanchez, šéf „pokrokové“ vlády podporované Komunistickou stranou Španělska a „Unidas Podemos“, ve svých prohlášeních proklamoval spokojenost se zásahem španělských a marockých policejních jednotek.
Prohlášení o vstupu Donbasu, Chersonu a Záporoží do Ruska
V nedávném prohlášení týkajícím se přijetí Doněckých, Luganských, Chersonských a Záporožských oblastí do Ruské federace ÚV Revolučního svazu komunistické mládeže Ruska (bolševiků) zdůrazňuje: „Lidé se tak rozhodli, je to jednoznačná volba. Dnes podepisujeme smlouvy o přijetí Doněcké lidové republiky, Luganské lidové republiky, Chersonské oblasti a Záporožské oblasti do Ruské federace,“ řekl prezident Vladimir Putin během ceremonie přistoupení regionů k Rusku. Luganská a Doněcká republika vyhlásily svou nezávislost na Ukrajině 12. května 2014 během ozbrojeného konfliktu na Donbasu po obsazení Krymského poloostrova speciálními jednotkami ruské armády. Ve stejný den úřady Doněcké lidové republiky požádaly ruské úřady, aby zvážily možnost, že by se DLR stala součástí Ruské federace. Později se ve společném prohlášení představitelů republik Denise Pušilina a Vladislava Deinega bylo uvedeno: DLR a LLR bezpodmínečně považují Krym za součást Ruska. Naše republiky by se navíc v ideálním případě chtěly stát součástí Ruské federace.
Zatímco na začátku ozbrojeného konfliktu na Donbasu byly nově vzniklé republiky ve skutečnosti výsledkem vůle lidu, po čase se vlna požadavků lidí na spravedlnost zhroutila, v neposlední řadě vlivem ruské státní agentury. Krátce nato byli za záhadných okolností zavražděni velitelé odporu orientovaní na sociální spravedlnost v Donbasu: Alexej Mozgovoj, Pavel Dremov a Arsen Pavlov. Rusko přitom místo ochrany nově vzniklých republik během osmi let konfliktu na jihovýchodě Ukrajiny nepodniklo žádnou akci, s výjimkou málo intenzivní podpory lidových jednotek prostřednictvím omezené humanitární pomoci, dodávek zbraní a munice. Postupně se prolidový charakter republik vytrácel; pozice v DLR a LLR obsadili proruští představitelé a zástupci velké buržoazie regionu. Za osm let krveprolití dosáhla ruská vláda oslabení socialistického cítění na Donbasu. Kdysi „lidové republiky“ se vzdaly. Rusko se stalo jediným faktorem chránícím republiky před invazí ukrajinské armády a represí ze strany jejích ozbrojených sil a bezpečnostní služby. Tak se „lidové republiky“ DLR a LLR, které vznikly v roce 2014 na vlně vzestupu horníků a traktoristů do roku 2022 proměnily v loutky Ruské federace (…) V samotných republikách byly omezeny politické svobody, ekonomická situace je katastrofální a lidé jsou na ulicích chytání a posílání coby mobilizováni do milic. Místní proruští oligarchové si zároveň i nadále užívají pohodový život a jejich příjmy a majetek stále rostou.
Zvláštní vojenská operace na Ukrajině (SMO) začala 24. února 2022, dva dny poté, co Rusko oficiálně uznalo nezávislost Doněcké a Luganské lidové republiky. Ruský stát pod záminkou ochrany lidových zájmů obyvatel Donbasu rozpoutal imperialistickou válku, ve které Rusko, podporované Čínou, největším imperialistou asijsko-pacifické oblasti na jedné straně, a blokem NATO na druhé se střetli. Ukrajina se stala dějištěm prosazování zájmů buržoazních skupin.
30. září proběhl oficiální ceremoniál připojení Doněcké, Luganské, Chersonské a Záporožské oblasti k Ruské federaci jako jejích správních jednotek. Politické rozhodnutí bylo učiněno na základě referend konaných krátce předtím. Účelem referend byla ochrana ruských imperialistických zájmů v regionu. V kapitalismu neexistují čestná referenda, stejně jako neexistují čestné volby. Ruská vláda vlastizrádně odsoudila obyvatele DLR a LLR k osmi letům utrpení a válečných hrůz, aby se těchto regionů ve správnou chvíli zmocnila jako kořisti a využila situaci.
A zatímco otevřeně proruské nálady obyvatel Doněcké a Luganské republiky byly patrné již od počátku 90. let, obyvatelé Záporožské a Chersonské oblasti na Ukrajině se ocitli před volbou, v níž obě varianty jsou ty horší. Referenda se konala v situaci kontroly území ruskými ozbrojenými silami za podmínek pokračujícího nepřátelství. Nemůžeme považovat za svobodnou vůli obyvatelstva nuceného skrývat se před bombardováním ve sklepích, žijících se zbraní v ruce pod tíhou armádních bot.
Názor občanů žijících mimo skutečně kontrolované území DLR a LLR nebyl vůbec zohledněn, neboť značnou část území těchto oblastí okupují ukrajinské ozbrojené síly.
Není pochyb o tom, že pokud jde o Záporožské a Chersonské regiony na Ukrajině, Ruská federace se zavázala k anexi – zabrání území pro vlastní zájmy.
ANEXACE podle buržoazního mezinárodního práva znamená zabavení území, které anektujícímu dříve nenáleželo. Za účelem ospravedlnění aktů anexe v mezinárodních vztazích se mezi obyvatelstvem anektovaných území někdy zinscenuje „vyjádření lidové vůle“ ve formě plebiscitů. Tyto pseudo-plebiscity představují však falšování lidové vůle, protože jsou prováděny za vojenské okupace státem, který provádí anexi (definice anexe v Sovětské vojenské encyklopedii, sv. 1, 1932).
Ruská federace tak prokázala invazivní povahu. Obyvatelé území, která se v novém buržoazním státě stala součástí Ruska, mohou očekávat zvýšení věku odchodu do důchodu, sociální nejistotu a politickou bezmoc, tedy vše, co občané Ruské federace musí denně řešit.
V budoucnu jsou možné různé výsledky. Tak či onak povedou kroky ruských úřadů k eskalaci konfliktu, což pro dělníky znamená novou zátěž a útrapy a nové krvácení. Pokud současné politické režimy a ekonomický systém přetrvají, jakýkoli výsledek války bude pro dělnickou třídu porážkou. Pokračování samotné války by přineslo dělníkům nové oběti a zkázu.
Krize může být překonána pouze socialistickou revolucí a svržením kapitalistické nadvlády. Pouze převzetím moci do svých rukou může dělnická třída organizovat obranu své vlasti, postarat se o civilisty a uprchlíky a obnovit ekonomiku země. Pouze svržením nadvlády vlastních i zámořských kapitalistů jsou lidé obou zemí schopni dohodnout se mezi sebou na míru a přátelství.
RKSM(b) apeluje na všechny komunistické a mládežnické organizace cizích zemí: nevěřte, že buržoazní Rusko bojuje s imperialismem NATO. Čelíme bitvě dvou imperialismů: starého, zralého a mladého, odvážného. Mezi nimi si nemůžete vybrat, nemůžete odhadnout, který z nich je lepší: oba jsou horší a oba ve svém chamtivém řádění vystavují planetu hrozbě nové světové války.
Žádnou podporu NATO a ruskému imperialismu! Pryč s loutkami kapitálu, vedoucími jejich země a národy do záhuby!“
KKE při UNESCO
Ve čtvrtek 29. září se europoslanci Komunistické strany Řecka (KKE) Kostas Papadakis a Lefteris Nikolaou-Alavanos setkali s Gencem Seiti, ředitelem Divize pro vnější vztahy UNESCO, a Lazarem Eloundou Assomem, ředitelem Světové organizace UNESCO. Setkání se konalo v sídle UNESCO v Paříži. Poslanci KKE upozornili na zintenzivnění ničení a vandalismu antifašistických a sovětských kulturních památek v mnoha evropských zemích, které je často doprovázeno jejich nahrazováním pomníky nacismu. Vyzvali k přijetí naléhavých opatření na ochranu těchto historických památek a k ukončení destruktivních akcí vlád, regionálních a místních úřadů a nacistických skupin. Zdůraznili, že je třeba potrestat všechny, kdo jsou odpovědní za jejich ničení, likvidaci, nebo vandalismus a zastavit veškeré stíhání těch, kdo je bránili. Poslanci KKE také představili orientační seznam zničených a poničených památek v zemích jako Ukrajina, Rusko, Polsko, pobaltské státy, Německo, Česká republika (sestavení seznamu pro Českou republiku a zdůvodnění nutnosti tyto památky bránit se účastnil jeden z redaktorů Kominternetu), balkánské země a další.
KKE bude pokračovat v iniciativách za podstatnou a účinnou ochranu protifašistických a sovětských památek, aby se lidé a zejména mládež mohli seznámit s bojem národů 20. století proti fašismu a kapitalistickému barbarství, které vznik různých forem fašismu a nacismu podporuje.
Anthropocéní vrstvy a anthropocení situace. Povodně, nové nemoci, psychosociální krizové situace, globální imperialistická válka: každý z těchto fenoménů zvlášť a všechny dohromady zaplavují nejenom naši kulturu ale i naše životy. Prostředí anthropocénu charakterizuje moderní civilizaci. Jen v poslední době jsme zaznamenaly další devastující cyklón na Kubě a na Floridě a snad poprvé v historii jsme četli o povodních na Krétě. Jedná se o nebývalý klimatický fenomén, jehož ničivé důsledky zvýraznily nevhodné lidské aktivity. Povodně na straně jedné, hluboká krize a chudoba na druhé představují problémy takové kvality a intenzity, že nás nemohou nechat lhostejnými. To by měla být klíčová témata humanitních a společenských věd jako je archeologie, sociologie, historie ap. Pochopit, jak jako lidé, jako společnost na takové ekonomické, psychosociální či environmentální jevy reagujeme, je zásadní.
Podívejme se podrobněji na povodně na Krétě. Státní instituce se spokojily s prohlášením, že se jednalo o fenomén extrémních povodní. Toto prohlášení, které povodeň na Krétě považuje prostě za jakousi ránu boží, se kterou není možné nic dělat, by nás mělo znepokojovat. Zde stojí za zvážení, že státní struktury již od pravěkých fází historie ostrova prokazatelně systematicky usilovaly o organizaci výroby a územního plánování s cílem ochrany před povětrnostními jevy; svými akty usilovali o prospěšné soužití s extrémními či neextrémními povětrnostními jevy. Z historického pohledu tento kulturní proces symbiózy s přírodou do té či oné míry zůstal konstantní v různých prostředích ostrova po staletí, ne-li tisíciletí. Různé státní struktury a elity, které na ostrově zanechaly svou stopu, v žádném případě nepřevrátily rodový vztah ostrovních společností k přírodě a jakýmkoli povětrnostním jevům. Např. sídla byla zásadně umísťována tak, aby nestála v cestě odvodňovacím cestám, které se tvořily po stovky tisíců let. Tento charakter obydlí zůstává až do současnosti poměrně stabilní. Krétské, stejně jako téměř všechny krajiny Středomoří, před tisícovkami lety, přestaly být panenskými krajinami. Jsou to kulturní krajiny, protože člověk a jeho sociální struktury měly katalytický vliv na jejich charakter. Sledujeme-li např. historický způsob nakládání s dešťovou vodou, často vodou ze silných přívalových dešťů, vidíme, že dnes ničivý fenomén si lidé přetvářeli ve svůj prospěch: vytvářeli dynamické zdroje vody, kterou následně v suchých obdobích vpouštěli do krajiny. Tam, kde dnes došlo ke katastrofám, byly tyto tradiční způsoby využití krajiny opuštěny. Jinými slovy, katastrofy nejsou důsledkem přírodních jevů, ale našeho destruktivního působení v krajině nebo našeho nerespektování logiky krajiny. V rámci dominantních exploatačních – anthropocentrických přístupů pozorujeme absenci prevence a plánování. Výraz extrémní povodňové jevy je nejenom nevhodný, ale především jako termín se snaží zakrýt násilnou, vykořisťovatelskou a destruktivní povahu našeho výrobního způsobu, společenské organizace a vztahů, které ji charakterizují. Naše moderní sociální instituce, navzdory obrovskému pokroku a technologiím, nelze z hlediska ochrany srovnávat s žádnými předchozích historických nebo prehistorických období.
Od doby vzniku teorie relativity a od doby sovětských vědců Pavlova a Vernardského učinila archeologie i další vědy samozřejmě obrovský skok ve snaze porozumět evoluci. Dnes mnozí naznačují, že archeologie je strategická věda. Archeologické a jine závěry humanitních a sociálních věd se tak v mnoha částech světa začínají integrovat do politik a strategií koexistence místních společností v různých prostředích. Například v Bolívii jsou systematicky využívány prastaré tradiční způsoby jímání vody v horách. Doba, ve které žijeme, je tak složitá, že je zapotřebí velmi dobrá znalost vývoje kultury a různých prostředí.
Archeologická metodologie vyžaduje, abychom nezůstávali na povrchu věci, na bezprostředně viditelném nebo na dominantních vjemech o minulosti. Vyžaduje přísné a objektivní potvrzení materiálními prvky. Kromě toho vyžaduje rovnocennou spolupráci mnoha vědních oborů a neustálou diskusi se společností. Z tohoto pohledu je archeologie skutečně strategickou vědou. Tím, že pochopíme minulost na základě objektivních důkazů, ukazuje cestu, jak můžeme jako společnost pochopit, předvídat a řešit mnohé složité problémy. A z tohoto důvodu je navíc archeologie, ač je spojena se studiem materiálních prvků, vědou, která je zahrnuta do věd o společnosti a člověku.
Ale stojí za úvahu, že v kontextu našeho světa lidská civilizace tvoří (alespoň historicky) jen malý zlomek sekulárního kulturního vývoje na naší planetě. Naše anthropocentrické či dokonce egocentrické přístupy, dominantní přinejmenším od dob osvícenství a nástupu kapitalismu, však stále vládnou našim metodologiím a našim světonázorům. Svým způsobem se promítá jako odraz ekonomiky a společnosti jednotlivců. Tímto způsobem navzdory pokroku ani archeologie, ani jiné humanitní nebo sociální vědy nedokázaly prostřednictvím mainstreamové vědecké produkce předpovědět současnou úroveň krize, mnohem méně předpovídat vývoj kultury jako takové.
To, čeho se humanitním a společenským vědám nepodařilo dosáhnout dominujícími metodami a přístupy, dosáhly přírodní vědy a zejména vědy o Zemi. S pomocí přibližně stejných stratigrafií, jaké zkoumají i archeologové, a pomocí geochemických a biochemických ukazatelů se jim podařilo definovat novou, kvalitativně odlišnou, přírodně historickou éru, éru anthropocénu (která přichází po holocénu). Také se jim podařilo definovat novou periodizaci pro přírodní historickou éru holocénu způsobem, který harmonicky integruje archeologické závěry o evoluci. Recepce a pochopení charakteristik současné éry, což dokázaly vědy o Zemi, převrací dlouhodobý dominantní názor na rozdělení přírodní a lidské historie. Toto rozdělení charakterizuje celé období zrození a rozvoje kapitalistických společenských vztahů. Kromě toho převrací i extrémní fragmentarizaci vědy. Induktivně tak či onak vyvstává mnoho otázek ve vztahu k našim metodologiím, periodizacím historického času nebo způsobu, jakým vnímáme kulturu ap., na jejichž základě jsme stavěli naše závěry nebo jakýkoli náš pokus předpovědět vývoj našeho předmětu zkoumání. V každém případě žijeme v době, kdy se nejen potvrdila jak teorie relativity, tak kvantová teorie. Navíc v poslední době přírodní vědy prostřednictvím techniky zavádějí tyto kognitivní skoky i do každodenního života, tedy do naší kultury.
Samozřejmě samotné chápání existence naší anthropocénní přírodně-historické epochy je konceptem, který ve svém jádru obsahuje nový etický obsah.
Zatímco studium anthropocénu vzešlo z výzkumu přírodních věd a zejména věd o Zemi, je zřejmé, že vyžaduje koncepty, metodologie a metodiky z oborů daleko za hranicemi věd o Zemi. Pochopení anthropocénu samozřejmě znamená podstatný přínos věd o živé přírodě, zejména ekologie a evoluční biologie, archeologie atd. Avšak právě proto, že recepce a chápání anthropocénu je uznáním rozhodující role, kterou sehrály lidské kulturní aktivity v charakterizace nové doby. Pochopení anthropocénu klade nároky na vědy o lidské společnosti. Na druhou stranu, samotná objektivní existence anthropocénu vyžaduje překročení našich úzce anthropocentrických přístupů, čímž se holistická metodologie přístupu k našemu planetárnímu světu stává nezbytností.
Ukazuje se, že v humanitních a společenských vědách výrazně zaostáváme za závěry přírodních věd. Navzdory tomu nadále budujeme své názory na stejných přibližně přírodně-historických principech a na stejných zastaralých anthropocentrických přístupech. Nesmíme zapomínat, že evolučně byl kulturní proces v posledních letech potvrzen laboratorně u rostlin. Zvířecí svět je také nositelem kultury, která interaguje s rostlinnou i lidskou kulturou. Tak či onak utvářejí kulturní otisk na zemské kůře.
Naše dominantní anthropocentrické archeologické a kosmologické přístupy nemohou integrovat a rozvíjet studium kultury v její organické celistvosti. Zejména v naší době, v době anthropocénu, v době fyzických (ve smyslu přírodních), sociálních a psychosociálních převratů, je pochopení kulturní evoluce v její celistvosti naprostou nutností.
Způsob, jakým přistupujeme k našemu dědictví, naší přírodní historické krajině, našemu městskému a venkovnímu prostředí, je odrazem našich dominantních vykořisťovatelských pohledů na svět. Prostřednictvím výše uvedených zastaralých světonázorů reprodukujeme stejně zastaralé a v podstatě reakční přístupy, jako je „přírodní prostředí“, „divoké lesy“ atd.
Prostřednictvím takového holistického pohledu na vývoj naší civilizace jsou katastrofické záplavy, které zažili obyvatelé Kréty, očekávaným důsledkem našich účelových, bezsouvislostních rozhodnutí. Především je to důsledek dnešního dominantního způsobu výroby, vykořisťovatelských vztahů, které řídí jak vztahy mezi lidmi, tak i náš vztah k přírodě. Různé fenomény hniloby, psychosociální a psychosomatické problémy, které dnes zahlcují společenský život ve spojení s globální imperialistickou válkou a propastí sociálních nerovností, nejsou ničím jiným než kulturním prostředím přírodní historické éry anthropocénu.
Přirozeně vyvstává otázka, jak by měla vypadat současná věda o socialismu? V každém případě je nutností nová éra, kde další složkou přírodní celistvosti bude noosféra, tedy lidská společenství, která nebudou působit vykořisťovatelsky vůči planetě, ale budou pracovat pod prizmatem lidské planetární odpovědnosti.
Vědecká produkce nemůže fungovat mimo tento kontext. Popírání či překonávání dnešního dominantního, vykořisťovatelského a konkurenčního rámce pro rozvoj vědecké produkce není pouze společenským požadavkem. Je to akt odpovědnosti vůči našim spolubydlícím na planetě, které jsme našimi praktikami ještě nedokázali odstranit. Máme morální závazek vůči dalším generacím, stejně jako oni mají právo na dědictví, které my dnes svými praktikami anarchické povahy podvracíme, abychom uspokojili devastační „nepotřebné“ potřeby jako je kapitálový zisk nebo dokonce naše ideologické posedlosti.
Závěr:
Z událostí, které byly vybrány pro dnešní Panoramu, jednoznačně vyplývá, že se nacházíme v době, která má veškeré charakteristiky přechodného období. Jeho další nasměrování závisí na uvědomění lidí, na ochotě a schopnosti se zorganizovat a být akční. Závisí na tom, zda se podaří pochopit (usilovným systematickým, kolektivním studiem) charakter doby a možnosti, které dává. Bez pochyb žijeme v době, kdy se krize systému projevuje ve všech sférách společnosti a přesáhla i do přírody (ze které kapitalismus udělal prakticky globální kulturní krajinu). Jedno je jisté: svět nikdy nebude jako dřív. Snahy „opatrnicky“ se vrátit do dob „lepšího“ kapitalismu jsou utopické, naivní snahy. Tíha odpovědnosti leží na lidovém hnutí, na stranách a subjektech, které se považují za komunistické, lidové, socialistické a usilují o změnu společensko-ekonomického řádu.
Připravila redakce KOMINTERNet-Dialogu.
Uzávěrka 26. 10. 2022 ve 20:00.