Naše země vyšla z války a okupace velmi zesláblá. Ve Francii, stejně jako v celé Evropě, za sebou Hitler zanechal dlouhou řadu ruin, chudoby, utrpení a krve. Museli jsme znovu postavit naše města a vesnice, rekonstruovat mosty, uvést naše továrny zpět do provozu, vrátit veškerou ornou půdu k obdělávání. Zkrátka podniknout a dovést do zdárného konce nesmírnou práci.
Přesto naše základní průmyslová odvětví téměř vůbec neutrpěla. Naše uhelné doly byly nedotčené, zatímco v roce 1918 byly dvě třetiny našich dolů v Nord a Pas-de-Calais zdevastovány a zaplaveny. Těžební průmysl ztratil méně než 10 % svého předválečného potenciálu. Bylo možné uvést věci do pohybu; záleželo jen na snaze Francouzů.
Abychom se opět stali velkou a skutečně nezávislou průmyslovou velmocí, museli jsme rozvinout náš průmysl obráběcích strojů a osvobodit se od zahraniční závislosti. Museli jsme dokončit, obnovit a modernizovat naše vybavení a nástroje, abychom zvýšili produktivitu, snížili potíže a náklady.
Tento program jsem představil na 10. sjezdu naší strany, který se konal v Paříži od 26. června do 30. června 1945. Trval jsem na tom, že je třeba ukončit sabotáž ze strany velkých finančních a průmyslových společností prostřednictvím skutečného znárodnění životně důležitých odvětví ekonomiky. Hlavní zdroje bohatství země by měly národu něco vrátit: měly by být využívány v zájmu lidí. Znárodnění by stimulovalo hospodářské oživení; chránilo by malé výrobce a spotřebitele. Znárodnění, jak jsme řekli, vůbec není socialismus nebo komunismus: jsou to demokratická opatření, která kdysi figurovala v programu Radikální strany. Znárodnění bank, pojišťoven, uhelných dolů, elektřiny, ocelářského průmyslu by – pokud se dělníci budou stále více podílet na řízení věcí – umožnilo racionalizaci a rozvoj výroby, uvolnění nových pracovních síl.
Chtěli jsme, aby bylo zlikvidováno Vichy, jeho duch, jeho metody, jeho instituce; důvěřujeme dělníkům, lidem, tomuto lidu, který – na rozdíl od jeho vládců, kteří byli neschopní nebo zrádci – prokázal své vlastenectví, svou politickou vyspělost, schopnost vést sám sebe.
Ve vnějších záležitostech nám šlo především o organizaci míru a německý problém. Konference v Jaltě mezi Stalinem, Rooseveltem a Churchillem vedla k prohlášení, že spojenecké mocnosti budou usilovat o „pevný plán zničení německého militarismu a nacismu, aby Německo už nikdy nebylo v pozici, kdy by narušovalo světový mír“.
K vykořenění hitlerismu nestačilo zničit hitlerovský stát, zrušit zákony a instituce nacistů. Bylo nutné zlikvidovat ekonomické základny německého fašismu; odstranit nebo kontrolovat tu část německého průmyslu, která by mohla sloužit válečné výrobě; svrhnout německé trusty. Pouze denacifikace a demokratizace Německa by umožnila uspořádání míru a zajištění naší bezpečnosti.
Od června 1945 jsme varovali svět před politikou mezinárodních kartelů, o nichž jsme předpovídali, že nezaváhají znovu zaujmout stejný postoj k Německu, jako tomu bylo po roce 1918. Řekli jsme, že taková politika by vedla k upuštění od placení válečných reparací, jak tomu bylo po poslední válce. A požádali jsme americké dobročinné duše, aby obětem ušetřily trochu soucitu, který pociťovaly ke katům.
Ve své zprávě pro sjezd jsem nastínil, jaké by mohly být naše výměny názorů s ostatními zeměmi světa, aniž bychom obětovali cokoli z naší národní nezávislosti.
Již v té době jsme povstali proti některým znepokojivým příznakům; proti špatně prováděným čistkám, proti zájmu o zachování vichistických kádrů a institucí, proti zrazenému osvobození.
„Ve světě, který směřuje k větší demokracii, Francie začíná být jedinečná. Není to přesně to, co chtěly tisíce a tisíce Francouzů, kteří zemřeli za svou zemi a za svobodu. To není to, co lidé chtějí.”
Proti demokracii vlastníků otroků jsme postavili demokracii, jak ji definoval Condorcet: demokracii, „kde by všechny společenské instituce měly mít za cíl sociální, morální, intelektuální a fyzické zlepšení nejpočetnější a nejchudší třídy“.
Tváří v tvář reakčním manévrům, podporovaným socialistickým vedením, jsme znovu potvrdili naši politiku jednoty:
„Budeme opakovat, že postavit Francii zpět na nohy není úkolem pouze jedné strany, ani několika státníků; je to úkol milionů a milionů Francouzů a Francouzek; je to úkol celého národa.“
„Jako nejšťastnější vyhlídku pro naši zemi si představujeme dlouhodobé udržení vlády velké národní a demokratické jednoty; realizovat tak nejlepší podmínky pro autoritu a stabilitu, otevřeně spoléhat na lid při uplatňování lidem požadovaného programu národní a sociální obnovy.“
„Bratrstvo, zapečetěné v boji proti vetřelci, by mělo být udržováno společnou prací“
„Krev katolíků, komunistů, Francouzů a Francouzek všech stran a vyznání; krev všech našich hrdinů, všech našich mučedníků zúrodnila naši půdu a zpečetila naši národní jednotu. Nejsme to my, komunisté, kdo by se mohl neúčastnit této vznešené lekce jednoty a rozvázat pouta vytvořená obětí těch nejlepších z nás.“
“Už jsme se setkali s nenávistí naplněným nepřátelstvím Leona Bluma a dalších socialistických vůdců, kteří se “nic nenaučili a nic nezapomněli.”
I když krev našich popravených ještě nezaschla na zdech a na trávě příkopů, socialističtí pontifikové proti nám znovu vytáhli časem otřepané pomluvy, které používali dvacet let. V jiném čase reakce obvinila Jaurèse, že je „ve službách Německa“. Nyní nás Blum obvinil, že „sloužíme cizímu nacionalismu“. Nechvalně známá pomluva, vyvrácená celou politikou strany, jejímž smyslem je štěstí našeho lidu, strany, která reprezentuje a nese nejvyšší a nejštědřejší tradice Francie.
Náš 10. kongres skončil nadšením. Všichni viděli velké vyhlídky, které se před námi otevřely.
Před uplatněním rozhodnutí kongresu jsem se chtěl poklonit památce hrdinů odboje. Plošina Glières je jedním z těch vysokých míst, kde se v noci útlaku potvrdila vůle francouzského lidu osvobodit se se zbraní v ruce. Připomíná oběť mladých Francouzů, kteří přijali nerovný boj v jistotě, že některé porážky přispějí k budoucím vítězstvím. Vydává svědectví o nepostradatelné jednotě, protože muži z Armée Secrète (Tajná armáda – paramilitární odbojová organizace, jejíž ideologií byl gaullismus – pozn. red.) tam bojovali po boku našich Francs-Tireurs et Partisans (Francouzští odstřelovači a partyzáni – ozbrojená organizace Komunistické strany Francie – pozn. red.) a smrt mezi nimi nedělala rozdíl.
V nádherném prostředí, pod horkým červencovým sluncem, jsme vystoupali 1500 metrů na náhorní plošinu vmáčknutou mezi vysoké hory. Muži z Glières tam trpěli pod bombardováním letadel, útoky milicionářů a Němců. Le Chant des Montagnards (píseň horalů pozn. red.): „Allobroges Vaillaints“ se mi vrátilo. Savoyards nemohli ztratit své tradice statečnosti a nezávislosti.
Viděli jsme chaty vypálené nacisty, kde naši mladí muži žili a bojovali celou zimu; skály, za nimiž klečeli v palbě; vyhlídkové body, z nichž dominovaly přístupovým cestám. Němci zmobilizovali proti 500 Glières celou divizi s dělostřelectvem, letadly a jednotkami Milice. Jako rytířští Francouzi ušetřili bojovníci z Glières dva Gardes Mobile, kterým se podařilo uprchnout a informovat nepřítele. Dokázali proniknout na plošinu, ale byli zadrženi až do noci, což bylo příznivé pro ústup. Mnoho soudruhů padlo do rukou Němců a milicionářů a byli okamžitě popraveni. Zemřeli při zpěvu La Marseillaise. Na hřbitově v Morette, kam jsem šel meditovat o jejich činech, odpočívá 102 bojovníků z Glières. Nepřijali otroctví. Jejich slavná smrt jim poskytla nesmrtelnost.
O několik týdnů později jsem odjel do Limousinu, do Ouradour-sur-Glane, umučeného města, kde ustupující hitlerovci zmasakrovali velkou část obyvatelstva a uprostřed plamenů zabili ženy a děti zavřené v kostele. Před těmi, kdo přežili tak hroznou událost, jsem zvolal: „Kdo by mohl odpustit ohavným zločinným vrahům vašich dětí, vašich rodin?“ Bohužel se brzy našli Francouzi, kteří by popravce zprostili viny.
- července jsem odjel do Waziers, v srdci Černé země. Horníci tradičně stáli v čele dělnických bitev. Rozpoutali první velký úder proti německým útočníkům a zrádcům Vichy. Všeobecný blahobyt závisí na práci horníků. Bez uhlí, tohoto „chleba průmyslu“ není dost elektřiny, je málo oceli, a málo litiny. Bez uhlí nejsou žádné stavební materiály, žádné oblečení, žádná doprava. Bez uhlí je ekonomika paralyzována…
Problém uhlí není ve Francii nový. Během nejlepších předválečných let jsme vytěžili 50 milionů tun uhlí (55 milionů v roce 1929). Naše potřeba byla 75 milionů tun, takže jsme museli dovézt 25 milionů tun, včetně koksu z Porúří.
Individuální výkon horníků se během války snížil. Hned po osvobození se produktivita zvýšila: ze 600 kg v srpnu 1944 na 880 kg v lednu 1945. Uhelná krize však pokračovala. Mělo to více příčin.
Na prvním místě došlo ke snížení počtu zaměstnanců, který klesl z 300 000 na 200 000. K nedostatku horníků se přidaly fyziologické nedostatky způsobené čtyřletým útlakem a supervykořisťováním. „Nepřítomnost“, takzvaná „lenost“ horníků, nebyly nic jiného než důsledky jejich extrémní únavy. Především se horníci museli ujistit o lepších zásobovacích metodách, oblečení a obuvi.
Únava mužů a také opotřebení strojů, starých a zastaralých. Naše doly byly sotva mechanizované, zatímco úroveň mechanizace v SSSR dosahovala 95 %.
Zlé reakce, sabotáže ze strany ředitelů – mezi nimiž se nacházeli zaměstnanci stále loajální ke starým pánům – potíže jen zvýšily.
Netajil jsem se před horníky, že i přes současné špatné podmínky museli zdvojnásobit své úsilí, aby bitvu o uhlí vyhráli.
Vyrobit! Vyrábějte více! Umožněte tímto způsobem všemu našemu průmyslu, tak těžce postiženému, aby se zotavil.
“Osud Francie závisí do značné míry na úsilí horníků… Jde o to vyrábět pro zemi, abychom mohli pokračovat v osvobozovací práci proti podnikům reakce a fašismu.”
Apeloval jsem na hrdost horníků, na jejich třídní cítění, na jejich vlastenectví:
“Líní, vlažní nikdy nebudou dobrými komunisty, dobrými revolucionáři…”
Tam, v té krajině hornických obydlí, továrních komínů, hald strusky, provazců dolů, byla masa horníků, odborových předáků, ředitelů Národní těžařské společnosti, volených zástupců lidu, kádrů strany. S dojetím jsem znovu našel milé tváře svých bratrů v boji a vyvolal jsem další, které už nikdy neuvidíme…Jaká politická vyspělost a smysl pro zodpovědnost u těchto mužů, kteří tráví nejlepší část své existence v útrobách Země, aby dala teplo a světlo ostatním!
Potkal jsem svého starého kapitána 3. ženijního praporu, v civilním životě inženýra v Ponts et Chausées. Oba jsme na sebe měli skvělé vzpomínky.
Výzva z Waziers měla být vyslyšena. A to nejen ze strany horníků z Nord a Pas-de-Calais, ale ze strany horníků všech pánví. Počínaje červencem 1945 jsme byli svědky neustálého zvyšování výroby i individuální produkce.
Zdroj: Fils du Peuple. Editions Sociales, Paříž 1970
Přeložil: pro marxists.org, Mitchell Abidor
Odkaz: https://www.marxists.org/reference/archive/thorez/1960/post-war.htm
Vybrala a přeložila redakce Kolektivu pro práci, kulturu a vědu