Esej věnuji s. MPE s díky, že téma Geniální přítelkyně přinesl k diskusi KPKV.
V roce 2011 se vydal do světa první díl románové ságy Neapolský kvartet (v češtině vyšlo jako Geniální přítelkyně, nakladatelství Prostor, 2018) italské spisovatelky Eleny Ferrante a rychle následovaly další tři díly. I když má celý spis přes 1500 stránek, stal se okamžitě bestsellerem nejen v Itálii, ale také v dalších zemích. Velice úspěšný byl ve Spojených státech, kde je překladová literatura spíše na okraji ohromné americké produkce.
Sága se skládá se ze čtyř dílů:
- Geniální přítelkyně. Dětství a dospívání
- Příběh nového jména
- Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou
- Příběh ztracené holčičky
Román byl také rychle zdramatizován a snadno si dobyl světová jeviště. U nás se jej ujala Městská divadla pražská. Premiéra proběhla 25.11.2023 a hra trvající čtyři a půl hodiny je dosud velice úspěšná a kritiky se shodují na tom, že je právem v repertoáru divadla i dnes. Diváci vesměs hru popisují jako strhující podívanou.
Byl také natočen seriál se stejně kladnými kritikami, který je ke zhlédnutí na platformě HBO.
Intermezzo 1 – o heslech a nečtení: “Lidi nečtou, už jenom skrolují. Pište hesla. Pište krátké texty,” jsou častá doporučení nejrůznějších nakladatelů a editorů a rovněž všeobecně převládající názor. Ale tváří v tvář světovému bestselleru o půl druhém tisíci stránek tyto postuláty neobstojí. Nakonec vychází spousta obsáhlých románů (samozřejmě různé kvality) a těší se širokému okruhu čtenářů. Vycházejí romány, které mají stovky stran a čtenářům najednou nevadí číst a vnímat příběhy, ve kterých vystupuje množství postav a jsou plné nejrůznějších detailů. Harry Potter, Tolkienovy romány, Hra o trůny, Duna a další dnes populární seriály a ságy. Někdy tedy lidé čtou, snaží se pochopit kontext děje, zaujímají stanovisko, chtějí sdílet s literárními hrdiny čas, situace, problémy, dilemata nebo veselé či romantické chvíle. Proč bychom se tedy měli spokojit v tím, že vše musí být krátké, stručné, bez kontextu? Samozřejmě, závisí na účelu textu, na cílovém čtenáři, na formě. Ale kontext a kauzalita každého jevu bez výjimky jsou převelice důležité: chápat proč, jak mohou jevy a procesy souviset, tříbit si názor na jazyk, na situace, na to, co považujeme za nepřípustné, za hodnotné, etické, spravedlivé…
Čtení knih je důležité pro rozvoj kognitivního myšlení, kontextuálního uvažování, tvorby morálních principů, empatie apod. (např. Why reading matters | Rita Carter | TEDxCluj).
Z toho vyplývá, že má smysl psát strukturované texty, budovat schopnost psaní, zdokonalovat texty, cizelovat je. Když překonají bariéru populismu, mají šanci ovlivnit. Mohou ovlivnit, mohou učit. Právě Geniální přítelkyně má rozhodně takový potenciál. Otázkou zůstává, zda působí pozitivně nebo negativně?
Ferrante a kritiky
Autorkou tohoto rozsáhlého románu je italská spisovatelka Elena Ferrante, jejíž identita je záhadou od počátku 90. let 20. století, kdy vyšel její první román L‘amore molesto (Tíživá láska). Jedná se o pseudonym jedné nebo více osob? Elena Ferrante, ať už je (nebo jsou) to kdokoliv, tvrdí, že příběh musí být důležitější než osoba spisovatele. Osobně se spíše domnívá, že zakrývání identity je v daném případě spíše efektivním marketingovým krokem. V každém případě román Geniální přítelkyně bývá kritikou chápán jako tzv. autobiografická fikce.
Na román bylo napsáno nespočet recenzí a kritik ve světové i naší žurnalistice. U nás se recenze obvykle omezují na podtrhávání skvělé vypravěčské schopnosti autorky, na „geniální“ podání osobního pohledu na život, na rozporuplnost emancipačního procesu druhé poloviny 20. století. Obvykle jsou to povrchní popisy vyplňující internetový prostor určený primárně reklamám. Je tristní, jak zdegenerovala a degradovala česká literární kritika! Ale autoři článečků o Geniální přítelkyně nechtějí ani náznakem zpochybňovat idealizovaný obraz “Západu” druhé poloviny 20. století. Podle oficiální propagandy bylo špatně pouze na východ od Berlína. Jiný pohled však mají zahraniční recenze, které nepřehlížejí fakt, že Ferrante zasazuje román do syrové a surové politické skutečnosti poválečné Itálie, období kolem roku 1968 a 1989, reflektuje 90. léta 20. století, expresivně popisuje míru bídy, vykořisťování, sociální a ekonomické nespravedlnosti. Řada autorů recenzí popisuje román jako dílo zásadní pro levici, dokonce levicový román. Je mu často delegována role, jakou měla komunistická literární tvorba před druhou světovou válkou a těsně po ní. Řada levicových intelektuálů se k románu vyjádřila velice pochvalně. Právě tyto recenze byly důvodem, proč jsme román nejen pečlivě přečetli, ale také prostudovali a položili si otázku, zda se skutečně jedná o literaturu, která by mohla patřit mezi marxistickou tvorbu? Dále jsme se pokusili odpovědět na otázky, co vlastně autorka chtěla říci a nakonec, jak by měl literaturu číst marxista-leninovec, komunista? Nakonec, jak by měla vypadat marxistická, komunistická literatura?
Východiskem pro náš text jsou dvě recenze publikované v prestižních levicových zdrojích The left Berlin: https://www.theleftberlin.com/real-life-when-it-has-passed-inclines-towards-obscurity/
a Jacobin https://jacobin.com/2018/04/elena-ferrante-neapolitan-novel-organizing-litertature.
Oba autoři recenzí skutečně kladou ságu Eleny Ferrante mezi zásadní levicové romány současnosti a považují je za velmi důležité pro samotnou retrospekci levice.
Nejprve tedy uvádíme překlady každé z recenzí s naší kritikou a komentářem. Na úplný závěr shrnujeme náš názor na knihu samotnou.
Zde je první z posuzovaných recenzí:
Geniální přítelkyně: “Skutečný život, když pomine, inklinuje k nejasnostem”
Neapolské kvarteto Eleny Ferrante je prošpikováno analýzou třídy, misogynie a politického kompromisu
Autor: Ali Khan
I.
Neapolské kvarteto Eleny Ferrante je mezinárodní senzací. Hloubka příběhu, její živé popisy pocitů, její zběsilé tempo a spletitost neapolské kultury protkané osobními vyprávěními byly probrány, rozebrány a zasypány chválou lepšími spisovateli, než jsem já.
Co však bylo přehlíženo, je adekvátní zhodnocení politiky, která vyzařuje na každém kroku. Ať už je to síla dominantní ideologie, omezený prostor ve sloupcích nebo samolibost ohledně historie, která nutí recenzenty přehlížet fascinující politické proudy procházející čtveřicí, zaslouží si pozornost pro moderní levici, která je neustále pronásledována duchy jejích minulých interakcí. V tomto smyslu kvartet funguje jako lekce historie o nedostatečně prostudovaném politickém zřízení: poválečné Itálii.
Bouřlivé, tragické životy Lenu/Lena (Elena Greco) a Lila (Raffaella Cerullo) jsou utvářeny přetahováním lanem mezi nastupujícím komunismem a nevysloveným spojením mezi křesťanskou demokracií a organizovaným zločinem. Obě dívky, které se narodily v chudé, dělnické čtvrti Neapole ve stínu „dvou velkých sil italské reakce“, v sobě nacházejí zdroj intelektuální a morální obživy.
Začíná to tím, že Lila hodí Leninu panenku do sklepa, který patří obávanému camorristovi ze sousedství Achillovi Carraccimu. Lenu se mstí stejným způsobem. Lila přinutí svou kamarádku, aby šla s ní a požadovaly své panenky zpět od Dona Achilla. Lila kráčí po schodech do jeho bytu a nabízí Lenu ruku, aby ji povzbudila, a přestože se velice bojí, co by ten děsivý muž mohl udělat, Lenu Lilu následuje. Jejich osudy se budou na dalších šest desetiletí prolínat.
Když se Don Achille střetne s Lilou, pobaví ho její smělost a dá dívkám nějaké peníze na nákup nových panenek, ale místo toho si koupí knížku z druhé ruky ‚Malé ženy‘. U obou dívek tak začíná tvůrčí a literární vášeň, přičemž si Lenu uvědomuje své intelektuální nedostatky. Inspiruje to k soutěži mezi těmito dvěma v nenasytném čtení ze školní knihovny a vzájemně se posouvají, aby vynikaly akademicky.
Pro generaci globálního severu narozenou po „konci dějin“ je obtížné pochopit dopad sociálních záruk, jako je školní docházka, měnící život. Výrazně feministická lekce kvarteta se projevuje výchovným rozdílem mezi nimi. Ačkoli si Lenu velmi dobře uvědomuje, že její přítelkyně je skutečným zázračným dítětem, má intelekt a vůli, která je neudržitelná, jsou to Leniny rodiče, kteří po zuřivých hádkách podporují její vzdělání i po dovršení 12 let pro vzdělání. Lilina rodina si neuvědomuje žádné finanční výhody plynoucí z placení za vzdělání dívky prostřednictvím knih a psacích potřeb. Jejich osudy se rozcházejí, i když jejich přátelství přetrvává. Ferrante bez námahy spojuje témata třídy a patriarchátu do jednoho.
Lenu dále vyniká, a nakonec studuje na Scula Normale v Pise, vydává úspěšné romány a píše sloupky pro celostátní noviny, zatímco její přítelkyně vidí, že její vášně jsou neustále drceny pod mlýnem misogynie a chudoby. Přesto tíhne zpět ke kultuře a jejímu dětskému prostředí. Hlavním z nich je Nino Sarratore, skvělý syn básníka a novináře na částečný úvazek Donata Sarratore. Oba muži mají hluboký vliv na Leniny intelektuální vášně, přičemž Nino slouží jako objekt touhy pro obě kamarádky.
II.
Čtení o Lenině výjimečném vzestupu do maloburžoazního prostředí od nejskromnějších začátků mi připomnělo vynikající esej Johna Merricka pojednávající o konfliktech úspěchů dělnické třídy. Infiltrace postavy do buržoazní společnosti Itálie je silně zneklidňující a ona se s různou mírou úspěchu brání, aby se nenechala vyvázat z neapolské ulice.
Ústřední znak této kulturní propasti je vyjádřen prostřednictvím neapolského dialektu, který slouží jako soukromý jazyk pro nejčistší výměnu myšlenek mezi obyvateli sousedství a také jako terč třídních předsudků – čemuž je Lenu neustále vystavena společně s nedokonalostí její přijaté vizáže rafinovanosti. V důsledku toho zažívá vnitřní konflikty při pronásledování snů ve světě, kde je těm jí podobným zakázáno snít, v obývání vznešených prostorů, které ji mají vyloučit, aby dosáhla cílů, které jsou tím pomíjivější, čím blíže je k jejich dosažení.
Dnes regionální a jazykové rozdíly často zakotvují systém třídně-kulturní stratifikace, podněcující zášť, která nachází hrozné vyjádření prostřednictvím vzestupné krajní pravice v nepřítomnosti koherentního levicového hnutí, jako je hnutí PCI (Italská komunistická strana). Sociální a kulturní propast, která v dnešních společnostech narůstá, vyžaduje, abychom porozuměli a vcítili se do sítě emocí, které pracující lidé cítí a jsou nuceni pociťovat, když je modernita táhne přes moře změn jako zapomenutý přívěsek.
Literární styl Ferrante převrací standardní zobrazení politických vyprávění, kde političtí aktéři a události jsou ústřední a zúčastněné postavy okrajové. Místo toho jsme minimálně vystaveni politickým těžkým vahám éry, jako byli Rudi Dutschke, Enrico Berlinguer, Aldo Moro a Pier Paolo Pasolini. Hnutí roku 1968 prožíváme jako jedinec zasazený do období smíšeného s vřavami běžného života, dodávající vyprávění pedagogickou kvalitu.
III.
Do jaké míry byl Lilin intelektuální příslib zničen misogynií, která převládala v hluboce konzervativní katolické Itálii? Celé epizody v příběhu mě donutily zavzpomínat na rodinný a společenský život v mém rodném Pákistánu. Možná, že Pákistánci a Italové nejsou tak odlišní a my prostě existujeme ve stavu asynchronicity. Ale co hluboká chudoba popsaná v románu? Lila je neuvěřitelně bystrá, ale vzhledem k tomu, že je žena, její inteligence zůstává nepoznaná a neinvestovaná. Dostala by příležitost vzkvétat i průměrnější mužská Lila?
Enzo Scanno, syn prodavače ovoce, který se vrací traumatizovaný z vojenské služby, se navzdory své dětské pověsti třídního hlupáka stává úspěšným IT profesionálem. Přesto by byl první, kdo by svůj úspěch připsal brilantnosti Liliina opatrovnictví a kreativity. Je to statečnost této výjimečné ženy, která proráží třídní strop, který jí společnost ukládá, a možná v tomto procesu okrádá dělnickou třídu o organického vůdce. Byli bychom lhostejní, kdybychom při rozhodování o osudu Ferranteniných žen přijali totalitu patriarchátu: Lila vzdoruje omezení. Celý svůj život tráví v Neapoli, ale její duch a její činy jsou pociťovány za hranicemi. Její zeměpisná uzavřenost není překážkou jejího vývoje. Tato nezadržitelná příroda odráží beauvoirské představy o ženě. Žena, která je v různých dobách překotná, panovačná a lhostejná. Závistivá, soutěživá a zlá. Přesto je trvale loajální, štědrá ke svému času a penězům, odhodlaná překonat socioekonomické výzvy Neapole, jejího sousedství, vlastní konzervativní rodiny a bratrů camorristů, kteří ohrožují její život a živobytí. Ačkoli se jí muži snaží prolomit fyzickým, ekonomickým a sexuálním zneužíváním, ona se jim vzepře a v pravý čas vymáhá svou pomstu.
Není to žena, ale Žena; ve vší mnohosti ženy. V její vzdorné mnohosti je vyjádřeno feministické poselství, které požaduje, aby ženy mohly praktikovat svou plnou subjektivitu bez omezení. Aby to nebyly vestálky, milující matky, věrné společnice, odolné bojovnice nebo jakákoli jejich kombinace. Tato touha být neudržitelná je mocným (znovu) vyjádřením feminismu druhé vlny. Toto jsou ztracené lekce, které vyžadují opakování, aby je nová generace zhodnotila a utvářela své myšlení.
IV.
Ferrante odhaluje vývoj práce v Itálii po válce optikou proletářského života. Vidíme, jak Lilin otec začíná jako živnostník, později drobný podnikatel – vyrábí a opravuje boty, zatímco bohatší Solara vydělává peníze prostřednictvím cukrárny a lichvy, mimo jiné i neznámých kriminálních aktivit. Mezi nimi je sevřený syn dona Achilla Stefano Carracci, který provozuje obchod s potravinami a má ambice expandovat. Tyto ambice vzestupné sociální mobility ho podněcují k uzavření finančních dohod se Solarovými, což je volba, která zapříčiní jeho zkázu. Tři skupiny podnikatelů s protichůdnými zájmy, které jsou včas vyřešeny, přičemž Solarové zcela ovládnou zbývající dva.
Pracující a jejich pracovní podmínky jsou prominentní, přičemž Lilin život dřiny v továrně uzenářství Soccavo poskytuje ponurý pohled do až příliš často romantizované průmyslové dělnické existence. Díky Lilině organizaci na pracovišti se učíme, že solidarita není nikdy zaručena, ale vyhrává se krví a potem – doslova. Spojení fašismu, bossů a organizovaného zločinu se stává logicky konzistentním, když jsme svědky souběhu jejich ekonomických zájmů. Dělnická třída nikdy neleží na zádech a vzdoruje militantností na pracovišti i mimo něj, nejostřeji prostřednictvím Rudých brigád, které zajímají a popravují křesťanskodemokratického premiéra Alda Mora.
V propleteném vyprávění o této šokující historické události, organizované po historickém kompromisu mezi PCI a křesťanskými demokraty, se dostává do popředí intelektuální napětí nadčasových levicových debat. Začínají se formovat vzestupně pohyblivé maloburžoazní intelektuální vrstvy a možná si Rudé brigády jasně uvědomovaly rozkol v politice italské dělnické třídy, který předznamenává rozpuštění samotné PCI. V tomto světle vypadá poprava Mora jako zoufalý čin tváří v tvář neustálému zasahování modernity do jejich současnosti. Lila a Enzo začínají svou kariéru jako IT specialisté ve stejném období a konečně unikají ekonomickým omezením dělnické nouze, i když zůstávají oddáni sociálnímu útočišti své čtvrti.
Pochod modernity, „nezbytné“ politické kompromisy,vize prosperující budoucnosti nespoutané paralyzující válkou agrese mezi levicí a pravicí; tato témata nacházejí své vyjádření nejvěrněji prostřednictvím Nina Sarratore. Zapouzdřuje podstatu třetí cesty, která ovládla dlouhá 90. léta. Sociální a romantické krveprolití, které za sebou zanechal v životech Lily a Lenu, odráží jeho politický vývoj. Slovy Lenuiny tchyně, typické levicové buržoazní intelektuálky Adele Airota, „pro člověka, který není nikým, je stát se někým důležitější než cokoliv jiného“.
Arivistický charakter Nina ho zavede do italské poslanecké sněmovny. Třetí cesta nakonec zvítězí a Nino bude jedním z jeho sebechválečných vůdců. PCI by se sama rozpustila v roce 1991.
V.
Historie, když pominula, inklinuje k nejasnostem, nikoli jasnosti. Součástí funkce levice je pamatovat si mimo běžnou délku lidského života, nést pochodeň, která osvětluje minulost, a vytvářet o ní vyprávění, které ji činí živou. Ferrante to dělá prostřednictvím naléhavého realismu svého vyprávění. Pro nás nalevo nás obdařila slovy, která nám mohou pomoci vysvětlit, spojit a artikulovat vyprávění pro naši současnou, neustálou a zasahující modernost. Jsme generací, která následuje po jejích postavách, a tak se prostřednictvím tohoto vhledu do jejich historie můžeme naučit praktikovat optimismus vůle, který Gramsci obhajoval o generaci dříve.
Co my na to?
Souhlasíme s tím, že román má místy zběsilé tempo. Jakmile čtenář jednou knihu otevře, nelze ji odložit. Děj pádí a čtenář se nedokáže odtrhnout, dokud nezjistí, jak se popisované události nebo příběhy jednotlivých postav posunuly. V jejich charakterech a jednání snadno identifikuje sám sebe nebo osoby ze svého okolí, případně alespoň někoho známého či z doslechu. I když většina čtenářů románu nejsou Italové z Neapole, mají pocit, že příběh prožívají. Takto skvěle psané romány a příběhy působí velmi věrohodně, navíc zasazené do doby, kterou každý čtenář alespoň okrajově sám zažil. To, že se čtenář stane součástí příběhu, splyne s ním, děj jej pohltí, vytváří dojem skutečnosti. Do takto napsaného příběhu je pak možné vložit různé vzkazy, které se stanou součástí “románové pravdy”.
Ale zbytek Khanovy recenze vykazuje znaky “vlastního čtení”, projekce vlastních již hotových názorů do čteného textu. Samozřejmě, každý čte zatížený svými názory a zkušenostmi, ale takto se kritika knihy nepíše. To není profesionální literární kritika knihy, ale popsání vlastního odrazu knihy v nás, anebo našeho obrazu v knize. Autor Ali Khan však tvrdí, že hodnotí politický rozměr knihy, že čtenář recenze dostává pohled ze strany levice. Levici však ztotožňuje s tím, jak on sám definuje tento vágní politicko-ideologický prostor.
Je však třeba s ním souhlasit, když vyslovuje, že v knize chybí adekvátní zhodnocení politiky a také, že kniha je důležitá pro moderní levici. My ale vidíme důležitost úplně jinde než autor recenze.
Intermezzo 2 – Levice: Levice je politický směr, který je součástí buržoazního politického spektra. Levice obvykle nepochybuje o kapitalismu, ale věří, že je možné jej “polidštit”, případně věří, že k socialistické ekonomice a společnosti je možné se dopracovat postupnými úpravami kapitalismu nebo prostřednictvím volebního klání. Snaží se odvolávat na tradici revolučního hnutí, které chápe jako dětskou, naivní fázi socialistického hnutí, plnou omylů, které lze přihlížet snad jen s určitou dávkou nostalgie. Nevěří v možnost realizace revolučního přechodu v minulosti ani dnes nebo v budoucnosti. Do levice nepatří revoluční komunistické hnutí, které usiluje o aktivní změnu společensko-ekonomické formace kapitalismu.
Khan popisuje poválečnou dobu v Itálii jako přetahování mezi “nastupujícím komunismem a nevysloveným spojením mezi křesťanskou demokracií a organizovaným zločinem.” Jak čteme tuto větu my? Jednak úplně čistě filozoficky můžeme říci, že komunismus nastupuje již s prvním zpochybněním třídní společnosti nebo s prvním zpochybněním kapitalismu, tento souboj tedy probíhá pořád, a pokud komunismus chápeme (což jej tak chápeme) jako nejvyšší stádium lidských dějin, které přichází po přechodové fázi následující kapitalismus, tedy po socialismu, tak bychom toto tvrzení mohli přijmout, ale vězte, že takové pojetí diachronního boje za spravedlivou společnost autor nemá na mysli. Naopak jako drtivá většina buržoazních analytiků ztotožňuje socialismus, nebo vůbec antikapitalistické hnutí s pojmem komunismus, čímž přijímá manipulativní nakládání s terminologií, se slovy, s jazykem, s pojmy a jejich významy. A zde už nemůžeme souhlasit. Také v knize rozhodně nedochází k takovému střetu ani konkrétně ani v symbolické rovině. Autorka v podstatě říká, že jak komunistické myšlenky a hnutí, tak pokrytectví socialistů, pravicová politika křesťanských demokratů a samozřejmě organizovaný zločin jsou problém a nepřinášejí řešení ničeho. Bere svět takový, jaký je. Prostě kapitalistický, který je někdy horší, někdy lepší, ale prostě je. To je naprosto jednoznačný rys postmodernismu. Už proto nemůže být dílo Eleny Ferrante považováno za součást marxistické, komunistické knihovny. Její názor je reprezentovaný více postavami knihy, ale hlavně oběma hrdinkami: Elena prostě s takovým názorem jde životem, Lila se snaží bránit, ale přináší ji to nakonec vždy jenom zhoubu a katastrofu.
Kniha tedy patří do kategorie děl nedialektických, fatalistických a défetistických. Přistupuje na hru kapitálu, kdy levice vlastně je součástí buržoazního spektra stran (viz intermezzo 2). Představitelé levice v knize jasně vyjadřují názor, že vnímají nespravedlnost kapitalismus, uvědomují si ji, ale uspokojují se tím, že maximálně budou do takového statu quo trochu kafrat, ale na víc nemají ambice. Pokud snad takové ambice mají, končí tragicky: zdravotně zničený Franco páchá sebevraždu, Pasqual, člen Rudých brigád, končí ve vězení (stejně jako jeho otec komunista). Navíc, jako by všechny postavy v knize měly daný osud determinovaný svým původem: bratři Sollarové, chudá děcka ze čtvrti, děti dona Achilla, Nino ad.).
Propojení křesťanských demokratů se socialisty, oportunistickou levicí, ale také organizovaným zločinem autorka v knize rozhodně jasně vyjadřuje a popisuje. Nemlčí o tom. Některé z postav její knihy jsou aktivní v tomto procesu, ať již jej podporují nebo naopak.
Intermezzo 3: K terminologii
Rozmělnění vyjadřování a pojmenovávání věcí a jevů nejednoznačnými pojmy nebo termíny je jednou z charakteristik současného kapitalismu. Hra se slovy, které se stávají symbolem nesouhlasu s daným statem quo (komunismus, komunistický, spravedlnost, pravda), vágní pojmy jako “západní demokracie” souvisí s postmoderními filozofickými přístupy ke skutečnosti a jejímu poznání. Různé individuální pohledy na svět, různé vnímání reality, popírání zákonitosti ve prospěch náhody (ještě chápané odtrženě od nutnosti), nahrazení dialektického vztahu akce a reakce fenomény na sobě nezávislými. Vše může být pravda nebo naopak nepravda. Hledání kauzality, objektivně hodnocené morálky a etiky, vývojových tendencí je mimo exkurz současné filozofie a vědy vůbec. Řada vědních oborů se dnes potýká s terminologickou nejednotností nebo používáním termínů podle individuálního chápání a vnímání. Např. pojmy jako revoluce, rezilience apod. Tento pojmový relativismus proniká i do právního systému, kdy kupř. zákon o zákazu šíření komunistických myšlenek nechává na každém jednom soudci, čím si naplní pojem komunismus. Obětí stejného trendu je také Ali Khan.
Dále je třeba se zastavit u výrazu”: “Pro generaci globálního severu narozenou po konci dějin” je obtížné pochopit dopad sociálních záruk, jako je školní docházka…” Tato skutečnost by možná mohla platit před 25 lety, ale pro současné školáky a studenty, byť tzv. globálního severu je školní docházka jednoznačně třídní otázkou. Zvyšuje se počet dětí, které ukončují školní docházku po devíti povinných letech, střední škola už představuje ekonomické téma ke zvážení pro mnoho rodin a vysokoškolské vzdělání je pro drtivou většinu studentů tím, co bychom ještě nedávno popsali jako dálkové studium, a to nejen v zemích, kde se za vzdělávací proces platí, ale dokonce v ČR, kde jsme se dlouho pyšnili kvalitním, plošným, demokratickým vzděláváním pro všechny bez rozdílu. Většina rodičů nemůže podporovat své děti v dlouhodobějším studiu a ty si jsou nuceny vydělávat velmi intenzivním způsobem. To rozhodně není krok kupředu, co se vzdělávání týče. V řadě zemí je problémem ohromná zadluženost absolventů, kteří si na svá studia museli půjčit nemalé částky. Některé univerzity předpokládají, že jejich studenti mají nějaký nezávislý příjem, který jim dovolí studovat na dané škole (např. Oxford). Třídní otázka školní docházky tedy je aktuální i dnes. Následně přichází problém uplatnění na trhu práce, což je v kapitalismu nutné k přežití. Většina současných studentů, i když by nepoužili slovo třídní, uměli by dobře popsat své obavy a úsilí v tomto směru.
Ferrante tuto otázku cirkuluje velmi intenzivně hlavně v prvních dvou dílech románu. Nejprve je důrazná v prezentaci tohoto aspektu v případě Lily: Děvče popisované jako téměř geniální studovat nemůže, ale Lena nakonec ano, i když je to pro její rodiče ohromná a nepochopitelná zátěž. Její rodiče vzdělání své dcery tolerují, ale rozhodně jej nepodporují. Nevěří, že může být k něčemu dobré. Pro ně je to nadměrný výdaj a výpadek jednoho člena rodiny, který by mohl přispět do rodinného rozpočtu, byť dělnickou mzdou. Často dceři vyčítají (hlavně její matka), kolik je studium stojí a jaký to má dopad na rodinný rozpočet. To kontrastuje s pozdějším vyprávěním o Leniných dcerách, které mají podporu svých bohatých otců, a naopak si mohou svobodně vybírat svoji studijní budoucnost, a to i v USA, kde je vzdělání velmi drahé. Kdybychom tuto prezentaci viděli izolovaně, museli bychom považovat toto sdělení za zásadní, ale v celém kontextu knihy se jedná pouze o jeden z dalších dokladů sociálního determinismu, ve který Ferrante věří a který velmi přesvědčivě popisuje a demonstruje prostřednictvím popisu jednání a osudů románových postav.
“Ferrante bez námahy spojuje témata třídy a patriarchátu do jednoho,” píše Khan a považuje to za objev. Ani toto úplně neplatí. Je pravda, že utiskování žen a jejich podřízenost mužům souvisí s krystalizací třídní společnosti a ženy vlastně tvoří další třídu, která je v průběhu historie utiskována a vykořisťována na základě náboženských nebo biologických omezení. Pro Ferrante je ponižování žen, výrazný sexismus a domácí násilí fenomén spojený s nevzdělaností, ne s třídní příslušností. Chudá žena je vždy utiskována buď chudým nebo bohatým manželem. Pouze vzdělané, bohaté ženy v analogickém prostředí nemají takový problém (viz Adele Airota). Jediná, kdo se vymaní ze závislosti na nějakém muži je v určité fázi knihy Lila, ale neumí s tím zacházet, žádné štěstí jí to nepřinese. Elena Grecová, hlavní hrdinka, sice píše knihy vyprávěné ženami, zmiňuje různé aspekty ženského života, jejich nesvobodu od tělesné po sociální a ekonomickou, ale na několika místech opakuje, že při debatách se čtenářkami drží pózu feministky, protože to chtějí čtenářky slyšet, chtějí vidět nezávislou feministku, ale ona jí není. Je však trénovaná říkat to, co se od ní očekává a to způsobem, který zaujme a přesvědčí. V případě ženské otázky nevidí žádnou perspektivu, žádné řešení. Prostě to tak je. Sama hlavní hrdinka má vztahy, které ji vždy přinášejí nějaké konkrétní výhody (studijní, ale hlavně ekonomické a společenské).
Khan se také vyjadřuje ke “konfliktu úspěchu dělnické třídy.” Jak typické téma pro buržoazní levici!!! Ferrante popisuje aktivity dělníků, dělnického hnutí, seznamuje nás s několika postavami knihy, které jsou aktivní na různé úrovni v dělnickém revolučním hnutí. Ale výsledkem jejího vyprávění je závěr, že dělník prostě nemůže nic. Nemá ani peníze, ani vzdělání, ani kulturní úroveň myšlení, které by mu dovolily úspěch. Bohatí intelektuálové nemohou také ničeho dosáhnout, protože zase nemají osobní potřebu změny, nerozumí dělníkům, nechápou bídu. Omezení obou skupin, vzdělanostní, kulturní a sociální trhlina mezi nimi je zásadním faktorem předurčujícím neúspěch. To je podle mého názoru jeden z nejvýraznějších vzkazů knihy s tím, že pro Ferrante vlastně historie skončila, sotva začala. Ano, Ferrante vyjadřuje velmi silné sociální cítění, věrohodně popisuje strach dělníků z organizovaného odporu, propast mezi intelektuály a nižšími sociálními vrstvami, ale tuto situaci vidí jako nemožnou ke změně. Její popisy chudoby, pocitů, které z ní vyplývají, drsné každodennosti apod. jsou strhující. Nelze jim nevěřit. V tomto slova smyslu je levicová, ale zastává postoj buržoazní levice. Není schopná formulovat východiska nebo skutečně nevěří, že existují.
Nikdo z hrdinů, kteří jsou komunisté (Marissa, Franco, Pasqual, Nadja) není úspěšný. Jsou to tragické postavy, ať už pocházejí z jakéhokoliv prostředí. Jejich tragičnost je absolutní: Smrt a zmar, ať již je reprezentuje vězení, sebevražda, drogová závislost. Nakonec i jejich odpůrci, typičtí představitelé italské buržoazie – camoristé Sollarové – dojdou totálního zmaru (jsou zavražděni). Přežijí pouze ti, kteří se umí přizpůsobit, kteří proplouvají podle toho, co je v daný moment výhodné a mají k tomu náležitý ekonomický prostor (ať už je to “profesionální” oportunista Nino, profesor Pietro Airota, samotná Elena…).
Autor recenze hodnotí, že Lila je příliš chytrá na to, aby se stala vůdcem dělnické třídy. Dělníci jsou na její myšlenkové pochody příliš hloupí. A protože jsou hloupí a nevzdělaní, nemají vlastně žádnou šanci na své osvobození. To je další příspěvek k teorii Eleny Ferrante, že dělnické hnutí je plácnutí do vody.
Ferrante je ale skutečně skvělá vypravěčka příběhu tzv. obyčejného člověka. Podává velice dynamicky a věrohodně jeho emoce, omlouvá charakterové nedostatky sociálním determinismem nebo je prezentuje jako běžný jev. Její hrdinové nemají výčitky. Pro Ferrante jsou individua součástí scenérie, kterou nedokáží ovlivnit a pokud se o to pokusí, skončí tragicky. Její sága v tomto směru připomíná řecké tragédie. Pouze se v dané realitě mohou hýbat chytřeji nebo hloupěji, úspěšněji nebo tragičtěji, pokud nepatří do třídy vyvolených bohatých intelektuálů, kteří mají snadný život, po kterém touží i Elena. Bohatí intelektuálové jsou autorčinou mantrou. Tato kombinace bohatého původu a špičkového vzdělání je pro Ferrante svatý grál. Ani bohatý hlupec neobejde svoji vlastní katastrofu a tragédii, ani hloupý nebo primitivní zbohatlík. Pouze bohatý intelektuál je privilegovaný, tomu jsou otevřené všechny brány království blaha.
Autor recenze stále mluví o misogynii. Ale misogyn v biologickém slova smyslu není v knize žádný. Příčinou hrubého zacházení se ženami jsou třídní antagonismy, vykořisťování této poloviny společnosti. Samozřejmě roli hraje náboženství a vzdělání, ale to jsou přeci také nástroje vykořisťovatelské třídy! Stejně jako v jiných oblastech ani zde Ferrante nepředkládá žádné řešení. Opět pouze bohaté intelektuálky mají ve svých rodinách rovnoprávné postavení s muži.
Je bizarní, že hlavní hrdinka píše romány o ženách, jejich pocitech a chování a zároveň tvrdí, že je to konstrukt, kterému nevěří, ale způsob, jak se dostat do světa bohatých intelektuálů a sama konstatuje, že se jí to vlastně nedaří, že je pořád chudá holka z neapolské chudinské čtvrti. Často říká, že odpovídá to, co se od ní očekává. Naučené věty, ne vlastní argumenty.
Rozhodně je třeba souhlasit s autorovým prohlášením, že “spojenectví fašismu, bossů a organizovaného zločinu se stává logicky konzistentním, když jsme svědky souběhu jejich ekonomických zájmů.”
“V propleteném vyprávění o této šokující historické události (Khan má na mysli vraždu Alda Mora), organizované po historickém kompromisu mezi PCI a křesťanskými demokraty, se dostává do popředí intelektuální napětí nadčasových levicových debat. Začínají se formovat vzestupně pohyblivé maloburžoazní intelektuální vrstvy a možná si Rudé brigády jasně uvědomovaly rozkol v politice italské dělnické třídy, který předznamenává rozpuštění samotné PCI. V tomto světle vypadá poprava Mora jako zoufalý čin tváří v tvář neustálému zasahování modernity do jejich současnosti.” Tento odstavec představuje charakteristickou chytristiku oportunistické levice, která nevidí rozpory mezi kapitálem a prací, koncentraci kapitálu jako pohyb, taktiky vládnoucí třídy, úsilí o ovlivnění světového názoru. Po přečtení takového odstavce má skutečně čtenář pocit, že svět může pochopit pouze levicový intelektuál z lepší univerzity. Krásné, rádoby intelektuální slovíčkaření zakrývající pravé příčiny.
Zajímavá je postava Ninna Sarratora, který je typickým představitelem tzv. třetí cesty, která totálně zkrachovala a u nás se paradoxně až teď snaží dostat na scénu, ale bez elegance univerzitních intelektuálů.
“Historie, když pomine, inklinuje k nejasnostem nikoli jasnosti.” Historie neinklinuje k ničemu. Historie je tvořena materiální základnou a nadstavbou. Plyne na základě dialektických zákonů, kdy jednotlivé faktory jsou velmi komplexní, přičemž Khanův bonmot je další do sbírky totálně nedialektických, posmoderních, rádoby chytrých výroků, které dávají za pravdu autorce v tom, že nemá smysl hledat příčiny, zákonitosti, spravedlivou cestu.
“Součástí funkce levice je pamatovat si mimo běžnou délku lidského života, nést pochodeň, která osvětluje minulost a vytvářet o ní vyprávění, které ji činí živou,” píše Khan a naprosto se shoduje s Ferrante. To, co podle obou může v některých momentech zmírnit dopady kapitalismu je občasné připomenutí si bídy, vykořisťování, utrpení. Kapitalismus je i podle Khana neměnný fakt a pokud levice nemíří na jeho svržení, tak je třeba vykonstruovat důvod její existence. Ale buržoazní levice stojí na kraji propadliště dějin s celým slavným kapitalismem. Člověk má chuť říci, že by s levicí šel na kraj světa a tam do ní lehce šťouchnul. Právě v takových souvislostech se úplně plasticky ukazuje, proč je nesmysl spojovat, stavět na stejnou významovou úroveň marxistické, dialektické, dělnické, komunistické, revoluční hnutí a jakousi obecnou levici. Ano, levice existuje, ale jako součást kapitalistického statu quo, nejde proti němu a má právo na existenci jenom tehdy, pokud to vyhovuje kapitálu.
Khan dále tvrdí, že Ferrante píše naléhavě realisticky. Jevově ano. Popisy jsou přesné, věrohodné, nezpochybnitelné, ale to přece nestačí! Nebo by možná stačilo, kdyby celý příběh neprokládala beznadějí, defétismem a nadějí na nic.
Ano, autorovi recenze se kniha líbí, protože se na stránkách románů nachází i on sám. Problémem jeho recenze je, že popisuje sám sebe. Vybral následně jenom některé aspekty vyprávění. Vypadá to, jako by kniha byla pouze o souboji mezi levicí a pravicí, mezi dělníky a boháči, muži a ženami. Ale například vůbec nevěnuje pozornost tématu ženské sexuality, která je velmi výrazným prvkem celé knihy a zde je cenné, jak autorka popisuje, že i tato oblast je součástí celé třídní struktury světa. Stejně tak ponechává stranou problematiku rodičovství, které je rovněž prezentováno na mnoha příkladech z okolí Eleny Grecové.
Doplňme, že Ali Khan https://www.theleftberlin.com/author/ali-khan/ je pákistánský vědec, chemik, který obdivuje norský model fungování společnosti a ekonomiky… Není tedy divu, že je mu Ferrante a její Lenu velmi blízká.