Revoluce a reformy “meidži” v Japonsku
Japonsko za tokugavského režimu
Japonsko, “země vycházejícího slunce”, bylo navštěvováno Evropany v době velkých zeměpisných objevů.
V 16. století se pokusili Portugalci a Španělé zmocnit se Japonska. Avšak Japonsko cizince vypudilo (v r. 1637) a zůstalo samostatným státem. Vládli v něm šógunové z rodu Tokugava, dědiční vrchní velitelé, nejmocnější feudálové, kterým se podařilo odníti moc císaři (mikadovi).
Mikado žil jako zajatec šógunů v Kjótu. Feudálním velkostatkářům bylo zakázáno ukazovati se na císařově dvoře. Po vyhnání Evropanů bylo Japonsko po dobu dvou set let, až do poloviny 19. století, skoro bez spojení s vnějším světem.
V Japonsku se plně zachovaly feudální řády. Rolníci měli mnoho povinností a neměli žádných práv.
Kromě základní pozemkové daně byly od rolníků vybírány zvláštní poplatky za vydržování úředníků a za dopravu rýže do státních skladů. Rolníci pak platili poplatky výběrčím daní, byli nuceni stavět cesty, spravovat mosty, udržovat v pořádku říční přístavy, jezy, několikrát za rok odvádět naturální daně, dávat povinné dary svému vládnoucímu knížeti a samurajům. O něco lepší postavení bylo postavení zámožných jednotlivců mezi rolníky. Ve vesnici bylo mnoho chudáků, drobných nájemců a bezzemků. Značně početná vrstva lidí, asi milion, byla zbavena jakýchkoliv práv. Byli to lidé, kteří nepatřili k žádnému stavu. Říkalo se jim “zavržení”. “Zavržení” se živili žebrotou, z jejich řad vybírali katy a rasy.
Japonská města měla ráz řemeslnických a obchodních osad při zámcích feudálů. Jen v jižních krajích se začaly objevovat první manufaktury, vznikla výroba cukru a průmysl přádelnický.
Selská povstání
Rolníci spolu s městskou chudinou se nejednou bouřili proti statkářům a obchodníkům, ale tyto vzpoury byly krutě potlačovány. Feudální i drobná šlechta (samurajové) dále utlačovala rolníky.
V 50. až 60. letech 19. století se přehnala celým Japonskem vlna selských povstání. Rolníci přepadali feudální usedlosti, zabíjeli statkáře a úředníky, žádali pro sebe právo volby vesnických starostů, kteří byli obvykle jmenováni feudály z řad vesnických boháčů.
Druhý vpád Evropanů do Japonska
Po válce s Čínou v letech 1839-1842 přišla na řadu otázka navázání obchodních styků i s Japonskem. V polovině 19. století začaly nezávislost Japonska ohrožovati Spojené státy americké. V té době proud amerických přistěhovalců dosáhl břehů Tichého oceánu. Území při Tichém oceáně se rychle zalidňovala, zejména po objevení nalezišť zlata v Kalifornii v roce 1848.
V červenci 1853 vplula do přístavu Uraga (nedaleko Jeda, hlavního města šógunů) americká eskádra pod velením admirála Perryho. Perry přivezl s sebou dopis od amerického presidenta japonskému císaři. V tomto dopise vláda Spojených států nabízela Japonsku “přátelství, obchodní styky a vzájemné otevření přístavů”.
Skoro současně s Perrym se objevila u japonských břehů eskádra ruského admirála Puťatina, který žádal, aby Japonsko sjednalo s Ruskem obchodní smlouvu a povolilo ruským obchodníkům vstup na japonskou půdu.
V březnu 1854 pod nátlakem nové velké americké eskádry byl šógun donucen podepsat smlouvu, otevírající zemi americkým obchodníkům. V roce 1858 Japonsko sjednalo smlouvy s Anglií, Ruskem, Holandskem a pak i s jinými zeměmi.
Tyto smlouvy byly nerovnoprávné. Pro cizince bylo stanoveno právo exteritoriality, to znamená, že cizinci nepodléhali japonským zákonům ani japonským soudům. Cizinci byli souzeni jen za porušení zákonů svého vlastního státu a soudci byli konsulové příslušného státu v Japonsku. Japonsko bylo zbaveno práva stanoviti vysoké celní tarify na cizí zboží.
Cizinci začali dovážet zboží tovární výroby, což přivádělo na mizinu japonskou manufakturu a řemeslo.
Hnutí proti cizincům
Po tomto vpádu cizinců bohatí feudálové z jižních klanů Tosu a Sacuma protestovali proti podepsání smluv s cizinci a navštívili zajatého císaře v Kjótu. Mikado prohlásil, že nesouhlasí s podepsanými smlouvami. Lidové masy žádaly vyhnání cizinců.
Jednotliví vznešení feudálové, osmělení podporou císařovou, vystoupili na mnohých místech samostatně proti Evropanům. Tohoto hnutí proti cizincům se zúčastnily i široké vrstvy japonského obyvatelstva, městská chudina a rolníci.
Odpovědí na toto vystoupení byla trestní výprava spojené americké, francouzské, holandské a anglické eskádry, skládající se z osmnácti válečných lodí. Eskádra zničila dělostřeleckou palbou opevnění knížetství Tosu a město Šimonoseki. Vyslanci států, jež zahájily vojenské operace, žádali na šógunovi válečnou náhradu ve výši 3 milionů dolarů s hrozbou, že obsadí jižní oblasti Japonska, nebude-li náhrada zaplacena. Šógun byl nucen těmto požadavkům vyhovět.
Tehdy se nespokojenost lidových mas namířená proti cizincům, kteří způsobili drahotu a zhoršení hospodářských podmínek, změnila také v odpor proti šógunovi, který kapituloval před cizinci.
Odstranění šógunátu. Lidové hnutí.
V říjnu 1862 feudálové začali opouštět Jedo (staré pojmenování Tókja), sídelní město šóguna. Na jaře 1863 bylo již 62 vznešených feudálů i se svými vojsky v Kjótu, kde žil císař. Kjóto bylo zaplaveno vojsky, pluky šógunovými, armádami knížetství Sacuma, Tosu a jiných, vojáky ozbrojenými kopími a halapartnami, luky a šípy, ručnicemi starých i nových typů, ale vedle knížecích vojsk byly tam i oddíly skládající se ze zchudlých samurajů, rolníků a řemeslníků.
Tyto oddíly pobíjely boháče a policejní agenty. Hlavy zabitých byly nabodávány na bambusové tyče a vystavovány. Na prsou mrtvol byly připevněny destičky, na nichž bylo napsáno, čím se zabití provinili. Rolníci a řemeslníci se vypořádávali s obchodníky vyhánějícími ceny do výše. Vyhlásili maximální ceny a trvali na jejich zachovávání. Docházelo i k přepadání obchodů s potravinami. V noční době bylo v Kjótu neklidno. Po celou noc hořely hranice, u nichž hlídali vojáci feudálů, obávajíce se přepadení.
V boji proti šógunovi a cizincům měla veliký význam vládnoucí knížata jižních rodů a městská buržoasie, obchodníci a průmyslníci, majitelé hedvábnických, cukrovarnických a jiných manufaktur. Aby získala na svou stranu rolníky, knížata vyhlašovala hesla o rovnosti čtyř stavů (t. j. vojáků-feudálů, rolníků, řemeslníků a obchodníků), o účasti veřejnosti na státní správě, o bratrství všech národů čtyř moří (t. j. celého světa). Městská chudina se na mnohých místech také postavila proti šógunovi. “Východ a západ Japonska spolu zápasí, bratrovražedné srážky trvají.” Tak se psalo v dopise zaslaném v r. 1867 skupinou vznešených feudálů šógunovi, kterého žádali, aby se vzdal vlády.
V Japonsku vzrůstalo revoluční hnutí mas.
Téhož roku 1867 mikado, opíraje se o lidové hnutí proti šógunovi, prohlásil jej za zbavena vlády.
Po nezdařeném pokusu o ozbrojený odpor byl šógun poslán do vyhnanství a všechna moc přešla do rukou císaře Mucuhito, jehož vláda dostala název “meidži” (osvěty).
Lidové masy touto změnou mnoho nezískaly. Po odstranění šógunátu lidové hnutí nepřestalo. Docházelo k masovým nepokojům rolníků, kteří požadovali odstranění výsad feudálů a snížení daní. Po roce 1868 došlo v deseti letech k více než stu selských vzpour proti nové vládě “meidži”, z nichž některých se zúčastnilo až tři sta tisíc rolníků.
Podle úředních zpráv bylo jen ve čtyřech okresich jedné prefektury (oblasti) potrestáno 28.000 rolníků, v druhé prefektuře 30.000 atd. Buržoasie zradila lidová hnutí a pomáhala samurajům potlačovat povstání rolníků a městské chudiny.
Reformy “meidži”
Po potlačení masového hnutí v Japonsku upevnila svou moc absolutní monarchie, která hájila zájmy feudálů a buržoasie a vytvořila novou byrokracii. Za této absolutní monarchie, která byla nucena dbáti zájmů obchodně průmyslové buržoasie, byla provedena “shora” řada buržoasních reforem, jež odstranily některá feudální opatření, bránící rozvoji kapitalismu v Japonsku.
V roce 1869 byla vláda reorganisována podle vzoru vlád evropských. Hlavním městem se stalo Jedo, přejmenované na Tókjó. Dekretem z r. 1869 byli všichni Japonci prohlášeni za císařovy poddané. Císařským nařízením z r. 1871 byla knížata zbavena feudálních práv a byla jim přiřčena pense ve výši 10% dřívějších důchodů. Protože mnozí rolníci a feudálové byli zadluženi, jejich půda se stala majetkem věřitelů.
Japonsko se vyhnulo osudu podrobené země, začalo přejímat evropskou techniku a dalo se na cestu poevropštěni (často jen vnějšího) státního zřízení a způsobu života.
Ráz “reforem meidži”
“Reformy meidži”, které byly uspíšeny vpádem cizinců a zápasem s nimi, byly provedeny v zemi, kde kapitalistické prvky byly poměrně málo vyvinuty. Moc zůstala v rukou samurajů, úředníků a vojáků (k nimž se připojila i velkoburžoasie), protože masové hnutí utrpělo porážku. Jeho výsledku využili císař a feudálové a také velkoburžoasie pro své vlastní zájmy. “Reformy meidži” byly polovičaté a nedůsledné. V Japonsku došlo ne k odstranění, nýbrž k přizpůsobení feudálního vykořisťování k vyvíjejícím se kapitalistickým výrobním vztahům. Rolníci i dělníci v Japonsku trpěli dvojím ujařmením, a to feudálními přežitky i kapitalistickým vykořisťováním.
Kapitalistické státy a “reformy meidži”
Vývoj poměrů pomohl Japonsku osvoboditi se od poručnictví Američanů a Evropanů. Když v 60. letech došlo v Japonsku k masovému hnutí proti cizincům, byly Spojené státy zachváceny požárem občanské války, a zbaveny proto možnosti zasahovati aktivně do japonských záležitostí.
Do vývoje v Japonsku nemohlo zasáhnout ani Rusko. Důležité události v Japonsku nastaly brzy po porážce Ruska v krymské válce, v době povstání v Polsku a provádění zemědělské reformy.
V Evropě v tomto desetiletí byly čtyři národně sjednocovací války, do nichž byla zapletena Francie a státy italské a německé. Anglie musela být připravena pro případ, že by bylo nutno zasáhnouti v těchto válkách. Rovněž povstání t’aip’ingů v Číně (1850-1864) a úsilí o jeho potlačení odvedly pozornost Anglie a Francie od Japonska.
A tak všechno přispělo k tomu, že Japonsko se nestalo kolonii nebo polokolonií evropské a americké buržoasie. Minulo několik desetiletí a Japonsko se samo stalo imperialistickým státem, utiskujícím Korejce, Číňany a jiné národy Dálného Východu.
Japonsko na konci 19. a na začátku 20. století
Přetvoření Japonska v buržoasní stát
Po buržoasní revoluci roku 1868 začal v Japonsku rychlý rozvoj kapitalismu. Velkou pomoc poskytovala kapitalistům japonská vláda štědrými subvencemi. Zvlášť velké podpory si vyžádala stavba železničních drah, která se prováděla takovým tempem, že se Japonsko na konci 19. století pokrylo dosti hustou sítí železnic. Rozvíjel se i průmysl, zejména textilní. Tkalcovská výroba byla však až do první světové války většinou jen ruční. Ve vesnicích dále tkali ve volných chvílích látky na ručních stavech. Domácí tkalci byli otrocky závislí na kapitalistech, kteří jim přidělovali přízi a skupovali hotové zboží. V japonském lehkém průmyslu měla největší význam výroba hedvábných tkanin. Surové hedvábí se ve velkém množství vyváželo do ciziny, hlavně do USA. Těžký průmysl na konci 19. století byl v Japonsku teprve v počátcích. První velká metalurgická továrna byla zřízena teprve na začátku 20. století. Patřila státu. Značného rozvoje dosáhla námořní paroplavba a japonské loďařské společnosti měly na konci 19. století již značné množství lodí více nebo méně moderního typu.
Po revoluci 1868 začalo Japonsko přejímat evropskou kulturu. Země se seznamovala s evropskou technikou nezbytnou při stavbě železnic, továren atd. Zvláště mnoho pozornosti věnovalo Japonsko vojenství. Feudální družiny skládající se ze samurajů byly rozpuštěny a byla utvořena pravidelná armáda, evropsky vycvičená a vyzbrojená. Mnoho mladých Japonců ze zámožných rodin odcházelo na studie do Evropy a do USA. Do japonštiny se začaly překládat evropské knihy. Měnil se i vnější vzhled japonských měst. Vedle japonských domků, postavených z papíru a překližek, objevily se evropské několikapatrové domy. Avšak přejímání evropské kultury bylo často povrchní a mnoho středověkých japonských zvyků se dále udržovalo. Tak se v Japonsku zachovaly do dnešní doby tak barbarské zvyky jako harakiri. Je to sebevražda, spáchaná zvláštním způsobem. Sebevrah si rozpáře břicho a poté mu jeho nejlepší přítel musí useknout hlavu. V lidových masách se udržuje množství různých předsudků.
Postavení rolníků a dělníků
Největší množství feudálních přežitků se zachovalo na venkově. Brzy po revoluci roku 1868 dostal japonský rolník půdu. Avšak rolnické podíly byly obyčejně velmi malé a rolníci si museli najímat půdu u velkostatkářů. Podmínky nájmu byly neobyčejně těžké. Vlastník půdy dostával až 60% úrody jako nájemné. Někdy byl nájemce nucen pracovat u statkáře. Pod pláštíkem nájemného zachovala se tu ve skutečnosti robota.
Japonský rolník trpěl nejen nedostakem půdy, který ho nutil najímat si půdu za neobyčejně těžkých podmínek, ale také příliš vysokými daněmi. Mnozí rolníci si museli vypůjčovat peníze na daně u lichvářů. Velmi často neměli čím zaplatit úrok z půjček a rolnická půda přecházela do rukou lichváře. Lichvářem byl obyčejně buď místní statkář nebo kulak nebo obchodník ze sousedního města. Když rolník takto přišel o půdu, velmi často si musel své vlastní bývalé pozemky vzít do nájmu od nového vlastníka. Ke konci 19. století ztratili rolníci značnou část půdy.
Nespokojenost rolníků se projevovala vzpourami. V 70. letech 19. století bylo takových selských bouří v Japonsku velmi mnoho, ale rolníci se nedovedli sjednotit, a povstání, jež začalo v jednom místě, nenašlo dostatečné a včasné opory v jiných krajích.
Na japonském venkově vládla hrozná chudoba. Aby se rolníci přece nějak uživili, zabývali se domáckým průmyslem, který jim přinášel nepatrný výdělek. Rodiče posílali děti, zejména dcery, do měst na práci. Po vesnicích jezdili agenti, najímající pracovní síly, hlavně dívky, a přitom smlouvu nepodpisovaly samy dívky, nýbrž jejich rodiče. Rodiče dostávali nějakou zálohu a dívky byly odváženy do textilních továren, kde s dělníky zacházeli jako s vězni. Do konce lhůty, stanovené smlouvou, nesměli dělníci továrnu opustit. Žili v kasárnách, odkud je propouštěli jenom ve svátek, a to na zvláštní povolení. Užívalo se tělesných trestů a pracovní doba trvala patnáct až šestnáct hodin denně. V Japonsku barbarsky vykořisťovali děti hned od nejranějšího dětství. Ve výrobě sirek na příklad pracovaly děti dokonce šesti a sedmileté.
Ústava z roku 1889
Po revoluci 1868 byla vládní moc v Japonsku v rukou samurajů, kteří byli příslušníky hlavně dvou feudálních rodů v jihozápadním Japonsku, Sacuma a Tosu. Oba tyto rody utvořily blok nejbohatší buržoasie.
Japonsko bylo absolutní monarchií. Osoba císařova se považovala za posvátnou. Avšak brzy se začalo vyvíjet hnutí pro zavedení ústavy, jež by omezila císařovu samovládu. Tohoto hnutí se zúčastnila hlavně drobná a střední buržoasie a inteligence.
Na počátku 80. let se vytvořily v Japonsku dvě buržoasně statkářské strany: umírněně liberální strana “kaišintó” a radikálnější strana “džutó”. Strana “džutó” trvala do roku 1900. V roce 1900 byla likvidována a místo ní se vytvořila reakční strana “seiukai”. Někteří členové původně radikální strany “džutó” přešli do strany “seiukai”.
Vláda se rozhodla učinit nějaké ústupky a v roce 1889 zavedla ústavu. Byl utvořen parlament skládající se ze dvou komor. Horní sněmovna nebyla z větší části volena, skládala se z lidí, jmenovaných císařem, a z představitelů nejvyšších šlechtických rodů, u nichž se členství v horní sněmovně dědilo. Tím se tato sněmovna podobala anglické sněmovně lordů. Dolní sněmovna byla volena, ale volební právo měli jen bohatí lidé. Moc parlamentu byla nevelká, zatím co moc císařova i po zavedení ústavy byla ohromná. Každý zákon schválený parlamentem musel být potvrzen císařem, aby se stal pravoplatným. Ústava dávala císaři právo vydávat nařízení i bez parlamentu a také jmenovat a propouštět úředníky. Vláda nebyla odpovědna parlamentu, nýbrž císaři. Zvláštní úlohu ve vládě měli ministři vojenství a námořnictví. Byli podřízeni přímo císaři a nepodléhali ministerskému předsedovi. Císař měl také právo vyhlašovat válku a uzavírat mír. Ve skutečnosti zůstalo Japonsko skoro absolutní monarchií. Velkou váhu v japonské vládě měly vojenské kruhy. Volby do parlamentu se dály v ovzduší korupce a násilí.
Jeden japonský státník popisuje ve svých vzpomínkách parlamentní volby na konci minulého století. Odpůrci obklopili jeho dům najatými bandity, nazývanými “sosi”. “Sosi” číhali na každého, kdo se pokoušel dostat se k němu, a zbili ho. Ničili agitační literaturu. “Avšak já,” říká autor těchto vzpomínek, “jsem neztratil odvahu a nepřišel jsem do rozpaků. Také jsem si najal 40 ‘sosi’ pod velením známého bandity a ti bojovali s vládními ‘sosi’, užívajíce při tom i mečů. Bylo dosti zabitých a raněných. Po této bitvě jsem zvítězil a byl jsem zvolen do parlamentu.”
Japonsko-čínská válka (1894-1895)
Rychlý růst japonského kapitalismu byl provázen dobyvatelskými válkami. Zeměpisná blízkost obrovské a slabé Číny a vzdálenost velkých kapitalistických soupeřů byly do jisté míry výhodou pro japonský kapitalismus. Japonsko mohlo zvlášť snadno a pohodlně ožebračovat čínský lid.
V roce 1894 Japonsko bez vyhlášení války napadlo Čínu. Japonci se vylodili v Koreji, slabě ozbrojená čínská armáda byla poražena a ustoupila do Mandžuska. V krátké době Japonci obsadili nejen Koreu, ale i velkou část Mandžuska a pevnosti Port Artur a Wei-hai-wei. Číňané museli žádat o mír, který byl uzavřen v japonském městě Šimonoseki v r. 1895. Japonsko žádalo na Číně velké peněžní válečné reparace a odstoupení ostrova Formosy, Liao-ťungského poloostrova s Port Arturem a uznání “nezávislosti” Koreje. Japonci počítali s tím, že tato nezávislost bude jen formální a že Korea bude ve skutečnosti Japonsku podrobena. Avšak do japonsko-čínského jednání se vmísily Rusko, Francie a Německo. Přinutily Japonsko, aby se svých požadavků částečně zřeklo. Přece však Japonsko dostalo ostrov Formosu a velkou válečnou reparaci. Korea byla uznána nezávislým státem. Avšak Liao-ťungského poloostrova s Port Arturem se Japonsko muselo vzdát.
Japonský imperialismus
Od konce 19. století vzrůstal japonský kapitál ještě rychleji než dříve. Do průmyslu byla vložena značná část kontribuce, kterou Japonci dostali od Číny po válce z roku 1894 až 1895. Zvláštní pozornost věnovala vláda vybudování těžkého průmyslu. Rozvoj průmyslu byl provázen jeho rostoucí koncentrací. Velkou úlohu hrály v Japonsku dva gigantické koncerny, Micui a Micubiši. Firma Micui, jež vznikla již v 17. století, změnila se po revoluci 1868 z obchodního domu v ohromný koncern, ve kterém se spojily banky, uhelné doly, loďařské podniky, cukrovary, textilní továrny a mnohé jiné podniky. Koncern Micubiši soupeřil s Micui bohatstvím a politickým vlivem.
Ale v Japonsku se i ve 20. století zachovalo mnoho zbytků feudalismu. Především se zde udrželo najímání půdy za otrockých podmínek, o kterém se již mluvilo. Zachovaly se i mnohé kruté středověké zvyky. Rodiče prodávali děti na práci do továren jako dříve. Vykořisťování dělníků japonským kapitalismem mělo typicky koloniální povahu. Motyka byla jako dříve hlavním zemědělským nářadím japonského rolníka.
Ani v jedné zemi nebyly takové pronikavé rozdíly mezi městem a venkovem. Ve městě byly továrny, elektrické osvětlení, několikapatrové železobetonové domy. Na venkově se zachovalo ruční obdělávání nepatrných políček, na kterých se dřela od východu slunce do pozdní noci celá rolníkova rodina.
Lenin nazval japonský imperialismus imperialismem vojensko-feudálním, t. j. takovým, v němž je monopolní kapitalismus omotán hustou sítí feudálních předkapitalistických vztahů. Japonský průmysl přes vzrůst velkých podniků byl stále ještě technicky na nízké úrovni. Převládaly v něm drobné a střední podniky.
Dobyvačná politika japonského kapitalismu. Rusko-japonská válka.
Ožebračení rolníci a hlavní masa městských dělníků byli špatnými odběrateli japonských průmyslových výrobků. Japonští imperialisté sváděli úporné boje o nová odbytiště. Japonský vojensko-feudální imperialismus neústupně kráčel cestou dobyvatelské politiky. Vojenské kruhy byly jejími hlavními uskutečňovateli.
Japonský imperialismus se začal hned po válce s Čínou připravovat k válce s Ruskem, aby si vynutil nové rozdělení sfér vlivu na Dalekém Východě. Japonsko se snažilo zmocnit se Koreje a Mandžuska, aby potom mohlo zaútočit přímo na Čínu. Chtělo se zmocnit Sachalinu a celého Dalekého Východu. V roce 1900 se Japonsko zúčastnilo potlačení lidového povstání v Číně, t. zv. boxerského hnutí. V době příprav k válce s Ruskem uzavřelo Japonsko v r. 1902 spolek s Anglií.
Vyzvědači, využívajíce neopatrnosti carské vlády, zaplavili ruská území na Dalekém Východě. Japonští agenti, převlečení za podomní obchodníky, kejklíře, holiče a pradleny, vnikali do opevněných území, vyzvídali, jak jsou rozloženy vojenské oddíly, jaké jsou jejich pohyby a pohotovost k boji.
Jeden z takových vyzvědačů vnikl jako kejklíř do jednoho vojenského oddílu. Po představení požádal jednoho důstojníka, aby mu dal potvrzeni, že představení bylo zdařilé. Důstojník mu takové potvrzení vydal a orazítkoval je razítkem vojenského oddílu. Vyzvědač dosáhl svého cíle. Dodal japonské výzvědné službě zprávy o oddílech, v kterých byl.
Jako důkaz hodnověrnosti svých zpráv vyzvědač předložil důstojníkovo potvrzení s razítkem, na kterém byl jasně naznačen název vojenského oddílu.
Činnost japonských vojenských vyzvědačů v době války v největších ruských centrech zachytil A. I. Kuprin v povídce “Štábní kapitán Rybnikov”.
Na počátku r. 1904 japonské loďstvo bez vyhlášení války náhle přepadlo pevnost Port Artur a potopilo několik ruských válečných lodí. Hned potom dopravilo Japonsko do Mandžuska početnou armádu, s pomocí Anglie dobře vyzbrojenou, a začalo tísnit carská vojska.
Japonsko se na válku připravilo dobře. Mělo zajištěnou anglickou a americkou finanční pomoc. Rusko však vinou carské vlády nebylo vůbec připraveno k válce na vzdálené frontě. Muselo přepravovat vojsko, zbraně, náboje a potraviny 14.000 kilometrů po jednokolejné sibiřské železnici. Hned v prvních srážkách se projevila nepřipravenost Ruska. Japonsko dobylo velkého vítězství u Liao-jangu. Pevnost Port Artur, hájená hrdinsky po 11 měsíců, byla vydána Japoncům zrádným generálem německého původu Stesselem v lednu 1905.
Brzy potom utrpěla carská armáda velkou porážku u Mukdenu. V průlivu u Cušimy bylo zničeno ruské válečné loďstvo (eskádra admirála Rožděstvenského). Carské samoděržaví, poděšené vzrůstem revolučního hnutí v zemi, urychleně sjednalo mír s Japonskem. Tímto mírem, uzavřeným v Portsmouthu roku 1905, vzdalo se Rusko jakéhokoliv zasahování do korejských záležitostí, takže Japonsko se stalo skutečným pánem Koreje. Rusko postoupilo Japonsku Port Artur, vzdalo se vlivu v jižním Mandžusku a vydalo Japonsku jihomandžuskou železnici. Podle této mírové smlouvy dostalo Japonsko také jižní polovinu ostrova Sachalinu.
V této válce nebylo poraženo ani Rusko, ani ruský lid. Poražen byl prohnilý carský režim, který nedovedl zmobilisovat všechny ohromné prostředky Ruska. V roce 1910 Japonsko definitivně anektovalo Koreu a zahájilo intensivní pojaponštování této země. Administrativu ovládli Japonci. Korea byla osidlována japonskými kolonisty, národní korejská kultura byla ničena, zakazovalo se vyučování korejskému jazyku. V Koreji byl zaveden ostrý režim, každý protest korejského obyvatelstva byl krutě potlačován.
Dělnické hnutí v Japonsku
Postavení japonských dělníků v 20. století zůstávalo jako dříve velmi těžké. Dělníci žili v přeplněných špinavých, vlhkých barácích a v kasárnách s vězeňským režimem a dostávali žebrácké mzdy.
Dozorci dělníky velmi často v barácích zamykali. Když jednou v takovém baráku vypukl požár, uhořelo jedenatřicet dělnic z padesáti. Nebylo žádných zákonů o ochraně práv dělníků. Přes tento krutý režim se japonští dělníci začali bránit proti zvůli pánů a vlády. Již v 80. letech se pokoušeli zakládat odborové svazy a v 90. letech proběhla zemí vlna stávek a demonstrací. V téže době japonský revolucionář Sen-Katajama zahájil propagandu socialismu a v r. 1901 za účasti Katajamovy byla v Japonsku založena socialistická strana, kterou ovšem nebylo možno ještě považovat za opravdovou revoluční organisaci. Japonská vláda velmi brzy vydala zákon o jejím rozpuštění. Vznikly i jiné dělnické organisace, ačkoliv vláda posílala do vězení všechny, kdo byli podezřelí, že do nich patří.
Přes veškerá pronásledování sílila v dělnické třídě revoluční nálada. Tak za rusko-japonské války japonští dělníci poslali ruskym dělníkům dopis, v němž odsuzovali imperialistickou válku. Na sjezdu II. Internacionály v Amsterodamu v r. 1904 prohlásil Katajama plnou solidaritu japonského proletariátu s ruským.
Pod vlivem ruské revoluce byla v Japonsku v r. 1906 znovu založena socialistická strana. V ní se brzy vyhranily dva směry, z nichž jeden byl reformistický. Podle vzoru západoevropského neuznávali japonští reformisté revoluční taktiku a omezovali se ve své činnosti na parlamentní metody zápasu. Představitelé druhého směru, v jehož čele stál Koótoku, ostře kritisovali reformisty, ale při vedení revolučního zápasu se dopouštěli anarchistických omylů. Aby se vláda zbavila revolucionáře Koótoku, který požíval mezi dělníky velké popularity, obvinila ho ze spiknutí proti císaři. Koótoku, jeho žena a nejbližší přátelé byli zatčeni a ve vězení zardoušeni. Do vězení byla uvržena také většina aktivních účastníků socialistického hnutí. Policejní pronásledování zasadilo dělnickému hnutí tak těžkou ránu, že na čas zaniklo.
Použitá literatura
- Dějiny třídních bojů v epoše kapitalismu. 1. díl, Od nizozemské a anglické buržoasní revoluce k Pařížské komuně. Socialistická věda. Brno: Rovnost, 1950.
- Dějiny třídních bojů v epoše kapitalismu. 2. díl, Od Pařížské komuny k Velké říjnové socialistické revoluci. Socialistická věda. Praha: Rovnost, 1950.