V rubrice Co čteme? nechceme zveřejňovat recenze knih, které jsme právě dočetli, ale rádi bychom čtenářům představili informace o některých přečtených knihách. Někdy kusé poznámky, jindy ucelenější kritiku, v dalších případech rozepsané argumenty, , která považujeme za důležité uvést.
Kniha, jejíž název jsem použil i pro tento text, vyšla letos v Praze v nakladatelství Jaskmanický. Je dílem dvou zkušených, stále veřejně aktivních ekonomů, Jaroslava Šulce a Jaroslava Ungermana.
Své poznámky k obsahu knihy a dalším souvislostem vyjádřím v odrážkách, jež nakonec doplním stručným závěrem.
Oba autoři jsou vzdělanými praktiky, ale také pedagogy, kteří v rámci své profese působili v rozhodujících hospodářských institucích předlistopadového Československa (Státní plánovací komise, Federální statistický úřad, Vysoká škola ekonomická, stáž v sekretariátu ÚV KSČ), ale rovněž po r. 1989 ve firmách a subjektech obnoveného kapitalismu (ČMKOS, poradci předsedů vlád, předsedů ČMKOS, předsedy Senátu, UNIPETROL, Severočeské doly, Sokolovská uhelná ad.). Disponují tedy ohromnými zkušenostmi a vědomostmi z obou společenských zřízení, jsou schopni a ochotni o nich psát a podělit se o ně s veřejností. Tuto nejen ochotu, ale i odvahu je třeba jednoznačně ocenit.
Vyjadřovat názory, které jdou mnohdy daleko za hranici toho, co se dnes označuje za alternativní a protisystémové, je v současné ČR odvážné o to víc, o co se zdejší formální demokracie postupně mění v otevřenou diktaturu. Představení zkušeností autorů je cenné také z toho důvodu, že o hospodářském vývoji let 1945-1992 existují dosud až na výjimky pouze práce, nebo různě vyjadřované vzpomínky, jež pocházejí v drtivé většině od buržoazních autorů většinou neoliberálního zaměření (Karel Půlpán, Robert Holman, Václav Klaus, Tomáš Ježek, Dušan Tříska), případně od historiků bez potřebného teoretického vhledu a metodologických schopností (Karel Kaplan, Martin Štefek, Jakub Rákosník). Monumentální dílo Václava Průchy – historika a ekonoma – proto může v této publikaci nalézt určité stručné doplnění od ekonomů-praktiků 70. a 80. let, kteří působili v rozhodujících institucích a jsou schopni své zkušenosti mimo jiné zobecňovat.
Rozumím objektivním a subjektivním překážkám, jakož i formě rozhovoru, která byla autory pro obsah díla zvolena, ale mnohé otázky by bylo třeba rozvést, vysvětlit, doplnit o data a argumenty (například otázku cenotvorby za tzv. reálného socialismu, samostatnosti státních podniků a družstev, tvorby plánu a podílu aktérů na tvorbě, realizaci a kontrole plánu, rozdělování zisku mezi stát a podnik, kolektivy pracovníků a jednotlivce atd.). Bylo by zkrátka potřeba, aby bylo dílo rozsáhlejší.
Co se zdrojů týká, za pozitivní považuji, že autoři pracují se statistickými informacemi a vysvětlují je. Podstatné jsou také odkazy na knihy Kurta Rozsypala a skutečnost, že jsou autoři seznámeni s některými z nejnovějších poznatků nejen ruské historiografie a dalších společenských věd ze studia dějin SSSR – autoři proto nejsou ovlivněny předsudky o pozitivním vlivu N. S. Chruščova, případně Gorbačovovy perestrojky a uskorenie. Je škoda, že se autoři neseznámili s relativně novými objevy současných ruských ekonomů a společenských vědců, jejichž „červánky“ se objevovaly delší dobu. Mám na mysli publikace Stalinova ekonomika od V. J. Katasonova a Krystal růstu od trojice autorů A. S. Galušky, A. K. Nijazmetova a M. O. Okulova. Poznání jejich analýz i závěrů může mít důležité důsledky také pro pochopení naší historie. Kritičtěji už bych viděl čerpání z prací o hospodářských dějinách od Karla Kaplana, které ani buržoazní hospodářská historiografie nehodnotí příliš pozitivně.
Téměř všichni autoři-zastánci konceptů tržního socialismu (považuji tento model za contradictio in adjecto – protiklad mezi přídavným a podstatným jménem) v jeho různorodých formách kritizují (nejen) československý vývoj po r. 1945, resp. 1948 jako mechanické kopírování sovětských vzorů, které vedlo k deformacím v hospodářské, politické, sociální a kulturní oblasti Československa a jeho spojenců. Pozitiva na tomto vývoji příliš nevidí, případně je dávají do kontrastu s negativy. Poučenější autoři vydávají revoluční změny pouze za důsledek mezinárodní situace, jinak by se údajně šlo jinou, specificky československou cestou. Pánové Šulc a Ungerman se oprostili od těchto schémat a správně nastiňují roli sovětských poradců, nesvalují na ně vinu (mimo jiné chápou, že nerozhodovali poradci a že nikdo jiný tehdy neměl s budováním socialismu praktické zkušenosti) a příčiny revolučních změny nevidí pouze v reakcích na mezinárodní vývoj, za který neviní jen SSSR. Chápou, že bylo třeba hospodářství strukturálně změnit také kvůli dědictví meziválečné první republiky, následkům okupace, válečných operací a ztrát včetně odsunu většiny Němců. Dodal bych, že už mnozí prvorepublikoví ekonomové hovořili o potřebě „odrakouštění“ hospodářství, tzn. zbavení závislosti republiky na lehkém průmyslu. Tento sektor způsoboval ještě větší závislosti na zahraničním odbytu než například těžký průmysl a v časech hospodářské krize byl proto silně postižen, což dopadlo zejména na německé obyvatelstvo. Prvorepubliková vládnoucí třída na to nedokázala patřičně reagoval, jak autoři pravdivě zmiňují.
K hodnocení úrovně vyspělosti první republiky jsem kritičtější, byť považuji za velmi správné, že autoři v tomto smyslu nepíší jen o celkových makroekonomických údajích, ale zmiňují také sociálně ekonomickou vyspělost včetně gramotnosti a propastné rozdíly mezi regiony. Doplním k tomuto tématu jen dvě poznámky, protože se po listopadu r. 1989 staly předmětem častého až falzifikujícího přeceňování úrovně vyspělosti ČSR: pozice ČSR v průmyslové výrobě per capita (na obyvatele) ve světovém měřítku se zhoršila dle různých údajů z 10. místa na světě/10. – 11. místa v Evropě (údaje se různí) r. 1929 na 12. – 13. místo v Evropě r. 1937. Odstup od nejvyspělejších zemí byl veliký, až propastný. Porovnáme-li růst průmyslové výroby s jeho dynamikou před r. 1914, nejedná se zrovna o dobrou vizitku pro první republiku, ačkoliv nepodceňuji velké objektivní překážky. V národním důchodu na hlavu dosahovala ČSR v r. 1929 – 1937 17. – 20. místa na světě za obě sledovaná období. Je přitom potřebné doplnit, že úrovně r. 1929 per capita nebylo do mnichovského diktátu dosaženo ani v průmyslové výrobě, ani v národním důchodu. Vysoké postavení ČSR v průmyslovém výrobě i v národním důchodu per capita ve srovnání s budoucím vývojem obráží také mnohé objektivní, ČSR zvýhodňující, ale neopakovatelné procesy. Například fakt, že průmyslová revoluce začala v českých zemích dříve a měla k dispozici větší trh než třeba v Itálii, ale i ve většině Německa, ve skandinávských zemích atd. Dále v meziválečném období existovalo na světě mnohem méně států než po válce, kdy zejména vlivem národně osvobozeneckých revolucí vznikly desítky nových států, (Izrael, Tchaj-wan, Jižní Korea, Malta, Katar a řada dalších), jež poté Československo často za velmi specifických a neopakovatelných okolností (například kvůli objevení obrovských ložisek ropy) v různých makroekonomických ukazatelích předběhly. A nakonec v meziválečných statistikách některé země, které byly pravděpodobně vyspělejší než ČSR, chybí.
Prakticky všichni autoři, kteří píší o hospodářském vývoji Československa po r. 1948, hodnotí tehdejší hospodářský model kriticky, někdy až odmítavě. J. Šulc a J. Ungerman vidí v direktivním systému plánování také pozitiva a popisují, v čem tkvěla. Správně rozumí rovněž tomu, proč se po r. 1948 přebíral sovětský model – protože prokázal svou úspěšnost, což korunoval nejen vítěznou válkou, ale také poválečnou obnovou. Považuji však za zarážející, že si žádný z autorů, kteří se touto otázkou zabývají, nevšiml podstatné záležitosti: sovětský model hospodářství z let 1929 – 1955 (1960) u nás nikdy ani zdaleka vybudován nebyl. Sice byl postupně zaváděn, ale tento proces nebyl v naprosto zásadních otázkách dokončen – porovnejme československou hospodářskou praxi let 1948-1955 s hospodářstvím systémem SSSR dle publikací Krystal růstu a Stalinova ekonomika. V našem případě – na rozdíl od sovětského – tedy žel nemůžeme porovnat výkony československého hospodářství dle plánování zaměřeného především na uspokojování potřeb jako v SSSR. Sovětský systém totiž v praxi a dlouhodobě dokázal, že systém plánování může být vysoce růstový v makroenomomických údajích i v sociálně-ekonomickém rozměru životní úrovně většiny lidí, může být velmi produktivní, co se týká produktivity práce a snižování nákladů, motivační a připouštějící iniciativu zaměstnanců, jejich kolektivů i jednotlivých podniků. A to aniž by se musel chápat berličky trhu, orientace na zisk, tržní hmotné zainteresovanosti zaměstnanců a podniků, jak v podstatě činí různí tržní socialisté, resp. rudí neoliberálové, kteří se bez těchto prostředků při představě socialistické ekonomiky neobejdou stejně jako bez tržních cen coby nezastupitelného regulačně-informačního, zpětnovazebního nástroje. V čem se tedy liší od takového Václava Klause? Pouze v úloze státní regulace…a socialismus nemá být dle mého názoru postaven především na regulacích.
Sovětský model využíval ekonomických cest k postupnému omezení role trhu a působení zákona hodnoty. Činil tak promyšleně a plánovitě, jeho záměrem bylo postupně překonat zbožně-peněžního hospodářství. Tento model byl Chruščovovou a Brežněvovou administrativou téměř zcela v letech 1955-1965 demontován, přičemž nový model v sobě snoubil administrativní, voluntaristické zásahy a změny včetně postátňování zemědělských i výrobních družstev a omezování jejich role administrativními prostředky, ale také teoretické a praktické zaměření na zisk a tržní konkurenci. Proč o tom píši? Když se dnes posuzuje sovětský hospodářský model, vůbec se nereflektuje, že v letech 1917-1991 fungovalo v sovětském Rusku a SSSR několik od sebe vzájemně podstatně se lišících modelů. Žel československé hospodářství se od 2. půle 50. let inspirovalo modelem nebo modely SSSR, které ho postupně dovedly k rozpadu. Ani tohoto zásadního momentu si autoři, byť alespoň okrajově, nevšímají.
Oba ekonomové pravdivě zmiňují, že i československé hospodářství a jeho podniky byly do r. 1989 orientovány na dosahování zisku. Ano, tak tomu skutečně cca od poloviny 50. let, zásadněji od tzv. Rozsypalovy reformy až do konce existence režimu bylo, přičemž zaměření na zisk bylo různě posilováno a tlumeno dle mezinárodní a vnitropolitické situace. Jenže československé hospodářství po r. 1948 postupně opustilo zisk jako hlavní kritérium pro hodnocení úspěšnosti podniku. Jedním z hlavních ukazatelů byla hrubá výroba. Toto zaměření bylo v tehdejším konkrétním postavení Československa částečně pochopitelné, přestože se od sovětského modelu značně odlišovalo (obsahovalo totiž i výrobní spotřebu, což ostře kontrastuje s protinákladovým systémem SSSR). Nicméně představovalo prvky diskontinuity s kapitalistickým systémem, na rozdíl od orientace na zisk. Rozsypalova reforma tyto tendence značně rozšířila a svádět rozpad 3. pětiletého plánu pouze na mezinárodní situaci a přehnané cíle plánu (obojí autoři správně uvádějí) je dle mého přesvědčení nedostatečné. Zavádění reformy včetně rozšíření možností jednotlivých státních podniků a družstev ponechat si větší část zisku, vzájemná konkurence mezi nimi, decentralizace řízení, změny v plánování destabilizaci hospodářství napomohly. Není také pravdou, že byla celá reforma v letech 1962-1963 odvrhnuta a že se stát vrátil k modelu z r. 1953 – organizace do VHJ zůstala zachována až do konce 80. let, hmotná zainteresovanost byla pouze omezena, nebyla zrušena, stejně jako orientace na zisk.
A dostáváme se k autorům kritizované kvadratuře kruhu. Míní tím, že se představitelé režimu snažili obnovit růst, produktivitu práce, iniciativu a motivaci podniků a zaměstnanců, uspokojit spotřebitelskou poptávku, úspěšně konkurovat s kapitalistickými zeměmi bez systémových změn. Systémovými změnami pak mají na mysli posuny směrem k tzv. tržnímu socialismu, i když jsou natolik chytří, zkušení a poučení, že jsou ve vyjadřování těchto návrhů relativně opatrní a pojem tržní socialismus nepoužívají. Souhlasím s autory v tom, že hospodářství let cca 1960- 1989 skutečně představovalo pokusy vládnoucí moci o kvadraturu kruhu – tzn. snahu uřídit, uregulovat na zisk orientovanou ekonomiku, v níž i na úrovni výrobních prostředků existoval trh zboží a služeb, družstva mohla prolamovat monopol zahraničního obchodu a vlastnictví deviz „socialisticky“, s podílem zaměstnanců a družstevníků na zisku, s maximálním úsilím poměřovat se s kapitalistickými zeměmi, avšak stále více na základě jeho pravidel hry. Tento pokus o kvadraturu kruhu skončil – obrazně řečeno – tím, že z kruhu vznikl čtverec, hospodářství se stále více posouvalo k tržnímu socialismu, což způsobilo mnohostranné odcizení, byrokratizaci, stále formálnějšímu podílu zaměstnanců na vedení a kontrole podniků atd. Nebuďme proto překvapení, že tento systém někteří marxisticko-leninští odborníci nazývali státním kapitalismem (zejména tehdejší sovětský model) – například německý filozof a politik Willy Dickhut či současný americký marxistický ekonom, profesor Richard Wolff. Ano, v tomto hodnocení je kus zjednodušení a nepochopení, ale za úplný nesmysl se označit nedá.
Je škoda, že se autoři knihy více nezabývají tzv. Šikovou reformou z let 1965-1969, gradací jejich součástí, návrhů a jejími dopady. K ostatním reformním pokusům zejména z 80. let je třeba jednoznačně dodat: všechny směřovaly k posílení tržních prvků v ekonomice. Je zajímavé, že si nikdo neklade otázku, proč nikdo nevystoupil s jinými návrhy, směrem k ekonomice orientované na potřeby lidí…V SSSR 60. let se tak stalo, z posledních desetiletí existuje fundovaný a cenný návrh ekonomů a odborníků na informační technologie P. Cockshotta a A. Cottrella, který vyšel pod českým názvem Kybersocialismus. Konec konců dopady perestrojky do československé ekonomiky a jejích změn koncem 80. let – včetně zákona o státním podniku a mnoha dalších kroků – v podstatě představovaly obdobu Šikovy reformy, ovšem údajně se zachováním politické kontroly. Další změny se plánovaly na 18. sjezd KSČ na jaro r. 1990, jak autoři zmiňují. Hodnotí tyto změny jako pozdní. Osobně se domnívám, že připravované přenášení čínského modelu k nám, který ostatně znamená kapitalismus ve specifických podmínkách, by mimo asijský kontext Číny a Vietnamu nepřineslo žádná pozitiva jako ve jmenovaných zemích, ale taková změna by akcelerovala stávající negativa. Což by přivodilo rychlý pád režimu, jeho naprostou diskreditaci, respektive i ostatních režimů. S vědeckým socialismem by měly pramálo společné.
Závěrem uvedu několik témat v jedné poznámce. Autoři opakovaně kritizují dogmatiky v KSČ. Někdy to může být fér, jindy ne. Z rozhovorů s jedním z tehdejších vysokých představitelů vím, jaké měli obavy ze zavádění tržních reforem a že je cítili za každou diskuzí o cenách, cenotvorbě, soustavě řízení atd. Žel nebyli schopni navrhnout alternativu, asi čekali, že udržováním kvadratury kruhu všichni do socialismu mechanisticky „vrostou“, což byla samozřejmě chyba. Není ale náhodou dogmatické, pokud autoři považují za jediné nedogmatické řešení takové, které akcentuje (dle autorů) jediné objektivní ekonomické zákonitosti, tj. zákonitosti tržní, zbožně-peněžní? Jistě, ty existují a ignorovat je nelze, ale lidstvo je umí poznat a podle toho s nimi pracovat. Mnohdy neefektivní cenotvorba vycházela z modelu kvadratury kruhu, tj. zmáhajícího se trhu v rámci plánovitého řízení na jedné straně a snahy udržet ho na uzdě na straně druhé. Udržet ho do nekonečna nebylo možné. Jedním z příkladů akcelerace přechodu ČSSR k tržnímu socialismu byla praxe JZD Agrokombinátu Slušovice (r. 1989 přes 7 mld. obrat, zisk 830 milionů). Přesněji řečeno takto orientovaných družstev bylo více, ale nedosahovaly tržeb, zisků, velikosti a věhlasu Slušovic. Pro autory, jako pro všechny tržní socialisty, jsou Slušovice vysoce pozitivní vzor, příklad. Oba jsou však natolik fundovaní a věcní, že uznávají nemožnost zobecňovat příklad Slušovic v tehdejších podmínkách. Uvádějí, že více než patnáct- dvacet takových družstev by československý trh a tehdejší zapojení do mezinárodní dělby práce neunesly. Souhlasím s nimi, ale dodal bych jiný pohled. Skupinově vlastněné podniky využívají výhod, v tehdejších podmínkách čerpaly své zisky na základě společensky vlastněné, financované a vybudované infrastruktury. Tyto zisky však zpět do společenského prostředí v patřičné míře nevracely zpátky, naopak s postupující kapitalizací si je stále více přisvojovala manažerská vrstva družstev, individualizovaly se. Tak velké množství velkých družstev by proto nejen československý trh, ale ani stát a společnost prostě neufinancovaly, „neuprodukovaly“. Přestože hodnotím příklad Slušovic zcela odlišně a z jiných pozic než J. Ungerman a J. Šulc, objektivní zmínku o Slušovicích vysoce oceňuji.
Mohli bychom zmínit a komentovat řadu dalších konkrétních zmínek v knize – kritiku cenotvorby a dotace potravin, nedostatečnou integraci RVHP (srovnejme s plány na její rozvoj dle knihy V. Katasonova Stalinova ekonomika, které nebyly v plánované podobě nikdy dotaženy do konce, ale naopak se šlo v druhé půlce 80. let cestou dle vzoru EHS a ESVO), kritiku téměř úplného zespolečenštění individuálního, malého a drobného podnikání a oceňování příkladu Polska, Maďarska či Jugoslávie (přitom chybí posouzení příčin tohoto odlišného vývoje, zodpovězení otázky, proč jejich existence nenapomáhala stabilitě režimů těchto zemích, minimálně v Jugoslávii naopak dle různých údajů výrazně zesílila byrokratizaci, růst šedé ekonomiky a moci třídy manažerů a separatismus mezi národy-členy federace), ale už tak narostly poznámky do většího rozsahu, než bylo plánováno.
Je dobře, že se autoři rozhodli knihu napsat a vydat, je cenným svědectvím o hospodářském vývoji Československa ve 20. století. Je ale také svědectvím doby, názorových pozic a východisek lidí, kteří se na řízení hospodářství podíleli. Z mého pohledu lze názory obou pánů hodnotit jako sice poučené, kvalifikované, rizika si uvědomující, ale přeci jen tržně socialistické. Jakožto postoje, které hodnotí hospodářství v dobré výhře s ohledem na potřebu neustálého růstu, i když nemají na mysli pouze růst makroekonomických údajů, ale také sociálně ekonomické vybavenosti včetně růstu životní úrovně lidí. Chtěli by naplňovat potřeby lidí, ale domnívají se, že je to možné jedině prostřednictvím „socialisticky tržních vztahů“ uvnitř státu i v mezinárodním obchodu. Jsou si vědomi rizik, které by takový vývoj představoval, ale jiná alternativa jim na mysl nepřichází. Stejně jako drtivé většině vedoucích představitelů zemí reálného socialismu té doby. Takové pokusy o kvadraturu kruhu však vedly a musely vést k návratu kapitalismu. A s vědomím těchto souvislostí doporučuji knihu číst.
Dle mého názoru je třeba pojímat hospodářství uceleněji – jakožto hospodářskou základnu, ale v dialektické jednotě s přírodním prostředím a celou kulturou. Mimo jiné také jako jeden ze základních formativních prvků společenského zřízení. Hospodářství, které je založené na dosahování zisku, a stále více na tržních principech nemůže dlouhodobě ani soupeřit s vyspělými kapitalistickými zeměmi, ani dosáhnout ekonomiky času a v konečném důsledku ani uspokojovat všechny objektivních potřeby většiny a postupně všech lidí. Vede a vedlo k postupnému ukončení socialistického experimentu, k politickým kontrarevolucím a obnově kapitalismu. V našich podmínkách měl a má tento vývoj o to tragičtější dopady, že jsme se v jeho důsledku stali (a dle mě) museli stát „otroky ve vlastní zemi“, jsme polokolonií a v současné době narůstá ohrožení naší státní a národní existence v ohni soupeření imperialistických bloků a světové války. Za tento vývoj však oba pánové pochopitelně žádnou zodpovědnost nemají, i v 70. a 80. letech nebyli rozhodujícími činiteli v československém vývoji.
Petr Konrád