Motto: „Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Evropy…“
Kolektiv pro práci, kulturu a vědu přináší obsáhlou, podrobnou kritiku kriminalizace komunistických myšlenek a hnutí současným vládnoucím režimem ČR. Jsme přesvědčeni, že stav a budoucnost lidového hnutí u nás obsáhlé vyjádření vyžaduje – vystoupit pouze s heslovitým prohlášením jako jiné subjekty by bylo povrchní, zkratkovité a v konečném důsledku nesprávné. Stručné prohlášení vydává náš Kolektiv na základě této obsáhlé kritiky jako samostatný text.
Kriminalizace socialistických-komunistických názorů a hnutí, k níž je využito novely trestního zákoníku, není izolovaným produktem pražské polokoloniální správy, ale je součástí prohlubující se krize systému, procesu narůstajícího autoritářství a fašizace v EU, USA, ale také v jiných částech světa. Takové projevy omezování formální, tj. buržoazní demokracie nejsou náhodné. Hrubou chybou by také bylo svalovat je všechny na současnou protilidovou vládní koalici – nejen kvůli výsledkům hlasování v PSP ČR. Jsou důsledkem vývoje kapitalismu po r. 1989 nejen v českých zemích, jeho úpadkovosti, válkychtivosti a násilnosti. Jeho neschopnosti řešit byť dílčí přírodně-společenskými problémy, a tudíž nemožnosti vládnout postaru v situaci, kdy stále větší část lidí postaru žít nechce a nemůže. Buržoazní systém a jeho režim proto sahá po represivním nástroji. Myslí si, že tak dokáže lidovým třídám a vrstvám zabránit přemýšlet, mít názor, být kritický, snahu organizovat se a tvořit spravedlivou budoucnost. I přes zkušenosti z minulosti věří, že je možné zastavit zákonitý historický proces.
30. 5. 2025 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR (https://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=85933) novelu trestního zákoníku, která nově výslovně jmenuje nacistické a komunistické hnutí mezi ideologiemi, jejichž propagace bude považována za trestný čin. Výslovné zařazení komunismu do paragrafu 403 podpořilo 86 ze 160 přítomných poslanců. Nikdo nehlasoval proti. Novela zamířila do Senátu a je na místě nepochybovat, že by ji snad neschválil i tento orgán a nepodepsal prezident. V novele se doslova uvádí: „Kdo založí, podporuje nebo propaguje nacistické, komunistické a jiné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden až pět let.“
Vyjadřujeme zásadní nesouhlas!
Paradoxně, kdyby měl současný zákon skutečně zabránit potlačování práv a svobod člověka, postavit se rasismu a nacismu, postihovat národnostní nesnášenlivost a trestat třídní nenávist, musel by propagovat komunismus. Tedy takové uspořádání společnosti, ve kterém neexistují sociální třídy, tudíž ani třídní boj, oligarchové, zášť a nesnášenlivost, je překonáno vykořisťování člověka člověkem, plundrování přírody, rozhodování je společnou záležitostí a kritériem rozdělování jsou společenské a lidské potřeby. Právě v komunismu bude uvedena do praxe tisíciletá touha lidstva po sociální spravedlnosti a budou v něm překonány společenské nerovnosti. Avšak objektivní rozdíly mezi jednotlivými lidmi budou samosprávou plně respektovány, což se projeví ve společenském vědomí i normách.
Slovo komunismus je ze strany buržoazních politiků používáno záměrně v jiném slova smyslu. Pochází z latinského communis, což znamená společný, sdílený, patřící všem. Ve smyslu společenského zřízení se začalo používat v utopické podobě v období před začátkem působení K. Marxe a F. Engelse, kteří hnutí a jeho teorii postavili na vědecké základy. Z jejich analýzy vyplynulo, že lidská společnost na základě aktivního využití poznaných zákonitostí přírodně-společenského vývoje může dospět k beztřídní, tj. ke komunistické fázi společnosti.
Takové fungování společnosti však nikdy v historii neexistovalo, ale označení je záměrně používáno pro režimy budujících socialismus zejména ve 20. století, tedy fáze, jíž je možné označit jako přechodovou od kapitalismu ke komunismu.
Myšlenka komunismu a komunistické hnutí nevznikly z nenávisti proti jiné konkrétní skupině lidí. Naopak! Terčem kritiky komunistů je kapitál a jeho násilné působení na mezilidské vztahy a na ekosystém. Samozřejmě i dnes je kapitál tím, kdo rozděluje lidi na kapitalisty (vlastníky výrobních prostředků a kapitálu) a na dělníky a zaměstnance (prodávající/poskytující svoji pracovní sílu vlastníkům výrobních prostředků a kapitálu, včetně jeho státu).
Základem myšlenky a hnutí byla touha lidí po spravedlivé společnosti, po důstojném životě bez bídy, strachu a drancování přírody. Její stopy lze vysledovat do lidových hnutí počínaje starověkem, přes středověká protifeudální povstání a raně novověké demokratické revoluce. V té době vznikla první díla utopického charakteru, a jak praktické hnutí pokračovalo, bylo opakovaně a různorodě teoreticky vyjadřováno až do 19. století. Vědeckým východiskem komunismu se stala bravurní analýza Karla Marxe a Fridricha Engelse, kteří prokázali historickou podmíněnost kapitalismu, jeho nepřirozenost, nelidskost, nemožnost jej polidštit a demokratizovat a správně předpověděli jeho hlubokou krizi vyplývající z jeho ekonomické podstaty (zisk, nadhodnota atd.).
Naopak rasismus, fundamentalismus, fašismus a jeho forma v Německu nacismus vznikly jako ideologie buržoazní, kdy je zbídačeným masám nabízeno „řešení“ jejich problémů prostřednictvím zástupných příčin, které jsou připisovány na účet jiným skupinám obyvatelstva (jiné národnosti, vyznání apod.).
Fašismus je řešením krize ve prospěch dosavadních elit, pro které sahá kapitál, aby zůstal míč na jeho straně hřiště. Sahá po něm i velká část současných elit.
Rozhodně se neztotožňujeme se srovnáváním represivních mechanismů fašismu a komunismu (i kdybychom byli ochotni souhlasit s tím, že socialismus označíme za komunismus). I to je manipulace s informacemi, šíření nepravdivých ahistorických tvrzení, pojetí odporující poznatkům moderní vědy.
Proč byl zákon odhlasován právě teď?
Česká republika nefunguje mimo rámec vnitroimperialistických antagonismů a hluboké krize státně monopolního kapitalismu. Tato krize přivedla postupně a výrazně po r. 2022 svět do rozsáhlé, eskalující války. Projevy těchto skutečností vidíme v účasti českého státu a jeho vládnoucí třídy ve válečných konfliktech na Ukrajině, v Palestině a v Africe. Tato hluboká systémová krize je rovněž patrná v prohlubování vykořisťování dělnické třídy a lidových vrstev, v rapidnímu nárůstu zisků vládnoucí třídy a příjmů jejich spojenců. Také můžeme sledovat zásadní změny, které kapitál způsobuje v celém ekosystému, i s ním související současné masové vymírání druhů. V tomto kontextu musí být vnímána snaha postavit mimo hru, tedy mimo zákon jakékoliv pochybnosti, ze kterých by se mohl zrodit organizovaný odpor ohrožující daný status quo.
Vládnoucí moc ČR samozřejmě nejedná nezávisle – je podřízenou součástí de facto státu EU, který jako jeden z hlavních subjektů krize a účastníků světové války prochází procesem centralizace, autoritářství, úpadku, militarizace a válečného šílenství. Omezování práv a svobod, které v EU probíhá od 90. let 20. století, v tomto kontextu nabralo na obrátkách. Součástí procesu je nevědecká a zvrácená teorie dvou extrémů – nacismu a komunismu. Evropský parlament přijal v uplynulých letech několik rezolucí, které s teorií přicházejí a vinu za 2. světovou válku svalují na SSSR. Hlavní viníci a protagonisté zrodu fašismu a nacismu, nyní vládci EU v podobě Německa, Francie, Itálie, dříve i Velké Británie, chtějí nejen zakrýt svůj podíl na vzniku a zločinech teroristických buržoazních fašistických režimů, ale také zamaskovat své současné, podobně násilnické a válečnické cíle. Vládnoucí třída ČR a její politici jako správné převodové páky oligarchie EU se těmito kroky inspirovali, nebo své vládce poslechli.
Česká vládnoucí třída a její přisluhovači od 90. let 20. století slibovali lepší demokratickou budoucnost v rámci EU a NATO. Ale tyto naděje se dnes hroutí. Aby vládnoucí třída mohla realizovat svoji politiku mířící k uchování ziskovosti a k dalšímu hromadění kapitálu a moci, nesmí jí stát v cestě nic, tím méně pak hrozba v podobě lidového hnutí volajícího po spravedlivém rozdělování zdrojů, proti útisku a proti válce.
Nedostupnost bydlení, dlouhodobá inflace, vyvlastňování osobních vlastníků nemovitostí, nemožnost mít děti, růst příjmů úzké vrstvy vládnoucí třídy a jejich poskoků, pokles reálných příjmů většiny obyvatel, život bez perspektiv, odcizení od vlastní identity, lidu, vlasti či přírody, ohrožený represí státu, šikanou zaměstnavatele či válkou, to jsou vyhlídky, které lidové vrstvy mohou očekávat, což stále častěji minimálně částečně cítí. A právě tyto projevy kapitalistického systému, nikoliv komunistické hnutí mohou vyvolávat třídní zášť. Zákaz odporu vytváří prostor pro další protilidová opatření.
Popsaný vývoj se netýká jen ČR nebo střední Evropy, ale většiny světa. Zákon byl předložen a bez problému odhlasován, protože svět obchází strašidlo komunismu stejně jako v roce 1848. I v jiných zemích analogické nebo podobné zákony již platí (např. Pobaltské republiky, Maďarsko, Polsko, Ukrajina…).
I když se zákonodárci snaží tvářit, že bojují za obecné dobro, demokracii a vstřícnost, jejich zákon naopak podporuje fašismus. Nakonec se k řadě jeho forem a projevů otevřeně hlásí a historicky tyto jevy pojmenovává jako „boj za svobodu“ (např. vlasovci, banderovci, Mašínové, organizace sudetských Němců, izraelská politika apartheidu ad.)
Souvislosti s dalšími represivními kroky systému
Zmíněná novela trestního zákona přesně zapadá do řetězce represivních kroků současného buržoazního zřízení. Za posledních několik let jich jeho aparát použil či připravil hned několik. Jejich výskyt narůstá se sílící komplexní krizí kapitalismu v jeho imperialistickém stádiu počínaje pandemií COVID-19 a nabírá na obrátkách s vypuknutím světové války r. 2022, jíž vládnoucí imperialismus rozpoutal.
V ČR se jedná o kombinaci represivních „opatření“, příprav na ně včetně změn legislativy a vyvolávání atmosféry strachu a sledování ze strany státních a příbuzných orgánů. Mezi tyto kroky konkrétně patří opakované vypínání nepohodlných webů, výroky bývalého Nejvyššího státního zástupce ČR Igora Stříže, na základě kterých začaly konat orgány činné v trestním řízení, vyhazování ze zaměstnání, politické procesy (Josef Skála, Martina Bednářová a mnozí další), výroky a praxe vládních koordinátorů strategické komunikace, novela trestního zákoníku, jež zavádí nový trestný čin „neoprávněné činnosti pro cizí moc“, kterou může být i předání informací z běžně dostupných zdrojů, bující činnost tajných služeb atd., atp.
Je hrubou chybou, pokud se všechny kroky spojují pouze se současnou vládou. Ano, současná vláda je zřejmě nejreakčnější od dob protektorátních vlád, ale na represivním kurzu mají podíl i další, pod vládu přímo nespadající struktury buržoazního státu: V prvé řadě soudy, různé části veřejného sektoru, Česká televize a Český rozhlas, ale také se státem spojené soukromé podnikatelské a „neziskové“ subjekty. Ostatně ani režimní opoziční strany se nezavázaly, že všechny nebo většinu uvedených kroků zruší nebo přestanou používat.
Není na tom nic divného – podobná tažení nejen proti lidem se skutečně opozičními názory, ale také proti názorům, které dříve spadaly do oázy povolené či trpěné současnou „demokracií“, dokonce proti lidem podezřelým z těchto názorů, jsou vedena také v jiných zemích EU a v mnohých dalších částech světa. Imperialismus a jeho státy zákonitě a zrychleně dospívají k otevřené buržoazní diktatuře – potřebují vojensky porazit konkurenta, drancovat přírodu, zhodnocovat kapitál všemi prostředky, získávat další prostor, ne se maskovat demokratickými frázemi a výlohami sociálního zákonodárství. Těmto dobám odzvonilo – kapitalismus už je nepotřebuje, ale ani takto postaru vládnout neumí a nemusí. Naopak, chce si vzít zpět vše, co musel dříve poskytnout postupujícímu lidovému hnutí.
Musíme však zdůraznit, že míra i šířka represe, které dosáhl režim v ČR, patří k nejvýraznějším v Evropě. Dostali jsme se do skupiny zemí, jež v diktátorství a fašizaci pokročily nejdále – tedy Polska, Maďarska, Ukrajiny a Pobaltí. Hovořit v těchto podmínkách o demokracii bez přívlastků, věcněji řečeno o formální, tj. buržoazní demokracii by bylo iluzí. Pohádka o demokracii skončila – ani formální demokracii v ČR, stejně tak a v řadě dalších zemí EU není.
Jaký má kriminalizace účel? Dopady na společnost a vědu
Kriminalizace komunistických myšlenek a hnutí se ve srovnání s výše uvedenými represemi odlišuje tím, že se mimo zákon staví jedno celé myšlenkové dědictví, nejen názor, ale vědecká teorie a ucelený systém. To bude mít nedozírné důsledky pro společnost, vědu, přírodu. V podmínkách krize, které si jsou vědomi a otevřeně ji přiznávají i oficiální režimní představitelé, jejich války spojené s masovým vyvražďováním a genocidou proto bude mít společnost výrazně ztížené možnosti svobodně bádat, poznávat a překonání krize připravovat.
Každý z vědců, badatelů a učitelů, studentů a žáků bude ještě více než dosud sevřen do kazajky cenzury, autocenzury, obav sdělit svůj názor nebo ho publikovat. Tlak a strach ze stigmatizujících vyhazovů ze zaměstnání či školy, které již nyní probíhají, z vyloučení z přístupu k informačním i finančním zdrojům vytvoří nejen společenským, ale také přírodním a technickým vědcům překážky, jež budou muset složitě obcházet. Poznání, resp. „poznání“ se stane doménou servilních buržoazních nedouků a diletantů, fašistů, rasistů, mystiků, náboženských dogmatiků, zkrátka zvěstovatelů jediné povolené pravdy. Stejně tak budou ovlivněny učební materiály, ve kterých již dnes jsou přepisovány nebo alespoň zamlčovány historické události a jejich kauzalita.
Krizi systému v jeho planetárním rozměru tyto kroky ještě prohloubí, což ovšem automaticky nemůže znamenat nástup systému nového, pokrokového. Naopak, zrychlená likvidace života a jeho podmínek na planetě Zemi kapitalismem, jeho válkou a drancováním přírody tím ztratí další překážky.
Jediná vědecká teorie, zhmotněná v konkrétní ideologii a program v rukou lidových mas – dialektický a historický materialismus s cílem v socialismu-komunismu – bude přinejmenším postihovaná a zakázaná. Z vědeckého diskurzu budou muset být vypuštěny některé otázky. Jako historičtí optimisté jsme přesvědčeni, že si lid svou cestu k poznání a vyřešení krize přes všechny zákazy proklestí.
Vládnoucí režim tvrdí a může se to i zdát, že stejně jako komunismus postihuje také nacismus. To je ovšem hluboký omyl. Jednak v zákoně účelově vůbec nezmiňuje fašismus, jehož je nacismus pouhou formou, čímž ho nepřímo legitimizuje. Jednak má pod pojmem nacismus na mysli jen některé jeho projevy, jejichž kritika se současnému systému hodí, v prvé řadě holokaust, vyhlazovací tábory, masové hroby, válku, kterou si nacistické režimy dovolily proti svým původním podporovatelům – například Velké Británii. Jenže tato zvěrstva nejsou podstatou nacismu, i když jsou jeho důležitým teroristickým projevem. Podobně jednaly také buržoazní režimy, které se ve svém centrum označovaly jako demokratické – Francie, Velká Británie, USA, Belgie, „pouze“ tak činily v zámořských koloniích a v jiných částech světa, nepoužívaly vyhlazovací tábory a plynové komory. Vyhlazovaly národy jinými způsoby.
Nacismus sám byl podobně jako italský fašismus od počátku teroristickou diktaturou buržoazních tříd, ale pokud své násilné panství uplatňoval „pouze“ proti komunistickému a lidovému hnutí, proti různým menšinám a k výboji do míst, kde to nejsilnějším „západním demokraciím“ nevadilo, podporovaly ho.
V tomto popisu, který se může jevit jako složitý, není při pozorném, hlubším pohledu nic komplikovaného – rozdíly mezi buržoazní demokracií a otevřenou fašistickou diktaturou historicky, a tím méně dnes, nejsou tak ostré, jak se často pod vlivem oficiální propagandy a ideologie tvrdí.
Čemu dalšímu kriminalizace vlastně brání?
Kriminalizace komunistických myšlenek v ČR přichází v době, kdy jsou součástí a následkem komplexní krize mezinárodního imperialismu rozsáhlé války a válečné agrese, národnostní útlak a nesnášenlivost, v případě státu Izrael dokonce genocida. Válčí mezi sebou národy, které desítky let svorně budovaly socialismus (Ukrajinci, Rusové a další národy a národnosti). Na Balkáně doutná konflikt mezi národy bývalé Jugoslávie, které dokázaly vítězně vzdorovat fašistické mašinérii. Rasistický režim Izraele páchá v Gaze genocidu srovnatelnou s nacistickými zvěrstvy a podniká opakované agrese proti okolním státům. Nejen tyto tragické příklady dokazují – v dnešních podmínkách ještě více než v minulosti – že národnostní, náboženské a další podobné problémy kapitalismu neumí „řešit“ jinak než prostřednictvím nacionalismu, šovinismu, rasismus, fašismu, války, etnického čištění a genocidy. Nic pokrokového v této oblasti nepřinese. Jediný myšlenkový směr, který má potenciál vyřešit a ukončit krveprolévání na Ukrajině, mezi obyvateli Izraele a Palestiny a okolními národy, na Balkáně atd., je lidové hnutí, jehož cílem je překonání kapitalismu a vybudování socialismu-komunismu. Takové hnutí je však v ČR právě zakazováno.
Konkrétně řečeno, sváry v Izraeli a Palestině nemá potenciál vyřešit Hamás, ale lidové složky palestinského odboru jako je například marxisticko-leninská Lidová fronta pro osvobození Palestiny a další podobné organizace. V izraelském Knesetu (parlamentu) působící koalice Chadaš, jejíž součástí je Komunistická strana Izraele. Platnost novely trestního zákoníku může vést k tomu, že podpora těchto subjektů bude v ČR trestná.
Jak se bude rozhodovat o použití zákona?
Kriminalizace komunistických myšlenek má mnoho rozměrů, z nichž jsme některé zmínili a rozebrali. Jsme přesvědčeni, že je důležitý ještě jeden: Legislativa nikde nedefinuje, co je komunistické hnutí, čím je jeho podpora a propagace. Jak, resp. kdo o tom bude v trestním řízení rozhodovat? Orgány činné v trestním řízení, tedy policie, státní zastupitelství a soudy ve spolupráci se soudními znalci. Jak může taková procedura vypadat, bylo patrné z politického procesu s Josefem Skálou, kde soudce autoritativně vynášel soudy nad historií a obhajobou Josefa Skály přizvaní zahraniční odborníci, kvalitou nesrovnatelní se soudními znalci, nebyli vůbec k řízení připuštěni.
Orgány buržoazního státu tak získávají rozsáhlé pole pro libovůli a represi. Na to, jak ji použijí, bude mít výrazný vliv vnitropolitická a mezinárodně politická situace a zájmy vládnoucího režimu. Na základě logiky vývoje a zkušeností se však dá očekávat, že může být zákon používán velmi široce – tedy nejen proti představitelům komunistického hnutí a jeho myšlenek.
Oportunismus KSČM
Je třeba zmínit roli subjektu, který ve svém názvu nese adjektivum „komunistická“ a mohlo by se na základě povrchního pohledu zdát, že právě tato strana je primárním terčem komentovaného zákona. KSČM v podstatě ohrožená není, protože z jejích oficiálních materiálů ani z praktické politiky rozhodně nevyplývá, že by propagovala komunismus, kladla jej jako reálnou perspektivu pro lid. Nevyslovuje se přímo a konkrétněji ani k socialistické perspektivě. Samozřejmě nevylučujeme, že zákon může být a bude použit proti této straně ve formě tlaku na změnu názvu, na ještě výraznější ústupky v rétorice atd. S takovými pokusy pochopitelně ostře nesouhlasíme, ale pro komunistické a lidové hnutí ČR zejména do budoucna nepředstavují hlavní překážku.
Politika KSČM však již od 90. let 20. století sama vedla směrem k naprosté dekomunizaci strany kromě názvu, který působil jako marketingový trhák. Strana opustila marxisticko-leninskou teorii a v jejích řadách probíhal intenzivní souboj mezi menšinovou skupinou marxistů-leninovců a křídlem, které otevřeně prosazovalo a prosazuje kapitalismus s lidskou tváří, zcela nerealistickou politiku postupných reforem pouze parlamentní cestou směrem ke spravedlivé společnosti. Toto křídlo získalo postupně úplnou převahu.
KSČM od svého vzniku ustupovala tlaku kapitálu, upřednostňovala oportunistickou a reformistickou politiku nebo dokonce politiku podpory kapitalismu s lidskou tváří pod záminkou hrozby zániku. Touto politikou aktivně pomáhala vytvářet iluze a nesprávný pohled na restaurovaný kapitalismus, vlastním pojetím politiky vědomě či nevědomě bránila budování lidového a dělnického hnutí, tedy potenciálu tlaku zdola, který známe z jiných zemí. O správném využití parlamentních forem boje rovněž nelze vůbec hovořit. Sloužila do značné části jako antikomunistická platforma, a to masivní a účinná, když ve svých řadách shromažďovala na desítky, ba stovky a tisíce a dělníků a jiných příslušníků lidových vrstev. Stejně tak systematicky podkopávala odborové a mládežnické hnutí. Možná se dnes cítí rozhořčená, ale jsou to krokodýlí slzy, protože od svého vzniku a od tzv. Kladenského sjezdu nikdy komunismus nepropagovala. Proto také dnes nikdo komunistickou stranu nezakazuje. Je to „státotvorná“ strana jako ostatní buržoazní strany.
Je třeba zdůraznit, že současný režim použil mnohem nebezpečnějšího nástroje, než je zákaz jedné komunistické strany nebo tradičních symbolů – novela trestního zákoníku kriminalizuje do budoucna a preventivně jakoukoliv složku komunistického hnutí, jeho myšlenky i symboly, podporu i propagaci. Jde proto o mnohem obecnější nebezpečí.
Stanovisko KSČM k novele trestního zákoníku je učebnicovým příkladem toho, kam tato strana dospěla. Myslí jen na sebe – sama pohlcená antikomunistickým hnutím Stačilo – a blížící se volby do PS PČR. Tento podnikatelský a hokynářský horizont převedený do praxe vydláždil buržoaznímu režimu cestu k současné represi, valnou část komunistického hnutí v českých zemích zdiskreditoval a lidové vrstvy včetně poctivých členů KSČM zcela odzbrojil. Bernsteinovo oportunistické „hnutí je vším, konečný cíl ničím“ se v praxi KSČM změnilo v dekadentní a bizarní „Stačilo je vším, konečným cílem je co nejvíce poslanců“.
Kolektiv pro práci, kulturu a vědu