Skip to content

Význam vůdců pro revoluční boj proletariátu

Boj za komunismus vyžaduje od dělnické třídy uvědomělost a nejvyšší organisovanost, oddaný revoluční boj, obětavost a hrdinství. Má-li dělnická třída v tomto boji zvítězit, musí být vyzbrojena znalostí zákonů vývoje společnosti, chápáním povahy tříd a zákonů třídního boje, musí mít vědecky vypracovanou strategii a taktiku, musí si umět zajistit spojence, musí umět využívat reserv proletářské revoluce.

Marxistická strana, kterou tvoří nejlepší, nejvyspělejší příslušníci dělnické třídy, je nejlepší školou pro předáky dělnické třídy. Úspěšná činnost marxistické strany předpokládá zkušené, předvídavé, prozíravé vůdce.

Pokusy buržoázie o vraždy proletárskych vodcov

Buržoasie velmi dobře chápe význam proletářských vůdců pro revoluční boj dělnické třídy. Proto se ve všech zemích, zvláště v nejostřejších údobích třídního boje, za revolucí, snažila zbavit dělnické hnutí vůdců. Buržoasie zabila vůdce dělnické třídy Německa Karla Liebknechta a Rosu Luxemburgovou, a později Ernsta Thálmana. Pokus buržoasní kontrarevoluce zabít v červencových dnech r. 1917 Lenina, spiknutí nepřátel lidu —— Bucharina, Trockého a eserů, jehož cílem bylo zatknout a zabít Lenina, Stalina a Sverdlova, atentát eserů na Lenina, zavraždění Kirova — to všechno byly články zločinné reakční činnosti buržoasní a maloburžoasní kontrarevoluce a agentury zahraniční buržoasie, jejímž cílem byio zbavit dělnickou třídu, bolševickou stranu zkušeného vedení, spolehlivých, uznávaných a milovaných vůdců.

Atentát na vůdce italské komunistické strany Togliattiho v r. 1948 a vůdce japonské komunistické strany Tokudu, postřílení vůdců řeckého odborového hnutí řeckou monarchofašistickou vládou, soud nad jedenácti vedoucími Komunistické strany USA, zavraždění předsedy belgické komunistické strany Juliena Lahoůta v r. 1950 — to všechno je projev taktiky imperialistické reakce, její snahy zbavit dělnickou třídu vůdců, a tím zadržet běh dějin.

Nutnosť proletárskych vodcov

Ve dvacátých letech tohoto století začaly „levé“ elementy dělnického hnutí v Německu a Holandsku vystupovat proti „diktatuře vůdců“. Místo boje proti reakčním, prodejným sociálně demokratickým vůdcům, kteří zbankrotovali a projevili se jako zrádci dělnické třídy, kteří uvolňovali cestu buržoasnímu vlivu na dělnickou třídu, vystoupili němečtí „leví“ proti vůdcům vůbec. Lenin označil tyto názory za jeden z projevů nemoci „levičáctví“ v komunismu.

„Již pouhá formulace otázky: „diktatura strany nebo diktatura třídy, diktatura (strana) vůdců nebo diktatura (strana) mas“, — psal Lenin, — svědčí o zcela neuvěřitelné a bezmocné ideové motanici. Lidé se pachtí, aby vymysleli něco zcela zvláštního, a ve svém mudrlantském úsilí se stávají směšnými. Je všeobecně známo, že se masy dělí na třídy, že masy a třídy je možno stavět proti sobě jen tehdy, jestliže ohromná většina vůbec, nerozčleněná podle postavení ve společenském výrobním systému, je kladena proti vrstvám, zaujímajícím v tomto systému zvláštní postavení, že třídy jsou vedeny obyčejně a ponejvíce, alespoň v soudobých civilisovaných zemích, politickými stranami; že politické strany jsou zpravidla řízeny více méně stabilními skupinami nejautoritativnějších, nejvlivnějších a nejzkušenějších osob, volených na nejodpovědnější funkce, osob, které se nazývají vůdci.“ [20]

Zradcovia, ktorí sa vydávajú za proletárskych vodcov

Lenin učil, že nesmíme směšovat skutečné vůdce revoluční dělnické třídy s oportunistickými vůdci stran II. Internacionály. Vůdcové stran II. Internacionály zradili dělnickou třídu, přešli do služeb buržoasie. Rozchod vůdců stran I. Internacionály s dělnickými masami se jasně a názorně projevil za imperialistické války let 1914—1918 a po ní. Hlavní příčinu takového rozchodu vysvětlil už Marx a Engels na příkladě Anglie. Z monopolního postavení Anglie, která byla „průmyslovou dílnou světa“ a vykořisťovala stamiliony koloniálních otroků, vyrostla „dělnická aristokracie“, poloburžoasní, skrz naskrz oportunistická smetánka dělnické třídy. Vůdcové dělnické aristokracie přešli na stranu buržoasie tím, že se od ní dali přímo nebo nepřímo vydržovat. Marx je pranýřoval jako zrádce.

V období imperialismu se privilegované postavení vytvořilo nejen pro Anglii, ale i pro jiné vysoce vyspělé průmyslové země: USA, Německo, Francii, Japonsko, zčásti Holandsko a Belgii. Tak imperialismus vytvořil ekonomickou základnu pro rozštěpení dělnické třídy. Z tohoto rozštěpení dělnické třídy vznikl typ oportunistů, odtržených od mas, od širokých vrstev pracujícího lidu, typ „vůdců“, hájících zájmy dělnické aristokracie a buržoasie. To jsou Bevinové, Morrisonové, Attleeové a Crippsové v Anglii, Greenové a Murrayové v USA, Blumové a Ramadierové ve Francii, Saragatové v Italii, Schumacherové v Německu, Rennerové v Rakousku, Tannerové ve Winsku. Lenin psal, že vítězství revolučního proletariátu není možné bez zostuzení a vyhnání oportunistických vůdců.

Referencie

20. V. I. Lenin, Spisy, sv. XXV, rus. 3. vyd., str. 188; čes. vyd. Vybrané spisy, sv. 2, 1951, str. 562-563,

Použité zdroje

KONSTANTINOV, Fedor Vasil’jevič. Historický materialismus. Praha: Svoboda, 1952.