Dějiny mezinárodního dělnického hnutí znají různé typy vůdců.
Typ vůdců-praktiků
Jeden typ je typ vůdců-praktiků, kteří se objevovali v jednotlivých zemích v obdobích narůstání revolučního hnutí. Jsou to praktikové, odvážní a obětaví, avšak slabí v theorii. K takovým vůdcům patřil na příklad August Blanaui ve Francii. Masy dlouho vzpomínají a ctí takové vůdce. Avšak dělnické hnutí nemůže žít pouze ze vzpomínek. Potřebuje jasný, vědecky vypracovaný program boje, potřebuje pevnou linii, vědecky propracovanou strategii a taktiku.
Typ vůdců-teoretiků
Jiný typ vůdců dělnického hnutí vyrostl v období poměrně klidného vývoje kapitalismu, v období II. Internacionály. Jsou to vůdcové poměrně silní v theorii, ale slabí v záležitostech organisačních, v praktické revoluční práci. Jsou populární pouze mezi horní vrstvou dělnické třídy, a to jen do jisté doby. Jakmile nadejde revoluční období, kdy se od vůdců žádá, aby vydali správná revoluční hesla a prakticky vedli revoluční masy, odcházejí tito vůdcové se scény. Mezi takové vůdce – theoretiky klidného období patřili na příklad Plechanov v Rusku a Kautsky v Německu. Theoretické názory obou těchto vůdců se i v jejich nejlepším období odchylovaly od marxismu v zásadních otázkách (především v učení o diktatuře proletariátu). V období zostřeného třídního boje přešel jak Plechanov tak Kautsky do tábora buržoasie.
Zvrhnutie zradcovských proletárskych vůdců
Když se zostřuje třídní boj a revoluce se dostává na pořad dne, nastává skutečná prověrka jak stran, tak vůdců. Strana i vůdcové musí teď ve skutečnosti dokázat, jak umí řídit boj mas. Jestliže ten či onen předák přestane sloužit své třídě, zahýbá s revoluční cesty, zrazuje lid, pak jej masy odhalují a opouštějí. Dějiny znají dosti politiků, kteří bvli svého času poměrně populární, později však přestali vyjadřovat zájmy mas, odpoutávali se od nich, zrazovali pracující a tehdy se masy od nich odvracely nebo je smetaly s cesty.
„Ruská revoluce svrhla nemálo autorit, — pravil soudruh Stalin v r. 1917. — Její síla se projevuje mimo jiné v tom, že se nesklonila před zvučnými jmény“: buď je přijímala do služeb, anebo je odsouvala v zapomenutí, jestliže se od ní nechtěli učit. Těchto „zvučných jmen“, zavržených pak revolucí, je celá řada: Plechanov, Kropotkim, Breškovská, Zasuličová a vůbec všichni ti staří revolucionáři, kteří jsou význační právě jen tím, že jsou staří.“ [21]
Nutné vlastnosti vůdce proletariátu,
Jaké vlastnosti musí mít vůdce proletariátu, aby mohl obstát v nejsložitějších úkolech, jež se mu naskytnou při vedení třídního boje? Na tuto otázku odpověděl soudruh Stalin: „Má-li se vůdce udržet v čele proletářské revoluce a proletářské strany, musí v sobě spojovat theoretickou sílu s praktickou organisační zkušeností prolelářského hnutí.“ [22]
Pouze největší geniové proletariátu Marx a Engels a v naší době Lenin a Stalin v sobě v plné míře spojili tyto vlastnosti, nutné pro vůdce dělnické třídy.
Soudruh Stalin zdůrazňoval o pracovnících leninského typu, o vůdcích bolševické strany, že jsou to pracovníci nového typu. Jejich zvláštní vlastností je, že jasně chápou úkoly dělnické třídy a vývojové zákony společnosti, že jsou prozíraví a předvídaví, že dovedou střízlivě zhodnotit situaci, jsou odvážní, hluboce cítí nové, mají revoluční odvahu a nebojácnost, mají spojení s masami, neskonale milují dělnickou třídu a lid. Bolševický pracovník musí nejen učit masy, ale i učit se od mas. To zásadně odlišuje vůdce dělnické třídy, komunistické vůdce od vůdců buržoasních, od veřejných pracovníků starého typu, kteří se v minulosti pohybovali na historickém dějišti.
Referencie
- 21. J. V. Stalin, Spisy, sv. 3, rus. vyd. str. 386; čes. vyd. 1940, str. 386.
- 22 J. V. Stalin, O Leninovi, rus. vyd. Gospolitizdat, 1949, str. 20—21; čes. vyd. 1951, str. 16.
Použité zdroje
KONSTANTINOV, Fedor Vasil’jevič. Historický materialismus. Praha: Svoboda, 1952.