Skip to content

Historie a teorie - 4. page

Proč pracujeme?

„Proč pracujeme?“ se zdá být zbytečná otázka. Pracuje určitě každý, no ne? Nebo většina lidí, ať už tak či onak.

A jestli nemůžete, nepracujete nebo pracovat nechcete, máte slušnou šanci vypadat jako lenoch, příživník nebo ještě něco horšího. Ale k životu toho musí být víc než (jen) práce.

Skutečností pro průměrného pracujícího je, že je nucen pracovat, aby žil. Pracuje, aby vydělal peníze k zaplacení účtů. Jen nepatrná menšina lidí může pracovat jen tak, aniž by dostala zaplaceno, nebo jen tak pro radost. Práci lze stěží popisovat coby terapii. Dělnická třída si to nemůže dovolit určitě. Číst dál

Archeologie se přeměnila ve strategickou vědu

Rozhovor Haló novin s archeoložkou Věrou Klontza Jaklovou

 

Jako archeoložka jste pracovně působila také v Řecku. Co vás váže k této krásné zemi? Jak často tam pobýváte?

Žila jsem v Řecku 15 let, konkrétně do roku 2011. Od té doby cestujeme do Řecka pravidelně minimálně každé léto. Jednak profesně, jednak pochopitelně z rodinných důvodů. V různých životních fázích mě na Řecku okouzlovalo nebo štvalo něco jiného.

Momentálně prožívám Řecko, a hlavně Krétu, jako chytře sestavený rébus, ze kterého je možné číst, jak šla historie, jak přírodní podmínky formovaly lidi a lidská společnost zase přírodu kolem sebe, jak ostrov funguje jako kontinent – tedy v některých případech jako nepatrná součástka v globálním systému, jindy jako izolovaný, nezávislý kus země. Číst dál

Berlínská zeď a Císařský palác

Každoroční vrchol německých novinářů je opět tady; další kulaté výročí nám připomíná, jak strašný byl pro nás, ubohé duše, život v té hrozné staré východoněmecké demokratické republice. Letos je 60. výročí Berlínské zdi. Pro mě byly takové ukázky vhodným připomenutím, abych koupil květiny nebo čokoládu; 13. srpen byl od roku 1955 naším výročím svatby. Ale vždy jsem si byl vědom toho, že po celých 28 let většina nenacházela nic příjemného v ohavné bariéře, kde 100 až 150 lidí přišlo o život, když se jí snažili překonat, pod ní nebo přes ni.

Ale čím to je, že si to rok co rok zaslouží tolik pozornosti? Proč (a vypůjčím si příměr z vlastní knihy), proč kopat do koně, který je už 31 let mrtvý? Bojíte se, že v tom starém hřebci zůstal ještě kousek kopance nebo kousance? Číst dál

Vyjádření Redakce Kominternet-Dialogu ke změnám na Kubě

Redakční úvodník k překladu článku o „kubánských reformách“

 

Před pár týdny jsme se z režimních sdělovacích prostředků dozvěděli, že kubánská vláda chystá jako odpověď na nedávné protesty malé části společnosti “reformy”, které mají ještě více rozšířit legální pole existence soukromého kapitálu na ostrově, a to jak co do počtu zaměstnanců, tak co do šíře oborů, ve kterých mohou působit. Protože dlouholetá praxe ověřila a dnes a denně ověřuje “věrohodnost” informací těchto médií, snažili jsme se je pomocí věrohodnějších zdrojů kriticky posoudit. Číst dál

Zemřela bojovnice proti fašistu Esther Bejaranová

Esther Bejaranové bylo celých 96, přesto její smrt zasáhla těžce, zanechávajíc bolestnou mezeru na německé antifašistické scéně. Do posledních dnů svého života byla bojovnicí, vyslovující, zpívající a šířící dobré slovo všude kolem, zvlášť k mladým lidem.

Její život málem skončil, když byla mladá, devatenáctiletá, děsivě, poté, co byla nacpána do dobytčáku s dalšími židovskými Němci na poslední cestě do Osvětimi. Na rozdíl od většiny své rodiny přežila díky své schopnosti hrát na klavír a potěšit nějakého milovníka kultury mezi zabijáky. „Umíš taky hrát na harmoniku?“ Ano, lhala a sebrala základy dost rychle na to, aby mohla být zařazena do „dívčího orchestru“, který se používá ke zklidnění a oklamání nastupujících vlaků lidských bytostí, čímž se vyhne incidentům cestou do plynových komor. Byla to ošklivá práce, ale umožnila jí přežít, dokud ji po útěku před strážemi na nuceném „pochodu smrti“ na konci války nezachránila Rudá armáda a jednotky americké armády. Číst dál

68 let po příměří zůstává Korea rozdělena

27. července uplyne 68 let od podepsání dohody o příměří v Korejské válce. Tři roky trvající válka skončila vítězstvím Korejské lidově demokratické republiky uhájením socialismu v severní polovině Koreje, toto vítězství má však dosud hořkou pachuť pokračujícího národního rozdělení a více než problematických, mnohdy přímo nepřátelských vztahů socialistického severu a kapitalistického jihu.

Korea byla poprvé rozdělena demarkační linií na 38. rovnoběžce v důsledku dohody spojenců v roce 1945. Zatímco na sever od této linie byla země v srpnu 1945 osvobozena sovětskou Rudou armádou a korejskými protijaponskými partyzány vedenými Kim Ir-senem (anglickou transkripcí Kim Il-sungem, foneticky korejsky Kim Il-songem), jih byl obsazen vojsky USA teprve v září, po kapitulaci Japonska. Zatímco sever země vykročil na cestu budování socialismu, na jihu bylo socialistické a demokratické hnutí americkými okupanty a jejich domácími přisluhovači tvrdě pronásledováno. Číst dál

Nové dokumenty ukazujú, ako spojenci plánovali bombardovať sovietske ropné polia ešte pred Hitlerovou inváziou

Zveřejňujeme překlad článku z internetových stránek ruské vícejazyčné televize RT. Nejsme a nikdy jsme nebyli zastánci ruského oligarchického režimu, jeho zástupců a institucí, mezi něž RT bezpochyby patří, podobně jako např. BBC ve Velké Británii či CNN v USA. Mimořádně závažná a obecně neznámá tvrzení, která text obsahu, je však možné ověřit na webových stránkách Ruského národního archivu – http://nakanune.rusarchives.ru/ Doporučujeme čtenářům, aby se se zveřejněnými archivními dokumenty alespoň zběžně seznámili. Kontrast objektivní historické pravdy s tím, co nám vnucuje přes třicet let česká podřízená buržoazie a její instituce (od základních škol k vysokým, od sdělovacích prostředků po Akademii věd – včetně velké většiny historiografie), je ohromující. 

 

*

 

Nové nedávno odtajnené dokumenty ukazujú, že neskorší vojnoví spojenci Moskvy – Veľká Británia a Francúzsko, plánovali bombardovať ZSSR ešte skôr, než naň zaútočili nacisti. Cieľom bolo narušiť zásobovanie republík ZSSR ropou z ropných polí na juhu štátu. Číst dál

Jak přežít anthropocén?

Cílem příspěvku je vysvětlit současnou krizi doprovázenou totální vyprázdněností společensko-ekonomického systému, a v závěru navrhnout řešení.

Začněme tím, že většina z nás, pokud ne všichni, si uvědomuje, že je něco shnilého v království dánském, ať už dochází k recepci kritického stavu na jakékoliv rovině a ať už je subjektivní interpretace jakákoliv. Na nutnosti nějaké zásadní změny se shodneme napříč politickým i ideologickým spektrem.

Titul semináře Současná levice – charakter a možnosti, svým způsobem podsouvá řešení, i když na základě upřímné víry a naděje. Může se pak zdát, že vyřešíme-li problém charakteru, jednoty levice, jsme z nejhoršího venku. Nepřistupuji k tomuto konceptu jako k a priori platnému, ale podrobuji jej kritice a omlouvám se předem, že argumentuji proti němu. Číst dál

K výročí založení KSČ

aneb naše postoje k současnému stavu antikapitalistického hnutí

 

Úvod

 

Od vzniku a zahájení činnosti Kominternet-Dialogu zkraje jara r. 2020 jsme se jako redakce k otázkám týkajícím se komunistického, dělnického a pokrokového[1] hnutí záměrně tématicky nevyjadřovali. Ne že bychom v řadě článků jeho stav nereflektovali. Snažili jsme se však k této otázce přistupovat pozitivně – zabývat se aktuálními problémy, které se týkají sociálních tříd a vrstev, jež chceme oslovovat, navrhovat řešení a jaksi na okraj zmínit skutečnost, že současné hlavní politické síly považované za komunistické či pokrokové jakéhokoliv řešení nejsou schopny, resp. jsou přímo součástí problému.

V tomto roce si připomínáme sto let od vzniku komunistického hnutí v Československu – nejen KSČ (14. – 16. května 1921, zásadní slučovací sjezd KSČ a některých jinonárodních marxistických skupin 30. 10. – 2. 11. 1921), ale také např. Komunistického svazu mládeže (20. 2. 1921). Rozhodli jsme se, že je při této příležitosti, ale zejména v současné mezinárodní a domácí situaci nezbytné, abychom naše postoje k současnému stavu hnutí představili. Proč? Aby bylo patrné, že ve změti různých ve své většině zdánlivě antikapitalistických alternativ se profilujeme zcela odlišně, nabízíme jiné pohledy na problémy, spolupráci a východiska z dnešní všeobecné krize kapitalismu. Číst dál

Zábory půdy v jedenadvacátém století – nahromadění cestou zemědělského vyvlastnění 

Zábory půdy – ať už iniciované nadnárodními společnostmi a soukromými investičními firmami pocházejícími z kapitalistického jádra, výsostných majetkových fondů na Středním východě nebo státních veličin jako je Čína a Indie – jsou teď trvale ve zprávách.1 Například v červenci 2013 kolumbijský velvyslanec ve Spojených státech se vzdal účasti na právnicky pochybné snaze pomoci americké společnosti Cargill použít „krycí“ společnosti (nebo „prázdné“ spol.; angl. shell companies; firmy, které samy o sobě existují jen na papíře a obvykle jsou použity ke krytí činnosti někoho jiného; pozn. překl.) k nashromáždění 130 000 akrů (52 600 ha) půdy. Záměrem bylo ji použít k zemědělské produkci, ale existuje i půda zabíraná k jiným účelům, jako je dolování nebo stavba silnic, budov a přehrad. V lidských podmínkách zábor půdy znamená, že jsou zbavení půdy skuteční lidé a rodiny. Když lidé ztratí přístup k půdě, ztratí i své prostředky k získání jídla, ztratí svá společenství a svou kulturu.  Číst dál

Rudolf Cortés a socialistická kultura Československa

16. března 2021 uplynulo 100 let od narození jednoho z nejslavnějších českých zpěváků a bezpochyby největší hvězdy československé populární hudby 50. let Rudolfa Cortése (16. 3. 1921 – 12. 12. 1986). Příjemně mě překvapilo, že tomuto výročí věnovala pozornost zařazením vzpomínkových pořadů i Česká televize.

Život a dílo Rudolfa Cortése nelze oddělit od dějin československé kultury 40. – 80. let minulého století. Příznačná pro svou dobu je i poválečná změna jeho občanského jména Kraisinger (po otci, bednáři z Plzně) na Cortés (po matce, narozené v Brazílii), v době, kdy německá příjmení byla v československém prostředí trnem v oku (s výjimkou Gottwalda). Číst dál

Všeobecný základní (nepodmíněný) příjem: Trojský kůň

Následující řádky popisují situaci v Irsku (nebo spíše, chcete-li, v Irské republice). Irsko je možná daleko a navíc za mořem, ale pro nás v ČR tu jsou dvě společná vodítka – i my žijeme v EU, a, šířeji, v kapitalismu. Soudím, že pravděpodobnost, že by tady ona instituce nebo onen systém chovaly lépe než v Irské republice, je poměrně nepatrná. (Pozn. překl.)

Vypuknutí covidu-19 odkrylo do očí bijící nerovnost v bydlení, zdravotnictví, vzdělání a zaměstnání v Irsku i v celém takzvaném „rozvinutém světě“. To vedlo k obnovení výzev některých skupin ke všeobecnému základnímu příjmu pro všechny obyvatele. 

Některé z těchto návrhů jsou dobře míněné a věří, že to jsou prostředky k ukončení nerovnosti a chudoby. Skutečností je, že by neukončily ani jedno; jediné, co by přinesly, bylo poskytnutí prostředků k masivnímu přesunu majetku od nejchudších k nejbohatším a privatizaci zbytku státních služeb.  Číst dál

Ta nejlepší lekce v boji proti smršťování společenských a demokratických práv

Žijeme v zajímavé době. Všechno okolo nás se mění, aniž bychom v mnoha případech byli schopni změny pochopit. Kde jsou ty časy, kdy stačilo koupit si nedělní vydání novin a člověk dostal poměrně přesný obraz dění doma i ve světě. Ještě měl čas si to promyslet. Ale kdeže loňské sněhy jsou? Dnes žijeme v období super rychlostí.

Mezinárodní vyhrocenou krizi potkal koronavir. Vlády po určitém počátečním šoku rychle pochopily, načež se chopily příležitosti. Ani to neměly vlastně v plánu, ale ani nemohly přijmout náležitá, vědecky podložená opatření na ochranu životů a zdraví obyvatel.  Zároveň po celou dobu ohrožení koronavirem pokračuje nevídaná koncentrace bohatství v rukou malé partičky trubců. Naopak drtivá většina lidí na světě upadá do bídy. Nikoho by to nemělo překvapit. Je to očekávaný chod věcí. Není to poprvé, kdy se v historii setkáváme s podobným vývojem. Stačí, když se rozhlédneme okolo sebe. Vlády často přijímají nesmyslná a navzájem si odporující opatření, aniž by braly v potaz názory vědců. Mnohá zdravotnická zařízení byla zavřena nebo zrušena, aby se ušetřil kapitál pro krachující podnikatelské kolosy. Posílení zdravotnického personálu? Jenom velmi opatrně. Všude karanténa pro obyčejné lidi a o to větší svoboda pro podnikatelské kolosy a mezinárodní oligarchy. Tisíce malých podniků bylo nuceno zavřít a každý den zavírají další, aby uvolnily prostor pro nadnárodní řetězce. Číst dál

Současná pandemie: Debakl kapitalismu na všech frontách

Kritici nekapitalistických systémů minulosti a současnosti rádi svádějí vinu na smyšlené, domnělé či skutečné chyby v těchto zemích na systém a stát samotný. Mnohokrát jsme se na různých místech těmito způsoby argumentace zabývali a snažili se je demaskovat. Z druhé strany veškeré nedostatky, chyby ba přímo zločiny kapitalismu tito kritici buď ignorují, nebo zamlčují, případně je shazují na různé jednotlivce, skupiny lidí, politické strany či vlády. Slouží jim k tomu ohromný rozpor mezi podstatou, základy systému a jeho jevovým zdáním, mezi formálně přiznaným a reálně platným, který je přímo zakódován v samotném nitru organismu kapitalistického systému. Nynější kolaps kapitalistických struktur na celém světě je však natolik zjevným a masivním, že nabízí jedinečnou možnost příčiny a průvodní jevy jeho totálního selhávání v mnoha rovinách života člověka a společnosti demaskovat. Nečiní nám to v žádném případě radost, protože jde v prvém případě o lidské životy. Číst dál

Jiný 17. listopad

17. listopad, Mezinárodní den studentstva, který byl vyhlášen jako mezinárodní svátek v Londýně v roce 1941, jako reakce na projev fašistického barbarství – uzavření Československých vysokých škol a perzekuce československých studentů je hanebně po kontrarevoluci upozaďován a jeho podstata je zamlčována. Místo tohoto mezinárodního svátku akcentuje buržoazie kontrarevoluční události z roku 1989.

Jinak tomu je v řeckých Athénách. 17. listopad je v Řecku datum, které je mobilizační pro pokrokovou část společnosti. V tento den si řecký lid připomíná události z roku 1973.

17. listopad 1973 byl zlomovým bodem odporu tisíců pracujících a studentů proti diktatuře vojenské junty podporované USA a NATO vládnoucí v Řecku.  Číst dál

OS ČMS k výročí 17. listopadu

Připomínáme si Mezinárodní den studentstva, připomínku teroru nacistických okupantů, kteří brutálně potlačili manifestaci vysokoškolských studentů 17. listopadu 1939. Symbolem této události se stal zavražděný student Jan Opletal, rodák z hanácké Litovle. Po tomto masakru začala masová vlna zatýkání, studenti byli deportováni do koncentračních táborů, řada z nich zavražděna. Následně nacisté uzavřeli české vysoké školy ve snaze pomoci zničit český národ znemožněním růstu pro něj tak typické vzdělanosti.

Toto výročí, hlavní připomínka 17. listopadu, bylo účelově zastíněno výročím demonstrace na Národní třídě, provokace vedené agentem Státní bezpečnosti, která vyústila v převrat a porážku socialistického zřízení, které padlo nakažené nemocí perestrojky a všelijakých oportunistických veletočů za poslední desetiletí. Byla to i zrada kariéristických odborářských špiček a dalších kariéristů. Toho všeho disident dovedně využil i lživými slovy, že socialismus bude zachován. Ti všichni otevřeli cestu k převratu, na kterém většina ze jmenovaných vydělala. Většina společnosti si dříve nebo později musela projít složitostí kapitalistické restaurace, nezaměstnaností či neúspěšnou snahou obnovit  řemeslné živnosti. Číst dál

Stručně k současné situaci v lesnictví

Státní podnik Lesy České republiky ohlásil další svoji reorganizaci. Stáváme se svědky objevování Ameriky v přímém přenosu, nyní však k novému kontinentu připlouvají přelakované lodě naklánějící se na bok. A fraška pokračuje.

Proč už úvodem tolik ironie? Ony postupně probíhající reformy státního podniku a celé lesnické legislativy, které s sebou aktuálně probíhající kalamita vleče jsou totiž smutným obrazem toho, kterak kapitalistická krize ničí to nejcennější, co nám zůstávalo. Lesy. Krize v tomto oboru plně koresponduje s krizí celého systému. Pro omezený prostor si řadu věcí shrneme jen heslovitě, k hlubšímu rozboru se vrátím. Číst dál

Někdo to rád horké, někdo řecké básníky…

Vím, že je text strašně dlouhý, vím, že přesně to se dnes v době nesouvislých internetových výkřiků považuje za nepatřičné. Ale jak vtěsnat jeden celý plodný život do pár vět? Jak obsáhnout dílo básníka, který žil dějiny? Navíc, opít se tím, co má člověk rád v případě poezie není rozhodně nic špatného…

V listopadu 1990 jsem se v Soluni nachomýtla k demonstraci na paměť studentského povstání, které vyvrcholilo 17. listopadu 1973 a spustilo události, které přinesly pád plukovnické junty. Už na shromaždišti na Aristotelově náměstí mně zaujali někteří účastníci s transparentem, kde bylo napsáno Jannis Ritsos „Z“. Pravděpodobně čtenáři Kominetrnetu-Dialogu jsou lépe informováni než já tehdy a budou vědět, že přízvisko „Z“ je zkratkou slovesa ζει, tedy žije. Používá se jako symbolický titul pro toho, kdo zemřel, ale jeho odkaz je nejenom živý, ale také aktuální a aktivní. Poprvé bylo použito po vraždě poslance EDA (Jednotná demokratická levice) Grigorise Lamprakise (1961) v době, kdy komunistická strana byla mimo zákon a její členové se politicky aktivizovali právě v EDA. Český čtenář bude patrně znát román Vasilise Vasilikose „Z“ (1967), který byl přeložen do více než 30 jazyků, včetně češtiny. Ritsos zemřel 11. 11. 1990 a lidé tak chtěli vyjádřit, jak si považují jeho díla. Tehdy jsem neměla tušení, kdo to byl Jannis Ritsos, a když jsem se dozvěděla, že básník, začala jsem přemýšlet, který současný básník by v České republice musel zemřít, aby si ho připomínali lidé napříč generacemi, aby si to sdělovali mezi sebou a na každém jednom bylo patrné pohnutí. Číst dál

Vojenské prostory – zahaleny tajemstvím

Vojenské prostory, kolik jich vlastně máme? Asi sedm nebo osm. V podstatě ubyly pouze Brdy, kde zůstaly některé zóny zákazu vstupu. Všechny tyto prostory sloužily v minulém režimu dlouhodobě výcviku naší armády a občas v nich probíhalo cvičení vojsk Varšavské smlouvy. Sloužily především armádě Československé socialistické republiky a mnohonásobně vyššímu počtu vojáků a technice, než je doposud.

Já sám, protože tatínek byl vojákem z povolání, jsem prožil podstatnou část mého mládí v jednom takovém vojenském prostoru, a to i v době po roce 1968, kdy v tomto vojenském prostoru byla umístěna vojska SSSR. Od třetí třídy základní školní docházky až do mých sedmnácti let. Život kluka ve vojenském prostředí, mezi vojáky byl naprosto úžasný, dobrodružný a rád na to vzpomínám. Život uprostřed přírody, tam jsem formoval svůj vztah k přírodě. Mohl bych popisovat mnoho mini příběhů, které moji vrstevníci nemohli prožít. To je však už dávno. Číst dál