Leninská Jiskra poučením i pro dnešek

Přidáno ve středu 31. 3. 2010


V. I. Lenin

      22. dubna 2010 si připomeneme 140. výročí narození vůdce světového proletariátu Vladimíra Iljiče Lenina (22. 4. 1870 - 21. 1. 1924). Toto výročí by mělo ještě více obrátit naši pozornost k nejdůslednějšímu propagátorovi marxismu po smrti jeho zakladatelů Marxe a Engelse, oddanému revolucionáři, který poprvé v dějinách přeměnil vítězství socialistické revoluce z touhy ve skutečnost. Je ostudné, pokud se dnes někteří jedinci řadící se ke komunistickému hnutí z různých důvodů k Leninovi nehlásí. Ale není o nic méně ostudné hlásit se k Leninovi a nevědět nic nebo téměř nic o jeho životě a díle.
      Chtěl bych v tomto článku připomenout Leninovu práci v období přelomu 19. a 20. století, kdy před ruskými marxisty stál úkol vytvořit jednotnou revoluční stranu. V té době se politické organizace hlásící se k marxismu ještě nazývaly sociálně demokratickými. Hovoří-li tedy Lenin o revolučních sociálních demokratech, má na mysli komunisty, bolševiky - ač bolševismus jako ortodoxní (důsledně revoluční) směr v ruské sociální demokracii (oproti oportunistickému menševismu) vznikl až na II. sjezdu v r. 1903 a organizačně se bolševici od menševiků oddělili v r. 1912. Tento vývoj ovšem Lenin předjímal už ve svých článcích předcházejících založení prvního všeruského nelegálního marxistického časopisu „Jiskra".
      Může se zdát, že období konce 19. století je nám už natolik vzdálené, že nás stěží může k něčemu inspirovat. Domnívám se, že opak je pravdou. Na konci 19. a začátku 20. století panovalo v Rusku carské samoděržaví a marxisté museli pracovat v přísné ilegalitě. Perzekuce byla na denním pořádku. Lze říci, že oproti tomu v dnešní buržoazně demokratické České republice je komunistické hnutí zcela legální a může všestranně rozvíjet svou činnost. To je však nesprávné. Mnohé základní cíle komunistického hnutí vycházející z autentického marxistického pojetí socialismu jsou postaveny mimo zákon a perzekuce za jejich hlásání téměř nebo vůbec neprobíhá jen proto, že je nikdo otevřeně nehlásá. Mimo zákon je dnes postaveno hlásání třídního boje a podněcování třídní nenávisti. Přitom třídní boj a s ním i třídní nenávist objektivně existují v různých formách v každé kapitalistické formaci, v buržoazní demokracii i ve fašistické teroristické diktatuře. Ve svém stěžejním díle „Stát a revoluce" Lenin v roce 1917 napsal:
      „Marxistou je jedině ten, kdo uznání boje tříd rozvádí v uznání diktatury proletariátu. V tom tkví nejhlubší rozdíl mezi marxistou a tuctovým malým (jakož i velkým) buržoou. To budiž zkušebním kamenem, na kterém je třeba ověřovat, kdo opravdu chápe a uznává marxismus." (Stát a revoluce, Svoboda, Praha 1949, s. 46)
      Iluzornost představ o naprosté legalitě komunistického hnutí v současné situaci dokládá případ rozpuštění občanského sdružení Komunistický svaz mládeže za jeho úsilí o revoluční přechod k socialismu a nahrazení soukromého vlastnictví výrobních prostředků společenským. Komunistický svaz mládeže byl buržoazní státní mocí znovu legalizován až po čtyřech letech soudního řízení, v situaci svého značného oslabení způsobeného kariéristy a jinými oportunisty z vlastních řad, s odůvodněním, že při své slabosti nepředstavuje pro kapitalistický systém vážnou hrozbu.
      V. I. Lenin I proto stojí v dnešní době za zmínku Leninovy články z doby před 110 lety. V článku „Náš nejbližší úkol" napsaném pro list „Rabočaja gazeta" v r. 1899 hovoří Lenin o nutnosti založení a správného vedení celostranického tiskového orgánu, který nesmí „nikterak odsunout do pozadí jiné způsoby činnosti, např. místní agitaci, manifestace, bojkot, pronásledování špiónů, pranýřování jednotlivých představitelů buržoazie a vlády, demonstrační stávky aj. aj." Ruští marxisté neměli v době tuhé carské perzekuce možnosti revolucionářů německých či francouzských, kteří k propagaci svých idejí mohli využívat „parlamentní činnost, předvolební agitace, tábory lidu, účast v místních veřejných orgánech (zemských a městských), veřejné řízení odborových (odborových podle druhu zaměstnání) organizací apod." My dnes tyto možnosti v ČR máme, využívat jich tedy musíme. Nečinit tak by znamenalo projevovat „Dětskou nemoc levičáctví v komunismu", kritizovanou Leninem ve stejnojmenném díle z r. 1920, jediné Leninově práci, ke které se hlásí pravicoví budovatelé „moderní levice", vytrhávajíce věty z kontextu a bojujíce tak proti Leninovi s Leninovým jménem na rtech. Jejich občasnými proklamacemi o nutnosti „návratu k Leninovi" se nenechme zmást.
      V. I. Lenin V článku „Naléhavá otázka", rovněž z r. 1899, Lenin uvádí: „Zlepšení revoluční organizace a disciplíny, zdokonalení konspirační techniky je naprosto nutné. ... Bez zlepšení organizace je nemožný jakýkoli pokrok našeho dělnického hnutí vůbec, zvláště pak není možné vytvoření aktivní strany s řádně fungujícím orgánem." Lenin radí „věnovat více pozornosti otázkám organizace a působit v tomto směru na místní skupiny".
      „Jsme přesvědčeni, že tento policejní stát nakonec přemůžeme, protože pro demokracii a socialismus jsou všechny zdravé a rozvíjející se vrstvy všeho lidu, ale k tomu, abychom mohli proti vládě systematicky bojovat, musíme revoluční organizaci, kázeň a konspirační techniku dovést k nejvyšší dokonalosti. Je nutné, aby se jednotliví členové strany nebo jednotlivé skupiny členů specializovali na určité úseky stranické práce..."
      Lenin hovoří o nutnosti „zabezpečit pro noviny pravidelné příspěvky a materiály ze všech končin". „Hlavní místa, kam musí být list dodáván pravidelně a ve velkém počtu výtisků, jsou průmyslová střediska, tovární osady a města, tovární čtvrti ve velkých městech atd." „...dosáhnout toho, aby list naší strany vycházel alespoň dvanáctkrát do roka a aby byl pravidelně doručován do všech hlavních středisek hnutí všem dělnickým kruhům přístupným socialismu, to rozhodně můžeme, věnujeme-li tomu všechno úsilí."
      V. I. Lenin Přísná specializace umožní, že „celá řada úseků naší nynější činnosti bude moci být legální (dovolená zákonem) . ... Dát takovéto záležitosti na starost zvláštní skupině osob by znamenalo zmenšit početnost aktivní revoluční armády stojící ,v ohni´(aniž by se jen trochu zmenšila její ,bojeschopnost´) a zvýšit početnost zálohy, která by nastupovala na místo ,padlých a raněných´."
      „Ovšem, místní schůze dělníků a místních skupin budou vždy nutné, ...avšak počet revolučních shromáždění s velkou účastí (jež jsou vzhledem k policii zvlášť nebezpečná a jejichž výsledek často zdaleka neodpovídá jejich nebezpečnosti) se jednak značně zmenší, jednak vymezení různých úseků revoluční práce v speciální funkce poskytne více možností maskovat taková shromáždění legálními formami schůzí: zábavami, schůzemi zákonem povolených spolků atd."
      Lenin píše o úkolu „vzájemné spolupráce pokrokových tříd proti třídám reakčním", o nutnosti „získat na svou stranu všechny k boji odhodlané demokratické síly a využít všech pokrokových sil v Rusku k boji za politickou svobodu. Teprve tehdy se podaří přeměnit ztajenou nenávist dělnictva k policii a k úřadům v uvědomělou nenávist k absolutistické vládě a v rozhodnost vést nesmiřitelný boj za práva dělnické třídy a všeho ruského lidu!"
      (Články pro list „Rabočaja gazeta" byly v češtině publikovány např. ve Spisech V. I. Lenina, sv. 4, SNPL 1952, s. 217 - 228 nebo ve sborníku „O normách stranického života", SNPL 1961, s. 17 - 28.)

      V „Prohlášení redakce Jiskry" z r. 1900 píše Lenin o roztříštěnosti revolučního hnutí. „V hnutí samém s nezadržitelnou silou vzniká potřeba upevnit se a vytvořit si určitou tvářnost a organizaci... Naopak, v poměrně širokých kruzích lze pozorovat myšlenkové kolísání, nadšení pro módní ,kritiku marxismu´ a pro ,bernsteinismus´, rozšíření názorů takzvaného ,ekonomického´směru a v nerozlučné souvislosti s tím snahu zadržet hnutí na jeho nižším stupni, snahu odsunout do pozadí vybudování revoluční strany, která by bojovala v čele všeho lidu." Velmi aktuální je Leninova rada, že „se musíme semknout a veškeré své úsilí zaměřit na vytvoření pevné strany, která bude bojovat pod jednotným praporem revoluční sociální demokracie" (dnes řekneme pod praporem marxismu-leninismu). Jak Lenin upozorňuje, „nelze takové sjednocení nadekretovat, nelze je zavést jen pouhým usnesením... Za prvé je nutno vytvořit trvalou ideologickou jednotu...; takovou ideologickou jednotu je třeba upevnit programem strany. Za druhé je nutno vytvořit organizaci, která bude mít na starosti výlučně spojení mezi všemi středisky hnutí, dodávání úplných a včasných zpráv o hnutí a pravidelné zásobování všech končin Ruska periodickým tiskem." Lenin klade důraz na „vytvoření společné, důsledně zásadové literatury, schopné ideologicky sjednotit revoluční sociální demokracii..."
      V. I. Lenin Zvláštní pozornost bychom měli věnovat následujícímu odstavci: „Dříve než se sjednotíme a abychom se sjednotili, musíme se napřed rozhodně a přesně názorově oddělit. Jinak by naše sjednocení bylo pouhou fikcí, která by zakrývala roztříštěnost a překážela by jejímu radikálnímu odstranění. Je proto pochopitelné, že z našeho orgánu nehodláme udělat pouhou snůšku různorodých názorů. Budeme mu naopak dávat přísně vyhraněné zaměření. Toto zaměření může být vyjádřeno slovem marxismus, a nemusíme snad ani dodávat, že jsme pro důsledné rozvíjení Marxových a Engelsových myšlenek a že rozhodně odmítáme polovičaté, nejasné a oportunistické opravy... I když posuzujeme všechny otázky ze svého vyhraněného stanoviska, neodmítáme nijak polemiku mezi soudruhy v našem orgánu. ... Pokládáme dokonce ... za jeden z nedostatků současného hnutí, že není vedena otevřená polemika mezi názory, které se vědomě rozcházejí, že je tu snaha držet pod pokličkou neshody ve velmi vážných otázkách."
      V závěru článku Lenin znovu vyzdvihuje nezbytnost vybudování „revoluční strany, namířené proti absolutismu a nerozlučně spjaté s dělnickým hnutím. Jen proletariát, tato nejrevolučnější třída dnešního Ruska, organizovaný v takovou stranu, bude s to plnit dějinný úkol, který mu připadl: sjednotit pod svým praporem všechny demokratické síly v zemi a dovést úporný boj celé řady předchozích generací, které padly v boji, ke konečnému vítězství nad nenáviděným režimem."
      („Prohlášení redakce ,Jiskry´" vyšlo v češtině např. ve Spisech V. I. Lenina, sv. 4, SNPL 1952, s. 351 - 356 nebo „O normách stranického života", SNPL 1961, s. 29 - 34.)

      Když Lenin organizoval založení „Jiskry", bylo mu 30 let.
      Jak praví Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků), „V prosinci 1900 vyšlo v cizině první číslo ,Jiskry´. Pod názvem listu bylo motto: ,Z jiskry vzejde plamen´. ... A opravdu, z ,Jiskry´ zažehnuté Leninem vzešel později plamen velikého revolučního požáru, který dočista strávil šlechticko-statkářskou carskou monarchii a buržoazní moc." (Dějiny VKS(b), Svoboda 1951, s. 28)

J. Bečovský
(v citacích Lenina zvýrazněno kurzívou Leninem, tučně mnou. J. B.)