Ludvík Svoboda: Škola komunismu

Přidáno ve středu 10. 2. 2010


Ludvík Svoboda

      Být komunistou, to není zdaleka jen otázka vstupu do strany. V Československu jsem, zejména v minulých letech, viděl a slyšel mnoho lidí, kteří nosili - někdy i dlouhá léta - legitimaci strany v kapse, a přesto komunisty nebyli.
      Komunistou se člověk opravdu stává. Stává se jím v procesu života, práce a bojů a neumdlévající aktivní činnosti.
      Moje těsná spolupráce s Komunistickou stranou Československa začala v první polovině třicátých let. V sousedním Německu tehdy hrozivě narůstalo nebezpečí fašismu. U nás doma jedině komunisté nejenom před ním vážně varovali, ale zároveň organizovali jednotný a nesmiřitelný boj proti němu. Sledoval jsem s velkým zájmem a souhlasem tisk komunistické strany a podporoval její výzvy. Jako profesor na vojenské akademii jsem propagoval stanovisko komunistické strany jak mezi posluchači, tak i ve svém okolí.
      V mezinárodním měřítku byl nejdůslednějším bojovníkem proti hitlerovskému fašismu Sovětský svaz. Mne už v dřívějších letech - ještě v období prvé světové války - zaujaly některé myšlenky Vladimíra Iljiče Lenina. Zejména jeho úsilí o mír mezi národy, řešení národnostní otázky, problémy půdy a podobně. S upřímnými sympatiemi jsem sledoval úsilí Sovětského svazu na mezinárodním kolbišti. Po nástupu fašismu v Německu se mi zdálo zřejmým, že naše spolupráce se Sovětským svazem a jeho pomoc pro svobodu a nezávislost naší vlasti je hlavním a rozhodujícím činitelem.
      L. Svoboda s M. I. Kalininem Sovětský svaz se mi tak stal blízkým a drahým a s hlubokými sympatiemi jsem sledoval úsilí, které vyvíjel pod vedením své komunistické strany. Proto také, když hitlerovští fašisté okupovali Československo, bylo mé rozhodnutí jasné: jít na Východ, tam bude rozhodnuto o porážce fašismu.
      Léta strávená v Sovětském svazu, kde jsme organizovali naši jednotku a po boku Sovětské armády nastoupili do nesmiřitelného boje proti německému fašismu, byla pro mne velkou politickou a ideovou školou.
      Ještě v Buzuluku jsme navázali těsnou spolupráci se soudruhem Gottwaldem a ostatními soudruhy z moskevského vedení Komunistické strany Československa. KSČ se od té doby v těsné spolupráci s komunisty starala o politickou výchovu v naší jednotce. A je to především zásluha strany, zásluha sovětských i našich komunistů, že v naší jednotce byla vysoká politická a bojová morálka. Díky tomu jsme čestně splnili svůj úkol.
      Celý můj pobyt v Sovětském svazu, zejména společné boje po boku Sovětské armády - to byla přímo škola komunismu. Znovu a znovu jsem si uvědomoval, že být komunistou je nemírná čest. Že to klade obrovské nároky nejen na smýšlení člověka, na jeho postoj, na jeho znalost marxisticko-leninského učení, ale také na jeho charakter, obětavost a ukázněnost, na jeho pevné odhodlání dát všechny síly do služeb veliké věci socialismu a komunismu. Těmito zásadami jsem se snažil ze všech sil řídit jak v době druhé světové války, tak i po návratu do vlasti, zachráněné a osvobozené Sovětskou armádou.
      Když jsem pak - po vítězství nad fašistickými okupanty i domácí reakcí - dostal legitimaci člena strany, nebyl to formální akt, ani to nebyl počátek mé práce se stranou a pro stranu, nýbrž logické vyústění celého mého dřívějšího života a splnění dávné tužby.

armádní generál Ludvík Svoboda
z rozhovoru, který poskytl soudruh Ludvík Svoboda pionýrským časopisům v ČSSR a SSSR,
začátek 70. let