Gustáv Husák: Tragédie jednoho osudu socialismu (2/2)

Přidáno v úterý 26. 1. 2010


Gustáv Husák

      Příjezd spojeneckých vojsk do ČSSR sám o sobě nezaručil normalizaci politických poměrů - spíše naopak, stal se zdrojem nepokojů a demonstrací. Bylo třeba schopného stranického a státního vedení, které by narůstající problémy zvládlo. Z dohod mezi československými a sovětskými představiteli vzešel jako nejschůdnější kandidát na prvního tajemníka ÚV KSČ Gustáv Husák, kterého byli ochotni podporovat představitelé různých názorových proudů a on mezi nimi dokázal vytvářet určité kompromisy.
      Gustáv Husák se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ v dubnu 1969. Na místě předsedy federální vlády nahradil Oldřicha Černíka v lednu 1970 Lubomír Štrougal, a tak se vytvořil na více než 17 let stabilní stav (G. Husák byl prvním, později generálním tajemníkem ÚV KSČ do listopadu 1987 a L. Štrougal předsedou vlády do října 1988). Oběma knihami probíhá spor o tom, zda soudruh Husák při normalizaci poměrů ve straně a společnosti mírnil požadavky sovětského vedení (jak tvrdí L. Štrougal) nebo naopak „udělal víc, než po něm chtěl Brežněv“ (tvrzení „přednormalizačního“ člena ÚV KSS Miroslava Kusého, V hlavní roli..., s. 87)
      První měsíce a roky s Gustávem Husákem v čele KSČ byly jistě značným ozdravením oproti zdiskreditovanému Antonínu Novotnému a popularitou se opájejícímu a organizačně neschopnému Alexandru Dubčekovi. Svěže působí také jeho projevy z té doby, které jsou plné dobrých, leninských myšlenek o organizaci komunistické strany a socialistické společnosti a ekonomiky, o třídním rozdělení světa a společnosti a boji proti kontrarevoluci, o získávání mladé generace, prosazování třídních hledisek, třídním boji, boji proti falešnému demokratismu a humanismu, proti buržoaznímu nacionalismu (za jehož šíření byl Husák zhruba o 16 let dříve odsouzen za doživotí...) a dokonce i o diktatuře proletariátu, k jejíž nezbytnosti se sice opatrně, ale přece jen přihlásil, např. formulací v sovětské Pravdě 15. 4. 1970, že v ČSSR po r. 1960 došlo k „příliš rychlé orientaci na všelidový stát“ a „nedostávalo se skutečných třídních postojů“ (Výbor z projevů a statí 1969 - 1981, I. Praha, Svoboda 1982, s. 170 - 183) a citací Lenina v projevu na I. sjezdu Socialistického svazu mládeže (SSM) 27. 9. 1972, že „každá diktatura proletariátu je stokrát demokratičtější než nejliberálnější buržoazní demokracie“ (Projevy a stati. Únor 1972 - červen 1974. Praha, Svoboda 1976, s. 240 - 257).
      Lubomír Štrougal Projevy z té doby nepostrádají ani Husákův specifický ironický humor, např. formulace „pár set letáků se mezi lidi sice dostalo, ale několik desítek organizátorů těchto protistátních akcí se zase výměnou dostalo za mříže“ z projevu na zasedání ÚV KSČ 3. 12. 1971 (Vybrané projevy. Květen 1970 - prosinec 1971. Praha, Svoboda 1972, s. 461 - 501). A vyjádření „kdo si nedá poradit a strká ruku do ohně, musí počítat s tím, že se popálí“ v projevu na ÚV KSČ 25. 9. 1969 mi připadá pár měsíců poté, co se upálili Palach, Zajíc a další zapálení kontrarevolucionáři, jako dobrý sarkasmus (Projevy a stati. Duben 1969 - leden 1970. Praha, Svoboda 1970, s. 252 - 297).
      Bohužel, i v tehdejších Husákových projevech docházelo k přeceňování stupně konsolidace společnosti a podpory, kterou pracují lid zahrnuje komunistickou stranu. Myslím, že si soudruh Husák také zbytečně uškodil, když např. v projevu u příležitosti 25. výročí Slovenského národního povstání 29. srpna 1969 prohlásil, že „naše města a vesnice od východu až k západu budou zanedlouho vzpomínat 25. výročí hrdinného povstání lidu v Praze a nakonec osvobození celého našeho státu - Československé republiky - Sovětskou armádou“ (G. Husák: Výbor z projevů a statí 1969 - 1981, I, Praha, Svoboda 1982, str. 90), ač bylo všeobecně známo, že západ Čech osvobodila americká armáda a tématické publikace to v l. 1948 - 1989 běžně uváděly.
      Především však z mnoha dobrých návodů k jednání v těchto projevech nebyly vyvozeny praktické závěry. A hodnocení osobnosti G. Husáka rozhodně nepřidává, že takto zásadově nemluvil ani při „Pražském jaru“, ani v období od konce listopadu 1989 do své smrti.
      Zmiňované dvě knihy Husákovy projevy z období normalizace nerozebírají. Kniha „V hlavní roli...“ cituje jen zkrácený projev na I. sjezdu SSM 27. 9. 1972, který je s nejvyšší pravděpodobností převzat ze serveru www.komsomol.cz (zkrácení jsou totožná s verzí na tomto serveru - v knize s. 91 - 95).

      G. Husák s nejbližšími spolupracovníky v r. 1988 V r. 1975 byl Gustáv Husák zvolen prezidentem Československé socialistické republiky, nahradil tak těžce nemocného Ludvíka Svobodu a spojil ve svých rukou funkce generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta ČSSR (byl i předsedou Národní fronty ČSSR, což ale byla spíše formální funkce). Byl prvním a posledním československým prezidentem - Slovákem.
      V r. 1977 zemřela při nehodě vrtulníku Viera Millerová - Husáková (manželka G. Husáka od r. 1975). Tehdy pět lidí - celá osádka vrtulníku - doplatilo na snahu dopravit letecky v mlze prezidentovu choť z Bardejova do bratislavské nemocnice na operaci zlomeného ramene, kterou bylo možno provést v Bardejově. Rok po smrti své ženy dostal G. Husák první mrtvici a potom v období, dokud byl prezidentem, ještě dvě.
      V prosinci 1987 nahrazuje Gustáva Husáka v jeho nejvýznamnější funkci - na pozici generálního tajemníka ÚV KSČ - soudruh Miloš Jakeš (nar. 1922). Husákovi je 74 let, Jakešovi 65. Kniha „Štrougal...“ uvádí na s. 136, že Jakeš „se lišil od Husáka především tím, jak později řekl Miroslav Štepán, že neměl jeho sílu“. Jenže dostatečně ideově a organizačně schopná a zároveň respektovaná osobnost s předpoklady pro generálního tajemníka, pokud možno o generaci mladší, tehdy v nejvyšších orgánech strany nebyla.
      Československo pomalu rozjíždí po vzoru Sovětského svazu projekt „přestavby hospodářského mechanismu“. Stejně tak shodně se Sovětským svazem dochází k určitému politickému uvolnění, které ihned využívají antisocialistické síly. Negativní dopady Gorbačovovy zrádné politiky jsou brzy vidět, a tak je tato socialismu věrnými představiteli KSČ sledována s obavami. Když Lubomír Štrougal podával v říjnu 1988 demisi jako předseda federální vlády, řekl mu prý G. Husák na Hradě: „Já nevím, co tady bude zítra...“ (Štrougal..., s. 140)
      S prohlubováním Gorbačovova revizionismu a „otevírání se Západu“, u nás nesměle, ale přece jen následovaným, roste nestabilita a hospodářský rozvrat. Konají se stále rostoucí demonstrace vedené kontrarevolučními silami a podporované i mnoha čestnými občany nespokojenými s tehdejší situací, zvláště v oblasti váznoucího zásobování některými druhy zboží. Po aféře s údajným mrtvým studentem Šmídem na Národní třídě 17. listopadu 1989 už ve formálně socialistické republice drží moc spíše reakční opozice, než KSČ. Štábem kontrarevoluce se stává Občanské fórum v čele s V. Havlem.
      Miloš Jakeš Ústřední výbor KSČ jedná po 17. listopadu poprvé až 24. 11. Na tomto zasedání je na vlastní žádost G. Husák uvolněn z funkce člena předsednictva ÚV (společně s A. Indrou a K. Hoffmannem), ještě během téhož jednání však na nátlak členů strany dává celé předsednictvo ÚV své funkce k dispozici a je zvoleno nové. Jeden z návrhů na gen. tajemníka je na Lubomíra Štrougala, který se na tomto zasedání „proslavuje“ slovy, že probíhající události NEJSOU kontrarevolucí (Poslední hurá, CESTY, Praha 1992, s. 72) a je prosazován jako nejaktivnější prosazovatel reforem á la Gorbačov. G. Husák řekne na celém mnohahodinovém zasedání jen několik vět, ve kterých se však staví proti Štrougalovi a podpoří návrh na Karla Urbánka. Ten je nakonec zvolen, ale gen. tajemníkem zůstává jen do 21. 12. 1989.
      9. 12. 1989 pronáší Gustáv Husák v Československé televizi svůj poslední veřejný projev. Oznamuje, že jmenuje novou vládu „národního porozumění“ v čele s dosavadním prvním místopředsedou vlády ČSSR Mariánem Čalfou a poté odstoupí z funkce prezidenta ČSSR, „aby ulehčil další vývoj“. Dále uvádí, že je třeba „uchovat životní úroveň lidí, kteří o ni již projevují obavu, připravit podmínky pro lepší sociální zabezpečení, zachovat naše mezinárodní vazby a záruky svobodného státu, zabezpečit jeho všestranný rozvoj, rozvoj národů a lidí...“ („Svobodný stát“ z marxistického hlediska neexistuje.) „Já osobně jsem od mladých let věřil světlým ideálům socialismu. Kde byly chyby, byly chyby lidí a ne základních myšlenek socialismu. Nevidím ani dnes ve světě lepší základní myšlenky, základní orientace. Proto jim zůstanu i nadále věrný.“ (Celý projev v knize „V hlavní roli...“, s. 118 - 120)
      10. 12. skutečně Husák jmenoval novou vládu, ve které byli členové KSČ v těsné menšině (10 z 21). Při jmenování nových ministrů si podal ruku i se současným prezidentem ČR Klausem, který se tehdy stal ministrem financí. Někdy bývá G. Husákovi vyčítáno, že odstoupením z prezidentské funkce oslabil pozice komunistů, ale pravdou je, že měl-li si zachovat alespoň zbytek cti, nemohl zůstávat dále prezidentem formálně socialistického státu, ve kterém už komunisté nerozhodovali a po ulicích se volalo po jejich věšení.
      Mimořádný sjezd KSČ 20. - 21. 12. 1989, sjezd zrady a kontrarevoluce, se distancoval od celé dosavadní politiky KSČ, omluvil se těm, kteří aktivně usilovali o obnovu kapitalismu, vyloučil z KSČ Vasila Biľaka (již dříve byli vyloučeni Miloš Jakeš a Miroslav Štepán) a pozastavil členství mj. i Gustávu Husákovi. Předsedou strany se stal Ladislav Adamec.
      Od konce prosince 1989 žil G. Husák v ústraní v Bratislavě. Jeho zdravotní stav se nadále zhoršoval, od 5. 11. 1990 byl proto hospitalizován na onkologické klinice v Bratislavě, kde se podrobil těžké operaci žaludku. Od 1. 1. 1990 nedostával žádný příjem, protože mu nebyl stanoven žádný důchod (V hlavní roli..., s. 124), až od 1. 5. 1991 dostával 3800 Kčs měsíčně.

      G. Husák a L. I. Brežněv Po odstoupení z funkce prezidenta zachytil v Bratislavě Viliam Plevza Husákovy vzpomínky a názory, které vyšly v knize „Vzostupy a pády, Gustáv Husák prehovoril“ (Tatrapres, Bratislava 1991), v obou knihách obsáhle citované. Celou knihu jsem neměl možnost číst, nicméně uvedené citace stačí k tomu, aby nás opustily iluze o Husákově věrnosti jím slovně kdysi tak propagované „leninské zásadovosti“. Husák zde ze všech nedostatků socialistického režimu obviňuje své spolupracovníky a sovětské vedení a popírá mnohé názory, které v letech 1969 - 1989 opakovaně veřejně obhajoval. Naskýtá se tedy otázka: hájil G. Husák po 20 let něco, čemu nevěřil, nebo listopadem-prosincem 1989 tak rázně změnil názor (směrem „doprava“)? Ať je tomu jakkoli, k „leninské zásadovosti“ má daleko oboje.
      Gustáv Husák např. v roce 1990 opakovaně mluví o intervenci vojsk Varšavské smlouvy jako o okupaci. To by bylo po celých 18 let, kdy stál v čele KSČ, důvodem k vyloučení ze strany! Dokonce říká: „Protože jsme prostě byli v sovětské sféře vlivu, byli jsme okupovaní.“ (Štrougal..., s. 104) „Byla to okupační armáda, která si prostřednictvím tykadel budovala i politické pozice.“ (Tamtéž, s. 116) To jsou pozice kontrarevolučních nacionalistů, pozice titoistů, maoistů, hodžistů a spol.! Kdyby něco takového říkal Husák po roce 1969, byl by z KSČ vyloučen a byl by rád, pokud by mohl dělat podnikového právníka!
      Celé období, kdy byl u moci, hodnotí jako zápas mezi jednotlivými vedoucími představiteli KSČ. Četba obou knih o Husákovi vlastně svádí k dojmu, že celé období let 1948 - 1989 bylo pouze bojem o moc jednotlivých kariéristů v KSČ... „Vedení ... jsem si nemohl vybrat. Jeho ultralevá část mi byla vnucena Sověty. Pravda, v ÚV KSČ byli i Štrougal, Colotka, slušní byli i další, např. Lenárt, ale nebyli to žádní velcí bojovníci.“ (Proti „ultralevým“, kteří nebyli o nic levější než kurs XX. - XXII. sjezdu KSSS!) (V hlavní roli..., s. 104)
      „Věci se přikrývaly mým jménem. Bylo tomu tak před 17. dubnem 1969 a hlavně také po něm. Přičinil se o to zejména Biľak. Měl spoustu tváří, ale vždy dokázal nasadit takovou, jakou potřeboval. Velmi rafinovaně a zákeřně šel za svými cíli.“ (s. 108) Opakované spílání Husáka Biľakovi kontrastuje s velkým uznáním, které vyslovoval Biľak Husákovi ve svých pamětech (Paměti Vasila Biľaka, CESTY, Praha 1991) i na jednání ÚV KSČ 24. 11. 1989. Stejně dopadá i srovnání s M. Jakešem, pro kterého Husák také nenašel vlídné slovo a soudruh Jakeš přitom Husáka oceňoval a oceňuje (viz Dva roky generálním tajemníkem, Regulus, Praha 1996).
      V. Biľak a G. Husák G. Husák podle svých vyjádření z r. 1990 také nesouhlasil se základním dokumentem KSČ z doby, kdy byl prvním resp. generálním tajemníkem - s Poučením z krizového vývoje ve straně a společnosti. „Tento dokument prakticky negoval všechno, co se v r. 1968 u nás uskutečnilo a vrátil Československo do systému před r. 1968, dalo by se říct, s menšími kosmetickými úpravami. Když to ultralevá skupina v předsednictvu dohodla a dokonzultovala na příslušných místech, dali mi to na stůl jako hotovou věc. ... Nepomohla ani moje hrozba Brežněvovi, že budu abdikovat.“ (Štrougal..., s. 109) Soudruhy, kteří se v r. 1989 projevili jako kádry nejvěrnější socialismu, opakovaně označuje Husák za „ultralevé“! Jazykem dnešní KSČM! „Mám na mysli hlavně ultralevou skupinu v čele s Biľakem, Indrou ve vedení strany. Ta mě po celých 19 let brzdila v tom, abych mohl svobodně ovlivňovat náš politický život.“ (s. 134)
      Také k prověrkám v r. 1970 se staví podivně: „Vyhazování ze strany jsem nenáviděl. Prověrky spojené s výměnou legitimací jsem chápal jako způsob posilování strany.“ (Tamtéž) V těchto větách je zásadní rozpor: cožpak u některých členů strany nenásleduje po „prověrce“ zákonitě „vyhození ze strany“?!
      „Gorbačovovy novátorské myšlenky jsem přijímal se sympatiemi... Štrougal nejvíc hovořil o reformě, ale vláda nebyla schopna řešit konkrétní problémy... A reformu politického systému, která by musela jít ruku v ruce s reformou ekonomiky, znemožňovali zase biľakovci, jakešovci, fojtíkovci, ale i Lenárt, který k nim patřil, byť byl jinak slušný člověk.“ (s. 135) Tedy většina Husákových spolupracovníků byla „ultralevých“ a nebyli to slušní lidé! A co se na věc podívat pohledem většiny? Z takového pohledu pak nutně vyplývá, že Husák musel být „ultrapravý“! Ale nikdo ze soudruhů Husákem takto hanobených, pokud vím, žádnou jeho zdrcující kritiku po r. 1989 nepřednesl, naopak se o něm vyjadřovali (nebo ještě vyjadřují) s respektem...
      „Biľakovci a jakešovci ovládli vedení a dovedli stranu a stát ke krachu. Byl jsem členem tohoto vedení, ale neměl jsem možnost chod věcí změnit.“ (s. 137) To je alibismus nejhrubšího zrna!
      M. Jakeš ve svých pamětech tvrzení G. Husáka z Plevzovy knihy zpochybňuje: „Plevza jako historik potřeboval, aby nějak ospravedlnil své jednoznačné hodnocení, které by se dalo nazvat glorifikací všeho, co bylo s činností G. Husáka spojeno.“ (M. Jakeš, c. d., s. 70)

      Můžeme hledat a rozebírat mnoho vyjádření a postojů a na jejich základě obviňovat Gustáva Husáka z oportunismu a revizionismu. Nicméně, podíváme-li se kdekoli v naší rozdělené vlasti kolem sebe, málokde můžeme nevidět úspěchy socialistické výstavby z doby, kdy on stál v čele naší strany a státu. Můžeme snad parafrázovat jeho slova, že tyto úspěchy nemáme spojovat s Husákovým jménem, protože „biľakovci a jakešovci ovládli vedení“ a on „neměl možnost chod věcí změnit“...
      G. Husák Období, kdy stál Gustáv Husák v čele socialistického Československa, bylo velmi úspěšné - v zemi fungovalo a rozvíjelo se národní hospodářství založené na průmyslu a zemědělství, neexistovala nezaměstnanost a sociální zabezpečení pracujících lidí bylo na mnohem lepší úrovni než dnes, nemluvě o kultuře a dalších oblastech, jejichž tehdejší rozvoj je v ostrém protikladu s dnešním úpadkem. Opravdu na tom Gustáv Husák nemá žádnou zásluhu, opravdu hlavní náplní jeho činnosti bylo bojovat proti „ultralevým“?
      Ať už hodnotíme Gustáva Husáka jako velikého leninovce, jako schopného, leč kolísavého politika nebo jako skrz naskrz prohnilého oportunistu a buržoazního nacionalistu, musíme si položit jednu otázku: byl by u nás vývoj zásadně jiný, kdyby po r. 1969 stála v čele komunistické strany a socialistického státu jiná osoba? Nemyslím si. Vývoj naší cesty k socialismu byl plně poplatný vývoji v Sovětském svazu. Těžko tomu mohlo být jinak, už z hlediska zeměpisné polohy Československa a jeho strategického významu pro socialistické společenství by nebylo možné, aby se Československo dalo cestou Jugoslávie, Číny, Albánie či Rumunska.
      Zrádná gorbačovsko-jelcinovská klika v čele SSSR posloužila americkým imperialistům a dorazila socialismus, postupně upadající nepřetržitým náporem oportunismu, který se stal oficiální linií na XX. sjezdu KSSS v r. 1956. Sovětská dělnická třída, jejíž třídní vědomí bylo otupeno léty chruščovovského revizionismu, se tomu nedokázala postavit. Na to doplatila celá světová socialistická soustava včetně ČSSR. Rozklad KSČ na konci roku 1989 názorně ukázal, kolik bylo v této straně kariéristů nemajících s komunistickým přesvědčením nic společného. Co ale čekat, pokud Gustáv Husák léta vedoucí tuto stranu nebojoval proti oportunismu a vlivu buržoazní ideologie, ale proti „ultralevé skupině“ a v SSSR, našem vzoru, se místo proti imperialismu bojovalo prvotně proti kultu Stalinovy osobnosti...!

Leopold Vejr